… aneb když trpím já, vy budete taky. Před časem mě Sikar ukecal k tomu, abych začala hodnotit větší literární soutěž. “Proč ne?” řekla jsem si. Něco takového může být zajímavá zkušenost, obohatí to člověka o nové poznatky, jeden se potěší tím, jak nadějná je česká literární scéna… No, a pak jsem otevřela první soubory, které mi v rámci soutěže došly, a zjistila jsem, že jsem bezelstně kývla na procházku sedmi kruhy pekla.
Řada textů mě drásala pravopisem, řada jiných dírami v logice, ale našly se i povídky dobré a skvělé a také dost nadějných, jejichž autorům postačí se poučit z chyb, aby to příště dopadlo lépe. První dojem ale byla studená sprcha. Jsem zvyklá číst sborníky vítězných prací, kde člověk narazí na to nejlepší z nejlepšího, přechod přes řeku Styx do říše těch, kdo v boji o vrchní příčky prohráli, byl tudíž bolestný. A protože jsem potřebovala svou frustraci sdílet, udělala jsem to formou videí. Poslala jsem soutrpníkům v hodnocení, Ekyelce se Sikarem, pár záznamů, kterak mlátím hlavou do klávesnice, hraju v zoufalství na půjčené ukulele nebo topím své zděšení v merlotu. Sikar je však duše poťouchlá, a tak ta videa vesele zveřejnil na Facebooku Triumvirátu (ti dík).
Nakonec jsme dospěli k závěru, že jsem schytala opravdu hodně slabou várku povídek. Po dohodě s ostatními jsem se ale rozhodla připravit článek jako sondu do života porotce, který je zatím ještě zelený jak jarní osení, a tudíž všechno dramaticky prožívá. A tak jsme tady. Míšin poslední večer hodnocení literární soutěže právě začíná…
16:51 Přicházím z práce a mířím k počítači, zatímco své okolí po chatu připravuju na to, že mi budou dělat morální oporu. Dneska mám na programu pět povídek, které musím dočíst. Do začátku je ale nutná příprava.
16:58 Jako první otvírám hodnocení povídek z předchozího dne. Už ze mě vyvanuly pocity, že chci autorovi té poslední znásilňovací věci ublížit velkým kladivem, takže komentář “Fujfujfujfujfuj, já to nechci komentovat, nechci nechci nechci!” mažu a jdu ho nahradit za něco civilnějšího. “Vaše povídka je na můj vkus trochu drsná.” To myslím, že by mohl být dobrý základ.
17:01 Znovu jsem si vzpomněla, co tam dotyčný psal, a komentář se mi hemží vulgarismy. Hm. Jdu to zkusit začíst, třeba to přebije něco jiného. Otvírám tedy první dnešní povídku.
17:03 Shoda podmětu s přísudkem autorovi nic neříká, koukám…
17:04 … a pořádek slov ve větě taky ne. Ach jo.
17:06 Asi krvácím z očí. Co to proboha zase je?!
17:07 Kolik to má ještě stránek?
17:08 TOLIK?!
17:09 Ne! NE!
17:11 Chroupu cukříky.
17:13 Já na to kašlu, kam jsem dala tu vývrtku?!
17:15 Zoufalá doba si žádá prostě zoufalé prostředky!
17:16 Zápasím s korkem. Pokus na chardonnay je neúspěšný, špunt se zaseknul – nejde ani dovnitř ani ven. Kruci.
17:23 Kašlu na to, jdu zkusit tramín.
17:25 Jsem tam!
17:29 Postěžovala jsem si Sikarovi a Ekyelce na chatu. Jo, tahle povídka je prý slabá. Ach jo. No, co se dá dělat, jdu se k tomu vrátit.
17:31 Je to slabý i s tramínem.
17:39 Pořád je to slabý, ale pomalu otupuju. Jen z toho pravopisu asi teda polezu po stropě…
17:41 Eky mě na chatu lituje.
17:42 Sikar se mi na chatu směje.
17:43 Míla Linc se na chatu kasá, že už má skoro dopsaný román.
17:52 Kreslím si na obličej knír pro rozptýlení a posílám to Mílovi. Chtěla bych být jako on. Daleko od téhle povídky, pracovat na svém románu…
17:53 Míla se prý zasmál. No, aspoň někdo se tenhle večer baví.
17:55 Oukej, prý se smál mně, že čtu tu povídku. Bezva. Není nad to mít dobrý kamarády.
17:59 Půlka cukříků je v trapu. Ta povídka je snad nekonečná. Mám k ní komentář dlouhý jak týden do výplaty a to dokonce ani neobsahuje všechny chyby, co v tom nacházím, jen pár výběrových.
18:21 Dočítám to. Ať ta pointa není úplně hrozná, ať ta pointa není úplně hrozná…
18:22 Byla úplně hrozná. Jdu si ještě nalít víno.
18:25 Otvírám další povídku. Je to nadějný, v první větě není chyba.
18:27 V prvním odstavci taky není chyba.
18:31 Ani na první stránce není chyba!
18:58 Ptám se Eky se Sikarem, jestli to měli. Sikar prý ne. Eky mi posílá vychechtaného smajlíka. Tak nevím. Znamená to, že je to dobrý?
19:02 Tuším zradu. Eky napsala: “Uvidíš”.
19:22 Jsem dvě stránky od konce a zatím dobrý. Možná uvidím, jak dobrý to je?
19:38 Ale ne.
19:39 Nenenenenene.
19:40 Proč to udělal? Proč to zabil? Bylo to dobrý! Ne! On to zabil! Tím koncem to úplně zabil… Prooooooč?!
19:51 Otvírám další a jsem rozhodnutá, že tahle bude dobrá. Musí. Bude dobrá, bude dobrá, bude dob… chyba. A druhá. A třetí. Ne. Odstup, Satane!
19:52 Autor má fakt příšerný pravopis. A přidaly se i další nešvary jako formátování do bloku bez odstavců. A poznámky pod čarou. Jsou úplně zbytečné a místy fakt nechápu, co se jimi autor snaží říct. Vysílám SOS signály po chatu.
19:54 Eky se odpojila.
19:55 Sikar se mi směje. Prý si to mám užít. Až já toho hajzlíka dostanu příští týden do rukou, uškrtím ho.
19:57 Míla mi poslal na uklidnění odstavec ze scény, kterou právě píše. Málem mi rupla žilka, když jsem ve druhé větě uviděla překlep a dvakrát sloveso “být”. Asi mám profesní deformaci.
20:03 Ta povídka je fakt hutná. Nesmím usnout, nesmím usnout…
20:23 Trpim.
20:40 Sikar se připojil na chat a směje se mi. Začala jsem mu vyhrožovat grafickým popisem, který jsem si půjčila od autora.
20:41 Sikar se zase rychle odpojil. Eky stále hybernuje. Míla se neozývá. Přítel usnul. Kroužek mé morální podpory se nějak smrsknul.
20:46 Haaaaauuuuuu, ten pravopis!
20:51 Dočteno. Kdybych do komentáře napsala kapitálkami “Nepište poznámky pod čarou”, myslím, že by to stačilo. Ne každý je zvládne tak dobře jako Pratchett. Navíc v románu působí o něco méně rušivě než v krátké povídce. No nic. Poslední dvě povídky přede mnou…
21:10 Ach jo. Tohle je dlouhý jak tejden do výplaty a už u prvního odstavce se mi chce spát. Vážně si autor myslí, že detailní popis toho, kde se nacházíme, čtenáře strhne a přiměje říct si: “Jo! Tak tohle je přesně ta povídka, na kterou jsem v deset večer čekal a budu ji hltat jedním dechem. Ach, autore! Povězte mi víc o to, jakou barvu měla ta kůra! Jak vzrušující!”?
21:21 Ježiš, ono se to nelepší! Z krajiny jsme se přesunuli na popisy hrdinů. Teda… doufám, že jsou to hrdinové a ne prostě kolemjdoucí.
21:36 A jsme zpátky v krajině a povídáme si, jak vypadají stromečky. To tam ti hrdinové vážně už dvě stránky jenom stojí a zírají kolem sebe?
21:44 Míla mi posílá další kousek ze svého románu. Prý na uklidnění. Začíná to popisem košatých stromů Černého hvozdu. Mně dneska asi fakt klepne…
21:50 Tak zase zpátky k povídce. Kde jsme to byli? Aha, já už vím, ještě nikde vlastně.
22:08 To ani není vtipný, jak se tam nic neděje. Co bude autor popisovat dál, jejich koně?
22:09 Do prčic, já to zakřikla!
22:17 Hurá! Akce! Objevil se tam jezdec! Pojď, vyrubej je!
22:18 Ježišmarjá, nepopisuj, jak vypadá! Ne! Já to nechci vědět! Neeeee!
22:25 Tak už víme, jak vypadá jezdec. Bezva. Prosím, autore, prosím, dej tam nějakou akci. Něco udělej. Páč já jinak fakt regulérně usnu!
22:34 Došly mi cukříky.
22:38 Přebytek cukru začal působit. Točím se na židli.
22:39 Whiiiiii, jsem jednorožec!
22:54 Sikar tvrdí, že ta povídka bude ještě horší. Mám takové tušení, že si užívá mou bolest.
22:55 Eky mě uklidňuje, že to tak zlé není. Připadám si, jako bych měla na ramenou anděla a démona zároveň.
22:56 Míla tvrdí, že to je určitě hrozný a že bych si měla místo toho přečíst jeho román, který je nejlepší. Oportunista…
23:10 Jsem pět stránek před koncem a mám krizi – došlo mi víno.
23:31 To je konec nebo mám neúplný soubor?
23:32 Aha, to je asi konec.
23:33 Sikar s Eky potvrzují, že je to konec.
23:44 “Drahý autore, přála bych si vytisknout vám vaši povídku na smirkový papír a strčit…” – dobře, nebudu to ani dopisovat, stejně mi to do toho komentáře nepovolí. Ach jo. Tenhle bude zase asi delší než samotná ta povídka. Ale aspoň se má autor hodně v čem zlepšovat.
23:35 Blíží se finále, poslední text. Prosím, nesmíš zklamat! Jsi naděje mého dnešního večera. Navíc už nemám víno ani cukr, takže jestli budeš špatný jako ten před tebou, tak dost možná skočím z okna. A to je jedno, že bydlím v přízemí, prostě potřebuju dramatický odchod ze scény.
23:37 Sikar říká, že tuhle povídku v balíku neměl.
23:38 Eky říká, že taky ne.
23:39 Míla říká, že on taky ne, ale Míla tuhle soutěž nehodnotí, takže je ta informace irelevantní. Zato mi nabízí další kousek z románu. Říkám mu, že teď mobilizuju síly, protože musím dočíst poslední povídku.
23:41 Začíná to slibně. Je to sice trochu technický, ale vypadá to dobře.
23:44 Sakra, tohle potřebuju konzultovat s někým, kdo se na rozdíl ode mě vyzná v technice.
23:45 Sikar se v tom prý nevyzná.
23:46 Eky taky ne.
23:47 Míla neodpovídá. Že by se urazil, že jsem neskočila hned po další ukázce z jeho textu?
23:50 Nevím, jestli mi u tý předchozí povídky neodumřely mozkový buňky, ale tohle je fakt podezřele dobrý – první stránka a žádná chyba, dialogy dávají smysl, postavy jsou fajn a autor dokonce vypadá, že ví, o čem mluví (na rozdíl ode mě). Že bych konečně narazila na dobrou povídku?
23:58 Už vím, proč Míla neodpovídal. Na můj technický dotaz mi sepsal elaborát s vysvětlením. Závěr z toho je, že autor zřejmě nefabuluje, ale problematice opravdu rozumí. Mám dobrou náladu. Píšu Mílovi, ať mi pošle ukázku z románu, že jsem zvědavá.
00:12 Mám pocit, že jsem umřela a dostala se do ráje. Mílova ukázka byla dobrá, tahle povídka je dobrá, jenom čekám, kdy se probudím a zjistím, že pořád čtu ty věci předtím.
00:14 Jsem napnutá jak kšandy. Strašně mě zajímá, jak to dopadne, tahle povídka je fakt dobrá!
00:21 Dvě stránky do konce. Prosím, ať je ta pointa dobrá, prosím, prosím, prosím…
07:28 Cestou do práce koukám na chat. Sikar se mě ptá, jestli budu v příštím kole hodnotit výběr toho nejhoršího. Jdu si koupit lopatu a krumpáč. Jen tak, nemám žádný konkrétní důvod. Jo a kdyby Sikar náhodou delší dobu nepsal články, tak nebojte, je na dovolený. Potřeboval si po všem tom hodnocení trochu zdřímnout…
Míša
Než se začnete rozčilovat nebo smutnit, nebojte – ačkoli videa autentická jsou, všechny ukázky povídek jsem si pro potřeby článku upravila a změnila, takže žádná z nich není skutečná. Pokud tedy máte pocit, že mluvím zrovna o vašem textu, pak vězte, že je to jen náhoda. Povídek s podobnými náměty, chybami a jevy se mi v balíku sešlo vážně dost. I když to vypadá, že jsem z toho umírala a dělala si jenom legraci, v komentářích jsem se snažila vždycky konstruktivně poradit, jak text zlepšit, aby autora posunul příště blíž ke stupňům vítězů. Jen víte jak, po pár večerech hodnocení už je to na budku a člověk potřebuje trochu rozptýlení – tak snad mi prominete tu trochu blbého humoru. Pokud mi přejete něco ošklivého, tak žádné strachy, já se soutěží taky účastním, takže jsem si jistá, že mi tuhle srandu zase někdo karmicky vrátí.
A pokud by vás zajímalo, jak vypadá den v životě protřelého porotce, který je stoičtější a už věci tolik neprožívá, pak mám pro vás dobrou zprávu – Míla Linc přislíbil svůj pohled na věc. No, a já půjdu smolit ty letošní Žoldnéře, aby se mi pak Míla mohl vysmát a omlátil mi je o hlavu… 😉
Související příspěvky
Knihomol to má v životě těžké – dívají se na něj jak na blázna, když vpadne do knihkupectví …
Jaro už je za dveřmi, a brzy tak skončí období, kdy si čteme se svíčkami a zachumlaní s …
Je tu další měsíc a další knihovnička. Četli jsme knihy české i zahraniční, fantastické i klasiku a …
Tys to fakt schytala strašně :D. Ale třeba tě teď už aspoň nic nerozhází. Zničilo tě to natolik, abys už nikdy neporotcovala, nebo se z tebe stane pravidelný masochista?
No, moje iluze dostaly docela slušnou nakládačku. Ale zatím nevím. Na jednu stranu, měla jsem fakt radost, když se objevily povídky slušné, u kterých jsem mohla autorovi fakt pomoct s nějakou konkrétní věcí, aby byl do příště skvělý. To mě bavilo, těšilo a měla jsem z toho i pocit smysluplnosti. Jenže ty špatné povídky mě fakt strašně ubíjely a bohužel jsem jich měla většinu… 🙁
Bohužel ten poměr špatného k dobrému je v lepším případě 80:20, mnohdy i horší. Ale! Když jako porotce objevím fakt dobrou povídku, či osvěžující originální nápad, tak jsem veskrze nadšená. A ty traumatické zážitky si do dalšího roku většinou víc pamatuje muž a pak se ptá “Opravdu budeš zas hodnotit?” a já odpovídám, že jo. Ta naděje, že objevíme další Novákovou, neumírá ani pod stohem balastu. 🙂
No mě ten poměr právě dost zarazil – když jsem hodnotila Bleskovku tady na Triumvirátu, byly všechny povídky fakt dobré, takže jsem očekávala něco takového… jenže ouha, zrada…
Teda Misko, malokdo dostane takovou volbu jako ty. Osm povidek z deseti s nejslabsim hodnocenim? 😀 Videa davaji pekny vhled prace porotce, ale ale na druhou stranu, vznikl z toho vyborny clanek plny emoci. Diky za vybornou reportaz!!! 😀
Taky jsem letos poprvé někde porotcovala. Poznámky pod čarou, hrubky na náhrobcích, hromada incestu,… A pak pár vážně dobrých věcí 🙂
Co mají všichni s tím incestem? Já ho tam měla hromadu! A znásilnění taky a musím říct, že u třetí povídky mi to už pěkně lezlo krkem :/
Hm, nepřijde mi úplně košér, že si porotci vyměňují názory na povídku ještě předtím, než ji vůbec začnou číst. V psychologii se tomu říká Pygmalion efekt nebo též golem efekt. Když mi někdo před přečtením té povídky napíše, že povídka stojí za starou belu, budu ji nutně hodnotit zaujatě – budu v ní hledat to, co se onomu kolegovi nelíbilo. Když mi řekne, že je dobrá, naopak budu hledat to, co se kolegovi líbilo.
Jako autor (občas i zhrzený autor) bych dal přednost nezaujatému porotci.
Chápu, proč se ti to nelíbí, ale osobně s tím nesouhlasím.
Za prvé, knížky taky nečtu v sociální izolaci a jejich autor mě musí zaujmout, i když mi ho někdo doporučí, protože jen kvůli kladnému hodnocení někoho dalšího se mi líbit nezačne.
Za druhé, se Sikarem a Eky jsme si dopředu zjišťovali, jestli jsme to měli/neměli v balíku, abychom o tom mohli v průběhu večera diskutovat. Mně diskuze nad některými povídkami pomohly formulovat lépe myšlenky a obhájit si názor na text, což se mi hodilo jako poznámky pro komentáře.
Za třetí, v téhle soutěži většinou bohatě stačila první stránka a člověk věděl, že tady pšenka neporoste, takže to, že jsme si se Sikarem nebo Eky napsali, že je to slabý, tomu opravdu nepřihoršilo – většinou už to špatné bylo.
Ta myšlenka nezaujatého porotce, který ke každému textu přistupuje s čistou hlavou, je sice hezká, ale v praxi neproveditelná – hodnotím ve svém volném čase, někdy mám lepší náladu než jindy, někdy jsem si zapomněla koupit cukr, takže jsem byla otrávená, někdy jsem přečetla čtyři věci, u kterých bych si rvala vlasy hrůzou, a pátá taková mě o to víc nadzvedla… Ale od toho pak je druhé čtení (všechny povídky jsem procházela dvojmo, aby mi něco neuteklo) a taky čas, který jsem si dávala mezi čtením a napsáním hodnocení a komentáře. Hodnotí se na základě kvantifikovatelných kriterií, takže pokud měl někdo pravopis na pěst, nedostal by za něj vyšší počet bodů, ani kdyby to někdo vychvaloval dopředu do nebes. A pak je tu pořád statistická odchylka – jeden “ovlivněný” čtenář ti neudělá rozdíl v panelu deseti a více porotců, zvlášť ne ve dvoukolovém hodnocení. Pokud máš dobrý text, tak je jedno, že tě jeden člověk ohodnotí kritičtěji. A pokud máš text slabý, ani jedno pozitivní hodnocení ti k vítězství nepomůže 😉
Ahoj Míšo,
nechci tvrdit, že tě Sikarův názor nebo názor jiného porotce mohly přimět povídku, kterou bys označila za hroznou, přesunout do kategorie vynikající (nepravděpodobné, ale za určitých okolností možné). Ale když máš tři dobré povídky, může tě jeden výše uvedených efektů velice snadno ovlivnit v celkovém bodování, hodnocení. Ty efekty prokazatelně působí, i když si myslíš, že jsi k nim imunní, tak prostě funguje náš mozek.
Na řadě míst – i na této stránce – se žehrá na to, jak jsou literární soutěže o štěstí. Byly by méně o štěstí a lépe by působila statistika, kdyby ji něco neustále nekřivilo.
(Kdyby bylo hodnocení bezezbytku objektivně kvantifikovatelné, jak píšeš, nebylo by vůbec zapotřebí hodnotitelů (stačil by jeden).)
Aby to nevyznělo, že jenom kritizuju – naopak, myslím si, že všichni porotci dělají dobrou a záslužnou práci a pomáhají autorům. Zaplaťpánbů za vás!
Je třeba si ale uvědomit, že autoři jsou poměřováni s profesionálními, publikovanými texty. Jestliže porotci od neplacených autorů píšících dobrovolně ve svém volném čase očekávají profesionální práci, proč by autoři neměli očekávat profesionální práci od porotců?
Myslím, že se můžeme shodnout na tom, že se neshodneme.
Já se totiž na diskuzi s jinými porotci prostě nedívám jako na neprofesionální – je to pro mě přirozená součást procesu. Stejně jako se o knížkách bavím s lidmi, kteří je četli, tak o povídkách diskutuji s lidmi, kteří k nim mají co říct – pomáhá mi to vyjádřit se a obhájit si názor.
Netvrdím, že bych byla imunní vůči efektům, které jsi napsala, ale upřímně, připadá mi, že zbytečně přeceňuješ jejich vliv. Literární soutěž je možná trochu o štěstí, ale v první řadě je o schopnostech autora. Věrka Mertlíková v posledních letech končila na předních příčkách ne proto, že by měla štěstí nebo že by ji porotci hodnotili zaujatě nebo mírně, ale jednoduše proto, že je dobrá. Jistěže můžeš mít různé vlivy, které příznivé umístění v soutěži ovlivní (např. to, že se Věrka Mertlíková příslušné soutěže neúčastní), ale v konečném důsledku platí to, co jsem psala – pokud je tvůj text dobrý, ustojí i tvrdší hodnocení, a pokud ne, ani mírné ho nezachrání. Chápu, proč máš pocit, že to “pokřivuje statistiku”, jak píšeš, ale obvykle je ten efekt opačný, než bys myslela – spíš jsme všichni hledali i v mizerné povídce něco dobrého, za co autora pochválit, než naopak.
Očividně jsem ta kritéria nevyjádřila dostatečně přesně, takže to zkusím znovu – hodnocení povídek probíhá na základě kvantifikovatelných kritérii, tj. každé povídce přiřadíš body v určité kategorii (pointa, jazyk…) a v určité škále (1 – 5). To ti vytvoří určitý rozstřel toho, jak si text stojí v rámci balíku, základ pro hodnocení. Podle něj se pak posouváš dál – povídky s nejnižšími body dostanou automaticky ne, ty s nejvyššími ano. A povídky kolem průměru rozvažuješ podle toho, jaký v tobě zanechaly dojem. To je chvíle, kde se nejvíc promítá individuální vliv každého porotce. Literární soutěž stojí na tom, že máš široký panel různých porotců s rozdílnými zkušenostmi a preferencemi. Můžeš mít precizně napsané klišé a jeden porotce ho pošle dál, protože se mu to dobře četlo, zatímco druhý mu dá stopku, protože se nudil od první strany. Můžeš mít myšlenku, která jednoho porotce zaujme a druhého ne. Je to stejné jako s běžným čtenářem – s tím rozdílem, že tam se obvykle nedozvíš, co bylo špatně. Už z podstaty toho, co psaní je, ale texty samozřejmě nemůžeš hodnotit roboticky na základě pouze kvantifikovatelných kritérií. Ta používáš jako výchozí bod k tomu, aby sis povídky určitým způsobem porovnala.
Ad poslední věta, kterou píšeš – pokud bych měla od autorů vyžadovat profesionální práci a povídky srovnávat s publikovanými texty, jak píšeš, pustila bych do dalšího kola možná tak jeden text. Od autorů v neplacené soutěži, ze které dostanou komentář, očekávám, že se chtějí zlepšovat, takže určitá úroveň chyb z jejich strany je v normě – sem tam zapomenutá čárka, nějaké zapomenuté slovo, pár stylistických drobností, mírné nesrovnalosti. A stejně tak je podle mě tím pádem v pořádku určitá míra individuálního přístupu porotce, který můžeš považovat za neprofesionalitu 🙂
No, já se vám divim, že ty na první pohled nevhodné vůbec čtěte. Já v CKC když narážím na něco, co je na první pohled nepoužitelné a nevhodné ani na šesté místo, tak si maximálně prectu ještě závěr a odkladam. A jsem za pár takových povídek i vděčný, bo kdyby byly všechny dobré, tak to ani nestíhám přečíst…☺ Ty průměrné beru ob stránku a když mě povídka vtáhne tolik, abych měl potřebu ji číst úplně celou, tak je to pro mě základní kritérium pro nejvyšší místa. Porotce se přece na rozdíl od workshopaka nemusí prokousávat každou srackou… Větší problém mám s povídkami, které nejsou zjevně špatne, ale prostě nudné. Takových je poměrně dost, nebaví mě, ale člověk je číst musí, aby zjistil, jestli se nějak zajimave nevyvinou…
No… já musím. K téhle soutěži se píšou komentáře. Chápu, že u CKČ je to něco jiného, když se hodnotí pyramida, ale tady musím autorovi napsat, co bylo dobře a co špatně, a to bohužel z jedné stránky neudělám 🙁
Heh. Vždycky se strašně dlouho odhodlávám, zda něco konečně nedopsat a někam neposlat, ale pak je mi tváří tvář utrpení porotcovu jasné, že by to byl akorát další trn v patě…
Triumviráte drahý, nevíte o nějakých psacích cvičeních? Nějakých, co by u pisatele-začátečníka plnily stejnou funkci jako třeba kresba základních zátiší u kreslíře-začátečníka?
Ahoj, podívej, to je sice taky možný přístup (a z pohledu porotce ti za něj děkuju), ale moc tě nikam v rámci psaní neposune. Soutěže, zvlášť jakou jsou Vidoucí, kde dostaneš komentář, ti můžou hodně pomoct posunout se dál, takže se vykašli na to, jestli u toho porotce bude nebo nebude trpět (od toho jsme koneckonců porotci, my se k tomu upsali…) a prostě to pošli. A pak uvidíš. Možná tě komentáře příjemně potěší, možná ti naopak potvrdí, čeho se bojíš, ale kdyby nic jiného, budeš mít jistotu 🙂
A k tvému dotazu – poptala jsem se a mám pár tipů.
První věc, na kterou tě odkážu, jsou články od Arengy na základní opáčko češtiny (poslední tady: http://triumvirat.cz/2018/04/zakladni-opacko-2-aneb-predlozky-i-predpony-s-a-z-pro-zacatecniky-a-mirne-pokrocile/). Pokud zvládneš dobře i/y, mě/mně a ji/jí a alespoň základní čárky, hned se tím zvedneš od toho pomyslného dna porotcovského balíku.
V rámci literárních cvičení mě osobně nejvíc posunula Lucka Lukačovičová na kurzech tvůrčího psaní – co vím, tak už je nevede, ale pokud bys měl/a chuť, počkej na náš podzimní běh 5x5xTriumvirát, je to zadarmo, vždycky jedna sobota v měsíci (pět měsíců po sobě) v knihovně v Praze, takže i pro nepražáka je to realistické 🙂
Literární cvičení ti zkusím nějak zpracovat do samostatného článku, ale prosím vydrž, bude mi trvat tak měsíc dva než se na to dostanu. Každopádně můžeš si zkusit cvičné drabblíky http://sosaci.net/ 🙂
[…] procenta opravdu těžko čitelných věcí. Seznámení s celou pravdou bývá někdy krušné, jak jste se mohli nedávno přesvědčit. Jenže jen tak máte možnost poznat i to, co nezaujalo nebo se prostě nelíbilo vůbec. Proto se […]
Haha, súcitím a spoznávam sa. Práve absolvujem to isté, akurát bez alkoholu. Niekedy tým ne-abstinentom takmer závidím…
A najhoršie na tom je, že o pravopise, o členení textu na odseky, o nevhodnosti dlhých popisov, atď. môžeme autorom vykladať stále dookola a stále dookola dorastie nová várka autorov, ktorí o tom ešte nepočuli. Alebo im skrátka ani nenapadne hľadať si nejaké rady k tvorivému písaniu, veď oni sú predsa bezchybní!