Podobně jako minulý článek z této série, i tento bude mít dva účely.

Jednak se obrací k účastníkům s tím, nač si mají dát pozor, když jdou do psaní povídky do soutěže. Protože psaní do soutěže (nebo úprava povídky do soutěže), to je prostě trochu jiná disciplína než psaní pro radost, pro nakladatele či pro (pravidelné) čtenáře.

A pak bych tímto článkem rád oslovil porotce a pořadatele literárních soutěží ohledně toho, co by se dalo zlepšit a případně jak.

I tentokrát navážu na článek od Jitky o 5 nejčastějších chybách porotců. Ale v tomto článku se ho budu držet trochu více, protože s Jitkou na několika místech zásadně nesouhlasím. Konkrétně jde o body 4 a 5 v jejím článku.

K tomu ale až později. Než se dostaneme k samotným pravidlům zpětné vazby, myslím, že by bylo záhodno si říct, co to vlastně zpětná vazba je. V angličtině se zpětná vazba řekne feedback. Když si toto slovo rozložíme a zpětně přeložíme, dostaneme doslova “krmit zpátky” (feed back). A to je samo o sobě určující pro to, co by zpětná vazba měla být – text nebo projev prospěšný pro jeho příjemce. Doslova byste měli nakrmit člověka, jemuž ji podáváte. Co to znamená?

1. Měli byste autorovi o hodnoceném textu říct nové informace.

Zpětná vazba ve smyslu “Vaše povídka nebyla dostatečně dobře napsaná na to, abych ji vybral.” je k ničemu. Autor už ví, že jste ho nevybrali nebo že jste mu dali málo bodů. To je asi jasné. Ale úplně stejně k ničemu je, když mu řeknete: “Vaše povídka nebyla po pravopisné/stylistické/příběhové stránce příliš dobrá.”

Autoři možná někdy nejsou géniové, ale takovou zpětnou vazbou jim porotce pořád neřekne nic nového. Logicky, když dostali nízké hodnocení, asi to nebude tím, že porotci nesedl jejich žánr. A pokud ano, je to u porotce tragická chyba, které se budu také věnovat. Takže autora (většinou) napadne, že problém byl v některé z těchto částí textu. Jenže to není moc nápomocné, spíš frustrující. Zaprvé tu máme autorskou slepotu. Pokud jsou v textu chyby, autor je sám od sebe nezačne zázračně vidět, když mu někdo řekne “máš tam chyby”. Zadruhé máme všichni tendenci bránit se před tím, co narušuje naše pozitivní smýšlení o sobě. Takže pokud mu neřekneme konkrétní věci a třeba i nástin důvodu, proč jsou špatně, bude se bránit. Zvlášť pokud zpětnou vazbu namíříme na něj, a ne na text. A tím pádem…

2. Kvalitní zpětná vazba je konkrétní.

Zaměřme se třeba na pravopisné chyby, ať se mi to dobře vysvětluje. Je nesmysl autorovi vyčíst všechny drobnosti, které v textu nasekal. I grammar nazi se utne. Autorská slepota postihuje všechny. A pokud by autor nedával své dílo do soutěže, ale nakladateli, s nímž má smlouvu, text by po něm procházeli lidé, již mu s tímhle pomohou.

Mnohem smysluplnější tedy je se jako porotce zaměřit na to, zda se nějaké pravopisné chyby opakují. Uvést pár konkrétních příkladů pro každý typ chyby. Autor bude vědět, na co se má při hledání zaměřit. A následným hledáním a opravami se třeba i naučí už chybu nedělat.

Co to ale od autora na druhou stranu vyžaduje, je ochota. Když jste posílali svůj text do soutěže, věděli jste, že bude hodnocen. Dost možná jste i na zpětnou vazbu byli zvědaví. Pokud vás neuspokojila po faktické stránce (tj. pokud máte pocit, že vám toho porotci ani dohromady moc neřekli o chybách ve vašem textu), určitě se ohraďte. Není třeba se bát ani si připadat špatně. Pro soutěž jste obětovali spoustu času, práce a nervů, a pokud vám slíbili zpětnou vazbu, zasloužíte si ji. Na stranu druhou, pokud se vám nelíbí, že porotci kritizují váš text za něco, co skutečně je v nepořádku, nemá smysl se dohadovat či ohrazovat. Věřte mi, že jim to bude vcelku jedno. A oprávněně. Text je váš. Je na vás, jestli si připomínek budete všímat. Ale když jste povídku do soutěže posílali, určitě jste chtěli nejen uspět. Určitě vás zajímalo, co skvělého vám o vaší povídce porotci poví. A pokud vám neřekli jen samé skvělé věci, aspoň víte, co máte udělat, aby vám je příště řekli. Pamatujte, že kvalitní zpětná vazba nemíří na vás, ale na váš text…

3. Hodnotí se chování, ne autor.

O tomhle jsem se krátce zmínil už v minulém článku. Dával jsem tehdy odkaz na jeden anglický článek o dobré zpětné vazbě. Tentokrát to rozvedu.

Hodnocení chování/projevů má několik důvodů. Autoři se asi shodnou, že je míň urazí, když se zpětná vazba zaměří na hodnocení textu, a ne na jejich osob. Navíc je to tak správně. Porotci přišel soutěžní příspěvek, ne soutěžící. Je to jen jedna omezená výpověď o umu člověka.

Jak už jsem říkal, lidi mají tendenci bránit svou pozitivní představu o sobě. A budou se bránit jejímu narušování. Tak to prostě je, to není něco, co bychom mohli vyčítat, je to psychologický fakt. A proto bychom s ním při hodnocení měli pracovat (a na druhou stranu si jakožto autor při čtení hodnocení tento fakt uvědomovat a bránit se mu).

Ukažme si to na příkladu podobně jako v onom anglickém článku:

“Ve vašem textu jsem si všiml několika typů pravopisných chyb. A to především v psaní čárek a ve shodě přísudku s podmětem. (konkrétní příklady) Pro zlepšení povídky bych se zaměřil na tuto stránku textu. Případně se domluvte se svým korektorem/betou, aby se na ně také více zaměřil.”

Anebo:

“Děláte chyby v čárkách a shodě přísudku s podmětem. (konkrétní příklady)“

A pokud vám teď přijde, že jen navrhuju oblbovák, jak porotce může říct “ty to děláš blbě” trochu jemněji, vážně tomu tak není. Protože kromě toho, že autor takovou zpětnou vazbu opravdu snáze přijme, je tu ještě jedna věc. Porotce opravdu neví, jestli autor tu danou chybu dělá pořád. Všiml si jich v tom jednom konkrétním textu. Ale žádný jiný od autora nikdy neviděl (nebo neví, že viděl). Zrovna u pravopisu tohle může znít trochu paradoxně, protože ten by pak asi pravopisu znalý člověk vychytal korekturou. Ale představte si to třeba na logické chybě v příběhu. Dejme tomu, že autor poprvé napsal mikropovídku a udělal něco špatně po stránce dynamiky textu. To ale ještě neznamená, že kupříkladu neumí žádné povídce dát adekvátní spád.

A právě proto jsou důležité i ty konkrétní příklady. Autor si pak snáze uvědomí, v čem byla u konkrétního textu mezera. Jako autoři se pak můžete vynasnažit zlepšit vaši povídku tím, co se vám jinde povedlo, ale tady to chybělo. Nebo se můžete zeptat zkušeného mikropovídkáře na konkrétní radu, jak by to šlo lépe. (Já třeba otravoval Sikara.)

Pokud vám takovéhle řešení přijde pracnější, máte pravdu. Kvalitní zpětná vazba je náročná věc. Jenže k tomu jste se zkrátka jako porotci zavázali. Na druhou stranu i autoři by si měli uvědomovat, že je nesmysl kritizovat “hnidopicha” porotce, který se opravdu snažil konkrétně popsat, co by se na povídce dalo zlepšit. Vezměte si, že ten člověk to pro vás dělá dobrovolně. A kolik mu to dalo práce.

A přijde-li vám také, že takovéhle hodnocení je dělané v rukavičkách, tak i to má svůj důvod…

4. Každá zpětná vazba je taky jenom názor.

I kdyby se porotci snažili být sebeobjektivnější. I kdybyste provedli zaškolení porotců a dali jim jasný systém hodnocení (o těchto věcech se budeme bavit zase jindy). I kdyby porotci korigovali své zpětné vazby mezi sebou. Vždycky to budou jen názory. A je dobré autorovi jakožto porotce dát najevo, že víte, že je to jen váš názor. Jakkoliv fundovaný a opodstatněný, pořád je to názor. Můžete se plést, můžou se najít lidé, kteří to vidí jinak.

Proto jsem napsal “všiml jsem si”. Protože je tam vidím já. Jednak jsem se mohl podívat špatně. A pak je to důležité pro mě, takže bych měl dát najevo, že ten názor vychází ze mě, ne z arbitrárních osob nebo nějakého konsenzu.

Podíváme-li se na to z autorského pohledu, je nutné říci, že tohle není důvod k přehlížení. Když vám porotce napíše, že si všiml nějaké chyby, můžete ji samozřejmě přehlížet s tím, že “je to jen jeho názor” nebo že “to jiné lidi nebude zajímat”. Jenže tím spíš by to pro vás mohlo být klíčové. Je to další názor na vaši povídku a její obsah. Víc hlav, víc dá. A i když máte pocit, že to jiné lidi nebude zajímat, neznáte všechny lidi. Mohlo by. Zvlášť když mají nějaké podobné charakteristiky (třeba že jsou to porotci soutěží).

Stejně tak ale není fakt, že jde o názor, omluvou pro porotce. Neznamená to, že autorovi může porotce napsat, co se mu zlíbí. Ne, pokud chce dosáhnout změny v tom, co se mu nelíbí. Jitka ve svém článku v části o sarkasmu píše:

“Přesto mi to někdy nedá a občas si trochu rýpnu. Méně rýpavě, ale přesto stále sarkasticky.

Porotce nemá moc možností, jak se bránit, zvlášť když chce odvádět svou práci dobře a opravdu všechny povídky poctivě přečíst. Nezlobte se proto na nás, když občas něco napíšeme trochu kousavě. Nad některými díly trpíme. Potřebujeme si nějak ulevit. Obvykle v tom není nic osobního, i když jako autor chápu, že si to tak lze snadno brát.”

A podle mého názoru Jitka nemá pravdu. Autor zkrátka nemůže vědět, kdy porotce ulevuje frustraci z deseti povídek na té jeho jedenácté. A porotce má čas se od svých pocitů distancovat, nedává zpětnou vazbu hned. Jak už jsem psal výše, všichni máme tendenci bránit pozitivní obraz sebe sama. Kdyby mi porotce napsal kousavou poznámku, začnu se bránit. A veškerá dobrá zpětná vazba, kterou by mi jinak dal, je v háji. Protože ten porotce na mě vlastně útočí. A přitom ke všemu za něco, co jsem neudělal “jen já”, ale deset dalších přede mnou. Tohle je prostě problém. A jako autor máte právo se ohradit. Zvlášť když se porotce mohl ke své zpětné vazbě za týden vrátit a s lepší náladou ji upravit tak, aby byla neemotivní, konkrétní a věcná.

Co se týče úprav zpětné vazby, je tu ještě jedna důležitá věc…

5. Kvalitní zpětná vazba je dobře napsaná.

Když píšete nebo říkáte někomu zpětnou vazbu, musíte být srozumitelní. Gramatické, pravopisné a stylistické chyby srozumitelnost ztěžují. A navíc zhoršují obrázek o soutěži jako takové. Na jednu stranu je určitě důležité si jako autor uvědomit, že to jedno “i” místo “y” v porotcově zpětné vazbě neznamená, že si soutěž neumí vybírat schopné porotce. Je to kapka v obrovském moři zpětných vazeb, na nichž všichni ti lidé dělají dobrovolně. A jak píše Jitka a jak jsem já napsal výše, porotce obvykle popisuje (nebo by měl popisovat) opakující se chyby, nikoliv jednu kapku ve vašem moři textu.

Na druhou stranu tohle není omluva a chápu autorův pocit, který popsala i Jitka v části o gramatice: “Hm, zrovna ty mi máš co vytýkat.”

A to, že “písemné hodnocení není totéž jako povídka v soutěži”, jak píše Jitka, z mého pohledu není omluva. Ba naopak. Ta písemná zpětná vazba by měla jít příkladem. A je kratší. Je jich sice hodně, ale dohromady to vydá na povídku až dvě korektur. Porotce by ho neměl zpětnou vazbu jen prolítnout, jestli má hlavu a patu. Musí mít i tělo. Vypadá to lépe. Je to srozumitelnější. A to je důležité pro image soutěže (a potažmo i porotce) i pro soutěžící. A když už ji jen prolítne, měl by organizátor soutěže zajistit někoho, kdo ke všem zpětným vazbám udělá korekturu.

Což ale neznamená, že bychom z toho jakožto autoři měli náckovsky udělat hon na pravopisné chyby ve zpětných vazbách. Pořád by pro nás měl být důležitější ten obsah, který nás může posunout dál, spíš než forma. V tom s Jitkou souhlasím.

Mimochodem, písemné hodnocení bych textům od porotců neříkal. Zpětná vazba sice hodnotí, ale není hodnocením. Ačkoliv shrnuje důvody hodnocení, cílem tohoto textu je především informovat. Informovat, v čem je text dobrý a v čem se může posunout dál. Hodnocení už autor dostal bodově či umístěním.

A když už jsme u toho, v čem je text dobrý…

6. Nezapomeňte na pozitivní aspekty textu a nepoužívejte sandwichovou metodu.

Psychologické výzkumy říkají, že pokud je zpětná vazba převážně negativní, motivace k výkonu se ztrácí. A to by porotci neměli chtít. Zpětná vazba by měla autory motivovat ke zlepšení. A také by se měla postarat o to, aby se zachovalo to kvalitní. Ostatně se také může stát, že když porotce autorovi neřekne, co bylo dobře, autor to přestane dělat.

Pozitiva musí být řečena. A to stejně konkrétním způsobem jako negativa. Není dobré říkat “bylo to dobře napsané”. Je důležité říci, co přesně a v jakých ohledech.

Pokud jde o způsob podání pozitiv a negativ, je nesmysl dělat sandwichovou metodu – tj. řeknu něco dobrého, pak něco špatného a pak zase dobrého, ono se tím zjemní a příjemce zpětné vazby to snáz snese. Nesnese. Sandwichová metoda nefunguje. Naopak se kvůli ní děje, že veškeré návrhy na zlepšení se ztrácí v okolním textu. A také se je pak nedaří napsat dost konkrétně na to, aby je příjemce pochopil. Co hůř, může to způsobit, že všechno pozitivní působí neupřímně. A že pak autor po pozitivní zpětné vazbě vždycky čeká, že přijde něco negativního.

A to nefunguje ani ústně. Už jen třeba proto, že je tato metoda tak profláknutá, že vám na schovávání toho špatného mezi to dobré lidi neskočí. Nevěříte-li mi, zkuste se podívat na web katedry psychologie FSS MU. Je tam o sandwichové metodě článek od mých kolegů.

Problém také může být, že někteří lidi chtějí slyšet hlavně to pozitivní, co pro ně máte. Chtějí se ujistit, že jsou dobří. A tudíž budou zpětné vazbě věnovat méně pozornosti, jakmile budou vědět, že všechno pozitivní je za nimi (opět můžu odkázat na výše zmíněný článek z FSS). Na rozdíl od Jitky bych tedy nezačínal tím pozitivním. Začal bych tak, jak to všem přijde přirozené. Psaní zpětné vazby je ve skutečnosti psaní povídce podobné. Protože musíte poskládat věci tak, aby na sebe navazovaly. Nemám popravdě úplně konkrétní radu o tom, kam patří pozitivní a negativní zpětná vazba. A možná je to dobře. Svědčí to o faktu, že takovéhle skládání je o citu. Úplně jako skládání příběhu do smysluplné linky.

Máte-li jako autor pocit, že vám zpětná vazba pozitiva či negativa nedává, zkuste je v ní trochu hledat. Nevzdávejte to jen proto, že ten text není záživný. Jeho účelem není záživnost, ale podat vám informace, které by pro vás mohly být důležité. Nebojte se také na zpětnou vazbu odpovědět s prosbou o dovysvětlení. Od toho tu zpětná vazba je. Může vás naučit dělat něco lépe.

7. Pokud můžete, zkuste navrhovat zlepšení nebo alespoň vysvětlovat, jaký vliv mají dané chyby na čtenáře.

Příklady, jak se věci dají zlepšit nebo jak fungují, se hodí. Pomáhají nám se v orientovat ve složité látce. Na druhou stranu s nimi nemůžete jako autor počítat. Vezměte si, kolik času by to zabralo, kdyby vám do zpětné vazby měl ke každému typu chyby porotce napsat, co by se s tím dalo udělat. To by ho stálo hrozně moc času. A už takhle je hodnocení soutěží časově náročné.

Přesto pokud si jako porotce můžete dovolit uvést alespoň nějaký jednoduchý příklad zlepšení, udělejte to. Autora to potěší. Když váš návrh bude fungovat, bude vaši zpětnou vazbu hned víc oceňovat. A jakožto porotce si v té “nudě” vypisování negativ a pozitiv užijete aspoň kousek kreativity.

Zároveň je dobré alespoň naznačit, proč jsou důležité chyby důležité, pokud by návrh konkrétního řešení byl příliš obsáhlý (nebo pokud se k jeho podání porotce necítí kompetentní – protože porotce nemusí umět všecko). Když postava vyřeší komplexní problém snadno, rychle a bez vysvětlení, je těžké podat konkrétní příklad řešení. Ale dá se popsat, proč to pro porotce či čtenáře bylo nepříjemné.

Autor pak bude lépe chápat, v čem je problém. Snáze přijme zpětnou vazbu. A o tom tenhle dlouhatánský článek je.

Kdybych měl tento text nějak stručně shrnout, řekl bych:

“Zpětná vazba má pomoci oběma stranám. Porotce se přestane setkávat s něčím, co ho trýzní (alespoň do nějaké míry). Autor se zlepší. Pokud zpětná vazba není taková, aby byla efektivní, tratí obě strany. A pokud zpětná vazba není kvalitní, může tím utrpět porotce jako osoba v očích soutěžícího. A může tím utrpět i celá soutěž.”

Autorům bych řekl především, aby se nebáli doptávat a požadovat konkrétní zpětnou vazbu. Ale také aby se nejdříve zamysleli nad tím, co všechno jim již poskytnutá zpětná vazba dala a jak se ohledně toho vlastně cítí. A hlavně. Když už tu zpětnou vazbu máte, když jste dostali, co potřebujete, použijte to. Upravte svou povídku. A pošlete ji někam znovu. Nevykašlete se na ni jen proto, že potřebuje úpravy. Vždyť už máte jasné návrhy na to, co s ní.

Porotcům a organizátorům soutěží bych závěrem řekl něco, co bude znít tvrdě, ale jinak to zkrátka nejde. Dělejte zpětnou vazbu smysluplně, důkladně a pečlivě. Dle mého názoru je tím nejdůležitějším z vašich soutěží. Kultivuje naši literární scénu. Umožňuje autorům zlepšit se na takovou úroveň, aby mohli jít za nakladatelem nebo do ještě prestižnější soutěže. To je mnohem důležitější než místo v soutěži nebo vydání povídky. A pokud ji neděláte co nejsvědomitěji, nestěžujte si na autorské poměry. Protože právě vy máte největší možnost s těmi autorskými poměry něco dělat.

Brog