Článek byl původně uveřejněn na mém starém blogu 29. prosince 2011. Téma je však věčně aktuální. Tehdy jsem sledoval, jak do soutěže dorazilo k tomu dni dvacet tři povídek, z toho jich bylo přijato pouze dvacet z důvodu překročení rozsahu.
Nyní si asi řeknete, co je to za šmejdy, že brání autorovi v uměleckém vyžití, ale upřímně, pravidla jsou od toho, aby se dodržovala. Pokud je limitní počet znaků (včetně mezer) 36 000 a vy pošlete povídku, co má 36 500, dá se přimhouřit oko a autor je upozorněn, že by měl škrtnout pár slovíček. Jenže když někdo pošle povídku, která má jeden a půl maximálního rozsahu? Milí zlatí, to někdo prostě nečetl pravidla. Nebo to dokonce ví a svůj text pošle spolu s omluvným dopisem a prosíkem, zda by ta pravidla nešla překroutit. Ne, nešla.
Opět – než zapšklé ó-úžasné-umělce a vzletné hlášky vrhající nedorostlé děti s hlavami v oblacích mám raději literární řemeslníky. A čím krutější a kritičtější, tím lepší. Porušuješ pravidla přijetí? Frk, upozornění, oprav to. Poslal jsi to na poslední chvíli a porušil jsi jedno maličké pravidlo? Smůla, kopanec, zkus to za rok.
Možná to zní krutě, ale osobně jsem zastáncem této metody. Vzpomínám, jak jsem si psal seznam požadavků a pak odškrtával, co už mám splněno. A to jsem se o jednom “požadavku” (tabulátor je fuj fuj) dozvěděl podpultově. (Díky této události mi stoupl skill “editace textu”.) A docela jsem se nervoval, zda jsem udělal vše. Že se snaží umělcům bránit v rozletu tím, že jejich křídla orvou pomocí “zbytečných” pravidel? Jenže bez pravidel, zákonů a regulí se dneska cokoliv sesype jako domeček z karet. Milí zlatí, zpracovávali jste někdy pár set kousků čehokoliv? Já ano a nejednou. V takové chvíli jste rádi za jakékoliv ulehčení práce. Když namísto perfektně připravených dat dostanete soupravu “do it yourself”, autor patří na pranýř.
Jeden případ za všechny.
“Hele, řádkování má být jedna a půl, máš tam jedna.”
“No jo, já to upravím.”
“Blbý, že jsi už tisknula, budeš muset znovu.”
“Proč? Tohle maj přece jenom na čtení.”
Nepíšu smajlíky. Za poslední zprávou byl usměvavý smajlík, jenž mě dorazil. “Jenom na čtení”. Do háje zelenýho, PRÁVĚ PROTO chtějí řádkování jedna a půl. Proto taky chtějí dostatečné okraje, aby se daly ty papíry držet. Číslování stránek, kdyby se uvolnila sponka.
Než něco pošlete, přečtěte si pravidla raději dvakrát. Že nejsou důležitá, je špatná výmluva. A když už to uděláte blbě, nedivte se, že se na vás pořadatelé vyprdnou, protože kdyby měli řešit každý případ, mohli by to mít klidně na plný úvazek.
Sikar
Související příspěvky
Při psaní minulého článku jsem si opět jednou vzpomněl na humělce a hlášku, kterou jsem si kdysi …
Přiznám bez mučení, že tento článek bude částečně trochu recyklát a částečně trochu kompilát pár mých starších …
Nápad na tento článek ve mně hlodal už hodně dlouho. Původně jsem si myslel, že bude jediný …
A já ještě doplním poznámku pod okraj: proč dodržovat pravidla? Protože, drazí autoři, jste to VY, kdo o něco ŽÁDÁTE. Chcete se umístit co nejlépe, obtěžujete porotce svými texty, okrádáte je o čas (no dobře, šli do toho dobrovolně – tedy většinou – ale i tak, s určitým nadhledem se to tak dá nazvat). Vy prosíte o pozornost pro svůj text, proto je minimálně slušné, abyste dodrželi těch pár nicotných pravidel.
Navíc pravidla bývají ve všech soutěžích velmi podobná (aspoň v těch, které sledujeme a občas pokoušíme i my), takže co je tak složitého na tom, nastavit si předem Word na určitý font, velikost, řádkování a odstavce? Neumíte to? Od čeho je internet a kamarádi, kteří poradí? Nechce se vám? Jo, tak to už je jiný problém. (Pak ale neproste o slitování.)
Tak jo, já vím, že je to trochu trapný, ale zeptat se musim… Jak je to s tim tabulátorem? Co teda místo něj?
Ve Wordu je nahoře taková lišta podobná pravítku. Na té se vlevo nachází malý objekt podobný přesýpacím hodinám. Když popadneš myší jeho horní půlku a posuneš ji po té liště směrem doprava, tak o tolik, o kolik ji posuneš, se ti budou poté při psaní odsazovat odstavce.
Případně (opět ve Wordu) sjet do nastavení Odstavec – vybrat Odsazení – Speciální – navolit “první řádek” (už je přednastavený na 1,25cm a radím ho takto nechat) a hotovo.
To je zase návod pro ty, co nemají aktivní měřítko (onu lištu podobnou pravítku), případně jim je pohodlnější to nastavovat přes jednotlivé panely.
Nás vždy v škole učili, že stačí 0.5 odstavec.1.25 mi skrátka príde v tom texte už nejak moc. O.o Hlavne keď je text kratší tak to hrozne kričí. Ja si vždy odstavce prednastavím tak, aby mi ich automaticky robilo v každom novom otvorenom worde a je po problémoch. Zbesilo klikať na pravítko? Moc práce! 😀
Stačí a někomu nestačí. 🙂
Záleží na tom, jak kdo vnímá text, na délce takového textu, také na pohodlí, jaké chce autor poskytnout svým čtenářům. S větším odsazením prvního řádku se snižuje riziko, že při rolování textu na obrazovce se čtenář ztratí. Přednastavená míra ve Wordu se dá snadno změnit, ovšem coby krátkozraký brejlounek z vlastní zkušenosti vím, jak oči občas ne/fungují v rámci orientace ve stránce.
A konec konců v případech, kdy o rozsahu rozhoduje počet znaků a ne počet stran, je jedno, o kolik se první řádek odsadí. Jen je zkrátka vhodné ho odsadit. 🙂
a ani jméno si napsat neumim…
A evidentně ani odeslat komentář, takže ještě jednou – jak je to teda s tim tabulátorem?
Eh, tak já mezitím povolil předchozí komentář a napsal to pod něj…
Minule mi to nějak blbo, tak promiňte ty zmatky =)
Díky za rady =)
A to jako vážně?
Možná za to může fakt, že jsem studovala chemickou průmyslovku a v laborkách prostě člověk pravidla a postupy dodržovat musí, ale nedovolila bych si poslat do soutěže nic, u čeho jsem si aspoň 3x nezkontrolovala, jestli všechny ty papíry v obálce korespondují s tím, co po mně skutečně chtějí.