Konečně je tu dlouho slibované video na téma dvou velmi rozšířených autorských chyb, kakofonixitidy a hyperdetailitidy.
Natáčeli jsme opět na starý foťák, navíc se zpracování videí teprve učíme. Ale to znamená, že se máme kam zlepšovat. Zatím si nás možná spíš poslechněte 😉
Děkujeme Fionorovi za nakopnutí a rady, Ekyelce za ukázku a všem našim obětem za poskytnutý materiál, který nás inspiroval.
23.3.2013
47 Komentářů
Video: Kakofonixitida a hyperdetailitida.
Já jsem se u tý hyperdetailitidy docela nasmála a kdybych ještě chodila do školy, jistě bych to zkusila využít při nějakym slohu =D Je to rebel! 😎
Druhá věc je, že se děsim okamžiku, kdy se poznám v nějakém odstavci “jak to nedělat” O.O =D
A i kdyby, tak co? 😀 Ale neboj, my publikujeme jen texty, u kterých k tomu máme svolení…
Dobře, trpím kakofonixitidou… Mám chuť si z toho dělat poznámky.
To trpí hodně lidí 🙂 Poznámky povoleny 😉
Bez-vad-ný. Já jsem si to pro sebe shrnula do věty: DELETE je můj kamarád. Píšu si ji na tenký bílý papír červenými tučnými písmeny fontu Arial, velikosti 108 bodů, a věším si ji ve výšce zhruba 150cm na svou bílou zeď za dřevěným psacím stolem. 😀
Počkej, počkej, vynechalas, jak velký ten papír byl 😉
Ano, a také, odkud mám ten stůl, jak je starý, co má v šuplících a jaké mám pocity, když u něj sedím… jdu se stydět do kouta. 🙁
Zas já, holt jsem koukala po částech. Proč jsem jen čekala, že bude u hyperdetailitidy ukázka z Bídníků? I když bych asi vybrala jinou. Ještě jsem je ani nedočetla a už přemýšlím, kdo ta ženská proboha byla… 😀
Sestra toho kněze, co pomohl na začátku Valjeanovi 🙂
Ájo… Ta mě napadla, no. A na chudinku ‘Ponine a její hlas se zapomnělo? 🙁
Nezapomnělo, ale ukázky se vybíraly náhodně, stylem otevři knihu na libovolném místě a najdi nejbližší popisný odstavec. 🙂
To využiju na referát do češtiny místo půlhodinového přemýšlení. Dík za tip.
A jak se rozhodovalo kterou knihu? Neboli, ve videu je 1. díl, já mám třeba Bídníky rozkouskovaný do 5 knížek.
Já mám zas vydání z r. 1975 rozdělené na dva svazky. 🙂
Jinak jsou to knihy, které jsem četla, takže jsem je před natáčením hodila do tašky s tím, že oba autoři mají velmi zajímavý styl, jsou přitom diametrálně odlišní, a tak by z nich mohly být dobré příklady. Prostě náhoda, kdybych měla u postele něco jiného, bylo by něco jiného 🙂
Dobrým příkladem hyperdetailitidy je třeba Kathy Reichs, i když u ní to je spíš ten styl a mně se to tam právě líbí. Dobré je, že ve skutečnosti má stejné povolání (forenzní antropologie) jako její postava, takže ty detaily má aspoň ověřené 🙂
[…] http://triumvirat.cz/2013/03/video-kakofonixitida-a-hyperdetailitida/ […]
Dub sa chvel ako osika…srsly? O.o Áh!!
Pri tej hyperdetailite v podaní Sikara som sa naraz smiala a zakrývala si oči.
Niekto reálne spáchať niečo také…kedyže bude tá najbližšia amnestia?? 😀
Nesetkala jsem se s tím, že by něco takovýho někdo konkrétně napsal, ale nepřekvapilo by mě to 🙂
Ale oni to páchaj! Jinak bychom neměli šanci se s tím setkat! 😀
Zdravím a pozdravuju.
Ještě teď se Vašemu videu směju, ne, doslova se chlamu. Dobře, že jsem si nevylil kafe do klávesnice (noťas by to asi nepřežil). Príma povídání o autorských nešvarech – jako bývalý (ne)vyléčený grafoman vím, o čem mluvíte… 😉 Těším se na Vaše další kousky a doufám (ve skrytu duše), že budou stejně “výživné” a hlavně poučné a k věci! 😀 Zkráceně řečeno (napsáno): parádní video (včetně choreografie). Ať se daří! A nejen autorům zdar.
Zdravíme též. Díky mockrát (zvláště od Ekynina “šéfa”) a na oplátku můžu slíbit, že už teď jsou v plánu další dvě videa, u nichž se snad vyblbneme podobným způsobem.
Hehe, Sikare, s tím velením to máš trochu přehozené. Ale jinak máš pravdu, vyblbnete se dozajista přinejmenším stejně jako tady. (Ještě, že jsem na druhém konci republiky a tedy jen chystám část podkladů.)
Jé video…
Hm.
Asi není šance, že byste k tomu udělali titulky? (nebo aspoň přepis toho, co se říká?)
Poradíme se a uvidíme, co zvládneme (a taky kdy).
Bylo by to každopádně super, moc bych to ocenila. 🙂 (jelikož jsem nedoslýchavá, tak bez titulků si to video pustit nemůžu, no.)
Pokud by nebyly problémy s formáty nebo tak, tak jsem právě našel člověka, který je ochotný nám s titulky pomoct. Otitulkovaná verze by nejspíš byla oproti videu se zpožděním, ale problém by to nebyl.
Na youtube se titulky dají vkládat rovnou do videa, myslím. 🙂
Lepší pozdě nežli nikdy. 🙂
Díky moc, většina lidí se s titulkami vůbec neobtěžuje.
Off šem: Můj sponzor (chvalně známý nejmenovaný výrobce židlí, trojnožek, seslí a štokrlí z dřeva dubového /quercus petraea čili drnák/) mne však za výčet židlí v každé, byť sebemenší komůrce, chválí jako učitelka prvňáčka, co sedě na židličce v první lavici, právě napsal svoje první slovo, máma, samozřejmě, neboť vděčnost, ano, vděčnost je hnacím motorem lidstva a na to, především na to, by měli myslet i kritici literární, jinak literaratura bez mecenášů zajde na úbytě. Což je taková ošklivá nemoc.
Product placement? Proč ne – ale drtivá většina autorů tento argument použít nemůže…
Ano, doba si ho žádá, tak jako židličky polstrování.
Tak jsem se zasmála a odkývala. Prošla jsem si fází hyperdetailitidy před lety, a ono to zase není tak špatné! Člověk aspoň pozná, co nedělat a naučí se používat spoustu zajímavých slov. Jestli se je poté naučí používat na správném místě a ve správném množství je už otázka druhá.
Myslím, že na první video docela úspěch. Jsem zvědavá, jak se všechno bude vyvíjet. Těším se na další videa :).
Tím si projde podle mě každý 🙂
Zvědaví na další vývoj jsme též, teď už jen někde urvat čas. Máme už rozplánovaná další videa, ideální by bylo zveřejňovat alespoň jedno měsíčně, klidně i častěji, ale raději se budeme držet nižší frekvence a vyšší kvality (alespoň obsahu, když ne obrazu 😉 ).
Co se hyperdetailitidy týká, už jsi četl Chrám Matky Boží v Paříži? 😀
To je právě ten rozdíl mezi stylem a chybou 🙂 On si Hugo tu lásku ke sdělování všeho a vždy drží i v těch Bídnících – ne nadarmo jsou jeho díla takové bichle 😀
No, nedodolím si tvrdit, že Hugo nemá styl.
Ale jeho popis Notre-Dame unudil všechny, kteří měli tu smůlu a vylosovali si tuto knihu jako povinnou školní četbu. To unudění nastalo přibližně na straně 2 a pokračovalo asi do strany 56.
Ty popisy jsou tak hyperdetailní, že by nadchly kdejakého restaurátora, historického architekta, nebo památkáře, kdyby nebylo jednodušší prohlédnout si to osobně, nebo na fotkách.
V umění je těžké odlišit styl a chybu. (Piccaso by mohl vyprávět.) Pokud chtěl autor napsat román o lásce cikánky, hrbáče a šlechtice, pak jsou detailní popisy chrličů na střeše katedrály chyba. Ale on nenapsal obyčejný béčkový román, on do toho nacpal celou katedrálu i s půlkou Paříže a získal tím nesmrtelnost.
Vzhledem k tomu, že jsem se při čtení této knihy brutálně nudil a autora nemohu, vzhledem k jeho věhlasu, obvinit z hyperdetaility, pak je to jasná chyba naši úči, která nám dala číst dílo nevhodné pro čtenáře v pubertě. Oč byl Vinnetou čitelnější! 🙂
Tohle rozvíjí myšlenku, kterou jsem si vyslechl před časem – nenuťme děti číst Babičku, protože to tu současnou generaci prostě nebaví. Třeba já bych do povinné četby zařadil Cizince v cizí zemi, protože když už něco bylo označováno na Bibli Hippies, je jasné, že obsah bude pro puberťáky sakra zajímavý! (Nehledě na fakt, že v dnešní době to beru už taky za klasiku)
Já třeba Babičku nečetla a nikdo to po mně nikdy nechtěl, ale kdo se aspoň nepokusil přečíst Bídníky, Větrnou hůrku, Olivera Twista, nebo přinejmenším Pána prstenů, Hobita… Ten je dopředu mrtvý, jakmile mi to řekne. A pomalu a bolestivě zemře, jestliže řekne, že to je o ničem, nudné, zdlouhavé, když knihu ani neotevřel. A to nemluvím o těch, co se zeptají, jestli je fakt i kniha a kdo ji napsal… 🙂
Já taky ne, a taky to po mně nikdo nechtěl. Větrnou hůrku jsem nečetla, jenom viděla, stejně jako Jane Eyerovou. Filmy nic moc. Tu druhou si snad někdy přečtu. Zajímavé je, že o Brontëovkách jsme se učili a o Austenové, kterou miluju, nepadlo pomalu ani slovo. Na Bídníky se chystám, jen co dočtu LOTRa a ten štos knih, co jsem nakoupila/dostala během minulého roku 😀 A za tu poslední otázku bych vraždila taky.
Ono co se školní četby týče, těžko vybírat, když to má zároveň i vzdělávat. A pokud se v tom období objeví autor, který prostě není pro puberťáky zajímavý, tak se s tím moc nenadělá.
Jinak Babičku jsem taky nečetla, ale v babiččině údolí jsem byla asi milionkrát. Ale že by mě to nějak podpořilo v tom ji otevřít, to se říct nedá.
Já se pořád stydím za to, že u LOTRa jsem nedočetla poslední díl – ještě furt ho tu mám někde založenej, musím to dolouskat, až bude čas. Ale Olivera jsem četla, ten je parádní.
Vzdělávat je jedna věc, vyvolat odpor ke čtení je věc druhá. Mimochodem totéž platí i o hudbě. Když dítě okolo 15ti let, na konci základky má poslouchat klasiku a číst klasiku, tak si jen řekne, že čtení je nuda a klasická hudba je už dvě století překonaná.
Ke klasice jsem se dostal přes Rhapsody a její píseň na motivy 4.Novosvětské. Pak jsem zjistil, že Dvořák je fajn, Mozart taky, ale Bethoven mi zatím k srdci nepřirostl. To jsem však zjistil deset let poté, co jsme poslouchali celou hodinu nějakou klasiku a to prosím na známky (kdo se vrtěl měl za 2 a kdo se bavil za 3:)
A s literaturou je to stejné. Hugo nepsal pro děti a jeho knihy jsou v tomto věku hodně špatně stravitelné. Maryčku Magdónovu jsem četl každý třetí řádek. Když jsme dostali vybrat knihu ze skupiny autorů ve které byl Stevenson, zaplesal jsem. Černý šíp, Poklad na ostrově. Učitelka mi řekla, že mám nevyzrálý vkus a že ho zařadila spíše kvůli panu Jekillovi a Hydovi (Hydeovi? otázka na triumvirát – jak se to správně píše?). Njn, bylo mi 16, piráti byli přitažlivější, než schizofrenní drama.
Doufám, že nová generace učitelů bude za klasiku považovat spíše toho LOTRa. (A děti budou dále nadávat za zkostnatělé učitele, protože čtou Svítání 🙂
Ale to jsme již skutečně trošičku odbočili od tématu.. té svíčkové. 😀
Odpovím si částečně sám. Nevím, jak se píše Hyde ve 3.pádu jednotného čísla, ale Jekyll se píše s tvrdým. Njn, škoda že se tu po sobě nedají editovat příspěvky, už jsem si zvykl kontrolovat je až po odeslání.
Osobně řešívám podobný problém (tedy skloňování vlastních jmen cizího původu) jednoduchou oklikou, sestavím větu tak, abych ponechala jména v prvním pádu.
Jinak jméno Hyde se podle Příruční mluvnice češtiny skloňuje podle vzoru pán (§ 431, str.271 – vydání 2., r.2001) jako substantivum s koncovým vokálem nevyslovovaným (-e se vypouští). Ergo první verze “Hydovi”, jakkoliv se jeví divná, je správná.
Jenže to je strašně individuální. V deseti letech jsem měla přelouskaného Hraběte Monte Christa (komplet za jedinou noc), Bílou velrybu i Zvoníka u Matky boží… Babičku jsem taky četla někdy tenkrát a připadala mi fajn, ale když jsme ji měli o pět let později jako povinnou četbu na gymplu, už pro mě byla nestravitelná…
To samé s muzikou – vyrůstala jsem na vážné hudbě, pak jsem v deseti letech objevila heavy metall a zjistila, že toho mají hodně společného.
Prostě každý se k tomu dostane odjinud, a proto se nedá šmahem říct “Tohle je pro děti/mládež toho a toho věku nevhodné” a podobně. Je to hodně individuální – a taky to opravdu hodně visí na přístupu kantora. Pokud je učitel suchý magor a předmět ubíjí, budou se tomu předmětu věnovat jen opravdoví nadšenci, které nemá šanci odradit. Viz piráti vs. šílený vědec…
[…] sdělit, kde se zrovna nachází a co se kolem děje. To bychom se zase dostali do hyperdetailitidy (i když ta bývá často soustředěná taky jen na jeden jediný vjem) a čtenáře otrávili. Je […]
[…] je už otázka psacího stylu. Rozhodně byste neměli spadnout do hyperdetailitidy nebo kakofonixitidy a nechat detaily, aby umlátily celý příběh. Jinak je to ale naprosto na vás a zjistíte, […]
Myslím, že trpím detailitidou… šla jsem zkontrolovat svoje popisy…
[…] Závěr obou částí článku? Pokud vaše postava vytáhne něco, co čekáme, že vytáhne, nebývá problém. Nezvyklé věci je dobré vysvětlit, pokud pro to nemáte hodně dobrý důvod. Dlouhé seznamy málokoho baví číst a než je začnete psát, zamyslete se, kolik položek je opravdu potřeba. Dávejte si pozor, aby posedlost seznamy nehraničila s hyperdetailitidou. […]
[…] o kterých mluvím, jsou většinou rozvinutou formou hyperdetailitidy. Jak jsme řekli už dříve, hrdina si nemůže ani uprdnout, aniž by to autor nenapsal. Někdy […]
No jo, jenže to bych musel zahodit celého Tolkiena i s přídavky do koše. Ta neskutečná otrava při popisech rán, která se už nevrátí, mě donutila přeskakovat často celé stránky. Ať se na mě klidně sesype kopec nenávisti, ale Toliken si měl nejdřív prohlédnout tohle video.