Tenhle článek bude trochu speciální, protože má dva účely.

Jednak se obrací k účastníkům s tím, nač si mají dát pozor, když jdou do psaní povídky do soutěže. Protože psaní do soutěže (nebo úprava povídky do soutěže), to je prostě trochu jiná disciplína než psaní pro radost, pro nakladatele či pro (pravidelné) čtenáře.

Za druhé bych tímto článkem rád oslovil porotce a pořadatele literárních soutěží ohledně toho, co by se dalo zlepšit a případně jak.

Proč si myslím, že jsem k tomu člověk povolaný? Protože (omluvte drobnou sebechválu) jsem pracovní psycholog, vedoucí malého týmu lidí, překladatel, jazykový redaktor a od loňska i porotce literární soutěže. Předávání zpětné vazby je můj denní chleba. Na fakultě do mne natloukli spoustou výzkumů, jak má a nemá vypadat zpětná vazba. A mám díky výzkumné práci poměrně široké zkušenosti se statistikou, takže vím i něco o tom, jaké výhody a nevýhody mají různé typy bodového ohodnocování soutěží.

 

Začněme tím, co vlastně znamená číst soutěžní příspěvky v literární soutěži. Tady tak trochu navážu na článek od Jitky o 5 nejčastějších chybách porotců. Jsou body, ve kterých se s ním neshoduji a posléze objasním proč. Ale rozhodně je v něm několik velice důležitých informací. Porotci, editoři a nakladatelé jsou taky jen lidi. Dělají chyby. A čtou kvanta textů za neskutečně krátký čas.

Sikar a já jsme se už kolikrát bavili o zkušenosti, že jsme někam poslali povídku a vrátila se nám s komentářem, že tam máme logickou chybu nebo že něco nevysvětlujeme. Konkrétně u Sikara šlo o to, že mu u jedné postavy pršelo a u druhé postavy ne, ačkoliv byly ve stejném městě. Co už kritik opominul, byl fakt, že město mělo takovou rozlohu, že postavy byly deset kilometrů od sebe.

Teď se můžeme ptát, zdali je chyba, že relativně zjevné věci neotloukáme čtenáři o hlavu. Už jen proto, že kdybychom přestali naznačovat a otloukali, pozorný čtenář nám odhalí pointu takřka ihned. Bude to pro něj příliš do očí bijící.

Problém je v sousloví pozorný čtenář.

Jakkoliv se porotce může snažit, kapacita pozornosti je omezená. S přestávkami byste se u jednoho typu práce neměli zdržovat víc jak tři hodiny. Navíc po třech hodinách rapidně klesá paměťová kapacita. Která je už tak neskutečně omezená, protože po pár hodinách v dlouhodobé paměti zůstane už jen asi třetina informací.

Co z toho vyplývá?

Text pro porotce (pro někoho, kdo na váš text nemá tolik času, protože má docela přísný termín, za který musí přečíst kopu či dvě povídek) musí být více očividný. Co byste jinde jen naznačili, a slavilo by to tak mnohem větší úspěch, porotci musíte vrazit pod nos. Je to také jeden z hlavních důvodů, proč čtenáři sborníků z literární soutěže říkávají, že to nebylo zas tak povedené. Že příběh byl očekávatelný. Že tušili pointu hodně dopředu.

Nestačí na třech místech lehounce naznačit, jako jsem to do jedné soutěže udělal já, že se postavy dostaly skrz nepřátelskou základnu hrozně snadno, protože jim to nepřítel záměrně dovolil. Musíte to trochu roztroubit. Alespoň tak vnímám současnou porotcovskou situaci ze své zkušenosti. A mám to potvrzeno jak od dalších členů Triumvirátu, tak od přátel.

Můžete namítnout: “Kde je ale potom ta míra? Přece kvůli něčemu takovému neudělám klišé záporáka, co vede monolog. To mi zas porotci vytknou. Tak jak to udělat?”

Vrátím se na začátek. K paměti. Věda nám dala krásnou křivku zapomínání, která vám ukáže, po jak dlouhé době „míň jádrová“ informace mizí do hlubin nevědomí. A už jsme si naznačili, že paměť při tom kvantu textu a času, co u toho porotce tráví, hraje roli. Takže můžete něco říct celkem otevřeně a dlouho, dlouho to neřešit. A pak o něco méně otevřenou, více náznakovou informací vyvoláte vzpomínku z hlubin nevědomí.

V tomhle je mimochodem skvělý Abercrombie. Často něco řekne naprosto otevřeně, ale protože vy tomu nevěnujete až takovou pozornost, soustředíte se na tu hlavní informaci, zapomenete to. A pak na vás ta boční informace o pár desítek stránek později vyskočí jako důležitá. A vy už se jí tolik nedivíte. Protože vám je pouze připomenuta. Už pro vás není tak podivné, že jednomu člověku padá déšť, zatímco druhý ve stejném městě si poklidně rázuje za svým úkolem. Nebojte se opakovat informace. A pokud je posíláte do soutěže, nebojte se je říkat otevřeněji. Porotci je mnohdy přehlédnou nebo zapomenou, protože jejich mozek schytává velkou zátěž.

A tím se dostáváme k druhému účelu tohoto článku. Jestli je dobře, že to takhle je.

Na rovinu? Ne.

Způsob, jakým se hodnotí literární soutěže mi přijde z psychologického i psychometrického hlediska leckdy až tristní. Jsou soutěže, které mají celkem vychytaný systém. Přesto je tu několik zásadních opakujících se chyb. Dnes se podíváme hlavně na jednu – na termíny.

Často se stává, že porotci se do čtení a hodnocení pouští nedlouho před termínem. Jak říkala Jitka ve svém článku, porotci jsou lidi. Mám proto pochopení z hlediska porotců jakožto lidí, že tohle udělají. Ne už tolik z hlediska porotců jakožto porotců.

Představte si, co s hodnocením udělá výše popsaná informace o počtu hodin práce, pozornosti a paměti. Kvůli presu, do kterého se porotce uvrhl (nebo který mu nastavil přímo organizátor soutěže příliš blízkým termínem vyhodnocení), bude číst kvantum povídek denně. Bude mnohem míň věnovat pozornost, budou se mu víc plést a paměť to neustojí.

Už jen proto, že závěrečnou zpětnou vazbu byste neměli napsat hned po přečtení, měli byste to nechat chvíli uležet.

Proč? Protože existuje několik pravidel psaní zpětné vazby tak, aby byla smysluplná pro příjemce a aby ji příjemce doopravdy přijal. Například byste měli hodnotit chování, nehodnotit člověka. A to chce odstup. O tom, jak obecně přijímat a dělat zpětnou vazbu si povíme příště. Původně jsem to chtěl dát do jednoho článku, ale došlo mi, že svým rozsahem to vyžaduje cyklus.

Tak tedy. Porotce by neměl číst 100 povídek za měsíc. A pak ještě za tentýž měsíc těch 100 povídek zhodnotit i se zpětnou vazbou. Pokud má možnost si to rozvrhnout na delší dobu, měl by to udělat. Pokud to nemůže z osobních, pracovních či jiných podobných důvodů splnit, musím říct, že je možná i lepší zvážit odstoupení z poroty spíš než zpětná vazba a body splácané na koleni. Můžete tím uškodit autorovi, kredibilitě soutěže i svojí.

Pokud takový nelidský termín nastaví rovnou pořadatel, je to také chyba. Obecně si nemyslím, že je dobré nastavovat termín vyhodnocení soutěže předem. Nevíte, kolik povídek vám přijde. A čím větší počet, tím víc to chce času nebo porotců (protože ne všichni porotci musí hodnotit všechny povídky, pokud uděláte zácvik a nějaký balancing toho, aby objektivně hodnotili podobně – toliko drobná vsuvka z psychometriky).

Na druhou stranu účastníci rádi vědí dopředu, kdy se asi tak můžou dočkat výsledků. A pořadatelé zas mají obvykle zajetý nějaký con, kam pravidelně jezdí vyhlašovat. Takže to vlastně úplně bez termínu nejde. V takovém případě bych měl tři rady:

• Nedělejte vyhlášení neumístivších se dřív, než nezbytně musíte.
• Jednejte s vašimi porotci individuálně. Ověřte si u nich, že počet povídek v daném ročníku zvládnou. A ověřujte si to u nich individuálně i průběžně. Ne až týden před termínem. Budete je tím motivovat k práci a budete mít přehled, jak kvalitní výkon odvádějí.
• Pokud se vám sejde o dvě směrodatné odchylky víc povídek, než je váš průměr, posuňte termín. Raději, ať lidi čekají na jiný con, než abyste to šili horkou jehlou.

 

A touhle radou bych se vlastně mohl obrátit zpátky k autorům. Berte v potaz to, jak s termínem která soutěž pracuje. Když víte, že v soutěži X mají na vyhodnocení měsíc a chodí jim 100 povídek, zvolte příběhově něco, u čeho se budou buď dobře chytat, nebo budete natolik originální, že si vás zapamatují.

Existuje totiž několik věcí, které platí o krátkodobé paměti. A ta zkrátka vždycky logicky té dlouhodobé předchází. A navíc je u krátkého útvaru sama o sobě důležitá. Takže:

Pamatujeme si dobře to, co bylo na začátku (příběhu). Tomu se říká primacy effect. I proto jsou tak důležité dobré začátky krátkých povídek. Pak to, co bylo na konci. To je recency effect. A pak to, co bylo naprosto neobvyklé, nějakým způsobem bizarní, originální. Třeba když se mezi výčtem 20 slov o nábytku objeví slovo sprosté. To si pak vybavíme i po pár minutách. Říká se tomu bizarreness effect.

A kromě toho zkuste jakožto autoři oceňovat soutěže, jež vám nevychrlí hodnocení za měsíc. Nekritizujte je za to, chvalte je. Podíváte-li se na to, co jsem napsal výše, vlastně je pro kvalitní zpětnou vazbu lepší, když to trvá skoro rok jako u CKČ. A jedině tím, že vy jako autoři podpoříte prodloužení termínů, docílíte změny. Dokud bude poptávka po co nejrychlejším vyhodnocení, nic se nestane.

Kvalitní zpětná vazba si kvůli kapacitě pozornosti a paměti žádá svůj čas. Mysleme na to na straně autorů i porotců.