Úsměvná klišé 6: Miluji tě, protože to autor řekl

Vztahy, láska, emoce obecně. To jsou věci, jimiž jsme v běžném životě obklopeni, a protože literatura by měla svým způsobem skutečný život imitovat, nevyhneme se jim ani v ní. A to je dobře. Vzato kol a kolem, dejme tomu romantické romány by se bez toho neobešly. Pokračování textu Úsměvná klišé 6: Miluji tě, protože to autor řekl

Úsměvná klišé 3: Léčivý lektvar

Článek jsem sice nazval léčivý lektvar, ale hodlám se zaměřit spíš na přesně opačný problém. Jak totiž funguje léčivý lektvar? Pokud jste někdy hráli nějaké RPG, museli jste se s různobarevnými lahvičkami (oblíbená bývá červená) setkat. Hrdina bojuje s nepřáteli, je zraněn, vypije lektvar a rázem je jako rybička. Zpravidla je tento akt doplněn popiskem typu „Cítíš, jak se ti žilami rozproudila léčivá moc lektvaru a tvá zranění jsou pryč“. Pokračování textu Úsměvná klišé 3: Léčivý lektvar

Úsměvná klišé 2: Všichni přeci věděli, že je zlý!

Bylo mi asi třináct let, když jsem četl Vládce stínů od Rogera Zelazného (tohle pradávné vydání se dá stále ještě koupit v Neoluxoru, i když je to s podivem. Pokud máte zájem, doporučuji si raději sehnat vydání od Strak na vrbě, nazvané Devět princů Amberu. Důvod? Překlad od J. Kantůrka). Nešla mi na rozum jedna věc. Corwin a Bleys dobývají zpět hrad Amber a bojují s hradní stráží. To nemůžou strážným prokázat, že patří ke královské rodině a jsou prostě lepší a charakternější (teda, u Bleyse nevím nevím), než proradný bratr Eric? Proč se je snaží strážní z jejich rodného sídla zlikvidovat?  Pokračování textu Úsměvná klišé 2: Všichni přeci věděli, že je zlý!