Dobře, tenhle obrázek je možná až příliš dramatický. Přece jen, past, o které bude v tomto textu řeč, vám nohu neutrhne. Tedy, ne tu opravdovou – co se týče vašeho postupu ve psaní, to už by se stát mohlo…

Největší past, které jako (budoucí) spisovatel denně čelíte, je pocit, že už víte jak na to a že vám to stačí. Teď, já vím, že tohle jsem opakovala už mockrát, ale podle mého je to jeden ze základních zákonů veškeré existence, mnohovesmíru, bytí – no prostě čehokoli, co si dokážete představit. A proto je potřeba ho opakovat:

Ve chvíli, kdy se přestanete zajímat o to, jestli by to, co děláte, nešlo nějak vylepšit, stagnujete. Ve chvíli, kdy začnete stagnovat, to, co děláte, se stává jen nekonečnou kopií něčeho, čeho jste jednou dosáhli. Klíčové slovo budiž “jednou”.

Znakem každého profesionála, který ve svém oboru za něco stojí, je neustálé vzdělávání se. Pokud prodejce počítačových her nebude vědět, co kde vyšlo, co se chystá a jaké nové technologie jsou na obzoru, moc svým zákazníkům neporadí a moc toho neprodá. Profesionální řidiči se seznamují se změnami v zákoně o silničním provozu, absolvují školy smyku, třeba i kurzy první pomoci – a také poslouchají dopravní zpravodajství a třeba po večerech v hospodě u piva se baví, jaké to je, řídit to nebo ono auto. Od doktorů tak nějak čekáme, že neustrnuli před dvaceti lety, ale jezdí na semináře, vyměňují si zkušenosti a učí se nové a lepší postupy, jak nám vrátit zdraví nebo obejít naše zdravotní problémy.

“Ale umění je něco jiného! To je odrazem mého vnitřního já a mých pocitů!” Tohle je taky taková malá pastička.

Ano, pěkná námitka. Háček je ovšem v tom, že pokud chcete, aby vás bral vážně i někdo jiný, než je vaše rodina, kamarádi z kroužku a váš terapeut, měli byste sakra rychle zjistit, jak se stát profíkem v umění. Protože jsem tu dnes za tu hodnou, pomůžu vám s tím:

Zatímco to, jak se díváte na svět a co si o tom myslíte, je vaše niterní záležitost (ale i to se mění na základě toho, jak dostáváte o svém okolí další a další informace), způsob, jakým komunikujete se svým okolím je něco, co se dá natrénovat.

Příklad: Scatman John. Celý život velmi těžce koktal, taky je zřejmé, že to dostával jako malý těžce sežrat. Ve dvanácti letech začal hrát na klavír a stal se vcelku dobrým jazzovým pianistou. Jak sám říkal, schovával se za piáno a komunikoval se světem hudbou, aby s ním nemusel mluvit. Ve čtyřiačtyřiceti letech se dostal z alkoholismu a drog poté, co zemřel jeho přítel a kolega na rakovinu kostí, o čtyři roky později začal zpívat a v roce 1994 vydal singl Scatman, který se stal obrovským hitem.

Pokud se podíváte na chronologicky seřazená díla některého z proslavených malířů, zjistíte, že ani oni nemalovali pořád stejně. Třeba u Picassa mluvíme o celých obdobích – modré, růžové, africké…

Když si vezmete některou ze známějších kapel, taky zjistíte, že ve chvíli, kdy začali vydávat alba jako přes kopírák, jejich sláva pohasla.

Co je živé, to se vyvíjí. Takže co se nevyvíjí, není živé. Co není živé, patří v lepším případě do muzea, v tom horším spálit a zakopat. V tom nejhorším zapomenout.

Vy jste živí a počítám, že chcete, aby živé zůstalo i vaše psaní. Je tedy logické, že se musíte nějak vyvíjet. Jak na to? Stačí jen psát, psát a psát?

Pokud si to myslíte, jste v pasti, o které byla na začátku řeč. Motáte se v kruhu, ve kterém sice můžete nachodit spoustu kilometrů a napsat spoustu písmenek, ale nakonec nikam nedojdete.

Abyste se z něj dostali, nemusíte si jako chycený vlk uhryzat nohu – i když bolest, kterou zažijete ve svém egu, může být s takovou ukousnutou prackou srovnatelná:

Vyhledávejte názory ostatních. Není to jen o tom, rozeslat svou novou věc co nejvíce kamarádům a zjistit, jestli se jim to líbí nebo ne. Pokud máte ve svém okolí kamaráda, který vám řekne: “Tady ti to kulhá, tady to máš zmatený, tady často opakuješ tohle slovo,” hýčkejte si ho a pěstujte si ho jako vzácnou bylinu. Ale jedna bylina nestačí.

Můžete samozřejmě poslat svou práci ke zkritizování nám. S radostí se jí ujmeme a pošleme vám zpět své připomínky. Tímpádem máte další zdroj, ale to pořád nestačí.

Kromě toho, že budete číst knihy jiných autorů ve všech možných žánrech, zkoumat příručky o psaní, jestli se z nich nedozvíte něco nového, popřípadě žárlivě schraňovat zdánlivě nepodstatné triviální znalosti všeho druhu, které pak můžete nenápadně pohazovat ve svých povídkách jako perly, se můžete účastnit různých workshopů, literárních dílen i přednášek. Výborným zdrojem takových přednášek jsou knihovny, cony (zvláště pak ty, kde se vyhlašují vítězové nějaké té literární soutěže), různé čajovny, atp.

Nic není pod vaši úroveň a nad ničím se neošklíbejte. Pokud máte čas a peníze, nehledě na to, že spousta těchto akcí je zdarma, vetřete se, kam můžete. I kdyby se nakonec ukázalo, že jste se nedozvěděli nic nového, alespoň jste se mohli v něčem utvrdit, někomu se v duchu vysmát (nebudeme dělat, že nejsme všichni více-méně zlomyslné potvory), vidět někoho, kdo vás inspiruje k popisu postavy do vaší povídky, popřípadě někoho zajímavého potkat. Anebo přispějete svou troškou do mlýna.

Je to trochu jako ve Zlatovlásce. Jak to bylo Jiříkovi řečeno? Nikdo není tak malý, aby ti nemohl pomoci, a nikdo není tak velký, aby tvou pomoc nikdy nepotřeboval?

Nemyslete si, že už víte, jak na to, a tak nikoho a nic nového nepotřebujete. Vyvarujte se stagnace. Stojatá voda totiž zahnívá.

Cirrat

PS: A když už o tom mluvíme, podívejte, o čem informovaly Straky na vrbě. Nezapomeňte se přihlásit včas, aby na vás zbylo místo!