Článek o přivlastňovacích zájmenech jsem sliboval již před časem, ale až dodnes jsem neměl šanci na něm doopravdy máknout, protože oproti těm o klišé vyžadoval jistou přípravu. Co se této přípravy týká, rád bych vás opět odkázal na pravidla kritiky, podle nichž, pokud nám něco pošlete, máme právo použít z vašeho textu úryvky. Právě tak dnes učiním.

Přivlastňovací zájmena jsou důležitá, ne že ne. Je rozdíl, jestli je nějaká věc moje, tvoje, jeho, její nebo vaše. Například v anglickém jazyce se bez nich neobejdete vůbec, ale nezapomínejte, že nepíšete anglicky, ale česky. Čeština má poněkud volnější pořádek slov ve větě, mnohdy nepotřebuje všechno zdůrazňovat, aby posluchač pochopil, o čem mluvíme, a hlavně milovníci vybroušené stylistiky bývají alergičtí na to, když se vám po sobě několikrát opakuje jedno a to samé slovo.

První příklad:

Další pohyb a další slastné teplo v protaženém údu. Spolu se zvyšujícím se nutkáním pohybu se probudilo i vnímání okolního světa. Její vědomí se obracelo z vnitřního světa do vnějšího. Zkoumalo vše kolem. Teplota prostředí nebyla ideální. Její změna byla jedním z důvodů jejího probuzení. Podivné bzučivé zvuky byly další důvod. Znepokojivé. Probudilo ji to předčasně. Jen o chvíli dřív. Její proměna se mohla dokončit i v bdělém stavu. 

Vidíte to taky? V jediném odstavci se čtyřikrát vyskytlo její(ho). Nejvíce to bije do očí u věty „Její změna byla jedním z důvodů jejího probuzení.“. Její pokaždé odkazuje na něco jiného, ale stylisticky to působí neučesaně.

Další ukázky:

Ucítil ve svých nohách silné vibrace.

Co takhle „Ucítil v nohou“? Těžko něco ucítil v cizích nohou.

Zdálo se mu, že sám ďábel se nyní šklebí do jeho tváře a posmívá se jeho neznalosti.

Což takhle „…že sám ďábel se MU šklebí do tváře…“? Sice se objeví v jedné větě dvakrát „mu“, ale zbavíte se tím dalšího přivlastňovacího zájmena. Je vcelku jasné, do čí tváře se ďábel šklebí. Z mého pohledu je lepší dvakrát mu, než dvakrát jeho.

Oblíbeným příkladem, který uvádí na svých přednáškách Jiřina Vorlová, bývá „Poskočilo mu jeho srdce“. Na této přednášce jsem byl svědkem debaty, že být to povídka o pašerákovi orgánů, který uvnitř těla pašuje několik dalších srdcí a proto ví, že poskočilo právě to jeho, budiž vše odpuštěno.

Pokuste se přivlastňovací zájmena omezovat. Pokud lze větu napsat tak, abyste je použít nemuseli, napište ji tak. Když lze takové zájmeno úplně vynechat, klidně ho vymažte. Pokud text zaplníte stále dokola slovem „svoje“ v různých variacích, je to všechno, jen ne stylisticky správně.

Čeština není angličtina. Bez přivlastňovacích zájmen se mnohdy bez problémů obejde, aniž byste čtenáře ochudili o skutečný význam toho, co chcete sdělit.

Sikar