Jak už jste si asi všimli, i když všichni tři, já, Ekyelka a Sikar, spolupracujeme velice úzce, rozhodně to neznamená, že máme stejné názory. Dokonce si na tom zakládáme, protože tak obsáhneme více aspektů povídek, nabídneme různé pohledy na věc a co neví jeden, ví zpravidla někdo z ostatních. Stejně tak se liší i naše pohledy na kritiku, a proto bych vám ráda představila svůj osobní přístup k věci. Nemyslím si, že můj způsob je jediný možný a ten nejlepší, prostě mi nejvíc vyhovuje a nejlíp se mi s ním pracuje, a tak se vám ho pokusím přiblížit. Protože třeba někomu z vás pomůže v tom ujasnit si, jak byste třeba mohli poskytovat zpětnou vazbu ve svém okolí i vy.

Jak je u mě obvyklé, začnu původem slova: výraz “kritika” pochází z řeckého krinein a kritiké techné, umění rozlišovat a posuzovat. Asi jste si všimli, že to neznamená “zostudit autora” nebo “co nejvíc to strhat”, což si lidé bohužel pletou. Možná i proto, že slovo “kritizovat” vnímáme spíše ve významu “ukázat, co dělají lidé špatně”. Je to jeden z důvodů, proč se výrazu “kritizovat” já sama snažím vyhýbat a většinou mluvím o zpětné vazbě a podobně. I když občas narazím na autora nebo povídku, které ve mně vyvolají zhruba takovouto reakci:

Pokud chcete na něco provádět kritiku, měli byste být schopní to rozebrat na kousky, zase složit a podívat se, jak všechny kousky jednotlivě i celek fungují, co to dělá a k jakému výsledku to vede. Pak si uděláte dostatečný odstup a dojdete k nějakému závěru. Tak to alespoň vidím já.

Říká se, že kdo umí, ten tvoří, a kdo neumí, ten kritizuje. A jsme zase u toho – říct, že je to všechno špatně, to není kritika, to je honění si vlastního ega. Kritika by měla autorovi ukázat přesné body, ve kterých se může zlepšit, v případě možnosti i navrhnout řešení. To ovšem vyžaduje, že kritik by se měl detailně seznámit nejen s věcí, kterou kritizuje, ale i s nástroji a postupy, které autor použil. Sám by měl mít opravdu dobrý přehled a ideálně by měl sám vodu kázat i pít, tedy dodržovat to, o čem mluví.

Myslím si, že na kritika číhají především tyto pasti:

 

Co je ovšem zajímavé, tyhle čtyři body lze obrátit naruby – a zase to bude špatně! Je to ve své podstatě pořád to samé, jen opačný extrém:

 

Jak vidíte, je toho dost, na co musíme dávat pozor, ještě než se vůbec dostaneme k samotnému čtení. Jednomu by se z toho i zamotala hlava (a je fakt, že delší kritická práce je opravdu náročná)…

Proč se tedy s kritikami vůbec pářeme? Jednak opravdu proto, že všichni tři máme pocit, že knihy českých autorů, které jsou na českém trhu označovány za bestsellery, nám zanechávají divný pocit v ústech, a tak se s tím snažíme něco udělat. A u mě rozhodně ještě proto, že kritizování ostatních mi umožňuje dřív rozpoznat chyby ve svých vlastních textech a rychleji je napravit – nebo se jim úplně vyhnout. Myslím si, že každý autor by se měl aspoň chvíli věnovat babrání se v pracích svých kolegů – ne proto, aby odstranil konkurenci nebo něco vyšmíroval, ale aby snáze získal odstup od svých vlastních věcí.

Ideálem je objektivní kritika, ale to je poměrně těžce dosažitelné. Vezměte si, že jste technik a děláte posudek na nějakou novou součástku. Máte přitom k dispozici české státní normy, normy ISO, evropské normy, tabulkové hodnoty materiálu, výkresovou dokumentaci a třeba zkušební protokoly, a tak si najdete v těchto všech zdrojích, co ta součástka má vydržet, jaké má mít rozměry a podobně. Pak jen projdete příslušné protokoly a odškrtnete, zda díl požadavek splňuje nebo ne. Hotovo.

Jenže umění má za úkol oslovovat jedince a vzbuzovat u něj emoce a dojmy, – a zvlášť u psaní fikce máte v ruce prakticky jen pravidla pravopisu, slovník spisovné češtiny (a ani ten není vždy použitelný), slovník cizích slov a mluvnici. To jsou vaše “normy”, vše ostatní je autor vs čtenář. Tak si k tomu ještě přidejte hafo encyklopedií a podobně, to když se váš autor rozhodne použít nějaké reálie z našeho světa, no a ještě kritické myšlení, prostorovou představivost, schopnost donekonečna pokládat otázku “a proč?” a umění porozumět psanému textu (píšu umění, protože mám pocit, že ho ovládá čím dál tím míň lidí).

Co autor napsal: “Záclony byly modré.”

Co vidí interpret: “Modrou barvou chtěl autor vyjádřit, že ve skutečnosti jsou všechny postavy v tomto románu v dlouhotrvající depresi.”

Co autor myslel: “Záclony byly modré.”

Všimněte si, že nepíšu “schopnost porozumět tomu, co chtěl básník říci” – to je totiž na básníkovi. Pokud vás někdo požádal o zpětnou vazbu, je vaším úkolem popravdě mu říci, jak na vás jeho dílo působilo, nikoli se snažit rozšifrovat, jestli tam nezakopal nějaké “hluboké pravdy”. Autor by pak z vaší zpětné vazby měl sám poznat, jestli se mu jeho záměr splnit povedlo nebo ne, proto se vyvarujte hlubokých filozofických pravd, esoterických pojmů a dojmů a podobně. Je jedno, jakou máte filozofii, náboženství, světonázor – hodnocení a posuzování uměleckého textu opravdu není ta správná příležitost pro jejich projevení, nedej bože prosazování.

Každá kritika může ublížit. Na to se ale můžete ohlížet jen do určité míry – rozhodně je potřeba se vyvarovat veškerých osobních poznámek na autora a držet se jen a jen hodnocení jeho díla. Občas ale i tak zjistíte, že jste autora rozladili, zvlášť pokud mu do té doby rádobykritici, kteří trpěli bodem “autor je dokonalý a nedělá žádné chyby”, opakovali, jak je skvělý, úžasný, a že všichni před ním musí padnout na zadek.

Není to vaše chyba, často to ani není autorova chyba, ale ani se to nedá úplně svalit na ty rádobykritiky – ne každý má na tohle nervy a ne každý se dokáže přenést přes ten úžas “můj kamarád něco píše a jednou určitě bude slavný, jůůů!” Ne každý se také dokáže popasovat s tím, že když svému kamarádovi řeknou, že píše tuctovky o ničem, mohou o toho kamaráda přijít. Navíc jsme obecně vychováváni k tomu, že otevřená kritika se nenosí, že bychom neměli zraňovat něčí city, a že pokud nemůžeme říci něco pěkného, měli bychom mlčet. Ale když jim o těch chybách neřeknete, jak se sakra můžou změnit? To na to mají autoři přijít nějakým divným typem osmózy? Čekáte, až autor, kterého jste nepoctivě chválili, narazí na odmítnutí vydavatelů a reálný svět? To je docela sviňárna, ne?

A tady se vracíme na začátek: je potřeba poukázat na chyby, aby se z nich autor poučil. Ale co s tím, co se nám líbilo, máme to mlčky přejít?

Moje osobní odpověď zní “V žádném případě!”

Pokud na vás nějaký kousek textu zapůsobil, něco vás rozesmálo, rozplakalo, napjalo, je vaší povinností jako kritika to autorovi oznámit. Pokud se vám něco líbilo, měli byste mu to říct, spolu s důvodem, proč je to ok, a to ze stejného důvodu, jako mu oznamujete chyby. Když nebude vědět, co dělá z našeho pohledu dobře, jak v tom má pokračovat?

Když se taky vrátíme k původnímu významu slova, je to “posuzovat”, nikoli “odsuzovat”. A proto s tím špatným musíte dát najevo i to dobré. Nehledě na to, že pokud na autora budete chrlit jednu výtku za druhou a nikdy mu neřeknete, že něco dělá správně, můžete ho tím opravdu umlátit.

Je rozdíl v tom, někomu napsat tzv. “sluníčkový komentář”, kdy mu nevytknete ani ty nejzjevnější chyby, jenom proto, že ho nechcete rozladit, nebo mu poctivě pochválit to, co se vám líbilo, s tím, že mu řeknete proč. Je to opět otázka míry a cviku, ale je to druhá strana téže mince.

U poskytování zpětné vazby byste neměli ztrácet z dohledu to, co je vaším cílem. Pro mě je to autor, který se zlepšuje a dosahuje dobrých výsledků na svém poli. Takový autor je šťastný autor, protože se vymakal a zvítězil nad svými chybami. Šťastný autor, například ten oslovený nějakým vydavatelstvím, vypadá hodně podobně jako šťastný kadet vesmírné flotily:

A kritik, který k tomu přispěl a teď to pozoruje, z toho mívá asi takového pocity:

Už nás chápete? 🙂