Název povídky je skoro jako obálka knihy (na níž se mimo jiné nachází i její název, že). Někteří lidé když popadnou (půjčí si ode mě) literární časopis, obvykle mrknou na obsah a přečtou si povídky, u nichž je zaujaly názvy (a když mají krizi, že není co číst, přečtou si i zbytek).
Název byste neměli podceňovat (rovnou vás odkážu na jeden článek od Ekyelky), protože když natrefíte na vybíravého člověka, mnohdy se špatně zvoleným pojmenováním textu připravíte o možného čtenáře.
Budu upřímný, třeba já názvy prostě neumím a dost často je za mě vymýšlejí beta čtenáři (za což jsem jim vděčný). Nepatřím mezi lidi, kteří než napíšou první větu, mají název. Příběh se mi pod rukama obvykle změní v něco totálně jiného, než jsem původně chystal, takže vím, že jméno by nejspíš bylo tak po dvou stránkách nepoužitelné.
Zda to, co čtenáře udeří do očí první, umíte nebo neumíte vymýšlet, je mi docela jedno. Neexistuje návod na ideální název povídky, leda snad malý výčet, co buď nedělat nebo to pro jistotu nedělat jen tak preventivně.
1) Název, který se tváří strašně zajímavě, ale…
Znáte to. Jméno povídky vás zaujme na první pohled, a vy jen přemýšlíte, o čem tohle může být. Ten název může znít dvojsmyslně, může se jednat o narážku na nějaké známé dílo nebo vyznívat prostě strašně dobře, až čtenář slintá.
Někdy se nemohu ubránit dojmu, že podobné názvy mnohdy patří do kategorie „Vůbec nesouvisí s příběhem“. Ne nutně vždy. Ne nutně to musí být špatná povídka. Jenže případů, kdy si něco přečtete a poté si uvědomíte, jak se to jmenovalo, načež následuje vystřelení obočí vzhůru a otázka „A tohle s tím mělo společného co?“ jsem už pár zažil.

Ahoj! Ehm, co že tu dělám? Povídka se jmenuje “Závan lásky v růžových keřích”, tak nevím, co jste čekali jiného.
Je to nadnesený příklad, ale pro vaši love story se skutečně nehodí název „Masakr v březovém háji“, i když autor tím masakrem měl na mysli to, že dívka ztratila své srdce a hlavu kvůli chlapci. (Pozor, slova “umělecký záměr” mnohdy nejsou záměrem, ale pouhou výmluvou.)
A malá odbočka – vím, že hodně lidí rádo dává do názvu slovní spojení, které se někde v textu vyskytlo. Někdy se nemůžu obránit dojmu, že se na titulní stranu dostalo tak, že autor pověsil vytištěné stránky na zeď a naslepo hodil šipkou. Očekával bych, že by těch pár slov mělo nějak souviset s příběhem, a ne být jen náhodným kouskem vytrženým z kontextu.
Nic z vypsaného výše není chybou. Dělejte to, já vám nebráním. Ale opravdu, pozor, aby název nebyl ve výsledku to jediné, co čtenáře zaujme, protože při čtení uzná, že netuší, proč jste to nazvali, jak jste to nazvali.
2) Nevyzrazujte pointu v názvu
Tohle je vyloženě chyba. Upřímně, opravdu jsem byl naštvaný u epizody Doctor Who, která se jmenovala „Dalekové na Manhattanu“. Kde se to odehrávalo? Na Manhattanu. Kdo jsou ti tajemní záporáci? Pardon, ale ve chvíli, kdy se tam velice dramaticky objevil první Dalek, nemohl jsem se ubránit otrávenému pohledu. Jasně, vy jste nás půl hodiny natahovali, jen abyste nám prozradili něco, co nám bylo od začátku jasné.
Setkal jsem se s tím už i v povídkách. Kdo si pamatuje jeden můj dávný nářek, ten si pamatuje povídku, kterou jsem pojmenoval „Ďábel ve sklepě“. Hrdinové několik stránek přemýšlí, co se asi skrývá ve sklepě, jen aby na ně vybafl ďábel.
Baf.
Lek… vlastně ne, vždyť jsem to věděl od začátku.
Proč? Je děs, když pointu nějakým způsobem naznačíte natolik, že nikoho nepřekvapí. Ale říct ji na plnou hubu ještě dřív, než začne příběh? Nevím, co si o tom myslet. Je to lajdáctví? Lenost? No, když mluvíme o lenosti…
3) Nebuďte při vymýšlení názvů líní
Směřuji k tomu celou dobu. Vždycky se mi jako ideální název zdál ten, který neřekne vůbec nic a přitom všechno. Takový, u kterého vám až po dočtení povídky dojde, že měl s tím příběhem celou dobu spojitost a vlastně byl i nápovědou, ale ne natolik zřejmou, aby vám vyzradil pointu. Jméno, které vytáhne z příběhu základní myšlenku, ale neomlátí vám ji o ksicht s řevem „O tomhle ti budu vyprávět!“
Takový název se nám ale nemusí podařit vždy. Někdy prostě musíme sáhnout po vyložené líném názvu.
Než bych vám vyjmenoval, co jsou to líné názvy, psal bych pěkně dlouho. Ale upřímně, význam to nemá, protože líné názvy pácháme všichni. Dokonce i ostřílení profíci.
Víte, co považuji za nejlínější název ze všech? Takový, který páchají i zmínění profíci? Když se jméno povídky shoduje se jménem hlavního hrdiny.
Josef. Povídka se jmenuje Josef. My si přečteme prvních pár řádků a zjistíme, že Josef je numero uno tohoto příběhu. Jo, jasné. Líné. Hodně líné.
Čím zakončit článek? Snad jedině odkazem na jiný, v němž je druhá půlka mého řevu.
Sikar
(Obrázky pochází z mých archivů a Know Your Meme)
S tím vyzrazením pointy názvu jsem si vzpomněla na Návrat krále… Podobný případ.
Názvy povídek mi dělaly a vždy budou dělat problém, kolikrát nevymyslím ani nadpis slohovky. Ale asi bych se na to radši vykašlala a povídku schovala na později, než ji nazvat nějak… Takhle. Jméno hlavní postavy? To by byl rychlý WTF výraz. Spoiler? Ani omylem, nesnáším je. A jsem tak nějak zvyklá, že název musí vždy aspoň trochu souviset s příběhem. A ideálně by měl být i dobře zapamatovatelný.
No, vzhledem k tomu, že s tím proroctvím ,,až skují ostří polámané” se Aragorn vytasil asi deset minut potom, co hobitům sdělil svoje ctěné jméno, a ledva dorazili do Roklinky, strčil Narsil místnímu kováři, tak jsme návrat krále opravdu, fakticky, ani trošku nečekali už knihu a třičtvrtě.
Vzpomenu si na pár líných názvů z mé produkce… teď už se ale snažím nad názvy přemýšlet, jen se málokdy ubráním repetici názvu v těle povídky…
A mně zrovna názvy díla podle jmen hlavních postav tolik nevadí. Koneckonců, on i ten Doctor Who, že.. 😉
Vymyslet název je kámen úrazu. Vždycky u toho trávím hrozně dlouho, abych nakonec skončila u nějaký uplný blbosti, která mě napadne jako první. Nejlepší jsou moje pracovní názvy, většinou jsou to právě ta jména nebo části prvních vět (aneb co ti Word při uložení hodí do nadpisu).
A nastal podzim a většina fotek mladých autorů nesla hrdý názeff “Barvy podzimu”.
Povídka se jmenuje Honza, je to jméno hlavního hrdiny, ale v závěru se Jan nechá přeoperovat a je oslovován Johanna. Ano, s dvěma nosovými “n”.
Asi nejhorší je opravdu případ, kdy název vyzrazuje pointu příběhu. Jenže, jak všichni dobře víme, v šedých horách zlato není, tak musíme hledat někde jinde. Snad se pak podaří nějaký vhodný název najít. Poté, co jej vymyslíme a zadáme do Googlu, zjistíme, že náš pracně vymyšlený a originální název použilo již 22 autorů před námi. Takže po x-tém pokusu stejně (většinou) skončíme u toho “líného” jména hlavního hrdiny.
Co před námi. Viděl jsem seznam povídek z aktuálního ročníku Žoldnéřů fantazie a tam se sešly dvě povídky stejného jména. Jestli se dostanou do sborníku obě, bude to slušný chaos.
Smí se prozradit jaký název? :))
Já jsem teď s názvem své aktuální povídky strašně spokojená. Naznačuje, ale nevyzrazuje. 🙂
Teď jen aby se mi ji podařilo dostatečně přepsat a opravit, aby mi ji mohl někdo hezky ztrhat 🙂
(Hlavně ten název.:)
Ten seznam byl veřejně na internetu, takže smí. Obě ty povídky se jmenují Návnada.
Zdravím.
Souhlasím, název (či názef) by měl případné čtenáře zaujmout, třeba i naznačit, vo co asi tak jde, ale nic bližšího neprozrazovat!!!
Ovšem, mnohdy to dá práci vymyslet nějaký název, se kterým by byl autor spokojený, třeba i vzhledem k obsahu a pointě samotného příběhu.
Občas tam vrazím jméno hlavního hrdiny (či hrdinky), popřípadě na sebe prásknu (na co se mají čtenáři těšit)… O.O
Vono je to asi umění, řádně “pojmenovat” svou povídku, nebo i delší texty a všechno předem “nevyslepičit”…
šíma (hříbek)
Teď jsme koukali na Mars útočí! To je teprve pointa vyzrazená v názvu 🙂
Eragon… Další líný název 🙂