Se zpožděním ale přece – report z kreativní jízdy, na kterou mě upozornila Sussanah (ještě jednou díky, knihovnická mafiánko!) a byla to opravdu vydařená akce.

Domluvila jsem se s kamarádkou, že se sveze s námi a udělá nám pár fotek, to abychom měly památku na účast. Den předem jsem se ještě potkala s další velmi milou duší – a rázem bylo o dva účastníky víc.

Na místo jsem dorazila s dost velkým předstihem, přece jen jsme si potřebovaly předat foťák a probrat všechny důležitosti. Inteláci všeho druhu už byli na místě, pořizovali promo záběry a probírali logistiku. Naše účastnická tlupa 4+1 (4 účastníci, 1 fotografka) se definitivně sešla potom, co jsme se všichni zaregistrovali, nafasovali triko a USB disk se zadáním. Ještě než jsme byli vpuštěni do metra, byly i s námi pořízeny promo záběry, například takovéto (já jsem ta v klobouku):

A vznikly i pohyblivé obrázky (v jednu chvíli se tam mihnou moje ruce, muhehe):

Většina lidí na dohled ode mě začala startovat své stroje ještě před vlezem do metra. To se ukázalo jako správné rozhodnutí, protože jsme my i organizátoři předpokládali, že souprava bude nějakou chvíli stát a jako pokyn k tvorbě bude sloužit klasický zvukový signál a fráze “Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají.” Realita nás ovšem trochu vypekla, startovní gong zazněl pár vteřin po našem nástupu, a tak se z ležérního usazování stala, alespoň v mém případě, trochu hektická záležitost.

Hlavně mi zatrnulo z toho, zda můj tablet bude schopný přechroupat USB disk, protože Androidí tablety automaticky USBčka neberou tak, jako například klasické PC. Musíte mu dodat eci-špeci aplikaci, která mu komunikaci s USBčkem umožní. Takový jsem si sice den-dva před akcí stáhla, ale to nezaručovalo, že se vše rozběhne tak jak má. Přece jen, jsem celoživotním studentem Murphyho, a v tomto oboru je velký důraz na praxi…

Naštěstí jediné, co mě při tvorbě nakonec potrápilo, byla klávesnice – při předchozím testu to dala, ale v metru zase stávkovala a odmítala psát písmenka “ó”, “ň”, “ď”, “ť” a podobně. Slova jako “vagón” a “fotobuňka” byla najednou problém.

Zadání bylo dvojí – námět na tvorbu byl “Každá dostatečně pokročilá technologie je nerozlišitelná od magie”, známý to citát od A. C. Clarka, a dodatečná podmínka zněla, že v názvu díla musí být název jakékoli stanice pražského metra. Tady na shortlistu se můžete podívat, jak se se zadáním vypořádala díla vybraná do finále – je možné, že výherce bude znám už dnes! Zcela neskromně se přiznám, že mě výskyt mé práce na tomto seznamu velmi těší. 🙂

Časový limit byl jeden stresující faktor. Přece jen, i když cesta přes trasu B trvá hrubým odhadem 40 minut, za tu dobu jsme museli nejen přečíst a přechroupat zadání, ale také si rozmyslet co a jak budeme tvořit. Jak jste viděli na videu, sice se psalo asi nejvíc, ale zdaleka to nebyl jediný typ příspěvku, který vznikl.

Dále možná některé vyváděli z míry fotograf a kameraman, kteří probíhali všemi třemi vagóny a dokumentovali o sto sedm. Občas bylo potřeba, aby účastník něco řekl do kamery, a tak se čekalo na stanici, aby metro nehlučelo, dotyčný vybraný byl tedy vyrušen ze své tvorby, najednou přemýšlel o něčem jiném, vymáčkl se do kamery a pak tedy mohl pokračovat dál. Vzhledem k typu akce se tohle dalo očekávat a je to vůči organizátorům fér, abychom jim pomohli, když nám přichystali takovouhle zábavu – a ještě s věcnou cenou, ale chápu, že ne každý je takový exhiboň, jako já, nebo zvyklý na objektivy a obecenstvo jako Suss, která se ve volných chvílích věnuje historickému šermu. Blesk do očiček taky nic moc, ale co se dalo dělat.

Někteří účastníci pak měli ještě  něco vyšší obtížnost, to když se například nad dva kamarády postavilo několik postarších dam, které si nad nimi několik stanic hlasitě vyprávěly, že jsou strašní hulváti a nepustí je sednout. Ale i s tím se počítalo dopředu, protože jsme od začátku věděli, že pojedeme v běžném provozu metra a nikoli v nějakém chráněném prostředí. Já mám pocit, že kolem mě se nic takového neudálo – ale já taky měla na uších sluchátka a na plné pecky album Archangel od Two Steps From Hell 🙂

Musím přiznat, že jsem v té rychlosti nasekala docela ošklivé překlepy, kterých jsem si všimla až po odevzdání práce. A podobně jako účastník, který na videu mluví kolem času 2:20, jsem si až na poslední chvíli ověřovala, jestli jsem opravdu práci uložila na soutěžní flashku. Ukázalo se, že ne, ale naštěstí jsem na poslední chvíli tenhle přehmat napravila. O kvalitě mého rychlopsaní se můžete přesvědčit kromě oficiálního shortlistu ještě na mém blogu, kde Hlavní nádraží visí už od soutěžního dne.

Mám ohledně téhle rychlovky pocity velmi smíšené – na jednu stranu jsem od sebe čekala ještě větší blbost, na druhou stranu bych potřebovala ještě tak dvacet minut na to, abych ji dotáhla do nějaké podoby, se kterou bych byla spokojená. A kdyby se mi povedlo odlovit překlepy před odevzdáním, byla bych i nadšená.

Soutěžní dojmy a pojmy od Sussanah najdete na jejím blogu. Další zajímavý článek je například zde z pera Petry Piscové.

Na jízdu se přihlásilo kolem sedmdesáti lidí, před vstupem do metra se jich zaregistrovalo 52 a soutěžních prací po dokončení napočítali organizátoři celkem 41. Vím, že někteří nestihli dopsat, někteří to vzdali ještě v průběhu jízdy (budiž jim čest, že to zkusili), je možné, že některé potrefila nehoda v podobě souboru neuloženého na flashku. Zajímalo by mě, kolik bylo zástupců které činnosti, ale to se asi dozvíme později.

Nezbývá, než vložit galerii obrázků a čekat na finální verdikt poroty, který je už už na spadnutí. Sakra, to napětí! 🙂