aneb zadní vrátka nejen pro vaše záporáky

aneb co žene vaše postavy vpřed?

aneb i milující rodinné prostředí občas vypustí do světa sériového vraha a naopak.

Nejde je minout, přehlédnout a už vůbec ne přeslechnout. Hrdinové bez bázně a hany, ty poslední spravedlivé a statečné – kteří, než zaklepou bačkorami či kopýtky, dají svému okolí náležitě sežrat, jak hrdinně se za ně nechají zabít… Tak hrdinně, že je kolikrát sám čtenář chce zaškrtit, aby už měl klid.

Přestože se to mnohým zdá neuvěřitelné, tahle postava má v evropském písemnictví mnohonásobně delší tradici než třeba taková Ženlap. Přesto, nebo možná právě proto, se Krásněnka v textech moc neobjevuje – a to je svým způsobem škoda. 

Možná jste ho už potkali, možná ho dokonce máte v rodině. Bodrý strýc nebo dědeček, tátův kamarád ze školy, zkrátka často postarší muž s hlučným smíchem, zásobou vtipů a vzpomínek na “uličnická léta” a slovníkem, jaký by vydal na samostatný svazek. Dvěma slovy skvělý materiál, pokud se bavíme o charakterech a postavách. Rozhodnete se ho použít jako předobraz – a najednou zjistíte, že to v textu nefunguje tak úplně stejně jako …

Dalo by se říci, že jde o výdobytek civilizace a humanizace. Od monster, lačnících po teplé krvi, mozcích nebo panenství a lásce se autoři dostali k uhlazeným elegánům, co nikdy nezapomínají na ubrousky, a k roztomilým plyšákům s mordou krvavou jen tak akorát. Což o to, rozmanitosti se meze nekladou, přesto by bylo záhodno ubrat třpytek a postavit se nohama pěkně zpátky na zem.

Potkáváte je zcela běžně. Na rohu ulice, kterou se autor chystá použít pro přestřelku, na palubě vojenského křižníku, na nějž v příštích chvílích zaútočí megakrakatice, nebo třeba v kavárně, kde se hrdinové zastavili jen proto, aby si autor ujasnil priority. Zkrátka normální a občas i zajímaví tvorové, kteří na text působí ještě hůř než šest mléčných koktejlů na vaši figuru.