Varování, článek vám možná přijde subjektivní, protože každého děsí něco jiného a autor je otrlé hovado. Mám pocit, že na téma strach by nám každý řekl něco jiného, takže vám nikterak nebráním do komentářů psát, co děsí vás, případně nám poslat odkazy na svoje články na toto téma.
Dlouze jsem přemýšlel nad tím, co dělá horor hororem. Proč? Možná proto, že když jsem jednou řekl „horor“, dostalo se mi odpovědi „krevkrevkrev“. Na rovinu, tomuto žánru jsem se nikdy zase tak moc nevěnoval, ale dávat ho jako synonymum pro krvavé příběhy? Já vám nevím. Pro mě horor znamená v první řadě strach. U řezníka se nebojím, tam prosím slintám, protože si představuji, co všechno z vystavených potravin sním.
Jenže co může vzbudit strach? Jak vůbec strach definujeme? Někdo se bojí lidské kostry. Jiný klaunů. Mně vždycky přišly děsivé panenky. V každém z nás vzbudí hrůzu něco jiného.
Když se prohrabete tomuhle strachu pod slupku, zjistíte, že jsou věci, kterých se bojí všichni. Jistý člověk kdysi řekl, že nemá strach ze strašidel, ale toho, kdyby jednou přišel domů a vypínač by byl místo napravo ode dveří nalevo. Co se stalo? Proč je na druhé straně?
Vezmu to v bodech.
1) Všichni se bojí neznámého.
Přiznejte si to. Čeho se člověk obává nejvíce? Toho, že neví, co ho čeká. Netuší, kdo bude jeho soupeřem. Až do konce nezjistí, jak něco dopadne. Neznámo je věc, z níž jsme nejistí. A pokud vám jde neznámo po krku, je vynikajícím zdrojem strachu.
Pokud chcete psát o smrtící příšeře, zeptejte se sami sebe, která vám přijde děsivější. Velká, zubatá a chlupatá věc, co se s řevem řítí krajinou a ničí vše, na co přijde, nebo něco tichého, nenápadného? Něco, kvůli čemu se probudíte uprostřed noci a vnímáte to pouze jako cupitání, tajený dech a šepot, kterému nerozumíte a přesto tušíte význam slov. Něco, co na vás upřeně hledí zapadlýma očima, načež se to zvedne a odejde.
Zdravím, sousede, nemáte na půjčení trochu mouky?
Já vám nevím, ale když už víme o nebezpečí, které nás ohrožuje, skoro vše, většinou taky vymyslíme, jak se mu bránit. Pokud se tedy neřídíte typickou logikou z hororových filmů typu „Je tu s námi ozbrojený maniak, měli bychom se rozdělit“, nemáte problém. Když víte, že dravá šelma vás chce sežrat, můžete využít toho, že má nejspíš hlad a třeba začíná být zoufalá a zesláblá. Dost velká šance, že udělá nějakou chybu, ne? Ale teď se podívejme na jednu sice moderní, ale dle mnohých už hororovou klasiku. Když se na YouTube podíváte na celou alternate reality game Marble Hornets, zjistíte následující – ani po nějakých čtyřech letech tam nikdo nemá nejmenší tušení, o co Slendermanovi jde. Kam se hrabe absence ksichtu, nejhorší je, že nikdo nezná motiv jeho konání, ačkoliv tam zjevně nějaký je.
Mimochodem, co je šílenější? Něco, co se na vás okamžitě vrhne nebo něco, o čem víte, že vás to pronásleduje, ale pouze to pozoruje a nic jiného nedělá? Dvacet čtyři hodin denně. Hmm?
2) Obří věci nejsou děsivé.
Smím prosit?
Tohle navazuje na předchozí bod. Ano, máme tu takové věci jako Godzillu, King Konga apod., ale ačkoliv „monster movie“ berou někteří lidé jako horor, nemůžu se ubránit dojmu, že cokoliv obřího má jen omezené možnosti, jak děsit. Slovy barbara Cohena, velcí nepřátelé jsou nejlepší, snadno se do nich strefuje.
Chcete napsat hororovou povídku? Obří potvory vynechejte. To je materiál na akčňárnu a ne text, který má v čtenáři vzbudit hrůzu. A mimochodem, směřuji k tomu po celou dobu, ale obří věci nejsou děsivé ani na fotkách. Když vidím fotomontáž, na níž je zamlžený les, zpoza něhož vykukuje obrovitá lidská postava, vybaví se mi přitroublý obr Koloděj a ne Stephen King.
3) Stačí detaily.
Nejděsivější bývají detaily. Tvor lidských tvarů s kozlíma nohama, obřími drápy, obnaženou lebkou se zakroucenými rohy a plamínky v očích. To už je trochu moc, nemyslíte?
Velké oči.
Doprovodíš mě do školy… maminko?
Stačily, ne?
4) Žádní zabijáci s motorovými pilami.
Vraždící maniaci nejsou děsiví. Ve filmu vás dovedou vylekat, ale upřímně, když na mě vyskočí zpoza rohu, leknu se klidně i roztomilého koťátka.
Odpustím vám, pokud výsledek bude k popukání vtipný jako film Sleepaway Camp
Co bych se rozepisoval, už to tu bylo. Snažíte se docílit strachu v literatuře? Chlápek s libovolnou zbraní, který prvoplánově jde vraždit, moc strachu z čtenáře nevymačká. Napětí, to ano, ale povídka nebo román není film a má tudíž jiné, jak to říct, výrazové prostředky. Žádné šokující vteřinové záběry a zvukové efekty. Chcete děsit? Viz bod jedna. Vašeho zabijáka by měla provázet nejistota čtenáře, o co vlastně jde. Tajemství. Něco, čemu postavy vašeho příběhu nerozumí.
Mohl bych pokračovat donekonečna. Některé věci mě děsí, jiné mi přijdou směšné a s hororovým žánrem málem nesouvisející. Když už sám píšu tak, abych zkusil ve čtenáři vzbudit strach, čerpám často z vlastních nočních můr. Co mě děsí? Deformace těla, díky nimž lidé vypadají jako něco co vylezlo z krtčí nory. Děti, které se nechovají jako děti. Bezmoc, spoutání. Vím, že mám slabou klaustrofobii a nevydržel bych ve skafandru (to souvisí i s dlouhými pauzami potápěčů při výstupu na hladinu. Já bych hodiny pod hladinou nevydržel). Jindy se mi povede napsat něco na první pohled nevinného, z čeho ale lidé kolem mě šílí a ptají se mě, kde jsem přišel na takovou úchylárnu (za nějaký čas ke koupi v trafikách, ještě stále nevím, v jakém čísle XB-1).
Co mě ale k článku přivedlo? Před časem jsem pro jednu věc potřeboval pár strašidelných obrázků. Našel jsem galerii nazvanou „creepy images“ a klikal. Některé obrázky byly děsivé, jiné jenom divné, nezvyklé a znepokojující, další byly ve skutečnosti vtipné a ryzí trolling.
Stejné byly na těch stránkách hororové příběhy, jimž se (alespoň na internetu) říká creepypasta. Byly mezi nimi opravdu hodně dobré kousky, například Candle Cove, což nebyl příběh nějak moc děsivý, ale příjemně znepokojující. Jenže na jeden opravdu dobrý text lidé vyplodili desítky totálně pitomých. (Asi nejhorší jsou příběhy o ztracených epizodách různých seriálů. Díl InuYashi, v němž mimo jiné Sango kreditní kartou uřízne hlavu Nostalgia Criticovi byla koruna pitomosti nad trůnem kravin) Ano, pokleslý žánr creepypasty, šířený internetem, je sice fenomén z velké většiny směšný, ale představy o tom, co je děsivé, se z něj, nejspíš osmózou, začaly přesouvat i jinam.
V závěru článku mohu vložit tři vybrané obrázky ze zmíněné galerie, které reprezentují, s čím jsem se tam setkal. Obrázky nebo příběhy, ve výsledku existují podobné kategorie v obojím.
Hmm, no, někdo se očividně hrozně snažil, někoho to možná vyleká, ale je to přeplácané a tak vůbec.
Fajn, tohle na mě kouknout, asi si prodojím spodky.
Kouknout na mě tohle, prodojím je podruhé, ale smíchy. Kde má tu kreditku a Sango???Většina obrázků byla stažena z http://creepypasta.wikia.com/. Zbytek jsem si porůznu vycucal z prstu, neboli z mých hlubokých archivů.
Sikar
Související příspěvky
Existuje jeden takovej fór, je poměrně starej, ale jestli ho znáte, stejně si ho přečtěte: Víte, proč …
aneb zadní vrátka nejen pro vaše záporáky
aneb slova a věty nejsou jedinými nástroji, s nimiž se dá pracovat.
Rozhodně neznámé věci… Nebo věci, které jsou důvěrně známé, nevinné, ale zároveň ohrožující. V tom opravdu bodoval Doctor Who, který pojmenoval strach ze tmy, soch, prostého opakování cizích vět nebo malých dětí s plynovou maskou.
Dost jsem přemýšlel, zda Doktora zmínit, ale řekl jsem si, že leda v nějakém pokračování článku.
Doctor je vážně ideální seriál pro děti 🙂
Koukat na to jako malá, asi se z toho nevzpamatuji do teď 🙂
A to jsem zrovna nebyla to dítě, které je rodiči drženo z dosahu všeho ošklivého. Nejčastějším večerníčkem byl Vetřelec, nebo jiná super sci-fi akčňárna. Ze scény z Totall Recall, kdy přijde záporák o ruku mám noční můry skoro do dnes (už ne, jen protože jsem si to nedávno zopakovala:-))
Mám osmiletou sestřenici, kterou pomalu a nenápadně zasvěcuji do Doktora. Když jsem jí vysvětlovala proč Doktor vypadá každých pár sérií jinak, požádala mě, ať jí nechám běžet díl po regeneraci 10/11, že ty titulky víceméně stíhá. Byla jsem mírně na pochybách jak zvládne časový skok malá Amy/velká Amy, nicméně po krátkém vysvětlení ho zvládla. Z praskliny, velkého létajícího oka, ani průhledného hada měnícího podobu nebyla příliš moudrá, tak asi zasvěcení bude muset počkat.
Votrelec je pekni vecer nicek kukal som ho aj ja cital som horory a mal so stale nocne mori kukal som to od 5 a nocne mori boli od 2 rokov
Asi tak.
Abych se přiznala, nejsem zrovna ten lekavý typ (Slenderman mě teda nechal celkem chladnou). Dost mě ale znervózňuje L’Inconnue de la Seine, což je historka, kterou znám prakticky od školky, rodiče se nikdy moc necenzurovali.
Pro neznalé:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/55/Inconnue.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/L'Inconnue_de_la_Seine
(Je pravda, že nejdivnější mi přijdou reakce lidí, kteří v té době žili…)
Jo, o tomhle jsem už četl.
Slendy má tu vadu, že byl zpopularizován poněkud špatným směrem. Marble Hornets a další asi dvě ARG jsou víceméně to jediné, kde je prezentován tak, jak má být.
Největším strachem je rozhodně strach z neznámého, přesně, jak je to napsáno v článku. Když si vzpomenu na Pytel Kostí od Kinga .. běhá mi mráz po zádech ještě teď. Zvonek na sobí hlavě, který cinká sám od sebe, tajemné něco ve tmě ve sklepě, co mluví, noční sny nebo halucinace. Ten román jsem dočetl jen do poloviny, protože se to opravdu nedalo. Potom jsem zkouknul i film ale ten mě docela zklamal.
King obecně je na tohle machr. Když si vzpomenu na Holčičku, která měla ráda Toma Gordona .. Ty všechny věci v lese, o kterých čtenář neví, co jsou zač. Jestli se jedná o halucinace po bobulích, nebo je tam opravdu nějaké to zlo v podobně démona plného vos.
Bývám radši, když se v literatuře třeba ani nedozvím, co byl zač ten “zlý element”, jaké měl úmysly. Přijde mi to daleko děsivější a to proto, že je to více reálné. Nikomu nevidíme do hlavy, neznáme jeho úmysly.
Zajímavé pojetí strachu podle mě přinesl i H. P. Lovecraft, můj oblíbenec. Musíme ho brát s rezervou, je přes sto let po smrti, ale i tak je drtivá většina jeho věcí děsivější než kdejaký současný horor, jak filmový, tak knižní. Lovecraft pracuje se strachem ze zboření reality, tak jak ji známe.
„Žijeme naše životy na malém ostrůvku zaslepenosti, bez povědomí o temných oceánech nekonečna okolo nás. Neměli bychom se snažit příliš rozhlížet. “
Ano, ano, ano. U Lovecrafta dvojnásob ano.
A co jsem tak koukal, King má obecně problém, že filmy podle jeho knihy prý z velké většiny vychází jako ptákoviny.
Náhodou film Shining (osvícení) s Nicholsonem byl podle mne povedený.
Proto jsem psal “z velké většiny”. Shining mělo přeci jen skvělého rejžu.
Někde jsem četl, že sám King nebyl s Kubrickovou adaptací spokojený. A že víc se mu zamlouvala ta z roku 1997.
Já na Kinga nemám nervy. Z TO jsem byla vyděšená několik dní jen poté, co mi o tom někdo vyprávěl.
Já bych ráda napsala hororovou povídku, jenže jen na to pomyslím, tak už jsem k smrti vyděšená – nehledě na to, jak bych mohla psát horory, když je nedovedu ani přečíst 🙂
Já jsem zase spíš lekavý typ, ale krev a podobné věci mě nerozhodí. Co nemám ráda, tak je, když je něco s očima, jazykem nebo když ti něco leze pod kůži (to je to tvoje XB-1!) A deformovaný příšery miluju a obdivuju a chci někde nějakou mít (Silent Hill, Cry of Fear, cokoliv!)
Když už píšu něco hororového, snažím se zaměřit na pocity, protože ty se na čtenáře přenesou. Potom můžu mít horor bez příšer a klidně i s šíleným zabijákem s nožem, ale pořád je to děsivé. Rozhodně ale nehraju na “It´s Johny!”, kdy se zabiják probíjí dveřmi. To není ono.
Jinak co se Slendermana týče… To je hrozně vděčný téma, škoda jen, že je to taková internetová mánie. Člověk by si s ním klidně i něco napsal, kdyby nebyl tak známý a nebyla by z toho tím pádem fanfikcion.
První pravidlo japonského hororu zní “největší strach vzbuzují živí lidé”. Těmi mohou být i sami čtenáři.
Bacha, na Amazonu je k nalezení hora e-booků o Slendym. Z toho některé jsou gay erotika. Ano, čteš správně.
Víš, že mě to ani nepřekvapuje? Jen mi to je líto. Chudák Slendy.
Tak ale práva na něj nikdo nesyslí, ne? Takže je volně k použití. Zachránit mu reputaci :´D.
Ale i kdyby o něm člověk napsal, tak třeba do soutěže by to neposlal. Dokážu si představit, že by se na to porotci zrovna dvakrát mile netvářili.
Právě, Victor Surge si ho nepřivlastňuje.
Myslím, že napsat přímo povídku o Slendym by nebylo košér. Creepypast o něm je nechutně hodně. Ale přiznám se, že sám jsem ho použil, i když povídka o něm nebyla. Byl zmíněn jako jedna z mnoha mytologických bytostí, s nimiž se kdy lidstvo setkalo.
Jako taková nová urban legenda se hodí. Můžeme s ním strašit děti.
Člověk by vymyslel povídku i na něj, ale máš recht, košér to není.
Já se do toho beztak nepustím, protože jsem lenoch. A to je příšerná vlastnost u pisálka 😀
To mi povídej. Jeden příběh mám už rozpoznámkovaný tak… tři roky?
Zdravím.
Určitě je to o “subjektivním” vnímání. Osobně jsem se “bál” nejvíce té malé okaté holčičky a toho pána ve sklepě! 😉 A vo tom to je. Ta nejděsivější a nejvymakanější příšera občas tolik nevyleká jako náznak provedený v “detailu”. Líbí se mi kupříkladu pan King a další, jejichž jména jsem zapomněl (viz autoři hororů). Co je lepší? Dobrá kniha nebo dobrý film? Přestože film je vždy “přepisem” autorovy knihy do filmové podoby? Viz autorova fantazie vs. fantazie tvůrců samotného filmu. Pěkně jsem se bál, “kují”! 😉
Jsem rád, že jsem vybíral dobře. Na mě samotného mají ty dva příjemně mrazivý vliv.
Strach jak bylo zmíněno je nesmírně subjektivní záležitost, ale pro autora knih je o hodně těžší, než pro filmaře. Ten si může pomoct náhlou změnou úhlu kamery, kdy se objeví něco děsivého. Spisovatel to chtíc či nechtíc musí nějak popsat a tím se pocit ohrožení trochu vytrácí. Jediné příběhy, u kterých jsem se při čtení bál, byly ty, které si nejvíce hrály s náznaky, podvědomým strachem z toho co nevidím a především se strachem z toho, že svět je vlastně úplně jiný než ho běžně vídáme.
Sikare, ty zvíře, kolikrát ti to mám říkat – nedávej panenkám kokain!
Jj, uhodils hřebíček na hlavičku. Osobně se horrorům spíše vyhýbám, takže načtené je nemám, ale viděl jsem pár filmů a hrál několik her označovaných za horrory. Je možné, že u audiovizuálních děl se běžně za horror považuje něco jiného, ale většina z nich byla buď jen crazy (Fredy nevímkolikátý), nebo nechutná (většina horrorů založených na bolestivém likvidování lidí. Včetně Hannibala, ač jsem ho nedokoukal.) Horror má mrazit, ne spustit dávicí reflexy.
U her je to jednoduché – jestliže mám k dispozici arzenál ničivých zbraní, nejedná se o horror (Doom). I když většina hráčů má v noci po deseti hodinách hraní problém dojít si na záchod. Protože najednou je ticho (tzn. něco se chystá) a v ruce nemá ani tu mizernou postoli. 🙂
Docela horror byla hra The path (http://www.recenze-her.cz/recenze.php?id=14961), ačkoliv všechno bylo jen naznačené a mrazivá byla jen má interpretace. Neobsahovala žádné prvoplánovité děsivé, ani lekací scény, ale před spaním anebo zhuleným ji hrát nedoporučuji.. člověku by se pak mohlo zdát o svém vlastním vlku..
U hry “Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth”, založené na Lovecraftovi jsem měl opravdu nahnáno.
Sice se hororům raději vyhýbám, ale stejně mě některé detaily (přestože tak původně možná ani myšlené nebyly) dokážou pěkně vyděsit. Zvláště, když tím “zlem” je něco, co mám z nějakého důvodu chuť spíš chránit.
Díky tomu na mém osobním vrcholu děsivosti stále figurují tokoroti – děti ohavnými praktikami přeměněné na schránky pro démony, nebo vesmírní švábi oblékající si kůži svých obětí.
I když horory taky nevyhledávám, neznámé, možná i neviditelné věci a děti, co se nechovají jako děti, mi přijdou taky dost děsivé. A ještě děsivější je představa, kolik sakra existuje knížek, co nikdy nestihnu přečíst!
Strach bych nerozděloval na škatulky. Je vždy subjektivní. Co mě překvapilo, je nepřítomnost příkladu, kdy se bojím ne o sebe, ale o druhého. Zde prvek neznáma zastupuje jen “zda”, ale “co” už bývá velmi známé a konkrétní.
Neznámo má i svá omezení, kdy mezi nejčastější je odolávání oběti. Chci-li někoho zlomit, pak nejlépe jistotou. Určitě znáte fousaté “Nebo co…”.
Lekání člověk uvykne a otupí, ale strach lze pěstovat a cíleně živit 🙂
Vezmime si to ale z inej strany – ľudia pozerajú na horory, ale vždy niekde v kútiku mysle vedia, že 99% vecí v tom filme je vymyslených a taká vtákovina sa im nemôže stať (neoponujte mi masovými vrahmi). Strach obecne je zakorenený v ľudskej podstate od praveku – ľudia sa báli tieňov, noci, neznámeho, smrti…Skrátka vecí,ktoré si nedokázali vysvetliť.
Priznám sa, že neznášam horory, pretože viem, že tá príšera tam na človeka zásadne vyskočí, no je jedna vec báť sa hororu a druhá vec si niečo podobného zažiť na vlastnej koži.
Dlho som uvažovala, čoho sa naozaj bojím – ľudia sa boja najrôznejších vecí – vlastne vymenovávať všetky ľudské fóbie by zabralo hafo času. Väčšina ľudí by povedala, že sa bojí smrti – no ľudia sa neboja smrti i keď to tvrdia, nie. Oni sa boja umierania a toho, že to bude bolieť, nie smrti ako takej.
Ja sa bojím na prvý pohľad banálnej veci – zrkadiel. Hlavne v noci. No príbeh k môjmu nepríjemnému pocitu a strachu vôbec banálny nie je. Každý vie, aspoň tuší, že sú veci medzi nebom a zemou a stretnúť sa s niečím takým, ako malý špunt, človeka spoľahlivo vydesí na ďalších pár rokov dopredu. A vlastne sa nebojíme toho, čo sa stalo, ale toho, že by sa to mohlo opäť zopakovať. I keď dnes by sme to určite vzali trochu pokojnejšie ako “otrlé hovada”.
Já nemám moc co říkat, bojím se i seriálu Supernatural. Ale souhlasím, že nejvíc vyděsí neznámo, v hororech pro mě nejhorší jsou lekací scény. Ale třeba na Pray for Morning, což moc horor není, koukám celkem v pohodě. I když jistou dobu jsme měli ve sklepě zelenou žárovku. A na čtení Kinga nemám nervy, zkusila jsem Noční směnu a stačilo…
[…] považuji za parádní hororový prvek. O tom jsem psal už v minulém článku, takže není důvod se rozepisovat […]
Já osobně měla největší hrůzu z filmu Paranormal Activity. Přísahám, že jsem týden po shlédnutí všude zamykala dveře a bála se nechat viset nohu z postele… a nejlepší je, že zmíněná “obluda” co děsí aktéry filmu ani není vidět. Je jen slyšet a každé ráno se lidé seznamují s následky jejího počínání. Ale i mě by zdaleka nejvíc vyděsilo, najít vypínač od světel jinde, než byl posledně (nepočítám-li situaci, kdy v noci jdu po chodbě na záchod, to mě vyděsí naprosto cokoliv, na co nečekám, že natrefím).
Někde jsem slyšela, že když člověk vidí někde veliké množství krve (je jedno jestli ve filmu nebo ve skutečnosti, naše tělo to neumí rozlišit), pro jeho tělo to znamená, že je v ohrožení a začne produkovat látky nutné pro boj o život. Proto nás to tak nabudí, nebo vyvolá podobné reakce… (někdo třeba při pohledu na velké množství krve omdlí). To je co jsem slyšela, nejsem lékař a ani nemám žádné zdravotnické vzdělání.
Mě osobně film, nebo potažmo text založený jen na tom být “nechutný” nijak neděsí. Ale při sledování záležitosti typu Paranormal Activity jsem též schopná si “prodojit spodky”.
Tak co se neznáma ve tmě týče, stačí, když se z kytky na okně o půlnoci odloupne list a můžu si být jistá, že teď už neusnu.
[…] si někteří z vás vzpomínají na dávný článek o creepy klišé, případně porovnání strašidelného a směšného. Upřímně, v nich zmiňovaná creepypasta je žánr, jenž nabývá takové popularity, že už […]
Ty stracene epizody spongeboba kdy sépie se utápí v depresích a potom vezme brokovnici dá si jí do pusy a zmáčkne spoušť a pak je tam asi 3 min. záběr jak leží na zemi a stříká z něho krev to se mi zdá trochu znepokojující ale horší jsou zargo comicsi. A taky si myslím že je ubohé používat termíny jako třeba přišel do pokoje a tam se jeho matka krčila v rohu a on vzal nůž a vykuchal ji a orgány svištěli po pokoji a všude krev! Ano je to trochu trapné
Vytvořit dobrý horor a dobrý humor je velmi ošemetná věc a přiznejme si, že většina autorů, co se o to pokouší, včetně autorů dobrých, na to prostě nemá. Já se o to ani nepokouším, vím, že bych to nedal. Obecně pro mě jedno z nejzákladnějších kritérií dobrého hororu je – tamtadadáá! – uvěřitelnost. Prostě musím věřit, že něco takového se může třeba už zítra opravdu přihodit. Proto je pro mě jedním z nejlepších hororářů Ray Bradbury. Je tak snadné představit si, že třebas zítra havaruji a dav čumilů mě odsoudí k pomalé smrti vykrvácením, bo ke mně záměrně nepustí doktory. Nebo že mě nějaký zmutovaný virus pomaličku zabije tím, že bude kousek po kousku užírat moje tělo a nahrazovat ho kopií, která už ovšem nebude patřit mně… Tenhle člověk fakt uměl zabrnkat na strunu skutečného mrazu, právě tím, že jeho nápady působily tak uvěřitelně. Naproti tomu upíři, vlkodlaci a pajdající hnilobky (s výjimkou RECu) u mě vzbuzují maximálně tak obdiv k filmovým efektům, pokud je co obdivovat, ale určitě ne děs, protože vím, že jsou to prostě nesmysly. I tak může být film dobrý třeba jako příběh nebo jako komedie – ale to už prostě není horor.
A co mě konkrétně děsí? No, neděsí mě bytosti jen na základě toho, že vypadají jinak, pokud se neprojevují nepřátelsky – nejsem rasista ani xenofob…:-) Znetvořenci ti, ano, cítím za nimi utrpení a to mě děsí. Docela mě ovšem děsí velké potvory – sorry, ale já fakt nejsem hrdina, co při pohledu na veliké monstrum uvažuje, kolik mu zbývá síly a a kam ho nejlíp kopnout, abych ho sejmul. A ještě víc sorry, snad tě neurazím, ale troufám si tvrdit, že ani ty ne…;-) Já jsem jen připosraný obyčejný človíček, neovládám bojová umění ani jsem nebyl deset let v Bejrútu. Doma mám jen brokovnici bez nábojů a neumím s ní ani zacházet. Takže třeba zlověstný dupot blížící se Emmerichovy Godzilly na mě působil sakra silně, brr… I moje noční můry často byly o tom, jak mě po městě honí něco velikého, od cca pěti metrů až po půl kilometrů – případně mě to nehoní, ale někde po městě to pobíhá a jak se k tomu přiblížím, prostě mě to sejme, aniž bych se mohl bránit… A tak pobíhám, schovávám se, kde to jde, modlím se, abych nebyl spatřen a vypátrám, zabíhám za rohy a do průchodů, když TO VELIKÉ je ve vedlejší ulici…:-) No, věci šepotající za nocí po bytě snad taky můžou děsit, ale když se dívají a odcházejí, tak se nejvýš půjdu podívat, co ukradly a proč se ti houmlesáci tak debilně oblíkají…:-)