Mnoho začínajících autorů má tendence padat do jednoho či druhého extrému ohledně příběhové linie. Buď tam není skoro žádná, nebo je natolik zašmodrchaná, že se v ní už dávno ztratil i sám autor a teď se jen snaží slepě psát a psát a nějak se z toho dostat. Oba tyto extrémy plodí buď čtenáře znuděné, popřípadě čtenáře zmatené a/nebo rozčilené, v každém případě jsou to však čtenáři, kteří se k takové povídce, knize nebo autorovi už nevrátí.
“Zkusil jsem to číst a nešlo to ani trochu.” To je nejčastější věta, kterou od zklamaných čtenářů slýcháme – a netřeba počítat, kolikrát jsme ji řekli i my sami.
První extrém je příznakem krátkých povídek, které bych já sama snad za povídky ani neoznačovala, snad jen za jednotlivé scény. Je to pouze zachycená situace. V podstatě se tam skoro nic neděje, písmenka začnou v bodě A a postavy s nimi procházejí bez jakýchkoli klopýtnutí do bodu B. Na následujícím obrázku si všimněte, jak se tam lautr nic neodvíjí:
Příběh: něco, co se stalo, událost, příhoda. Tady není prakticky žádný, možná nějaký extra minimální.
U krátké scény nebo situace je to ještě jakž-takž omluvitelné, zvlášť pokud slouží jako svého druhu artterapie nebo literární rozcvička. Pravdou ale zůstává, že i sebelepší popis umučené protagonistky, která se rozhodne opustit toto slzavé údolí a nalézá útěchu ve smrti, zatímco její okolí si až teď uvědomuje, jak strašně moc jim na ní záleželo, je pořád přímá cesta z bodu A do bodu B.
Na takovou nudu reaguju podobně jako znuděný Sherlock.
Pak máme autory, kteří si uvědomují, že prosté A-B fakt moc lidí nezaujme. Ví, že pro psaný příběh je důležitý konflikt, rozhodnou se ho tedy do povídky přidat:
Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.
Tohle jsou povídky, kde se hrdina postaví do čela obrovské armády, rozdrtí jinou obrovskou armádu a na konci získá princeznu za ženu. Tohle jsou povídky, kde sebevrah potká na poslední chvíli hodného samaritána a neskočí. Tohle jsou povídky, ve kterých vztah chlapce a dívky projde krizí, protože on okukoval její kamarádku, ale on jí přinese kytici růží a slíbí, že už to víckrát neudělá…
Problém je v tom, že se v nich. Furt. Nic. Víc. Neděje! A protože už tam jakýs takýs konflikt je, berou to začínající autoři jako svolení k tomu, aby se pořádně rozepsali.
Nezbývá, než pokrčit rameny a jít od toho.
Čistý chaos. Kliknutím zvětši.
No a pak máme ten opačný extrém. Autor si vymyslí prostředí a tak trochu i hlavního hrdinu, aby s ním vyrazil z bodu A po té tenké linii, házel mu co nejvíc klacků pod nohy, zamotával se do nich jak kočka do záclony a podobně. Takový autor je se svým protagonistou uprostřed lesa a najednou zjistí, že nejen, že neví, o kom vlastně píše a kam s tím kráčí, on ani netuší, kde vlastně je.
Často pak zpanikaří a rozhodne se přidat nějakou nesouvisející, ale atraktivní dějovou linii (zde zastoupeno tlustší černou čárou), sem tam použije řešení typu Deus Ex Machina, nějaký velmi ornamentální prvek, aby to nebyla taková nuda, nebo “náhodné setkání”, ze kterého čiší zoufalství a ztracenost autorovy duše (tlusté modré čáry). Nic nenavazuje na nic, hrdina pobíhá nazdařbůh po pláních a snaží se něco vyřešit, nikdo ani neví co. Zmatení jsou autor, hrdina i čtenář, čtenář navíc ještě docela naštvaný.
Ne, vážně, některé věci by nerozmotal ani literární ekvivalent Bondova Q…
Dobře, přestanu vás strašit. Jdeme se podívat na to, jak se s tím vypořádat.
Pro každou změnu směru a každou výjimku z pravidel byste měli mít opodstatnění, minimálně sami pro sebe.
Zaprvé, měli byste mít alespoň nějaký plán. Obrázek vpravo je složený ze šestiúhelníků ne proto, že bych hrála Dračák, ale prostě protože proto. Nicméně – plán!
Měli byste mít alespoň v hlavě srovnáno, odkud chcete vyrazit a kam chcete dojít. Pak svého protagonistu vypustíte na hrací pole, které má nějaká pravidla, a zaznamenáte jeho postup. Tohle je jinými slovy to, o čem jsem mluvila v článku Zapletená osnova, kterému je v tuto chvíli už přes dva roky.
Neznamená to, že si musíte napsat na kartičky, co se kdy vašemu hrdinovi stane, ty seřadíte za sebou a mezi ně strčíte papírky s nápisem, proč se tomu tak stane. Neznamená to ani, že tohle nesmíte udělat. Jakým způsobem si stanovíte začátek a konec, jestli s nimi v průběhu psaní budete hýbat nebo ne, to už je na vás.
Tohle už je velmi podobné mému myšlenkovému procesu.
Já si například dělám poměrně podrobné plány, co se týče zákonitostí světa a postav v něm, ale i když bod A mám pevně daný, můj bod B často mění pozici podle toho, jak mi zrovna psaní jde.
U obrázku vlevo je pár chytáků. Řekněme, že protagonista může příběhem postupovat jen tam, kde jsou jednotlivé buňky na mapě spojené. V mé hlavě jsou všechna políčka něčím obsazená, něco se na nich skrývá. Průchody mezi nimi se mění v návaznosti na to, jak postupuju příběhem a jestli mě zrovna něco nenapadlo, v takovém případě mi to ale zamíchá všemi ostatními políčky na mapě. Je to trochu jako takový ten hlavolam, kdy máte seřadit čísla za sebou, jedno políčko máte volné a musíte šoupat kameny s čísílky sem a tam.
Schválně si zvětšete tenhle “průchodový” obrázek a podívejte se na něj pořádně. Zjistíte, že do některých políček se zřejmě nikdy nedostanete – a abyste se propracovali k bodu B, budete muset někde průchod vytvořit. To by odpovídalo. Jen málokdy totiž nějaké políčko vyhodím a nahradím jiným, spíš s nimi různě tahám sem a tam a skládám si z nich svoje kaleidoskopy. A všechny zákonitosti vymyšleného světa zůstávají v platnosti.
Někdo potřebuje striktní předpis, někdo ne. Někdo svému protagonistovi zamotá život pořádně, někdo jen trochu. Ale vždy by měl vědět, odkud se svou povídkou vychází a kam směřuje. Níže uvádím několik různých tras od A do B, hlavní zápletka naznačena obyčejnou černou čárou:
Kliknutím zvětši.
Všimněte si, že všechny tři trasy vychází z bodu A a končí v bodě B. Cestou se ale rozhodně nudit nebudete – a plně přitom uznávám, že ta fialová čára je něco, co by slušelo myšlením pánů tvůrců Doktora Who…
Cirrat
Související příspěvky
Před nedávnem jsem dočetla knihu Půl krále od Joe Abercrombieho. Nelíbila se mi nikterak zvlášť, ale uvědomila …
Díl čtvrtý: možné zádrhele a záludnosti Ve čtvrtém (a posléze i v pátém) díle našeho společného čárkového …
Řekl jsem, že další úsměvné klišé půjde ven, pokud narazím na nějaké opravdu šťavnaté. A co se …
Nějak mi hrajete přímo do noty, v poslední době… Text, co na něm poslední půlrok makám, byl zpočátku hodně podobný chaosu. Hlavní dějová linka fajn, docela i, dle mého názoru, zajímavá, možná by si i čistě sama o sobě vystačila – kdybych si nemyslela, že to stojí za tu ohromnou makačku s přepisováním, trháním, masakrování a doplňováním, nedělala bych na tom, že – ale stejně, zvlášť v poslední čtvrtině jsem měla u čtení původní verze chuť začít mlátit hlavou do stolu. A taky jsem v podstatě celý závěr vymazala, ačkoli vědomí, že to budu muset napsat znova a líp, mučí moji lenochodí dušičku.
Jednoduše se mi tam objevovala spousta zajímavých vedlejších dějových linek, z nichž mnohé vedly odnikud nikam, a byly tam prostě proto, aby tam byly. Některé mě potěšily, daly se celkem jednoduše dotáhnout, spojit, a to uspokojení, jak všechno do sebe hned zapadlo, bylo nádherný. Jinak ale celý text na začátku připomínal nějakou podivnou strojovnu, cosi, co sice nějak funguje, i když to občas skřípe, smrdí a čadí, ale nikdo se nevyzná v tom, odkud kam který drátek vede, co je nezbytné pro chod celého stroje a jestli támhlety naleštěný hejblátka náááhodou neplní jen čistě dekorativní (a překážecí) funkci.
Fuj. To už je snad lepší mít A-B schéma s tím, že ho ještě nějak rozpracuju.
Ale samozřejmě, že jediné osvědčené řešení je nakonec PLÁN. Aspoň někde ve vivipalici, protože jsem příliš shnilá si vést vedle poznámky, i u takovýho mamuta, na kterém dělám (dobře, tam už jsem nějaký poznámky vyplodila, ale bylo to horší než porod, pomalu).
Mne osobne je blizka varianta posouvani B podle toho, jak jde psani. Obecne, kdyz se pribeh sam dobre rozvine, Becko se posune trochu dal a autor si muze dovolit pridat nejaky ty bunky navic.
Jinak jsem teda tezkej PJ, vsechno musim mit v hlave pripraveny, pokud mozno co nejpodrobneji, pribeh promyslim treba i pul roku predtim, nez ho zacnu psat. Coz se odrazi v tom, ze celkove vzato jeden text pisu treba i dva tri roky >)
To já musím vždy napsat nějaký ten první draft a od toho potom odvodit novou povídku.
Dopředu zvládnu vymyslet svět, atmosféru, postavy, ale příběh se vyvine vždy tak nějak sám. Je pravda, že je s tím pak neskutečného přepisování, když to má za něco stát. A občas takhle týden přepisuji a zjistím, že to nestojí za nic, jak se mi stalo nedávno 🙂
Vidím, že máme podobný postup.
Též mám obdobný postup.
Zádobéazpět.
Anikolilineárně.
Hlavně si uvědomte měřítko, jednomu celkem známému českému autorovi se stalo, že vytvořil kontinent, uprostřed umístil velké neprůchodné velehory a pak to v jiné knize zazdil tím, že po přepočtu vyšla šíře celého kontinentu na nějakých 300 km.
Měřítka, ať už pevninských celků, hor a jezer, nebo počty armád, obecněji řečeno čísla – to je kapitola sama pro sebe. Sikar už toto téma zpracovával v jednom z dřívějších článků, ale možná se k němu ještě vrátíme.
Jo, jakékoli počítání + já = totálně zmatkobordelózní antilogický chaos.
Na druhou stranu, jako s každým jiným nedostatkem, pokud si ho je člověk vědom, a nestydí se říct si o pomoc, dá se to zvládnout. Důležitý je vytvořit si okruh přátel a známých s co nejširším záběrem odbornosti, a pak už se dá všechno. 😀
Já píšu jak kdy. Někdy vycházím z jednoho nápadu, který je někde mezi A a B a z toho teprve vytvářím celý příběh a jindy musím mít naplánovaný každý tah, abych byla spokojená. A jelikož mi trvá hrozně dlouho, než nějaký příběh dopíšu, tak se mi plány často změní k nepoznání. A u povídek, kde začínám jediným nápadem a ničím jiným, tak po jejich dokončení často zjistím, kolik věcí mi tam nesedí a musím překopávat.
Ale mrtvé linky, ty se mi moc nestávají. Naštěstí.
Tak nějak mě připadá, že četli mé povídky z A do B..:D Když ono je složitý napsat povídku aby to bylo tak akorát.. 😀 Buď je moc přímá (A->B) nebo je zase změt něčeho..:D (A-@>B) ..:D Vždycky začnu u A a pak se dostanu přes Q do F a pak do X a do C a dál nevím jak se vrátit do B..:D