Asi jste mě nedávno viděli sdílet článek v angličtině “We Have Always Fought”: Challenging  the “Women, Cattle and Slaves” Narrative. Je to dlouhé a znamená “Vždy jsme bojovaly”: napadení příběhu “žen, dobytka a otroků”. To zní strašně dramaticky, a i když mě název zaujal, trvalo mi asi deset dní, při kterých jsem na něj denně v otevřených záložkách v prohlížeči koukala, než jsem se do něj pustila.

Byla to síla. Ještě jsem nedočetla do konce a sdílela jsem na všechny strany. Ale protože vím, že ne každý mluví (a čte) anglicky, napsala jsem autorce Kameron Hurleyové, zda smím její článek přeložit do češtiny a vyvěsit tady, na triumvirátím webu. Během necelých dvanácti hodin jsem dostala odpověď “Ale samozřejmě, díky za optání!”

Při překladu jsem narazila na pár oříšků, mezi nimi například i to, že spisovná čeština nezná výraz “matriarcha” – sice jako ekvivalent prolétla kolem “matka rodu”, ale v kontextu pak pochopíte, proč by to bylo nesprávné. Obrázky jsou použité stejné, jako byly v původním článku, jen přetažené jejich URL. Připravte se na dlouhé čtení, stojí to ale za to.

Děkuji Ekyelce za trpělivé korektury 🙂

Cirrat

„Vždy jsme bojovaly“ – napadení příběhu „žen, dobytka a otroků“

Kameron Hurleyová

Budu vám vyprávět příběh o lamách. A nejspíš bude jako všechny ostatní příběhy, co jste o lamách slyšeli: jak jsou pokryté jemnými šupinami, jak požírají své mladé, nejsou-li správně vychovány, a jak se na konci svého života vrhají z útesů do mořských vln, úplně jako lumíci. Ve své podstatě jsou mořskými živočichy, vzešly z oceánu a jsou s ním svázány po celý život, stejně jako rybáři na jeho březích.

Všechny příběhy, které o lamách zaslechnete, jsou stejné. Vidíte to v knížkách: chudák malé lamátko, které pohryže jeho nerudný rodič. V televizi: masivní vlna šupinatých lam, které v působivém a majestátním stádu padají do mořských vln. Ve filmech: drsné lamy kouří doutníky a natírají si šupiny maskovací barvou.

Jelikož jste tento příběh viděli už tolikrát, jelikož znáte podstatu a historii lam, někdy vás samozřejmě šokuje, když narazíte na lamu, která se těmto mediálním škatulkám vymyká. Lamy, které potkáte, nemají šupiny. A tak nevěříte tomu, co jste zahlédli, a žertujete s přáteli o „šupinatých lamách“ a oni se smějí a odpovídají „Jasně, že lamy mají šupiny!“ A vy zapomenete, co jste viděli na vlastní oči.

To, co si pamatujete, je lama s prašivinou, která po čase vypadala tak nějak šupinatě, a lamu, která byla trochu agresivní vůči mláděti, jako kdyby ho snad chtěla sežrat. A tak zapomenete na lamy, co nesedí do příběhu, který jste viděli ve filmech, v knihách, v televizi – ten, o kterém jste tolik slyšeli – a pamatujete si ty, které se chovaly tak, jak se o nich vypráví. A najednou všechny lamy, které si pamatujete, sedí do toho příběhu, co kolem sebe vidíte a slyšíte každý den. Děláte si z toho s kamarády srandu. Máte pocit, jako byste něco vyhráli. Nejste blázen. Myslíte stejně jako všichni ostatní.

A jednoho krásného dne začnete psát o svých vlastních lamách. Nikoho nepřekvapí, že nezačnete psát o těch huňatých a chlupatých nekanibalských lamách, které jste skutečně potkali, protože víte, že nikomu nebudou připadat „realistické“. Vybrali jste si lamy z příběhů. Stvořili jste lamy se sebevražednými sklony, co mají šupiny pokryté barvou.

Vyprávět ty samé příběhy jako všichni ostatní je jednodušší. Není to žádná hanba.

Je to akorát lenost, což je asi ta nejhorší vlastnost, jakou může autor spekulativní fikce mít.

Jo a ještě – není to pravda.

Jako někdo, kdo toho o dějinách ví docela hodně (všechno, co se událo před námi), se vášnivě zajímám o pravdu: pravda je něco, co je, ať už to vidíme, věříme tomu, píšeme o tom, nebo ne. Pravda prostě je. Můžeme ji nazývat nějak jinak nebo předstírat, že se nestala, ale její následky žijí s námi, ať už se rozhodneme si ji pamatovat a potvrdit, nebo ne.

Když jsem si sedla s jedním z mých profesorů v Durbanu, Jižní Africe, abych s ním probrala svou závěrečnou práci, zeptal se mě, proč bych chtěla psát o ženách mezi rebelskými bojovníky.

„Protože ženy tvořily dvacet procent militantního křídla ANK (Afrického národního kongresu – pozn. překladatele)!“ rozplývala jsem se. „Dvacet procent! Když jsem to zjistila, nemohla jsem tomu uvěřit. A víte jak – ženy nikdy nebyly součástí bojových jednotek –”

Skočil mi do řeči. „Ženy bojovaly vždycky,“ řekl.

„Cože?“ řekla jsem.

„Ženy bojovaly vždycky,“ řekl. „Šaka Zulu měl čistě ženskou jednotku bojovnic. Ženy byly součástí všech odbojů. Ženy se převlékaly za muže a šly do války, na moře, a aktivně se účastnily bojů stejně dlouho, jak lidstvo existuje.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Americký školní systém mě vychoval na pravidelné dietě sestávající z historické teorie Skvělých mužů. Dějiny byly plné Skvělých mužů. Musela jsem se zapsat na samostatné přednášky Ženy v dějinách, abych se vůbec dozvěděla, co dělaly ženy, zatímco se muži navzájem zabíjeli. Ukázalo se, že spousta z nich vládla zemím a vymýšlela docela efektivní způsoby kontroly porodnosti, které měly široký dopad na podstatu těch zemí, obzvláště Řecko a Řím.

Žen je polovina světa, ale je velmi vzácné narazit na příběh, který nemluví o ženách jako o někom, komu jsou věci dělány, nýbrž o někom, kdo věci dělá. Ženy jsou častěji zmiňovány jako mužova dcera. Mužova žena.

Sledovala jsem televizní reality show o pilotech ve vzdálených oblastech Aljašky, kde všichni piloti měli malé medailonky o svých rodinách a zálibách, ale jediná ženská pilotka byla popsána pouze slovy „přítelkyně pilota X“. Medailonek o ní byl uveřejněn, až když se během druhé sezóny rozešli. Ukázalo se, že byla na Aljašce čtyřikrát déle než ostatní piloti, ráda loví, chytá ryby a slézá ledovce, to vše ještě k tomu, že je vynikající pilotka.

Ale příběh byl o „kanibalské lamě“ a do očí nám padla mlha a tak jsme ji nevnímali jako nic jiného.

Jazyk je mocná věc a mění způsob, jakým nahlížíme sami na sebe i na ostatní, v tom dobrém i strašidelném slova smyslu. Kdokoli, kdo má nějaké povědomí o armádě, nebo kdo si všímá toho, jak média mluví o válce, si toho už nejspíš všiml.

Nezabíjíme „lidi“. Zabíjíme „cíle“. (Nebo žluťochy nebo rákosníky nebo hadrový hlavy.) Nezabíjíme „patnáctileté chlapce“ ale „nepřátelské ozbrojence“ (ano, každý 15letý a starší kluk zabitý při náletu bezpilotních letounů je automaticky uveden jako nepřátelský ozbrojenec. Ne jako kluk. Ne jako dítě.).

A když mluvíme o „lidech“, nemyslíme doopravdy „muže a ženy“. Máme na mysli „lidi a lidi, co jsou ženy“. Mluvíme o „amerických spisovatelích“ a „amerických spisovatelkách“. Mluvíme o „mladých programátorech“ a „mladých slečnách, co programují“.

A když mluvíme o válce, mluvíme o vojácích a vojačkách.

Díky způsobu, jakým se bavíme o historii a řekneme slovo „vojáci“, okamžitě to vymaže všechny bojující ženy. A tak nikoho nepřekvapí, že lidé, co vykopávali hroby Vikingů, se nenamáhali zkontrolovat, jestli ty hroby patřily mužům nebo ženám. V těch hrobech byly meče. Meče patří vojákům. Vojáci jsou muži.

Trvalo léta, než někoho vůbec napadlo zkontrolovat kosti z těch koster, místo aby prostě prohlásil „Meč, takže chlap!“, a než si uvědomili svou chybu.

Ženy bojovaly taky.

Ženy ve skutečnosti dělaly všechno možné, o čem si myslíme, že nedělaly. Ve středověku byly doktorky a šerifky. V Řecku byly… kašlu na to. Hele. Foz Meadows je daleko šikovnější se všemi těmi odkazy pro ty, kdo chtějí „důkazy“. Řeknu to takhle: jestli si myslíte, že je něco – cokoliv – co ženy v minulosti nedělaly, mýlíte se. Ženy, teď i tehdy, dokonce močily ve stoje. Nosily uměláky. A tak se to týká i těch věcí, u kterých takoví ti ha-ha vtipálci zvedají ruku a říkají „To není možný, ženský nedělaly X!“ Mno. Dělaly. Akorát tedy neoplodnily jiné ženy. Ale i tehdy existovali hermafrodité vnímaní jako „ženy“, kterým se to povedlo.

Ale nic z toho nesedí do našeho příběhu. To, o čem chceme mluvit, jsou ženy v jediné rovině, v rovině ženy, matky, sestry, dcery nějakého muže. Vidím to ve fikci pořád. Vidím to v knihách a v televizi. Slyším to ve způsobu, jakým lidi mluví.

Všechny ty kanibalské lamy.

Pro mě je pak opravdu těžké psát o lamách, které nejsou kanibaly.

James Tiptree Jr napsal velmi zajímavý příběh s názvem „Ženy, které muži nevidí“. Četla jsem ho, když mi bylo dvacet, a přiznávám, že jsem měla potíže pochopit, o čem to celé je. Tohle že je příběh? Ale… tohle nebyl příběh! Celou povídku trčíme v hlavě muže, který cestuje s ženou a její dcerou. Stejně jako ten muž je ale my, čtenáři, „nevidíme“. Neuvědomujeme si, že jsou hrdinkami toho příběhu, dokud neskončí.

Koneckonců, byla to povídka o tom muži. Byl to jeho příběh. Je to jeho zápletka. Ony byly jen součástí okolí, nehráčské postavy v jeho omezené krajině.

Neviděli jsme je.

 

 

Když mi bylo šestnáct, napsala jsem esej, proč by mělo ženám i nadále zůstat zakázáno sloužit v americké armádě. Nedávno jsem ji našla, zatímco jsem hrabala ve starých papírech. Můj argument, proč by ženy neměly být v bojích, byl, že válka je strašná a rodiny jsou důležité, a když už nám umírají všichni ti muži, proč bychom chtěli, aby ženy umíraly také?

To byl celý můj argument.

„Ženy by neměly chodit do války, protože by tam umíraly, stejně jako teď muži.“

Dostala jsem jedničku.

Často lidem říkám, že jsem ten největší vědomý misogyn, kterého znám.

Včera jsem psala scénu mezi ženou-generálem a mužem, kterému pomohla na trůn. Začala jsem psát romantické napětí a uvědomila jsem si, co je to za lenost. Existují další druhy napětí.

Zlehka jsem zmínila sexuální otroctví a musela jsem to vymazat. Skoro jsem ho nechala, aby vůči ní použil nadávku založenou na jejím pohlaví. Zavrčela jsem na monitor. Chtěl pomoci zachránit její dítě… Ne. Jejího bratra? Ok. Ona ho zradí. OK. On měl pár manželek, které zemřely… uh. Ne. Blízké poradkyně? Kamarády? Možná ho prostě někdo… opustil?

I při psaní o společnostech, kde je velmi málo sexuálního násilí nebo žádné sexuální násilí vůči ženám, se nachytám při psaní těch samých omletých klišé a motivací. „Mno, takže tohle je padouch a potřebuju, aby se téhle hrdince stalo něco traumatického, tak ho nechám, aby ji znásilnil.“ Tohle je reálná úvaha, kterou jsem spáchala při prvním nástřelu své první knihy, co popisuje agresivní společnost, ve které je žen více než mužů v poměru 25:1. Protože tohle je prostě To, Co Se Dělá.

Nedávno jsem se vlastně dívala na televizní show, která měla teoreticky být o traumatické zkušenosti, kterou zažila mladá dívka, ale ve skutečnosti ji tam vrazili jen proto, aby se dvě mužské postavy v té show mohly prát a hádat, kdo je v neprávu, protože se jí to stalo. Bylo to nejvíce do očí bijící vymazání ženské postavy a jejích zkušeností, které jsem viděla za hodně dlouhou dobu. Byla s nimi doslova ve stejné místnosti, když se hádali a ukazovali tak další stránky svých postav, zatímco ona tak nějak splynula s pozadím.

Zapomínáme, o čem příběh je. Ze svých příběhů vymazáváme ženy, které jsou v našem skutečném životě mocné, přímé, inteligentní a děsivé. Ženy podřezávají a mrzačí a zabíjejí a vedou a zvládají a vlastní a provozují. Víme to. Zažíváme to den co den. Vidíme to.

Ale naším příběhem je toto: dva muži se nahlas hádají v místnosti a žena fňuká v koutě.

Co je „realizmus“? Co je „pravda“? Lidé mi říkají, že pravda je to, co zažili. Ale problém je v tom, že je často těžké rozlišit to, co jsme skutečně zažili, od toho, o čem nám bylo řečeno, že jsme zažili, nebo od toho, co jsme měli zažít. Jsme tvorové společenští a omylní.

Při neštěstích se průměrný člověk zeptá na zhruba čtyři další názory, než si udělá svůj vlastní, než začne jednat. Díky tvrdému tréninku (např. vojenskému) můžete vytrénovat lidi, aby v takových situacích reagovali rychle, ale většinou asi 70 % lidí dá přednost pokračování ve své každodenní rutině. Máme rádi své příběhy. Je potřeba ohromující důkazy a – což je důležitější – slova mnoha, mnoha, mnoha lidí kolem nás, abychom začali jednat.

Ve velkých městech je to vidět pořád. Tohle je důvod, proč se lidé mohou pustit do rvačky a napadat ostatní na rušném chodníku. Proto jsou lidé zabíjeni za bílého dne a proto se zloději vloupávají do domů i v oblastech, kde je mnoho chodců. Většina lidí ve skutečnosti ignoruje cokoli, co se vymyká rutině. Nebo, což je horší, doufají, že se o to postará někdo jiný.

Pamatuju si, jak jsem ve vlaku v Chicagu byla ve vagónu s asi tuctem dalších lidí. Na protější straně najednou nějaký pán vypadl ze sedadla. Prostě… přepadl do uličky. Začal se svíjet. Mezi mnou a jím byli tři lidé. Ale nikdo nic neřekl. Nikdo nic neudělal.

Vstala jsem. Řekla jsem „Pane?“ a pustila se k němu.

A v tu chvíli se začali hýbat všichni. Zavolala jsem na někoho vzadu, aby stisknul tlačítko u hlásiče a oznámil vlakvedoucímu, aby na další zastávku přivolali sanitku. Poté, co jsem se pohnula, byli kolem mě najednou tři nebo čtyři další lidé, co šli tomu pánovi pomoci.

Ale někdo se musel pohnout jako první.

Jindy jsem stála v nacpaném vagónu s místy pouze ke stání a viděla jsem mladou ženu stojící u dveří, jak zavřela oči a upustila své papíry a šanon na zem. Byla ve stísněném prostoru, obklopená dalšími lidmi, a nikdo nic neřekl.

Její tělo začalo padat. „Jste v pořádku?“ zeptala jsem se nahlas a naklonila se k ní, a pak se začali dívat ostatní a ona padala a začal šrumec, někdo zepředu vagónu volal, že je lékař, a někdo ji pustil sednout a lidi se hýbali, hýbali, hýbali.

Někdo musí být tím, kdo řekne, že je něco špatně. Nemůžeme předstírat, že to nevidíme. Protože lidé byli zavražděni a přepadáni na ulicích, kde kolem nich byly stovky ostatních, co předstírali, že je vše v pořádku.

Ale předstírat, že je vše v pořádku, to nenapraví.

Někdo na to musí poukázat. Někdo musí lidi rozhýbat.

Někdo musí jednat.

Poprvé jsem střílela ze střelné zbraně na střední škole u svého přítele doma – nejdřív z pušky, pak z upilované brokovnice. Od té doby jsem se docela slušně naučila s Glockem, pořád to moc s puškou neumím a měla jsem tu možnost vystřelit si z AK-47, oblíbené zbraně revolucionářů po celém světě, hlavně v 80. letech.

Poprvé jsem srazila pěstí k zemi 200librový boxovací pytel, když mi bylo 24.

Ta rána pěstí měla větší význam. Střílet z pušky může kdokoli. Ale teď jsem věděla, jak dát něčemu přes držku. Pořádně.

Když jsem vyrůstala, naučila jsem se, že ženy plní určité role a dělají určité věci. Nebylo to proto, že bych neměla skvělé vzory. Ženy v mé rodině byly těžce pracující, silné a vedoucí. Ale příběhy, které jsem viděla v televizi a ve filmech, dokonce i v mnoha knížkách, tvrdily, že to jsou anomálie. Byly to chlupaté a nekanibalské lamy. Taková vzácnost.

Ale ty příběhy byly všechny špatně.

Strávila jsem dva roky v Jižní Africe a další dekádu poté, co jsem se vrátila do Států, tím, že jsem se učila o ženách, které bojovaly. Ženy bojovaly ve všech revolučních armádách, zjistila jsem, a ty armády byly často složené z jednotek, ve kterých bylo 20-30 % žen. Ale když se řekne „revoluční armáda“, co si představíme? Jaký obrázek to v nás vyvolá? Zahrnuje jednotka ve vaší hlavě tři ženy a sedm mužů? Šest žen a čtrnáct mužů?

Ženy nejen, že za Druhé světové vyráběly bomby a pušky – ony se chopily pušek a řídily tanky a pilotovaly letadla. Občanská válka, revoluční válka – ukažte mi válku a já vám ukážu moment, kdy si žena narazila hučku, vzala si pušku a vydala se do ní pustit. A ano, Šaka Zulu měl i ženy – bojovnice. Ale když řekneme „Bojovníci Šaka Zulu“, co si ve své mysli představíme? Myslíme na ty ženy? Nebo to jsou ty, které nevidíme? Ty, které kdybychom zahrnuli do svých příběhů, lidé prohlásí za „nerealistické“?

Jistě, že mluvíme o ženách, které Šaka Zulu doprovázely. Když jsem zadala do Googlu „ženy bojující pro Šaka Zulu“, dozvěděla jsem se o jeho „harému 1 200 žen“. A samozřejmě o jeho matce. A velmi populární byla tato fráze: „ženy, dobytek a otroci“. Jedním dechem.

Je snadné si myslet, že ženy nikdy neválčily a nikdy nevedly, když nikde nejsme vidět.

Co na tom záleží, zda vyprávíme pořád ty samé staré příběhy? Jestliže pokračujeme v těch samých starých lžích? Jestliže ženy bojují a ženy vládnou a ženy podpírají půl oblohy, co pravdě na těch příbězích záleží? Pravdu nezměníme tím, že ji přepíšeme, aby v ní někteří lidé nebyli.

Nebo ano?

Příběhy nám říkají, kdo jsme. Čeho jsme schopni. Když hledáme příběhy, domnívám se, že často hledáme sami sebe, snažíme se porozumět svým životům a lidem kolem sebe. Příběhy a jazyk nám sdělují, co je důležité.

Jestliže jsou ženy „čubky“ a „píče“ a „děvky“ a lidé, které zabíjíme, jsou „rákosníci“ a „žluťasové“ a „hadrový hlavy“, pak to nejsou opravdoví lidé, ne? Je jednodušší je vymazat. Je jednodušší je zabít. Ignorovat. Nevidět.

Ale ve chvíli, kdy změníme svou představu světa na čilý úl plný jednotlivců s různým pohlavím a komplikovaným pohlavím a unikátními vášnivými příběhy, které ještě nebyly vyprávěny, je těžší je ignorovat. Už to nejsou „ženy a dobytek a otroci“, ale aktivní herci ve svých vlastních příbězích.

A v těch našich.

Protože když se rozhodneme psát příběhy, nevyprávíme pouze jednotlivé příběhy. Je jejich. A váš. A náš. My všichni existujeme pohromadě. Děje se to tady. Je to nepřehledné a složité a často tragické a děsivé. Ale ignorování celé jeho poloviny a předstírání, že žena žije a vždy žila pouze jediným způsobem (v závislosti na mužích kolem ní) není jedním neopakovaným vymazáním, ale politickým vymazáním.

Osídlování světa muži, mužskými hrdiny, mužskými lidmi a jejich „ženami, dobytkem a otroky“ je politický krok. Děláte vědomé rozhodnutí vymazat půlku světa.

Jako vypravěči příběhů máme zajímavější možnosti, které si můžeme vybrat.

Můžu vám tu celý den vyprávět, že lamy mají šupiny. Můžu vám nakreslit obrázky. Můžu přepsat dějiny. Ale já jsem jen jeden vypravěč a moje lži se nestanou příběhem, pokud se mnou nebudete souhlasit. Pokud nebudete psát stejně jako já. Pokud i vy nepřijmete mé líné vyprávění a nepošlete ho dál.

Aby se tohle vymazávání dělo, musíte se na něm podílet. Vy, já, my všichni.

Nedopusťte, aby se to stalo.

Nebuďte líní.

Lamy vám poděkují.

Skuteční lidé také.

Kameron Hurleyová je Velmi Vážná Spisovatelka, která si momentálně vydělává na živobytí jako marketingový a reklamní psavec v Ohiu. Velkou část svých bouřlivých dvacátých let strávila cestováním, předstíráním, že se učí boxovat, a snahou nezemřít nějakým bizarním způsobem. Přitom se to snažila ospravedlnit získáním titulů v oblasti historie na University of Alaska a University of Kwa-Zulu Natal. Dnes žije relativně nudný život, poháněna Colou Zero, chipotle, vařením bez sacharidů a spoustou slov. I nadále tvrdě pracuje na neumírání.