Mnoho začínajících autorů má tendence padat do jednoho či druhého extrému ohledně příběhové linie. Buď tam není skoro žádná, nebo je natolik zašmodrchaná, že se v ní už dávno ztratil i sám autor a teď se jen snaží slepě psát a psát a nějak se z toho dostat. Oba tyto extrémy plodí buď čtenáře znuděné, popřípadě čtenáře zmatené a/nebo rozčilené, v každém případě jsou to však čtenáři, kteří se k takové povídce, knize nebo autorovi už nevrátí.

“Zkusil jsem to číst a nešlo to ani trochu.” To je nejčastější věta, kterou od zklamaných čtenářů slýcháme – a netřeba počítat, kolikrát jsme ji řekli i my sami.

První extrém je příznakem krátkých povídek, které bych já sama snad za povídky ani neoznačovala, snad jen za jednotlivé scény. Je to pouze zachycená situace. V podstatě se tam skoro nic neděje, písmenka začnou v bodě A a postavy s nimi procházejí bez jakýchkoli klopýtnutí do bodu B. Na následujícím obrázku si všimněte, jak se tam lautr nic neodvíjí:

 

U krátké scény nebo situace je to ještě jakž-takž omluvitelné, zvlášť pokud slouží jako svého druhu artterapie nebo literární rozcvička. Pravdou ale zůstává, že i sebelepší popis umučené protagonistky, která se rozhodne opustit toto slzavé údolí a nalézá útěchu ve smrti, zatímco její okolí si až teď uvědomuje, jak strašně moc jim na ní záleželo, je pořád přímá cesta z bodu A do bodu B.

Pak máme autory, kteří si uvědomují, že prosté A-B fakt moc lidí nezaujme. Ví, že pro psaný příběh je důležitý konflikt, rozhodnou se ho tedy do povídky přidat:

Tohle jsou povídky, kde se hrdina postaví do čela obrovské armády, rozdrtí jinou obrovskou armádu a na konci získá princeznu za ženu. Tohle jsou povídky, kde sebevrah potká na poslední chvíli hodného samaritána a neskočí. Tohle jsou povídky, ve kterých vztah chlapce a dívky projde krizí, protože on okukoval její kamarádku, ale on jí přinese kytici růží a slíbí, že už to víckrát neudělá…

Problém je v tom, že se v nich. Furt. Nic. Víc. Neděje! A protože už tam jakýs takýs konflikt je, berou to začínající autoři jako svolení k tomu, aby se pořádně rozepsali.

No a pak máme ten opačný extrém. Autor si vymyslí prostředí a tak trochu i hlavního hrdinu, aby s ním vyrazil z bodu A po té tenké linii, házel mu co nejvíc klacků pod nohy, zamotával se do nich jak kočka do záclony a podobně. Takový autor je se svým protagonistou uprostřed lesa a najednou zjistí, že nejen, že neví, o kom vlastně píše a kam s tím kráčí, on ani netuší, kde vlastně je.

Často pak zpanikaří a rozhodne se přidat nějakou nesouvisející, ale atraktivní dějovou linii (zde zastoupeno tlustší černou čárou), sem tam použije řešení typu Deus Ex Machina, nějaký velmi ornamentální prvek, aby to nebyla taková nuda, nebo “náhodné setkání”, ze kterého čiší zoufalství a ztracenost autorovy duše (tlusté modré čáry). Nic nenavazuje na nic, hrdina pobíhá nazdařbůh po pláních a snaží se něco vyřešit, nikdo ani neví co. Zmatení jsou autor, hrdina i čtenář, čtenář navíc ještě docela naštvaný.

Dobře, přestanu vás strašit. Jdeme se podívat na to, jak se s tím vypořádat.

Zaprvé, měli byste mít alespoň nějaký plán. Obrázek vpravo je složený ze šestiúhelníků ne proto, že bych hrála Dračák, ale prostě protože proto. Nicméně – plán!

Měli byste mít alespoň v hlavě srovnáno, odkud chcete vyrazit a kam chcete dojít. Pak svého protagonistu vypustíte na hrací pole, které má nějaká pravidla, a zaznamenáte jeho postup. Tohle je jinými slovy to, o čem jsem mluvila v článku Zapletená osnova, kterému je v tuto chvíli už přes dva roky.

Neznamená to, že si musíte napsat na kartičky, co se kdy vašemu hrdinovi stane, ty seřadíte za sebou a mezi ně strčíte papírky s nápisem, proč se tomu tak stane. Neznamená to ani, že tohle nesmíte udělat. Jakým způsobem si stanovíte začátek a konec, jestli s nimi v průběhu psaní budete hýbat nebo ne, to už je na vás.

Já si například dělám poměrně podrobné plány, co se týče zákonitostí světa a postav v něm, ale i když bod A mám pevně daný, můj bod B často mění pozici podle toho, jak mi zrovna psaní jde.

U obrázku vlevo je pár chytáků. Řekněme, že protagonista může příběhem postupovat jen tam, kde jsou jednotlivé buňky na mapě spojené. V mé hlavě jsou všechna políčka něčím obsazená, něco se na nich skrývá. Průchody mezi nimi se mění v návaznosti na to, jak postupuju příběhem a jestli mě zrovna něco nenapadlo, v takovém případě mi to ale zamíchá všemi ostatními políčky na mapě. Je to trochu jako takový ten hlavolam, kdy máte seřadit čísla za sebou, jedno políčko máte volné a musíte šoupat kameny s čísílky sem a tam.

Schválně si zvětšete tenhle “průchodový” obrázek a podívejte se na něj pořádně. Zjistíte, že do některých políček se zřejmě nikdy nedostanete – a abyste se propracovali k bodu B, budete muset někde průchod vytvořit. To by odpovídalo. Jen málokdy totiž nějaké políčko vyhodím a nahradím jiným, spíš s nimi různě tahám sem a tam a skládám si z nich svoje kaleidoskopy. A všechny zákonitosti vymyšleného světa zůstávají v platnosti.

Někdo potřebuje striktní předpis, někdo ne. Někdo svému protagonistovi zamotá život pořádně, někdo jen trochu. Ale vždy by měl vědět, odkud se svou povídkou vychází a kam směřuje. Níže uvádím několik různých tras od A do B, hlavní zápletka naznačena obyčejnou černou čárou:

Všimněte si, že všechny tři trasy vychází z bodu A a končí v bodě B. Cestou se ale rozhodně nudit nebudete – a plně přitom uznávám, že ta fialová čára je něco, co by slušelo myšlením pánů tvůrců Doktora Who…

Cirrat