Obrázek pochází z FreeDigitalPhotos.net
Poslední článek, který jsme vložili (Bojovnice v dějinách a příbězích), v podstatě vyvolal dvě hlavní odezvy:
“No to je fakt a je to velmi zajímavé, to by mě nenapadlo!” a “Pfft, to teda objevila Ameriku a podle mě teda přehání.”
Obě reakce ve mě vyvolaly touhu ještě chvíli se v tomto tématu pitvat, tentokrát sólo a sama za sebe. Podle mě jsme totiž narazili (my, čtenáři i autorka původního článku) na čím dál tím rozšířenější problematiku – myslíme si, že jsme všichni stejní. A protože minulý článek byl na “ženské” téma, budu ve stejném duchu pokračovat.
Dnes je v módě vykládat si frázi, že máme všichni stejná práva, jako bychom měli všichni stejné názory a zkušenosti. Velmi snadno zapomínáme na rozdíly vznikající díky věku, rozdílným zálibám, vědomostem i místě původu, pobytu současného i minulého, vzdělání a výchově.
Malé obrázky pochází z FreeDigitalPhotos.net
Jako společnost v současnosti balancujeme na hraně jednotnosti a individuality, přičemž se po nás chce oboje a na maximum. Na jednu stranu je nám vtloukáno do hlavy, co je zrovna v módě a co bychom měly mít a neměly mít, jak bychom měly a neměly vypadat, že máme být zároveň skvělé matky a úspěšné pracovnice/manažerky/ředitelky. Máme koukat na stejné seriály, poslouchat stejné nejnovější interprety, ale přitom nesmíme být povrchní, plytké a musíme být své, jedinečné a unikátní.
Malé obrázky pochází z FreeDigitalPhotos.net
Samozřejmě, že pro chlapy to platí taky, jen jim zatím nenabízí tolik vložek a řasenek. Rozdíl je v produktech, nikoli v taktikách.
Balancujeme taky neustále mezi fakty, že rasizmus a nacionalizmus je špatný, zároveň ale musíme uchovávat národní hrdost a hodnoty, měli bychom pomáhat ostatním, nesmíme si ale nechat srát na hlavu, všichni jsme přece lidi, ale chlapi tomu stejně nerozuměj, ženský nemaj na techniku buňky, Němci jsou pedanti, Američani tupci a všichni Britové jsou Angličani a pijou čaj za zvuků Big Bena.
Obrázek pochází z FreeDigitalPhotos.net
Ženy jsou “stejně dobré jako muži” (a tahle formulace je pro mě sama o sobě hovadina), ale zároveň musíme mít oficiálně stanovené kvóty, protože se jinak neprosadíme?
Zatím to tedy vypadá, že máme spíš pocit, že jsme každý jiný. Jenže, podívejte se znovu na kterýkoli výše vložený obrázek v tomto článku – jste schopni jen tak od pohledu říci, jaké národnosti je která žena, jakou poslouchá hudbu, jak ji rodiče vychovali a jaké má povolání?
Všechny tyto ženy mohou žít ve stejném domě, dnešní čím dál tím větší paneláky jsou občas výborné mixy. I když ale budou všechny žít, dejme tomu, na Praze 4, neznamená to, že jsou všechny Pražačky, dokonce ani že jsou všechny Češky.
Ve Švýcarsku je běžné, že je v domě jediná prádelna a rozpis psaný tužkou, kdy kdo pere. Na jihu Německa se v drtivé většině pronajímají byty nezařízené – to znamená i bez kuchyňské linky. V Rusku si na slavnostnější návštěvu u někoho doma ženy nosí hezké boty s čistou podrážkou, aby nenašlapaly, ale zároveň nemusely plantat v papučích k večerním šatům. V Americe se při vstupu do domu nebo bytu často nezouvají.
Stejná gesta mohou mít různé významy, záleží na zemi a kultuře. Ve Velké Británii (a nejen tam) třeba pozor na slavné “véčko” z druhé světové – Victory, tedy vítězství, znamená pouze, otáčíte-li ke svému publiku ruku dlaní napřed. Když otočíte ruku hřbetem k divákům, je to stejné, jako byste jim rovnou ukázali prostředníkem, že jsou jedničky, hlavně v zemích Commonwealthu. Některé křesťanské kultury pak “véčko” vidí jako symbol zlomeného kříže a satanismu.
Malé obrázky pochází z FreeDigitalPhotos.net
Tuhle někdo z mých známých, věkem mezi dvaceti a třiceti lety, obracel oči v sloup, že jeho prakticky dvakrát starší nadřízená neumí zacházet s něčím u počítače. Z kontextu vyplynulo takové to “panebože, tohle přece dneska umí každej!”
Mno. Neumí.
Atari 130XE. Počítač byl schován v klávesnici, vpravo vidíme další relikvie: magnetofon na pásky a jednotka na diskety o velikosti 5,25″…
Mně je třicet a měla jsem počítače jako povinný předmět od páté třídy základní školy. Manželovi je třiatřicet a práci s počítačem je vyučovali “až” na střední. Moje matka se sama naučila s počítačem ve svých 56 letech. Jednomu z mých kolegů je 48 let a umí pracovat s e-mailem a brouzdat po netu, ale jeho korespondenci vyřizuju já, protože dát tomu konkrétní formu je pro něj vyšší dívčí. Můj táta měl počítač ještě před Plyšákem a jednu z prvních soukromých tiskáren, které tenkrát státní zřízení nevidělo rádo, protože člověk si pak mohl tisknout bez kontroly, co chtěl, že…
No a teď se vrátíme k původní myšlence: každý máme jiné zkušenosti a je pro nás “normální” něco jiného. Kde my se učíme o Kazi, Tetě a Libuši (která se pak musela vdát, protože na ni pokřikovali “dlouhé vlasy – krátký rozum”), Kameron se učila něco jiného. My máme Vlastu a Šárku (a že dívčiny neskončily dobře, ale budiž), co má ona? A přitom bychom taky neměli zapomínat na Nefertiti, Kleopatru, královnu ze Sáby, Salome, Alžbětu I., Marii Stuartovnu, Kateřinu Medicejskou… Eh, a to vyjmenovávám jenom ty extra profláklé ženy v dějinách a pověstech.
Malé obrázky pochází z FreeDigitalPhotos.net
Problém je v tom, že je těžké nejen pochopit rozumově, ale tak nějak niterně, že pro každého je normální něco jiného.
My, i když to neradi slyšíme, jsme díky druhé světové a následnému vlivu SSSR brali více-méně automaticky, že je jedno, kdo zrovna sváří nebo bagruje, pokud je práce kvalitně udělaná. Jestli má přitom, s prominutím, kozy nebo pindíka, to bývala otázka, jestli to někomu vůbec vadí nebo ne. A najednou je ale potřeba dávat pozor, aby ženy v práci nikdo neurážel…
Neříkám, že i před zásahem politicky korektních agentů bylo v téhle otázce v naší zemi kdovíjaké ejchuchů, ale rozhodně na tom jsme (a byli jsme) lépe, než některé státy, které mají pocit, že svůj vzor vlády a společnosti je zapotřebí aplikovat na všechny ostatní země a pak jim vysvětlit, že mají dbát na své národní dědictví a naprosto se přizpůsobit (a v té druhé fázi ještě nejsme).
Fascinuje mě, co ženy dokázaly, když to “nebylo v módě”. Ljubov hezky píše o Lidii Zverevové (2. díl) nebo o tankistce Máše (2. díl) a spoustě dalších osobností. Ale to jen tak na okraj.
Jsme denně masírováni tím, že jsme všichni jedineční a skvělí a dokonalí – a všichni stejní. Ale existují rozdíly v našem vnímání světa, rozdíly, které nám byly vštípeny podmínkami, do kterých jsme se narodili a ve kterých jsme vyrůstali, výchovou, koníčky i zkušenostmi, ať se nám to líbí nebo ne. Nemusíme sahat hned po hranicích jednotlivých zemí – je rozdíl v tom, být ateistou na venkově na Jižní Moravě a na pražském sídlišti.
A tak nezazlívejme americké autorce pocit, že jsou ženy utlačovány a vymazávány z historie na celém světě stejně. Ani její slova neberme za 100% bernou minci, protože to, co viděla, neplatí po celém světě stejně. My taky nemáme patent na rozum – vezměte si z každého článku to, co vás inspiruje, co potřebujete, co vám otvírá bránu do trochu jiného světa, než je ten váš.
Pište si “žensky-ženské” hrdinky nebo drakobijecké mužatky nebo cokoli mezi tím. Ale nezavírejte si i jiné možnosti…
Howgh.
Cirrat
Související příspěvky
Dneska si budu jen trochu hrát a pustím klávesnici na špacír. Aneb nečekejte nic obvyklého, jen trochu roztříštěných …
Každý si tím dřív či později během psaní projde. Zasekne se, protože má zkrátka problém s inspirací. Je …
Vážení a drazí! Ani nevíte, jak bychom byli rádi, abyste se zlepšovali a publikovali. Co se toho prvního …
Zdravím.
A nejhorší na tom je, že třeba i dílem náboženství, kulturního pohledu a zažitých názorů jsou mnohdy ženy brány jako něco méněcenného, zatím co muži zde hrají prim. A jsou jim přiřazovány jen zažité role, které jsou pro ně (z hlediska mužů) přirozenější (než aby ženské byly v politice, v armádě či v jiných profesích, které byly až do nedávna jen v rukou mužů). Nejvíce je toto znát v islámské kultuře, u Židů, apod. Křesťanské kultury se s tím již krapet vyrovnaly, ale i zde jsou ženy znevýhodněny. Bůh ví jaké je to v Asii (třeba i na dálném východě). Plně souhlasím, že to ženské nemají lehké a že pohled na ně může být mnohdy zkreslený. Jen aby to nevypadalo, že jsem také ženská a ne chlap, popřípadě, že mě platí nějaký ten klub “Pro ženy”… ;-)))
Držte se a hezký den přeji.
Souhlasím. I když musím podotknout, že na Dálném východě se vše začíná měnit. Platí to zejména pro Čínu, Koreu a Japonsko, částečně také pro další země, ale pro tyto tři asi nejvíce. Zajímavé je, že náboženství v těchto zemích se o ženách prakticky nezmiňují, nejsou jím (pokud vím) diskriminovány, ale kultury daných zemí už ano. V Japonsku například, podle zpráv od mých známých, již ženy začaly pracovat, zakládat firmy a tak dále. Situace stále není ideální, ale mění se. Což je na jednu stranu škoda, protože podle průzkumů byla většina japonských žen spokojena se svým tradičním postavením.
Ženy vždycky mohly být úspěšné pokud chtěly a měly nějaké nadání. Ne všechny, určitě, ale taky ne všechny chtěly dělat něco jiného než se starat o rodinu, stejně jako dnes.
A pak si přijdou feministky a donutí pracovat i ty, kterým starání se o domácnost, děti a bytí “klasickou ženou” vyhovuje.
Najednou je na ženu v domácnosti pohlíženo jako na lenošku a při tom to bylo vždy úplně přirozené, naopak se možná zle koukalo na ty pracující. (Ale pravda, neexistovaly automatické pračky atd.:-) )
Chtěla bych, aby si lidi mohli žít tak jak chtějí a nikdo jim do toho nekecal.
Kdo chce být domácí puťka, aťsi je, kdo chce být manažerka nebo pilotka tak taky.
Ale žádné kvóty a podobné blbosti.
To jsem se zase v reakci na „většina japonských žen spokojena se svým tradičním postavením,” rozepsala hezky mimo téma 🙂
Kvóty nemají s feminismem jako takovým co dělat – jinak model “žena je doma a stará se JEN o domácnost a o děti” není příliš tradiční, u nás se objevuje víceméně na sklonku Rakouska-Uherska a za první republiky, a jako ideál středních a vyšších vrstev. Že ženská a dětská práce v továrnách existovala a byla hůř placená než mužská, je myslím zbytečné psát, stejně tak, že na venkově byla žena permanentně v jednom kole a klasické “puťkování” bylo něco, na co prakticky nebyl čas (často šla výchova dětí ne přes matku, ale přes nejstarší dceru). Podobně v případě živnostníků a malopodnikatelů.
V případě, že manžel vlastnil nějaký obchůdek, jela krom údržby domácnosti i na plný úvazek v rodinné firmě. Od nevidím do nevidím.
Popsala bych to tak, že ve srovnání se současností byla v minulosti většina žen u nás mimořádně schopných, protože jim nic jiného nezbývalo – ale zároveň mnoho z nich mělo odříznutý přístup k byť střednímu vzdělání (on byl luxus poslat na studia i syna…) a “byly nuceny se realizovat” skrz rodinu. A i v té lepší společnosti to bylo složitější, doporučuju si sehnat třeba paměti sestry Josefa a Karla Čapků, “Moji milí bratři”.
Ono tvrdit, že když je žena doma, tak je líná, znamená hlavně idiocii toho, kdo podobný výrok vypustí z tlamky. (Víceméně) klasická patriarchální rodina vytváří určité prostředí, nějaké nastavení rolí a soubory povinností a očekávání. Žena je sice doma a v optimálním případě se stará “jen” o děti a domácnost, ale i v takovém případě pořádně kmitá. A co vycházím ze zkušeností z okolí, tak často dělá manželovi neplacenou asistentku/písařku, nebo se stará o handicapovaného seniora, nebo je rodina opravdu velká (čtyři děti) a manžel pracuje v zahraničí, nebo… takhle bych mohla pokračovat ještě nějakou dobu. 🙂
Předsudek, který mám vůči tradičnímu modelu, je, že se ta žena obětuje pro rodinu – což v některých případech chápu a považuju za rozumné, v jiných je to dočasný stav daný souhrou okolností, a v dalších případech mi to přijde jako “pan choť chce mít plný servis a kontrolu”.
Za problémy nicméně považuji:
– že muž z dvojkariérového manželství je považovaný za živitele rodiny, který má nárok na lepší peníze než matka-samoživitelka, protože “zabezpečuje rodinu” –> a celkový pohled, že žena má svoje vydělané peníze hlavně jako kapesné
– s předchozím bodem spojený pohled na výši mezd, otázku přesčasů, atp.
– vyhrocování dilematu “mateřství vs. kariéra” (kvóty nemají smysl, na rozdíl od zřizování školek, změny stereotypů “studovat se jde hned po maturitě”, atp.), s trochou bagatelizace mi to přijde jako “kávu, nebo zákusek?” 🙂
– že pokud v rámci rodiny zůstane na rodičovské dovolené muž, čelí předsudkům “lenoch”, atp. -Tohle by měla být věc, jak si to ten konkrétní pár zařídí v závislosti na konkrétních podmínkách, v kterých se nachází.
– velmi rozšířenou představu, že v rámci dvojkariérového manželství bude fungovat stejná dělba práce v domácnosti, jako by byla na místě, kdyby fungoval model klasické patriarchální rodiny. Tady platí (platilo a bude platit) – něco za něco.
Článek mi hodně mluví z duše. 🙂
Jinak k tomu postavení ženy – třeba v klasickém starověku bylo výrazně lepší postavení (zabezpečené) ženy v rámci orientálních kultur (mezopotámské státy, Persie), než v řecko-římském kulturním okruhu.
Pokud jde o islám, tam je problém, že v rámci arabských kmenů znamenal sakra velkou emancipaci – v oblasti kolem Mekky bylo normální zabíjet ženská nemluvňata, žena rozhodně nepřipadala v úvahu jako svědek (takže ustanovení, že svědectví dvou žen je rovno svědectví muže, byl průlom), absolutně nebyla ukotvené, že se muž musí o manželku starat, o tom, že všechny jeho ženy mají nárok na stejnou péči, nemluvě. Nicméně s tím, jak se islám šířil, se zejména v rámci některých tradic přiblížil víc ke klasickému arabskému kmenovému právu. Ono je dobré se dívat na věci v širokém kontextu.
Byla jsem na přednášce na Festivalu Fantazie o feminismu (která byla mimochodem boží, doufám, že bude tentokrát také) a tam právě přednášející vyprávěla o tom náhledu američanek na feminismus. V 50. letech v USA se od všech žen očekávalo, že budou dokonalé hospodyňky a domácí puťky, které v hezkých šatech uvaří manželovi večeři a postarají se, aby byl spokojený. Nemohli pracovat, studovat, jenom seděli doma.
Zatímco u nás v té době se od soudružek očekávalo, že budou dělat to samé co ony američanky plus ještě pracovat.
Takže po revoluci k nám přišli americké feministky a s nadšením nám začali vykládat o tom, jak máme právo pracovat a my na ně koukali jak kdyby spadli z měsíce, protože u nás ženy už dávno pracovali.
Je to prostě ten kulturní rozdíl.
Ale domnívám se, že ten proces vymazávání žen je tak nějak celosvětový. Nebo si alespoň teď nevybavuji kulturu, kde by se to nedělo. (ale zase neznám plno kultur po světě, možná se tedy mýlím)
Už jen to, že ženy raději píší mužské postavy mi přijde jako problém. Protože kdo jiný nám pak ty ženské postavy napíše? Protože chlapy tedy určitě ne. (protože i když existují mužští autoři, kteří píšou o ženách, většinou o nich píšou tím klasickým klišovitým a chlapským způsobem)
Není problém v tom, že se někdo rozhodně psát mužské postavy, ale prostě v tom způsobu myšlení, v tom vymazávání, v tom mentálním bloku, kdy si v duchu říkáme “ale do toho se prostě ženská postava nehodí/nedokážu jí napsat”.
A tak vznikají další a další knihy a filmy a hry bez ženských postav, nebo s ženskými postavami jen jako přívěšky, aby měl hlavní hrdina nějaký ten milostný interest.
A my nemáme vzory. Nemáme knihy, kde je ženská postava, která je napsaná pořádně a správně. Proto je často neumíme a nechceme psát – nevíme totiž jak.
Teď internetem otřásá ona aféra s tím, že nejsou téměř žádné pc hry s ženskými hrdinkami, protože, podle názoru mužů, jsou “hloupé a neprodávají se, navíc ženské stejně hry nehrají”. Přitom podle výzkumů hraje hry 50% žen. (překvapení, stejně jako je 50% žen na planetě zemi.)¨
Vymazávání v praxi.
Tohle není jen záležitost příběhů. To je záležitost všeho. A musí se s tím sakra něco udělat.
Howgh.
(ehm, trochu jsem se rozepsala, doufám, že to nevadí. 😀 )
Hm, když už se rozepisuju, poznamenám i něco k tomu “vymazávání žen z historie a z literatury”.
– když jsem hrála KOTORy a Mass Effect, bylo to za ženskou postavu. Zrovna v Mass Effectu mi přišlo jako mnohem větší zážitek hrát za tu ženu. ALE Shep je – krom toho, že je žena – taky profesionální voják, v případě mojí Shep s vojenskou tradicí v rodině a s matkou-vysokým důstojníkem aliančních sil(kterážto radost stihne i Shepparda mužského pohlaví při tomhle nastavení minulosti).
– v Olonchu (což je, značně zjednodušeně, národní epos Jakutů), je “nejlepší dívka” (v jakutštině Kyys Ňurgun) ne jedna z křehkých krasavic unášených démonickými nápadníky, ani šamanka s ochranářským komplexem vůči hlavnímu protagonistovi, ale sebevědomá válečnice, která se vyrovná až na jednu výjimku jakémukoli mužskému válečníkovi. Přestože její výskyt v Olonchu se dá interpretovat jako “zkrocení zlé ženy”, netroufla bych si říct, že to zkrocení je vedeno proti “je to silná ženská postava schopná v rovném boji kohokoli zlikvidovat –> je špatná”, ale spíš jde o její problémy s egem. Navíc tenhle archetyp (postavy se označují nomen-omen, takže stejně se jmenující a chovající se lidé jsou v různých příbězích – aniž by byli tou samou postavou) se objevuje i v jiných cyklech. Žena-bojovnice, která se na bitevním poli vyrovná většině mužů. S výjimkou Oloncha to vůbec nejsou příběhy o jejím “srovnání do latě”, prostě se tam vyskytuje v interakcích s jinými postavami.
– pokud jde o otázky vymazávání – co přesně tak chápeš?
Vezmi si třeba příběh o Mulan. Dívka jde na místo svého starého otce na povolávací rozkaz do armády, vydává se za muže, je úspěšná, když všechno končí, vrátí se zpátky domů a když jim panovník pošle vyznamenání, nachází hrdinu za tkalcovským stavem a coby ženu. Je tohle třeba chápat jako “i výjimečné ženy patří za tkalcovský stav”, nebo je to analogické s tím, že kdyby Mulan byla muž, vrátila by se domů a při návštěvě z vyšších míst se věnovala třeba orbě?
– postavení ženy ve většině společností mi přijde naprosto skvěle vyjádřené v pointě Ohnivé brány (dodám jen, že tamní Sparta není moc spartská, ale o to nejde) – hlavním klíčem při sestavování “třístovky” byla “statečnost jejich žen”.
Obecně platí, že zatím, co muž expanduje, žena vytváří zázemí a kryje mu záda. Muž bojuje za slávu, žena za přežití, kdybych to měla shrnout do stereotypu. Dobře napsaná silná žena-bojovnice bude fungovat na dost odlišné bázi od muže-bojovníka. Vlastně jakákoli dobře napsaná výrazná a aktivní ženská postava se bude dost lišit od mužské z hlediska reakcí a přijímání podnětů. A i když jsem žena, psát s nezávislými ženskými postavami hýbajícími dějem je mnohem náročnější, než psát s mužskými postavami.
Kotor jsem hrála, stejně tak jako Mass effect a samozřejmě za ženskou postavu a také mi přišlo, že to bylo lepší hrát za ní. Profesionálním vojákem může být člověk bez ohledu na pohlaví. 😀
Jenom nechápu, co to s tím má společného? 😀
Protože je pravda, že MS a Kotor je možné hrát za ženu, ale pořád to nic nemění na faktu, že je minimum her s ženskou hrdinkou a ještě méně těch, kde je pouze ta ženská hrdinka a ne možnost výběru. (který je ale možná nejlepší, ať si každý hraje za to pohlaví, které mu vyhovuje)
Napadá mě jenom Portal, Tomb raider a ta hra se skákající slečnou, na jejíž jméno si nemůžu vzpomenout. Oproti zhruba miliónu her s mužskými postavami.
– Tak super díky, člověk se vždycky dozvídá zajímavé věci. 🙂 Aspoň jedna kultura. 🙂
– Přiznám se, že tuhle verzi příběhu Mulan neznám.(předpokládám, že je to ona originální báje? Já viděla akorát kreslený film a ten byl nejspíš hodně mimo 😀 ) Ale ne, neviděla bych to tak. Spíš mi přijde, že to ukazuje na to, jak jsou ženy praktické. Válka skončila, není třeba bojovat, můžeme se vrátit ke své práci.
Vymazáváním myslím doslova vymazávání. Vem si třeba takovou Rowlingovou, které řekli: “Musíte si přetvořit jméno tak, aby vypadalo jako mužské, jinak si tu vaší knížku nikdo nekoupí.” Proč je tak málo ženských političek, režisérek, vědkyň? Protože když malá holka řekne, že tohle chce dělat, někdo jí na to opáčí: “Ale tahle práce není pro holky.”
Proč je v historii o tolik méně ženských postav než mužských? Protože slavné ženy nebyli? Hloupost, byla jich hromada, jenže o významných ženách se učíme mnohem méně než o významných mužích. Aby se žena objevila v dějinách, musí provést něco sakra významného, přitom hromada mužů udělala houby a stejně se o nich dočítáme.
A v současné době to vidíme na těch počítačových hrách. A taky třeba na komiksech. Neustále se na netu a jinde dočítám, že nemá cenu dělat komiksy a hry pro ženy, protože ženy to nečtou/nehrají. Přitom to není pravda.
To považuji za vymazávání. Když někdo ignoruje tvojí existenci.
– Sílu ženy nevidím v tom, že žena popadne meč a začne mlátit ostatní. Když mluvím o “silné ženě”, nemyslím drsnou barbarskou válečnici. Myslím někoho, kdo dokáže obstát proti špatné situaci a vydržet, což nemusí znamenat jenom s mečem.Jenže ve většině knížek (a teď myslím spíš fantasy, než úplně všechny knihy) dostáváme ženu jenom jako něco navíc k muži.
Souhlasím s tím, že ženské postavy jsou ve své podstatě odlišné od mužských a právě ona ženská bojovnice bude mít úplně jiné pohnutky k onomu boji než právě muž.
Ale to co říkáš, je právě ten problém. Proč jsou ženy těžší napsat? Proč by nemohla žena hýbat dějem, třeba i z onoho zázemí? Copak se příběh odehrává vždy jenom na předních liniích?
Protože je strašně málo knížek, které takové ženy obsahují a které jsou dobře napsané. Proto je to těžké, protože nevíme jak.
Říká se “Za vším hledej ženu”, takže vůbec nevidím problém v tom, aby žena hýbala dějem.
A navíc – nemělo by psaní reakce na děj a postavy být jednodušší? Proč není?
Logicky, když jsem sama žena, měla bych vědět, jak reagovat. Co bych udělala já, kdyby mě postavili před takové rozhodnutí? (jasně, postava se může lišit, ale pořád se mnou sdílí to pohlaví, což je víc, než by se mnou sdílela případná mužská postava)
Já bych tedy spíš nevěděla, jak by reagoval chlap.
Proč lidi nenapadne prostě to, že ženy tyhle profese tolik vykonávat nechtějí?
A proč jsou ženy těžší napsat? To je přeci jasné: Muž myslí palicí “BUM, BUM, SMASH” kdežto žena přemýšlí, tak holt musí víc přemýšlet i autor :))
(To je samozřejmě vtip. Pro jistotu to i píšu, kdyby se náhodou našel někdo, kdo by to vzal vážně a chětl flamovat:))
ad. počítačovky: Souvisí to v tom, že ta možnost za ženskou postavu tam je a hra za ženu mi v obou případech přijde objektivně silnější po příběhové stránce, než když jsem ji hrála za muže (plus v KOTORech II. je kanonizovanou verzí ta, kde se hraje za ženskou postavu).
ad. Mulan – ony existují v okolních kulturách i odrazové verze, které jdou dál. Postava na Mulan založená má s tím, že je žena a dobrý bojovník, velký problém a muži z velení se ji snaží pomocí různých úskoků zbavit. Končí to zpravidla zlikvidováním nepřejícího vrchního velení a ženským warlordem chránícím panovníka… a ty kultury jsou patriarchální. 🙂
ad. vymazávání a Rowlingová: existují průzkumy, podle kterých mají muži problém číst ženské autorky (hlavně v určitých žánrech), zatím co ženy nemají problém číst mužské autory. A upřímně… tohle je dáno spíš tím, co píše většina autorek a jaké vzniká očekávání, než že bych v tom viděla “protiženskou frontu”.
S ženskými postavami v historii je to složitější – popsala bych to tak, že průměrná žena se nedostane dostatečně dlouho k tomu, abychom ji zaregistrovali. Muž logicky ano, protože společnost funguje na bázi “muži jsou vpředu, ženy tvoří zázemí” – což je v historii dané převážně biologicky.
V kulturách, kde není známá žádná spolehlivá antikoncepce, je extrémní úmrtnost při porodech a více než 50% dětí zemře před dosažením patnácti let života, bude populační politika a celkově rozkládání zdrojů do lidí fungovat jinak než v dlouhověké kultuře, kde se při porodu umírá výjimečně, antikoncepce je spolehlivá a děti se až na výjimky dospělosti dožívají.
Pak je také otázka, jakou historii myslíš, pokud člověk jde kousek dál za učebnice, hned ženy začnou být výraznější. 🙂
ad. silná postava: Silná postava je pro mě postava, která se nenechá událostmi vláčet, ale zaujímá k nim aktivní stanovisko a něco dělá. Přitom píšu věci, které nějakým způsobem souvisí s vojenským prostředím či s nějakými organizacemi, které by se daly nazvat jako paramilitary – takže to, že píšu o bojujících postavách, lze brát jako autorskou deformaci. 🙂
Hýbat příběh ze zázemí… četla jsi Honor Harringtonovou? Nebo něco od Jana Kotouče? Oboje jsou military sci-fi z prostředí flotily, a tam místo pro ženy logicky je i v rámci těch předních linií – a ženy tam logicky taky jsou, hodně výrazné k tomu.
Ono je to totiž především o volbě prostředí a i jako občasný autor můžu s klidným svědomím prohlásit, že prostředí první linie mi přijde atraktivnější a snadnější pro tvorbu příběhu.
Třeba v rámci sci-fi klubu z univerza Honor Harringtonové, HMS Phantom, mám přidělení k “mariňácké” části klubu – myslím, že tohle taky o určitém pohledu na příběhy svědčí. 🙂 Stejně tak jsou mojí oblíbenou stranou v StarWars Mandaloriané, díky kterým jsem, pravda, začala nad ženskými postavami a jejich zapojováním přemýšlet trochu kreativněji než “neumím si zrovna tyhle věci představit”. 🙂
Navíc mě baví určité typy, které se mezi ženami vyskytují dost málo (sama jsem INTP, což je v populaci poměrně málo zastoupená temperamentová kombinace – a u žen ještě méně než u mužů).
ad. problém s ženskými postavami: potřebuji, aby mi pozice té ženy dávala smysl. Abych si ji uměla představit v interakcích s okolím. Pokud nemám určitým způsobem nastavené prostředí, ženskou postavu do děje prostě nedostanu, nebude mít dostatečnou motivaci dělat věci, které bych po ní chtěla, v určitou fázi svého vývoje se přeorientuje jinam. Otázka priorit (což je i odpověď na to, proč je tak málo žen, na které je vidět… ve chvíli, kdy dojde na lámání chleba, je ta cena, kterou si profesní dráha vyžaduje, prostě příliš vysoká).
S tím, jak psát ženské postavy, aby
a) mě bavily
b) mi přišly uvěřitelné
vyžaduje určitá prostředí a přiznám se, že si k nim vcelku i hledám cestu.
Reakcemi určitých typů chlapů si jsem vcelku jistá, velkou část dětství jsem prožila mezi mužskou částí rodinné omladiny, vyrůstala jsem nad dokumenty z druhé světové, mám víc “typicky mužské” zájmy než “typicky ženské” a do toho INTP rysy. 😀
jinak k ženám v počítačovkách – co takhle Sarrah Kerrigan? Pro mě jednoznačně nejlepší postava v StarCraftu. 🙂
S tím souhlasím, také mi to přišlo příběhově silnější.
Jenom mi prostě není jasné, jestli se mnou souhlasíš, nesouhlasíš, nebo… ? Nevím? 😀
Trochu mi přijde, že se navzájem špatně chápeme. 😀 Ale to je asi tím, že jsme na netu, tam se to nepřenáší tak dobře jako ve skutečnosti. 😀 Jestli třeba pojedeš na FFko, tak bychom to mohli probrat naživo. 🙂
Nevidím v tom protiženskou frontu, ale stejně je to problém. Proč mají vůbec muži tendence odmítat číst některé knížky jenom proto, že je napsala žena? Chápu, pokud se chlapovi nechce číst romantický blábol, mě zase nebaví válečné romány. Ale pokud odmítne číst dejme tomu historický román nebo krimi protože to píše žena, problém v tom vidím, zvlášť když jeho jediným důvodem je ono pohlaví autora a myšlenky typu “Napsala to ženská, tudíž to nemůže být dobré/zajímavé.”
Jasně, “pokud člověk jde dál za učebnice”… Jenže to je právě ono. Většina lidí za učebnice nejde.
Silnou postavu si představuji také tak. 🙂
Honor Haringtonovou jsem četla první díl, ale dál jsem se nedostala, bohužel mě military sci-fi moc nebere. 😀
Jinak jestli jsi Phantomák, tak jsme se možná už potkali, já mám jenom děsně špatnou paměť na přezdívky. 😀
Tak jasně, že to záleží na příběhu a pokud to má logiku i smysl, může být samozřejmě žena i v prvních liníích. 🙂 Rozhodně nevidím nic špatného na ženských postavách v armádě, silná ženská postava se může vyskytnout prakticky kdekoli, a zrovna v té armádě je třeba mít pevný charakter, aby člověk vydržel.
Chápu to s tím dostáváním ženských postav. Zase mi přijde zbytečné cpát ženskou postavu do něčeho jen proto, aby tam byla nějaká žena, to k ničemu není. Také mám napsané nějaké věci, kde je žen málo nebo téměř žádné, prostě proto, že by tam nepasovali a nedávali by smysl.
Vidíš, já zase moc chlapů ve svém okolí nemám, to je možná taky tím. 😀
Pokud ovládáš angličtinu nebo polštinu, tak doporučuji tento blog a autora http://terribleminds.com/. Je to celkem feminista (často se s ním neshodnu, ale to jsou ty kulturní rozdíly), a píše (podle reakcí) více než dobrou hlavní ženskou postavu. (Je to tuším urban fantasy, hrdinka jedné série umí dotykem poznat, jak člověk kterého se dotkne zemře).
Já se prostě asi ani moc žensky necítím. Teda, jak se to vezme, ale myslím, že má (hlavní) ženská postava by byla prostě chlap s prsama:)
Ale kdo ví, kam mě zavedou další příběhy. Třeba v tom co píšu teď mám dvě hlavní postavy, z toho jedna žena a druhá muž a ještě se uvidí, kam je to zavede a kdo z nich bude ten opravdový drsňák (zatím to vypadá na ženu:)
50% žen možná hraje hry, ale jsou v tom započítaní i Sims a to co se považuje za hry na FB 🙂
A to nadávání na nedostatek ženských herních hrdinek mi přijde legrační. Kdyby bylo hrdinek naopak víc, ženy nadávají na to, že jsou moc málo oblečené, s moc velkýma/malýma prsama, a pak že to muži hrají jen kvůli tomu že při tom skákání hekají (což dělají i mužské postavy, ale u ženských by to bylo sexistické a nechutné) atd.
Hraju hry už přibližně patnáct let a nikdy mě ani nenapadlo, že bych přestala, protože je hlavní postava chlap. Tenhle myšlenkový pochod je mi docela záhadný. Prý že ženy nehrají hry, protože je nedostatek ženských hrdinek (to byl argument na nějaké americké diskuzi) – no já nevím, jak říkám, v životě mě to nenapadlo.
Buď mě to baví a nehledím na takové detaily nebo nebaví a budu rejpat a kazit tu zábavu ostatním.
Aby pak vývojáři nezačali dělat ženské postavy, ale ženy začnou nadávat, že to není pro ně, protože se tam moc střílí, nebo že je to z jiného hlediska moc brutální.
Znám dost mužů, co při počítačových hrách volí automaticky ženskou postavu – “protože přece nejsem teplej a nebudu se koukat na mužskej zadek, až s tím budu pobíhat po lokacích”.
Jinak přijde mi lepší psát mužskou postavu, která bude dobrá, než ženskou postavu, která bude dopadat jako by byla muž převlečený za ženu. Takže když v daném příběhu nejsem nějak schopná do hrdinky zapracovat nějakou podobu “ženskosti”, radši ji pojmu jako hrdinu – nebudu mít pocit, že jsem se na spoustu důležitých věcí účelově vykašlala. 🙂
Jo, přesně to s tím “přece nejsem gay abych hrál mužskou postavu” slýchám taky často 🙂
Ale teď mě napadla třeba hra Dishonored. Kdyby tam měli dát na volbu mezi mužskou a ženskou hlavní postavou, museli by kvůli tomu psát dva příběhy a vlastně dělat celou zápletku a celou hru dvakrát.
Ty RPG (KOTOR, Mass Effect, Dragon Age..) jsou v tom skvělé, v těch možnostech, volbách a podobně. Jenže to nejde dát do každé hry. RPG jsou o volbách, ale kdyby každá akční hra s příběhem měla mít oba protagonisty, brzy by se na to vývojáři vykašlali a šli by radši kopat do těch dolů 🙂
Další hra mě napadá třeba Riddick, tam by to taky moc smysl nedávalo 🙂
u počítačovek mě bavily buď strategie typu Age of Empires/Heroes of Might and Magic, nebo právě ty rpgčka…
Jinak u Lary taky není muž jako alternativa. 🙂
Ale i tak jsou to hry. 🙂
To se domnívám, že není pravda. A tenhle argument už jsem slyšela nejmíň milionkrát
Ty sama by sis na to stěžovala? 🙂 Já tedy rozhodně ne. Je pravda, že mi dost vadí, pokud má žena na sobě jenom trochu látky a je víceméně polonahá – ale ne kvůli tomu, že je odhalená, ale proto, že je to nepraktické a pitomé. Pokud je to postava, která bojuje, tak je naprostá pitomost ukazovat kůži, aby tě tam nepřátelé mohli bodnout/střelit. Zvlášť když mužská postava má pak na sobě hromady těžkého brnění.
Pokud se hra odehrává dejme tomu na pláži, tak ať si ženská postava klidně plavky nosí a neřeknu ani popel.
Taky nechci přestat hrát hry, protože hraju za chlapa. A ženy právě hry hrají.
Jenže to neznamená, že jsem s tím spokojená a že bych chtěla nechat věci tak, jak jsou.
Jenže tohle jsou všechno dohady. Kolik holek si slyšela, že něco takového řekli? Pokud dívka nemá ráda střílečky a brutální hry, tak je nehraje (a hraje třeba ty sims) a tudíž si nestěžuje, že jí chybí ženské postavy.
Ty ženy, které si stěžují na nedostatek ženských postav nejsou nehráčky, protože těm je to jedno a neví o tom. V životě jsem neslyšela žádnou holku vyřknout argument : “Nehraju hry, protože nemůžu hrát za holku.” Většinou je to “Nehraju hry, protože mě to nebaví.” nebo něco takového. 🙂
Proč vývojáři nedělají víc her s ženskými postavami? Protože tvrdí, že se špatně prodávají. Jenže těm samým hrám nedělají téměř žádnou reklamu a téměř se je nesnaží prodat a pak se diví, že si to nikdo nekupuje. 🙂
Jak tu padlo o těch mužích, co neradi hrají za mužské postavy, protože “nejsem přeci gay” tak znám i případy, kdy muži nechtějí hrát ženské postavy, protože se cítí jako úchylové 🙂
(Převážně v MMO)
Já když jsem třeba v tom MMO jednou za mužskou postavu hrála, tak jsem se vážně cítila tak trochu divně a jakmile byla možná změna pohlaví, tak jsem do toho šla bez váhání 🙂
Vážně nevím, kolik procent žen hraje hry jako Dishonored. Ve svém okolí znám přibližně jednu, možná dvě (což je asi pořád dost). A žena se podle mě dovede vžít do té hlavní postavy.
Kdežto kdyby tam ty pohlaví proměnili a tím pádem dělala ženská postava super nadupanýho bodyguarda císařovi, kterého by přes její přítomnost podkuchli tak by to bylo podle mě zvláštní a ještě by lidé nadávali, že tím vývojáři chtějí říct něco jako že jsou ženy neschopné 🙂
Ty opravdové americké feministky si podle mě klidně na nedostatek ženských protagonistů stěžují i když o hru ani nezavadily 🙂
ad. MMO: zrovna v jedné textové hře pro víc hráčů tvoříme se zástupcem šéfredaktora ze Scifizinu tým: já hraju za poněkud dexterovitě nadhozeného odborníka na tajné operace, on za naivní agentku. Nemám pocit, že by to bylo jedinému z nás trapné. 🙂 A rozhodně to není první ženská postava, kterou Jordi hrál (ani moje první mužská).
(Smutná skutečnost ovšem je, že když jsem se naposledy v rámci textovky pro víc hráčů rozhodla vytvořit ženskou postavu, většina kolegů nebyla schopná vyvíjet v jejím dosahu jiné myšlenkové aktivity než úvahy na téma, jak je sexy a jak by ji rádi někam zatáhli, opili, atp. A tak na ně, pěkně prosím, působila třicetiletá ženská, žoldák, starající se o malou holku a popsatelná jako “generál v sukních”… na jiné ženské a podstatně ženštější postavy tímto stylem nereagovali. Moje soukromá teorie – ty ženské postavy nehrála žena, tedy pro ně nebylo dostatečně atraktivní mít podobné hlody… dost je motivovalo čekání, jak na to zareaguju coby hráč. Nebo se ženská ruka při vedení postavy pozná a ona dáma byla navzdory všemu “více ženou” než rafinovanější a zdánlivě přitažlivější zbytek 🙂 ).
Nezbývá než vzpomenout Kateřinu Deshayes, přezdívanou La Voisine (viz http://tlustjoch.blog.cz/1004/a21#76147152)
Silná ženská hrdinka, která nen
Silná ženská hrdinka, která není ve vleku muže?
V knihách mě napadá Cirri a Arya Stark, obě mají hodně společného. Obě k tomu byly donuceny okolnostmi, ale nebojují už jen o přežití, ale o pomstu. Boj se stává jejich smyslem života, tyhle dvě se po válce ke stavu nevrátí.
Ale taky jsou to obě spíš holky, než ženy – čtenář si je představí spíš jako dcery, než potencionální manželky.
Ve hrách snad jen ta Larra Croft. A v seriálu Xena 🙂
Nevím, kde to má kořeny, ale už i Illiada má mnoho mužských hrdinů a žena tam je jen na ozdobu jako “ta o kterou se bojuje”. Myslím, že zrovna ta Libuše a dívčí válka je v národních pověstech docela unikum, které feministky v jiných zemích nemajía mohou těm našim jen závidět.
Královna Amazonek, již sejmul Achilles, je vzduch? xD A Athéna pomáhající vykopat Árese z bojiště, taky? 🙂
Jinak zrovna dívčí válkou bych se neoháněla, ta vznikala až v průběhu přepisování a formou “tak si to zadaptujeme, aby to bylo co nejdramatičtější”.
Namátkou silné hrdinky v knihách – Tonička, všechny čarodějky a Angua od Pratchetta (a ještě je to chlap), hrdinky v Sestřenkách (autor taky chlap), v Živých lodích od Robin Hobb, Žemličkova Vlčice (mimochodem má i postavu ve velmi sporém odění, které je obhájeno velmi výrazným zvýšením hybnosti a mrštnosti), Koralina, Tanda z Mýtu, Sabriel a spol od Nixe, Tallis od Holdstocka, Dara z Amberu… atd.
Hlavní problém vidím spíš v tom, že je jednodušší (i pro ženy) přijmout motivaci, takže dost takovýchto hrdinek v sobě prostě kus toho chapa má, než přijmout motivaci ženy (nejen pro muže, ale i pro ženy). Protože ženské myšlení je mnohem zamotanější, komplikovanější, vytváří závěry zdánlivě nelogické, i když jsou známy všechny souvislosti. Pak se může snadno stát, že mnohým čtenářům připadá jednání takovéto postavy nesmyslné nebo se s ní nedokáží ztotožnit. A pak si také myslím, že ženy dělají velké věci proto, aby dosáhly svého a ne pro slávu, takže to není tolik vidět.
(No a co si budeme povídat, když si mám vybrat, tak zvítězí spíš reversharem nebo nějaký slash nad ženskou hrdinkou)
Catelyn z Píseň ledu a ohně je přesný typ silné ženské postavy, která je opravdovou ženou, matkou a manželkou. Nerozhoduje se úplně špatně, spíš stejně, jako by se rozhodla většina matek a manželek v její situaci, ale to nic nemění na tom, že z toho člověk šílí 🙂
Elinor: Co to je za hru? Napadá mě SWTOR nebo TSW.
Akorát hledám nějakou inspiraci co hrát než (jestli) vyjde World of Darkness 🙂
(Na druhou stranu žádné MMO = více psaní 🙂
To mi připomíná výbornou scénu ze seriálu Community, kde hráli Dungeons and Dragons a dostali se k popisování erotických scén 🙂
Seriál rozhodně doporučuji, má všechno od zombie apokalypsy, alternativních časových linií a “Inspectora Spacetime.” Prvních pár dílů musí člověk vydržet, rozjíždí se pomaleji, ale pro mě jeden z nejlepších sitcomů 🙂
(To už je ale vážně slušně off-topic, ale dělá si to hodně legraci z rasové a genderové korektnosti, takže vlastně ne zase tolik.:) )
Akademie Síly (bývalá Akademie Sithů) – textovka na motivy StarWars, v současnosti tam z osobních důvodů působím pod jiným nickem než jsem začínala před pár lety (stane se, když člověku bouchne kus soukromých problémů do ksichtu).
TORy (respektive: bounty hunterská linie za ženskou postavu) jsou věc “musím si zahrát, když už mám nějaký počítač, co by to mohl snést – jenom na to mít, ehm, ten čas”. Takže jsem si kvůli SW informacím akorát prolítla věci z příběhu a těším se o to víc.
každopádně v současnosti na akademii hraní za ženské postavy docela bují a sama to momentálně mám v poměru 3 ženy ku 2 mužům (archeoložka v projektech, Jedijka ve Staré republice za nových sithských válek, v plánované multimisi malá jedijská holka – proti tomu potomek mojí z lepších časů rozehrané postavy a v multimisích ten dexterovitý charakter 🙂 ).
2 Tenny:
Viděla bych to tak, že spolu částečně souhlasíme a částečně ne. 🙂
ad. FFko – pokud se nic nepokazí, měla bych tam být; přece jen, mám přednášet na StarWars linii. Phantomák jsem, NICMÉNĚ Prahu mám vcelku z ruky a moc se na společných akcích z toho důvodu nevyskytuji.
ad. mužská/ženská literatura – tohle je složitější, nejde o „napsala to ženská, bude to blábol“, spíš o velmi konkrétní představu, co si člověk chce přečíst, kombinovanou s empirickou zkušeností. 🙂 Naprostá většina žen píše jiným způsobem než muži. Tím neříkám, že píšou lépe nebo hůř, ale prostě jinak. Muži jsou ve své doméně mnohem víc… oddechoví, vypínací. Ženy mají sklon víc „řešit problémy“. Obvykle.
Mimochodem právě v tom historickém románu, co mám zkušenost (řekla bych, že velkou), je ženské jméno na obálce víc než dostatečnou zárukou, že půjde buď o dobře napsanou romantiku, nebo nečitelný pseudoromantický brak. Vlastně mě napadá jediná výjimka, a to je Mary Renault.
(To neznamená, že muži píší dobré historické romány, zhruba stejné procento mužských autorů místo nečitelného pseudoromantického braku píše nečitelný pseudoakční brak.)
ad. military – vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z mých vyloženě preferovaných žánrů… :o)
ad. silné ženské postavy – jo, pod to se podepisuju 🙂
Doufám, že na sebe natrefíme naživo. 🙂
Možná mě tu teď ukamenujete, nebo si tím pokazím už tak dost bídnou reputaci, ale jednou jsem po cestě vlakem přemýšlela a nějak mě napadlo, že jakousi “morální úroveň” jakékoliv kultury lze posuzovat (říkám posuzovat ve smyslu vytvořit si názor, nikoliv hodnotit), právě podle toho, jakým způsobem přistupuje k ženám.
A nedávno jsem v knihkupectví sama sebe přistihla při předsudcích ke spisovatelkám. A napadlo mě, že pokud chci někdy v budoucnu aby mě čtenáři i ostatní autoři brali vážně, nejspíš si budu muset vymyslet pseudonym, který bude znít mužsky…
Tohle ve mě zakořenil už můj někdejší přítel, který četl moje texty jenom v domnění, že tam najde moje vyznání lásky k němu…
Ale čemu se divím… přísahám, že celý jeden foch v každém knihkupectví je věnován knihám typu: Upíří deníky, Stmívání, názvy typu “krásní mrtví” a podobná zvěrstva a pod vším je podepsaná žena. S takovými se roztrhl pytel… A když poté vezmu do ruky knihu, která slibuje jiný obsah než milostný příběh o upírech, a vidím že to psala “mladá talentovaná autorka”, vkrádá se mi do mysli ten samý despekt jako když natrefím na Stmívání. A přitom zapomínám na to, že existují spisovatelky jako J.K.Rowlingová, nebo Naomi Noviková…
Nebo často od někoho slyším “je vidět, že to psala ženská” a že je to tudíž “moc sladké, nebo je to pro holky” nebo “je vidět, že to psal chlap” tzn. “je tam v příběhu sex a ženské postavy v jsou jen doplňky k mužským…” tenhle předsudek z duše nenávidím!
V jedné knize, která byla mimochodem jedna z nejlepších co jsem kdy četla, dokonce autorce vytýkali, že se hlavní hrdinka příliš zaobírá svým tělem a zdravím a dokonce si autorka dovolila zmínit se o měsíčcích! (no né, ta drzost!) Ale v příběhu šlo o to, že se hrdinka byla nucena vydávat za chlapce, aby vůbec přežila… a pokud to měla dělat věrohodně, v nepřátelském prostředí, tohle jsou přesně věci, které byste v její kůži museli řešit!
A ženský pohled na svět se od toho mužského liší… ale většina civilizovaného světa byla vychovávána v tom, že jen muži jsou ti, kdo dosahují úspěchů a žena na něj smí být hrdá.
Ale “mužem psanou” fantasy máme přece všichni rádi. Chceme přece být, jak někdo z Triumvirátu řekl Konfrešok (kontroverzní, svěží a šokující), a tak spokojeně budeme číst kila vážící bichle kde je každá druhá scéna o sexu, ale proč bychom měli číst o postavě, která je nucena potlačit vlastní osobnost… psala to přece ženská.
Jak kdo, jak kdo, co se týče posledního odstavce.
Při své první a prozatím poslední new weirdovské povídce jsem už slyšela, že si čtenář celou dobu myslel, že ji napsal chlap. (Neznal jméno, šlo o anonymní text a čtenáře-porotce.)
Nejde o pohlaví pisatele, jde o způsob, jakým tvoří příběh. Ano, jisté tělesné detaily lépe vysvětlí jen jedno pohlaví (pokud nemá autor/ka velmi trpělivé vysvětlovatele v přátelích opačného pohlaví a není dostatečně výřečný či výřečná, aby to popsal/a zcela trefně – sakra, občas lituji, že nemáme jen střední rod!), nicméně dá se psát i tak, aby čtenář pouze dohadoval, zda text vytvořil muž nebo žena – tedy pokud nejsou texty podepsané, že.
Ovšem na druhou stranu: je třeba to potlačovat? Není vhodnější využít všechno, co nám realita (i naše, tělesná) nabízí, a nacpat to do textu? Někdo má předsudky, když vidí ženské jméno mezi autory? Tak ať – přijde o dobrý příběh, co nemá se Stmíváním nic společného.
Je to samozřejmě jen můj pohled na věc, ale svého času jsem také přemýšlela, nakolik jsou ženské autorky poznamenané stigmatem Jane Austenové a J.Rowlingové. Pak jsem podobné myšlenky hodila za hlavu – ono stačí mít dobrý příběh, šikovného nakladatele a pak se dostane kniha tam, kam patří. Tedy ne mezi dívčí romány, ani mezi dětskou literaturu.
[…] čtu americké články o sexismu v geek kultuře (zajímavé články v češtině tady a tady), abych se nad nimi mohla pěkně rozčilovat (nebo v případě těch odkazovaných trochu […]
[…] Ráda čtu americké články o sexismu v geek kultuře (zajímavé články v češtinětadyatady), abych se nad nimi mohla pěkně rozčilovat (nebo v případě těch odkazovaných trochu […]