aneb skutečně si myslíte, že z vás jeden román udělá spisovatele?

Respektive se zeptám ještě jinak: doufáte, že po všech zdolaných úskalích, které obnáší samotné psaní i celý publikační proces, se z vás v okamžiku, kdy se na polici v knihkupectví ocitne titul s vaším jménem, stane slavná osobnost a výdělky z prodeje se jen posypou? No, obávám se, že si opět vysloužím titul zlázlá, protože pokud jste aspoň v koutku duše měli nutkání odpovědět “Ano!”, pak vám s jistou dávkou záškodnického potěšení musím říct: smůla, zlatíčka.

Ponechme stranou stav dnešní české knihkupecké scény a kupní sílu v této oblasti. Ano, celková ekonomická a společenská situace má jistý vliv na samotný prodej, ale to se týká spíš trhu celkově, nejen jednotlivých titulů. Přiznejme si, my autoři jsme stejně sobecká stvoření jako kterýkoliv jiný člověk, takže nás zajímá v prvé řadě náš román, naše veledílo. Takže: co to Ekyelka tím nadpisem myslela?

Vezměte si klasickou situaci: autor YX dopíše svůj Román. Je na něj náležitě pyšný, přestože jde o průměrné dílko o nevysokém počtu stran a s jednoduchou zápletkou. Po několika pokusech nabídnout text renomovaným žánrovým nakladatelstvím a posléze obecněji zaměřeným nakladatelstvím – počet těchto pokusů odvisí od autorovy energie, tvrdohlavosti a asertivity – autor zamíří do oblasti tiskáren a typografických studií. S větší či menší mírou štěstí se mu podaří překonat obvyklé trable s výběrem obálky, fontu atd., pokoří úskalí vysázeného textu i dalších problémů a ve výsledku drží v rukou svou vlastní vytištěnou knihu. Svůj Vlastní Román, jupí!

Jenže co teď s ním? Pokud patříte k těm nejskromnějším ze skromných a nechali jste si vytisknout deset kopií, které míníte věnovat přátelům a rodině jako dárek, máte vystaráno a jste spokojeni. Drtivá většina autorů však při veškeré té tvrdé práci a dohadování se s tiskárnou má v hlavě cíl a tím je kniha s jejich jménem, prodávaná v každém krámku s knížkami ve městě. I v tom sousedním. A taky v tom za dvěma kopci, když už jsme u toho. Zkrátka očekáváte, že vytištěním knihy je za vámi ta nejhorší práce, že dostat dílo ke čtenářům teď už bude “brnkačka”.

Omyl. Knihy jsou zboží jako každé jiné, i když spousta lidí považuje toto tvrzení za cosi neslušného. Máte produkt a potřebujete ho dostat ke kupcům. Kniha je ale dosti specifický produkt, takže duhovou bublinu snu, kdy se lusknutím prstů váš román dostane do knihkupectví, protože přeci “je to vydané”, vám tímto velmi ráda prasknu přímo před očima. Velké knihkupecké řetězce uzavírají smlouvy ne s autory, ale nakladateli. Vybírají si tituly podle předpokládané prodejnosti – a od naprostého nováčka s českým jménem, za nímž nestojí nikdo, kdo by se za něj zaručil (nakladatel, v zahraničí potom často literární agent), těžko přijmou jeho prvotinu. Je to pro ně totiž zbytečně velký finanční risk.

Tudíž jsme v bodě, kdy sice máme nějakých (třeba) pět set výtisků svého románu, ale leží nám v předsíni na zemi vedle věšáku na kabáty a celá rodina o ty krabice zakopává. Dobře, produkty přeci prodává reklama! Hurá do virtuality, kde se pohybuje tolik lidí, a vesele začneme reklamovat. Ti komunikativnější autoři mají část práce ušetřenou, protože si obvykle vedou blog, či mají osobní stránky, na nichž své čtenáře a fanoušky náležitě informují o všem, co se v jejich světě děje. Často právě tyto kanály bývají hlavním prodejním místem – a ještě častěji také jediným místem. Přičteme k tomu sociální sítě, na nichž se dá “otravovat” další hromada lidí reklamou, a odhadem se tak třetina výtisků během roku prodá (dovolím si být optimistická, i když to je proti mé přirozenosti).

Jenže co se zbytkem? A tak autor vesele nabízí dál, neustále se snaží upozorňovat, že “vydal román”. Žije z tohoto úspěchu další rok, dva… a čas letí. Krabice se už nevyprazdňují tak snadno, svazky mizí po jednotlivých kusech v rámci měsíců, ne týdnů jako zpočátku. Ale protože se do tisku investovala určitá finanční částka, je přeci nutné minimálně pokrýt tyto náklady! Takže se pokračuje v reklamování, občas se knížka pošle zdarma některému z recenzentů a autor pak tiše doufá, že výsledkem bude zveřejnění aspoň neutrální recenze (s níž se nezapomene náležitě pochlubit na svých stránkách) – a taky vám to přijde jako něco úplně jiného, než co jste si vysnili na začátku celého příběhu? Kde je ono zářné finále “ano, jsem Ten spisovatel”?

Ve všem tom pobíhání mezi nakladateli, tiskárnou, obchody, prací na webových stránkách a reklamních bannerech totiž nenápadně ubíhají dny, týdny a měsíce. Knížka sice je stále nová a nečtená, dokud si ji někdo nekoupí, ale rok vydání se nezadržitelně posouvá na časové ose neúprosně do oblasti “minulost”. Autor má příliš mnoho práce s propagací vytištěné knihy, takže se často stane, že zapomene, jak rychle podobné věci stárnou a ztrácejí na přitažlivosti. Pak se snadno dostane do situace, kdy jeho fanoušci začínají být nespokojení, protože ano, tu starou knížku už mají tisíckrát přečtenou a kde je nová?, zatímco noví potencionální čtenáři se horko těžko rozhodují, jestli investovat peníze do neznámého titulu, zvlášť když nic dalšího (tedy novějšího) autorovi už nevyšlo.

Přidám k tomu ještě ryze osobní pohled na věc, filtrovaný oblíbeným žánrem. Vyšla vám knížka, nebo jste si zaplatili vydání? U jakého nakladatelství? A napsal na ni recenzi někdo z Pevnosti nebo Ikarie alias XB-1? Jak váš román hodnotí lidé ze Sardenu nebo Scifizinu? Mají porotci CKČ nebo Žoldnéřů vaše jméno v povědomí, jsou dokonce schopni říct “Jo, napsal tu a tu povídku, ta se mi líbila!” nebo něco v podobném duchu? A co je nejdůležitější: kdy vám ta knížka vyšla? A kdy vyjde další?

Zkrátka, jedna kniha v polici nic neznamená. Neudělá z vás spisovatele, slavnou osobnost, známého člověka. V malém rybníčku svých fanoušků se můžete cítit jako velká štika, ale právě jen v tom rybníčku. A je na každém z vás, jestli vám to bude stačit.