Návrat k dávnému tématu – creepy klišé

Nemám příliš mnoho času, abych zde reagoval na komentáře. Navíc většinou, když už padne nějaký dotaz, zpravidla jej někdo zodpoví za mě, stejně nebo lépe, než bych to udělal já. Pak nám tu ale čas od času přistane komentář, který je tak podnětný, že kvůli němu sepíšu nový článek. Většinou je to z důvodů, že mě donutí se zamyslet, čímž mě přivede buď k novému námětu nebo alespoň doplnění námětu staršího. Občas se tak stane i po několika letech. Dnes jsem se rozhodl asi poprvé na komentář nejen reagovat článkem, ale dokonce ho i citovat a přímo odpovídat na jeho konkrétní části. Důvod pochopíte rychle. Pokračování textu Návrat k dávnému tématu – creepy klišé

Nač to dělat jednoduše, když může být hrdina pitomec?

Občas si u nějakého příběhu řeknete, že tohle je přece pitomost. Zápletka jako kdyby byla nucená, postavy se chovají nelogicky a jako naprostí blbci, rozuzlení je náhlé a doslova vycucané z palce. Upřímně, mnoho příběhů obsahuje jeden či více zmíněných znaků, aniž by jim to uškodilo až tak moc, ale jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. Pokračování textu Nač to dělat jednoduše, když může být hrdina pitomec?

Autorské právo není žádná sranda, díl druhý: Můj vlastní text + cizí reálie 2/2

Předem tohoto článku musím poděkovat lidem, kteří komentovali minulý článek o autorském právu. Stručně, když přijdu k nějakému dotazu, obvykle ho už mezitím někdo jiný zodpověděl za mě a navíc i lépe, než bych to dovedl já. Jinými slovy, v komentářích tu vždy rád uvítám kohokoliv, kdo danému tématu rozumí a je ochoten buď ostatním pomoct nebo nějakým způsobem článek doplnit. Ostatně, to víte, že bereme i články od hostů, že? Pokud máte pocit, že k něčemu máte co říct, klidně ho napište a pošlete nám.

Minule jsem řekl, že existují určité výjimky, kdy můžeme použít cizí reálie. Jak to s nimi tedy je? Pohovořím nejen o těch výjimkách, protože za těch pár týdnů od minulého článku se mi do pracek dostal další materiál, o kterém by bylo vhodné pohovořit. Pokračování textu Autorské právo není žádná sranda, díl druhý: Můj vlastní text + cizí reálie 2/2

O hajzlech 2 – hajzlové všude kolem nás

VAROVÁNÍ – následující článek je poněkud osobnější, než obvykle. Obsahuje názory na jisté téma a nejedná se o řečení ,,toto je správně a mělo by to tak být“, ale ,,nad tímhle se zkuste zamyslet i vy, já to poslední dobou dělám až příliš často“. Děkuji za pozornost, protože u tohoto článku opravdu bylo třeba toto zmínit.

Nevím, kde mám začít. Skutečně, nemám nejmenší tušení, jak začít tenhle článek, jelikož k tomuto tématu se dá říct možná až příliš. Ano, autorská práva jsem opět odložil na později, protože během minulého týdne se mi do rukou úplně náhodou dostal další materiál, který si zaslouží hlubší prověření a zamyšlení. Takže vám mohu slíbit, že ten článek bude sice později, ale o to lepší.

Loni v květnu jsem se zabýval tím, co se stane, když píšeme hrdinu hajzla. Pod článkem se rozvinula poměrně výživná diskuze, ale to nejlepší mi přišlo soukromě. Pozor, na následujícím screenshotu jsou nehezká slova, ale co bychom taky čekali od diskuze mě a Gadra, že. A hlavně, článek možná nebude vhodný pro jedince, které ještě neopustila víra v to, že lidstvo je normální. Pokračování textu O hajzlech 2 – hajzlové všude kolem nás

Úsměvná klišé 39: Mějte rádi mého hrdinu! Vždyť je to takový chudáček…

Někdo říká, že aby si příběh užil, musí mu být hlavní hrdina sympatický. Chce se do něj svým způsobem vcítit. Víte co? Ona je to na jednu stranu pravda. Sympatický hlavní hrdina činí příběh rázem snáze čitelným. Jak ovšem sympatického hrdinu psát? Pokračování textu Úsměvná klišé 39: Mějte rádi mého hrdinu! Vždyť je to takový chudáček…

O hajzlech

Vzpomínám si, jak se tu kdesi v jedné diskuzi objevilo, že někdo ,,si chce občas prostě přečíst o pořádném hajzlovi“. Nač tedy hajzlům nevěnovat článek? Kdo je to postava hajzl? Do jaké doby je to ještě hajzl? Kdy přechází v ču… opravdu špatného člověka? A hlavně – je dobré, aby hajzl byl protagonistou? Pokračování textu O hajzlech

Milý deníčku…

Poslední dobou se setkávám čím dál tím více s příběhy, které se snaží tvářit jako deníkové zápisky. Což o to, znám mnoho úspěšných knih, které stojí na tomto principu. Dokonce svého času jsem měl pocit, že když jste začali titul knihy slovem deník, znamenalo to okamžitý úspěch. Není se čemu divit. Deník slibuje text členěný na vcelku krátké úseky, takže se jedná o četbu klidně na záchod. Teď se setkávám s deníkovými povídkami, jejichž autoři občas zvládnou tento styl lépe, ale jindy očividně nepochopili, v čem spočívá. Na to si tedy dávat pozor? Pokračování textu Milý deníčku…

Opět o strachu – když nevíme, proč bychom se měli bát

Je to tu. Zase jednou jdu psát o strachu, žánru hororu a nepříliš specifikovaném literárním útvaru creepypasty, o které jsem už psát nechtěl, ale vždycky se k ní nakonec dostanu. Proč? Protože jak jsem už psal, devět z deseti creepypast bývá velice dobrou ukázkou typické začátečnické tvorby, jejíž nešvary vyhledávám. (Ta desátá je zpravidla věc, u které marně přemýšlím, proč je na internetu a ne na papíře.) A o čem přesně budeme dnes hovořit? O tom, jak lidé něco považují za strašidelné, ale již se nezamýšlí nad tím, PROČ by to mělo být strašidelné. Pokračování textu Opět o strachu – když nevíme, proč bychom se měli bát

Úsměvná klišé 15: Jeff a ti druzí, třetí, čtvrtí…

Žádné klišé není dost malé nebo velké, abych se mu nevěnoval v této rubrice. Možná si někteří z vás vzpomínají na dávný článek o creepy klišé, případně porovnání strašidelného a směšného. Upřímně, v nich zmiňovaná creepypasta je žánr, jenž nabývá takové popularity, že už jen čekám, kdy některá klišé specifická pro něj pomaličku přebublají do nějaké literární soutěže. Tedy, kdy přebublají ve větší míře, protože před rokem už na mě jedno baflo. Abych se dovzdělal o něco více, využívám toho, že spousta creepypasty je k nalezení na YouTube načtená. Učím se tam mnohé o dalších klišé, vyskytujících se v okrajových vodách literatury, a připravuji se na jejich invazi. O důvodech, proč se věnuji i podobnému de facto braku, co mnohdy nemá se skutečnou literaturou moc společného, se vyjádřím v jiném chystaném článku. O čem bych ale rád hovořil dnes? O typu příběhu, který byl jednou někým označen slovy „Jeff formula“. Pokračování textu Úsměvná klišé 15: Jeff a ti druzí, třetí, čtvrtí…

Blogy a fanfikce vám všude neprojdou

Myslíte to se psaním vážně? Rádi byste se viděli někde na papíře, ať už v knihkupectví nebo v trafice? Pokud ano, udělejte následující – zapomeňte na rádoby literární vyjadřování, které vás naučily fanfikce a blogy. Co mám na mysli? Čtěte dál. Pokračování textu Blogy a fanfikce vám všude neprojdou