Ať už píšete cokoli, vždycky se hodí mít šikovnou malou knihovničku, do níž můžete sáhnout pro potřebnou informaci. A i když na internetu dneska najdete informací habaděj, pořád jsou mezi námi tací, kteří dávají přednost papírové podobě. Na jaké knížky tedy nedáme v rámci svých oblíbených žánrů dopustit? Máme tu pro jednou zase společný článek. A když budete hodní a vydržíte až do konce, možná přijde i Míla Linc – protože kdo povolanější než knihovník by měl k tématu promluvit…

Fantasy s příchutí mytologie (Míša)

Když jsem se ale zamyslela nad tím, do jakých knih chodím pro informace nejčastěji, našla jsem pár tematických bloků, které bych mohla doporučit.

První z nich jsou kuchařky. Možná, že začínám hned na úvod trochu nečekaně, ale pravda je taková, že knihy o jídle a surovinách mohou poskytnout do klasických fantasy meče a magie dobrý základ reálií. Samozřejmě nemluvím o moderních kuchařkách, kde si přečtete, jak udělat confit de canard nebo čokoládový fontant s vanilkovým zabaglione (to jsem si fakt nevymyslela), ale o kuchařkách dobových. Mám doma dvě knihy, jednu zaměřenou na keltskou, druhou na středověkou kuchyni. A i když bych nechtěla vařit asi ani podle jediného receptu z nich, občas se hodí v nich zalistovat. Nejen, že si uděláte obrázek o tom, jaké byly v tehdejších dobách běžně dostupné suroviny (třeba tuřín – já ani nevím, jak to vypadá, ale v té středověké kuchařce je snad na každé druhé stránce), zároveň také snadno a bez zdlouhavého vymýšlení můžete svým hrdinům naservírovat nějaký pokrm a pokračovat vesele dál v ději, aniž byste deset minut googlili, na jaký způsob, že se vlastně dělá koroptev.

Občas se také může vyplatit pořídit si knížku, která je sice úzce zaměřená, ale přinese vám zajímavý vhled do určité tematiky. Před časem jsem objevila publikaci Bylinná piva od nakladatelství Volvox Globator a pro inspiraci ji rozhodně mohu doporučit – moji hrdinové od té doby začali pít mnohem rozmanitější věci než dříve.

Protože s oblibou hledám inspiraci (rozuměj kradu) v mytologii, tvoří mou pracovní knihovničku ve velkém všechny možné zdroje s touto tematikou. Potíž je v tom, že ne vždy máte čas hledat něco v 837 stranách Kalevaly. Mám doma proto poměrně dost knih, které mýty převypravují nebo jsou naplněny přímo encyklopedickými hesly. Poměrně šikovná byla edice Bájné mýty, kterou v roce 2006 vydávaly Levné knihy – i když člověk musí informace v publikacích obsažené brát lehce s rezervou (např. v Keltských mýtech jsou některé příběhy uváděny s odchylkou od jiných zdrojů), tyhle tenké brožurky se občas hodí pro dohledání některých základních informací nebo prostě k načerpání inspirace. Obdobně se mi pak osvědčily i heslovité encyklopedie, jmenovitě Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, Encyklopedie bohů a Velká kniha bohů a hrdinů. Samozřejmě, že k tomu, aby člověk měl jasnější představu, je vždy třeba znát originál nebo alespoň nějaké další zdroje.

Poslední skupina užitečných knih, kam chodím pro informace a inspiraci, jsou herbáře a různé knihy o magii. Zranil se vám hrdina a potřebujete zjistit, čím lepá děva obloží jeho rány, aby krvácení přestalo?  Jakým bylinným výluhem srazí jeho horečku? Nebo máte v ději záporáka, který do číše nic netušícího hrdiny přidá nějaký jed? No, jestli jste na hodinách biologie tak jako já nedávali pozor, jste solidně v loji a hodně štěstí s googlením.

Už od nějakých patnácti let schraňuji v knihovničce několik herbářů, knih o lidovém léčitelství i přežívání v divočině, protože obsahují přesně ty informace, jejichž dolování vás na internetu bude stát nemálo času. Budu zase opakovat nakladatelství Volvox Globator, ale jejich Magické rostliny aneb byliny od A do Z jsou skvělé i z toho důvodu, že na konci obsahují přehledové tabulky toho, na jakou bolístku a zranění použít jakou bylinu. K tomu, abyste si koupili slušnou knížku, z níž čerpat informace, navíc nemusíte chodit nijak daleko a utratit ranec – třeba v Levných knihách je pořád ještě k dostání celkem prima Herbář aneb od anděliku k žindavě. A pokud vám nevadí knihy cizojazyčné, doporučuji i Herbs of the Bible: 2000 Years of Plant Medicine – i když je zaměřená na rostliny obsažené v Bibli, obsahuje hromadu informací o rostlinách v příslušných lokalitách, což se může hodit, pokud se chystáte na příběh z tohoto prostředí.

Kromě herbářů také občas zabrousím do knih poněkud esoterického rázu. Pokud potřebuji nějaké magické aspekty v příbězích, chodím je vykrádat do Keltských mýtů a magie a několika anglických knih s tematikou čarodějnictví, druidství a stěhování duší, které jsem si přivezla z posledního výletu do Londýna.

Z českých jsem pak nedávno objevila zajímavou edici nakladatelství Dokořán – knihy v ní jsou malé a obsahují jen základní přehled určité problematiky, i tak ale jsou v nich ale informace (a nemálokdy konspirace), které mohou posloužit jako slušné náměty pro příběhy nebo pro základ vědění některé z postav. Jsou to knihy jako Alchymistova kuchyně, Posvátná čísla, Malá historie draků, Pozemské sítě Gaia – skryté uspořádání posvátných míst a další (a mimochodem ta poslední je opravdu výživná). A když už jsem se přesunula k něm podivínským knihám, tak na závěr doporučím ještě snář. Pro práci se symbolikou v textu poslouží dobře a jako studijní materiál může váš mozek volnými asociacemi z nějakého hesla přivést třeba k nějakému fantastickému příběhu.

Inspirace ze současnosti (Sikar)

Po přečtení předchozí části přemýšlím, co vlastně ještě psát. (Tahle část bude fakt krátká…) Ano, pár knih o mytologii nebo historii bych doma také měl, ale seznam by se částečně kryl s tím výše (třeba Středověký svět včetně v současné době nesehnatelného druhého dílu je povinností). Krom toho osobně nejsem zrovna sběratelem literatury faktu. V případě, že se chci v textu věnovat nějakému tématu, o kterém si chci něco nastudovat, zpravidla se jedná o téma nepříliš obecné, takže se obvykle jdu poradit do knihovny. Zkrátka publikace o lékařství ve staré Indii se nám povaluje doma málokomu.

Problémem je také fakt, že každý píšeme něco jiného. Protože mám rád příběhy ze současnosti nebo blízké budoucnosti, obvykle mi stačí se rozhlédnout kolem sebe a není třeba listovat v knihách. Obvykle spíš v literatuře faktu hledám ne nutně informace, které potřebuji, ale spíš drobné střípky inspirace a detaily, jež by někde třeba šly použít. Ačkoliv se nejedná o zdaleka dokonalou knihu (našel jsem v ní pár nepřesností, plus místy by mohla jít víc do hloubky), mohu třeba doporučit Lexikon zajímavých zbytečností. Ač jsou místy encyklopedická hesla v něm velmi krátká, mohou vás nakopnout k tomu najít si o dané problematice více informací. Plus jsou tam výborné seznamy například posledních vět před smrtí slavných osobností.

Pak mám taky pár inspirativních knih, po kterých sahám zase a znovu spíš proto, abych se dostal do atmosféry toho, co chci psát. V tomto ohledu u mě i po letech vedou tři díly Černé sanitky, k nimž má příští rok přibýt nový svazek.

Když mě vidíte s literaturou faktu, obvykle tedy nepátrám cíleně do informacích, ale jen tak náhodně hledám drobnosti, které bych třeba mohl využít později. Jednou jsem třeba napsal povídku, když jsem si k lékaři do čekárny nevzal nic na čtení a prolistoval jsem asi pět časopisů o zdraví. Normálně bych po nich nesáhl a hle, ona byla inspirace i v nich!

Mílova knihovnička zbytečných knih (Míla Linc)

Jako historický nedouk a pošahaný knihovník jsem svého času tvořil několik seznamů zajímavých knih, napsal několik článků, a doporučoval, kde co. Něco dokonce i v rámci knihovny, takže většinu mých dlouholetých top ten najdete v e-knížce Mistři písmen, učni slov.

Jenže s postupem doby zjišťuji, že knihy nejsou všechno. Jak se říká, že na internetu je všechno, není to zdaleka pravda – ale pořád je tam víc a víc věcí než bývávalo tehdy. Když nyní potřebuji staročeský název pro nějakou zbraň nebo část zbroje, už nesahám po Encyklopedii zbraní a zbrojí od Leonida Křížka, ale jdu na stránky müschwerk (které mimochodem tu jsou už dlouho a pořád je nic nepřekonalo).

Ale pořád je tu pár knížek, na které by se zapomínat nemělo – a do kterých občas sahám. Z obrovské knihovny, kterou jsem měl přes celou stěnu, roztříděnou dle frekvence používání, témat, informační hodnoty a “chlubícího faktoru” už je to jen pár svazků, v nichž občas listuji. A většinou ne pro samotné důležité informace, ale kvůli něčemu jinému.

Po jakých knihách sáhnout? Záleží na tom, jací jste. Pokud jste autoři hnidopiši, tak oceníte vysoce odborné publikace. Jen pozor, abyste se v nich neutopili (a nemusí jít jen o oceanologii). Pokud jenom sem tam hledáte nějakou tu informaci, nebojte se knížek pro děti. Shodou okolností totiž většinou obsahují to, co spisovatel potřebuje vědět a nic víc. A pak je tu takový ten zlatý střed… Takže vlastně první rada je úplně k ničemu 🙂

Pokud bych měl vybrat top ten, co doporučit dál, určitě by tam patřilo:

1. Dějiny hmotné kultury – hmotnou kulturou rozumíme vše hmotné – jídlo, odívání, bydlení, zbraně, nástroje… prostě kulisy a rekvizity potřebné pro váš příběh. Od všeho trochu, k základnímu nahlédnutí to ale bohatě stačí a i tak jsou to dvě obrovské bichle. Ale stojí za to!
2. Vademecum pomocných věd historických – nechtějte z toho nikdy dělat zkoušku, ale pokud potřebujete nějaké základy ke středověkému písemnictví nebo heraldice, najdete to určitě tady. Pomocných věd historických je několik – zabývají se listinami, knihami, heraldikou, pečetěmi, nápisy, písmem, chronologií, numizmatikou atd. Opět až na výjimky věci, které se při psaní povídek hodí. Ke každému oboru existují hromady podrobnějších knih, ale pokud vás to bude zajímat, tak si to snadno dohledáte (protože jste chytří autoři a určitě jste ve škole pochytili všechno důležité z informační gramotnosti).
3. Legenda o Ostojovi – kniha je rekonstrukcí běžného života na venkově v desátém století. Ostojem je muž, který skutečně žil, protože je zmíněn v jedné listině. Pro pochycení atmosféry života “tehdy” skvělá kniha. A navíc zástupce dalšího historického oboru, který by měl spisovatele zajímat– dějin každodenosti
4. Vojenské dějiny Československa 1 – taková starší kniha, ale pro nás zase velmi přínosná, protože popisuje středověké vojsko. Doplnit lze různými encyklopediemi zbraní, knihami z edice Opsrey či Wagnerovou megabichlí Zbraně.
5. Jídlo v pravěku a starověku – další knížka, která je vlastně k ničemu, ale velmi podrobně popisuje, co lidé kdysi pěstovali, vařili a jedli. Pro běžný život k ničemu, po přečtení knihy opět použijete maximálně pár vět, ale aspoň nebudete hrdinovi cpát do pusy brambory s kukuřicí.
6. Dějiny zemí koruny české – nebo kterákoliv jiná učebnice dějepisu. Protože znát jednotlivé detaily je super, ale bez kontextu k ničemu. Skutečného znalce historie dělá totiž komplexnost jeho znalostí a schopnost zařadit je na správné místo. Nehledě k tomu, že historie nás může nádherně inspirovat. Z těch zahraničních je to pak populární Na hradech, v klášterech, v podhradí, kde se kromě dějin středověkého Německa dozvíme hodně právě o hmotné kultuře té doby.

Jak vidíte, je těch bodů jen šest, takže ani druhá rada není úplně plnohodnotná. Pravdou je, že ke každému problému existuje daná kniha. Pokud potřebujete poslat hrdinu na záchod, je tu kniha o záchodech. Pokud potřebujete vědět, jak se záchod řekne staročesky, je tu slovník staročeštiny. Pokud potřebujete vědět, kdo všechny ty výkaly vyklízel, pak je tu knížka o bezectných lidech. Pokud se divíte, proč mezi bezectnými kromě rasů jsou i muzikanti, jsou tu knihy o nich… a když všichni umřou, jsou tu knihy o umírání.

Knihy o křížových výpravách, o víře, o inkvizici, o koních… jsou jich tisíce. Nikdy je všechny nenačtete a nikdy si to všechno pamatovat nebudete. Ale stejně čtěte, protože toho ve vás hodně zůstane a pak jako když najdete.

A poslední rada, třetí, je tady: kde to jen jde, kašlete na knihy a vyzkoušejte si to na vlastní kůži. Osahejte si, co půjde (a koho půjde), jezděte na výlety po hradech, osedlejte si koně, střílejte z luku, držte meč, vařte na ohni z dobových surovin, spěte pod širákem jako vaši hrdinové.

To jsou totiž věci, které vám žádný text nevynahradí. Ani tento – i když ho píšu já a je tudíž nejlepší na celém světě!

Alespoň třetí rada je tak kompletní a s čistým svědomím můžeme tuto moji část ukončit 🙂

Co má doma historik (Arenga)

Chvíli jsem váhala, jestli mám nějak na Mílu Lince navazovat anebo ne – moje poslední místo v tomhle článku je totiž z pragmatického důvodu, že jsem k němu prostě přišla poslední 🙂 Nakonec jsem si ale řekla, že ještě pár knížek připojím (a nebojte, zdaleka nebudu vyjmenovávat všechno, co doma s mým mužem, který je z oboru příbuzného, máme).

Na prvním místě bych se ráda vrátila k výše jmenovanému Vacemecu pomocných věd historických – (ony ty PVH nejsou tak těžké, ale prostě jeden semestr, který mají obvykle historici a jiné obory je strašně málo… ale to sem vlastně nepatří). Pokud máte na výběr, doporučuji nejnovější, doplněné vydání. Pokud potřebujete jen nějaké informace, není nutné, abyste knihu četli celou – používejte rejstřík (samozřejmě je ale třeba chápat věci v souvislostech a pro PVH to platí tím spíš). Kniha také obsahuje tabulky s převody metrických jednotek, za každou kapitolou, která je věnována jednomu oboru, je pak Bibliografická příloha, kde je uvedena další literatura k danému oboru.

U PVH ještě chvíli zůstanu a to s knihou Rukověť křesťanské chronologie od Gustava Friedricha – případně novější a mnohem podrobnější Historickou chronologii od Marie Bláhové (kniha je bohužel rozebraná, ale v knihovnách k zapůjčení bývá). Knihy využijete jednak v případě, že potřebujete teoretické informace o kalendářích a počítání času v minulosti. Jednak jsou obě knihy opatřeny tabulkami s kalendáři podle toho, na které dny mohou připadnout Velikonoce (35 možností, 35 kalendářů) – prakticky tedy zjistíte třeba to, zda bylo v roce 1463 2. března úterý nebo pátek (byla to středa). Dále jsou zde také přehledné chronologické tabulky panovníků a jiných hlav států, jakož i biskupů různých diecézí. Pokud píšete příběh z reálné historie, někdy se dost hodí mít takový přehled po ruce a nemuset jednotlivá data dohledávat z různých zdrojů.

Co se týče dat, opakovaně se mi osvědčily též příručky bichle Československé dějiny v datech a Politické dějiny světa v datech. I když v současnosti, kdy se konkrétní data dají o dost pohodlněji dohledávat na internetu, po nich sahám už málokdy (ale ne všechno na internetu je, že).

Mnohdy inspirativní je také Encyklopedie středověku, editorů Jacquese Le Goffa a Jean-Clauda Schmitta – pokud ji neznáte, nepředstavujte si klasickou encyklopedii, jde spíš o soubor statí k různým tématům.

Z hlediska dějin každodennosti bych knihy, které uvedl Míla Linc doplnila ještě o knihu Homo Faber s podtitulem Pracovní motivy ve starých vyobrazeních. Doporučit také lze edici Dějiny odívání vydávanou Nakladatelstvím Lidové noviny (schválně uvádím celou edici, protože nejde zdaleka jen o středověk), ostatně Nakladatelství Lidové noviny má i další pozornosti hodné ediční řady – např. Česká historie, Dějiny států, Dějiny měst nebo Výpravné historické monografie (např. Přemyslovci nebo Lucemburkové). Výborné tituly k dějinám každodennosti či dějinám mentalit vyšly v českém jazyce také v tzv. „černé řadě“ nakladatelství Argo.

Mimochodem, když jsme u toho českého jazyka, ono nezaškodí občas zabrousit i do jinojazyčných vod – pokud samozřejmě člověk tu možnost má, tedy jednak je jazykově vybaven, jednak má vůbec možnost se k těm knihám/sborníkům/článkům dostat. Protože mnohé, bohužel, česky prostě nevyšlo a patrně ani nevyjde – pamatuji se, jak jsem před lety v Německu doslova zírala například na pěti svazkové dílo “Geschichte des Wohnens” (tedy Dějiny bydlení, pět svazků zahrnuje období od pravěku až po konec dvacátého století).

I tak je ale u nás (zvlášť ve srovnání ještě třeba s přelomem století, o starší době ani nemluvím) naštěstí historické literatury dost bohatý výběr, a to jak v knihovnách, tak v knihkupectvích. Jen pozor na to, že ne všechno je skutečně tak seriozní a kvalitní, jak se na první pohled tváří.