Sikarův dnešní článek spolu s článkem “6 Harsh Truths That Will Make You a Better Person” (6 tvrdých pravd, které z vás udělají lepší lidi) na mém oblíbeném anglickojazyčném serveru mě donutily připsat tenhle dovětek.

Sikar napsal:

Makejte na sobě, lidi. Napište tisíc stránek a zahoďte je. Posílejte svoje texty na slovní zhodnocení, nechávejte si radit. V dnešní době to je nádherně snadné, internet vám otevírá svoje brány, existují literární servery nabízející i řádnou kritiku, literárních soutěží je víc, než kdy jindy, atd. Všichni máte na to napsat něco opravdu dobrého, ale musíte mít snahu překročit vlastní stín a neustále se zlepšovat.

David Wong, kterému mimochodem vyšly dvě knihy, z nichž jedna se stala bestsellerem a dočkala se i filmového zpracování, pro změnu uvedl:

“But I’m not good at anything!” Well, I have good news — throw enough hours of repetition at it and you can get sort of good at anything. I was the world’s shittiest writer when I was an infant. I was only slightly better at 25. But while I was failing miserably at my career, I wrote in my spare time for eight straight years, an article a week, before I ever made real money off it. It took 13 years for me to get good enough to make the New York Times best-seller list. It took me probably 20,000 hours of practice to sand the edges off my sucking.

Což je v češtině:

“Ale já nic pořádnýho neumím!”  No, mám dobrou zprávu – věnuj se tomu dost dlouho a budeš více-méně dobrej v čemkoliv. Když jsem byl malej, byl jsem ten nejhorší spisovatel na světě. Když mi bylo 25, byl jsem na tom jen o málo líp. Ale zatímco šla moje kariéra ke dnu, ve svém volném čase jsem psal osm let v kuse, jeden článek týdně, než jsem za to dostal první prachy. Stát se dost dobrým na to, abych se dostal na seznam bestsellerů New York Times, mi zabralo 13 let. Věnoval jsem zhruba 20 000 hodin praxe tomu, abych k něčemu byl.

A o tom to je. Neznamená to, že když je vám třináct a rozhodnete se, že jednou z vás bude spisovatel, že si dáte do nějakých těch svých šestadvaceti šlofíčka, pak se jednoho dne vzbudíte a teď už můžete začít psát.

Taky to neznamená, že když budete studovat příručky jak správně psát a o tom, jak psali velcí klasikové, naleze vám to do hlavy samo. To je jako byste se podívali na filmy Julie & Julia a Rattatouille, pak si stoupli k plotně a čekali, že uvaříte jako šéfkuchař z celosvětově vyhlášené restaurace, přestože umíte tak akorát rozkrojit cibuli (nasekat už ne).

To je další věc – čekáte na návod, jak psát. Je mi líto, ale jednotný návod neexistuje. Na základě jasných chyb v povídkách, co nám prošly rukama, můžeme sepsat, co byste asi tak dělat neměli, nebo poskytnout hodně hrubý návod, co byste dělat mohli. Některé věci jsou totiž univerzální, například dodržování pravidel pravopisu, držení se zadaných limitů nebo žánrů (pro soutěže), a podobně, ale co se týče vašeho spisovatelského stylu, námětů a tak, na to jste sami.

Proto vám tady nenabízíme kurzy psaní nebo návody, které vás zaručeně dovedou k úspěchu snadno a rychle. Můžeme – a chceme – vám poskytnout zpětnou vazbu, abyste viděli, kde ještě máte rezervy, ale tu praxi musíte oddřít sami.

Naše první vlaštovka, která nám poslala povídku na hodnocení, v průvodním dopise chtěla vědět, jestli má cenu psát dál. To je právě otázka, na kterou vám neodpovíme. I člověk, který na začátku motá gramatiku jako prase a není schopný dát tři slova dohromady, se může vypracovat, když bude na sobě makat a bude sám sebe kopat do zadku. Taky může s ledovým klidem přeplivnout někoho, kdo má pro psaní dar od pánaboha, jak se říká, ale myslí si, že mu na profesionální dráhu bude stačit někam přijít a všichni z něj padnou na zadek.

Je fakt, že člověk má od přírody sklon držet se takových věcí, kde s ním souhlasí a kde ho chválí. Navozuje to příjemné pocity, které jsou známkou toho, že je vše v pořádku. Pustit se do pořádného tréninku a nechat se dobrovolně kritizovat je zhruba stejně příjemné, jako vstát z gauče, na kterém jste doteď leželi jako pecka celý život, a jít zkusit uběhnout půl kiláčku volným klusem. Bude vás všechno bolet, budete lapat po dechu, poleje z vás pot, budete vypadat jako šašci.

Máte samozřejmě plné právo veškeré podobné aktivity do budoucna zamítnout a vrátit se na svůj gauč, pak si ale nestěžujte, že nemůžete běhat maratóny. Nebo si můžete koupit hogo-fogo běžecké boty a drahou teplákovou soupravu z funkčního materiálu, sedět na gauči a zase si stěžovat, že vám to moc neběhá. Taky můžete každý den běhat jen a pouze těch půl kilometru a nikdy si neprodloužit trasu – možná si zlepšíte kondici, ale maratonce to z vás opět neudělá. Anebo můžete vyběhnout z baráku každý den, postupně zvyšovat zátěž, ty boty si časem pořídit a naučit se další věci, co s běháním souvisí (pořádná strava, pitný režim, protahovací cviky, abyste si neublížili) – a pak ten maratón uběhnete.

Nemyslete si, že se psaním je to jiné. Musíte trénovat. A my vám v tom tréninku můžeme pomoci, ale nemůžeme ho odcvičit za vás.

Cirrat