Původně na tomhle místě měl být jiný článek, a to “Obligátní sexy scény”, ale o víkendu jsme propátrali zase pár povídek a zjistili, že docela dost autorů má problém s prostorem. Kámen úrazu je povětšinou v tom, že se nezastaví a nezeptají se sami sebe “Jak by tohle v reálu vypadalo?”

Ti, co mě znají už nějakou dobu, ví, že se často odvolávám na článek Dohoda, který spatřil světlo světa před pár lety. Hodně si zakládám na tom, že prostě není fér vůči hráčům měnit pravidla hry uprostřed hraní a stejně tak není fér vůči čtenářům měnit bezdůvodně prostor, postavy a pravidla vašeho světa uprostřed jejich čtení. Spousta lidí si velmi podrobně promyslí, jak jejich svět funguje, jaké tam mají rasy, čím se vyznačují, jak vypadá jejich kouzelný les nebo vesmírná loď, ale zapomínají na takové věci, že pokud někam napíšou, že místnost neměla žádná okna ani dveře a najednou někdo vešel, měli by honem rychle vysvětlit, proč ten dotyčný umí procházet zdí. Nebo že pokud někdo sedí v letadle typu Boeing 747 úplně vzadu, fakt nesedí nejblíž motoru, protože těch je jednak několik, jednak jsou venku na křídlech a vzadu jsou toalety…

Je fakt, že my psavci zpravidla nebýváme natolik umělecky schopní, abychom si mohli vlastní text doprovodit i vlastními ilustracemi (fotografie nepočítám). Na ty, kteří to dokážou, hledím s fakt velkým obdivem, protože je to něco daleko nad rámec mých schopností – já se zasekla někde na úrovni hůlkových postaviček.

Rychlý náčrt situace, kde kdo stojí, jak vypadá třeba byt protagonisty (abyste mu třeba neustále necpali gauč do cesty bez ohledu na to, kam zrovna jde) nebo kudy kdo při velké bitvě útočí nebo ustupuje (a kde jsou překážky typu vysoká věž nebo balvan, který nepřeskočí, aby najednou půlka postav nezačala třeba právě procházet zdí), si nežádá zrovna vysokého umění. Může to třeba vypadat i takhle:

Ano, takhle nějak si složitější situace kreslím já. Ne, že by zrovna tohle byla složitá situace, ale jako příklad postačí. Už mám vychytané, co si jak zakresluji, takže mám ve svých náčrtech daleko méně popisků, ale vy si to samozřejmě dělejte po svém.

Já osobně se domnívám, že jádro pudla je v nehmotné podstatě psaní. Sice po nás zůstávají stohy potištěných nebo popsaných papírů, ale i když na nich stavíme sebevětší hrady, vesmírné stanice, sídliště nebo lesy a bažiny, všechno to začíná představou v naší hlavě, kterou se snažíme komunikovat k lidem, kteří nám do hlavy nevidí. A když něco neustále máte jenom v hlavě, jen těžko uděláte krok zpátky, abyste se podívali, jak to vlastně vypadá. Občas je tedy potřeba si vyrobit něco hmotného, co si můžete dát před oči “zvenku”, ať už je to mapka, model krajiny, postavička z moduritu nebo fotka někoho, kdo vypadá přesně jako vaše postava, aby neměla chvíli modré oči a chvíli zelené.

Obrázek výše ještě použiju k tomu, abych vám předvedla další bod úrazu, který s pozicí v prostoru, resp. s jeho změnou, souvisí, a to je časový faktor.

Řekněme, že aby se postava B dostala z místa na prvním obrázku do místa na druhém obrázku, potřebuje 4-5 kroků. Pokud je provede během jediné setiny vteřiny, měl by to být sakra autorův záměr a ne chyba. Pokud jí to zabere čtvrt hodiny, zase – měl by to být záměr a ne chyba. Pokud jako autor nevíte, jak dlouho zaberou čtyři kroky, vezměte si do ruky mobil a najděte si v něm stopky (pokud máte chytrofon, který je nemá v základní výbavě, stáhněte si příslušnou aplikaci), zvedněte zádel ze židle a choďte po místnosti. Pokud jste tělesně postižení natolik, že nemůžete vstát, vyčkejte příležitosti, kdy někdo projde kolem, a měřte!

Pokud vaše postava jede autobusem z Brna do Prahy v dnešním světě, mrkněte na jízdní řády. Pokud jede na koni, nezbývá vám, než si dohledat průměrnou rychlost koní při různých typech pohybu (krok, klus, cval), k tomu nezapomenout na to, že kůň není auto, potřebuje odpočívat, nevydrží cválat v kuse několik hodin, musí žrát, pít, v noci se musí spát, atd. Hledejte, šmudlové, protože jinak budete psát naprosté nesmysly.

No a pak máme s pozicí v prostoru ještě jeden problém, a to je poloha těla jako taková.

S tím mají ovšem problém i výtvarníci – mrkněte na dva článečky, oba v angličtině, ale hlavní jsou na nich ty obrázky: Jim C. Hines se tady pokusil zaujmout pozice, v jakých jsou zobrazeny ženy na obálkách knih. Už na té první fotce dostal během chvilky křeč do levého boku, a tam, kde pózuje s vodní pistolkou (u červené obálky knihy) píše, že je jeho bratr chiropraktik, a kdyby všichni zaujímali takovéto pozice, byl by z něj miliardář. Jo a taky že ta pozice příšerně bolí. V druhém článku Ils nadává na předvedené komiksové “bojové” pozice žen a tvrdí, že takovou pozici nezaujme ani hadí žena. Následují fotky Ils s trupem přetočeným prakticky o 180° oproti nohám a podobně, takže bych tomu věřila. (Mimochodem, nevíte někdo, jestli je to chlap nebo ženská? Ze zvědavosti?)

Psavci se ale dopouštějí snad ještě zajímavějších blbin. Tuhle jsme hromadně narazili na povídku, kde se postava zvedne z lehu na všechny čtyři a upraví si dejme tomu kravatu. Vzhledem k tomu, že ta postava byla v textu popsána jako běžný humanoid, fakt by mě zajímalo, jak se jí to povedlo, a kde měla schovanou tu pátou končetinu…

Jo kdyby se zvedla do kleku, to by byla jiná! Klečící postava má volné ruce a může si upravovat oblečení daleko lépe.

Autorova blamáž nám sice poskytla několik chvil zábavy, ale s takovou ho prostě nejsem schopná brát vážně, protože mám pocit, že ze svých čtenářů (a tedy i ze mě) dělá blba. Ono to sice může působit jako slovíčkaření, ale ty pozice prostě nejsou to samé. Nejsou. Já s tím nepohnu, i kdybyste se na hlavu postavili.

Nadávám tolik proto, že tenhle blam se objevil ve vydaném textu. To znamená, že to nezachytil autor, nezachytil to korektor, editor, vydavatel. Je to nepečlivé a působí to na mě jako “čtenář sežere všechno, hlavně že já mám vydáno”. Neříkám, že tam takový záměr byl – ale proč bych se měla jako čtenář vůbec zabývat někým, komu nestojím za pořádnou práci?

Když něco takového objevím v textu, který mi někdo poslal na zpětnou vazbu, ať už soukromě nebo přes Triumvirát, nadávám, ale beru – dotyčný autor vyhledal zpětnou vazbu, zpravidla dřív, než podobné hlouposti zvěčnil ve vytištěné podobě. A tak nadávám jenom trochu a mám radost, když se příště něco takového neopakuje.

Ale ve chvíli, kdy něco takového najdu v knize? Kde bych čekala, že si dá na tom záležet nejen autor, ale i ten, kdo připravuje texty pro vydání? Mnohem, mnohem horší.

Když už někde zmiňujete nějakou konkrétní pozici a nejste si úplně jistí jestli to, co popisujete, vůbec může fungovat, zkuste si to! Psaní sice vypadá jako pohodlná zábava, kdy “jen” sedíte u počítače nebo u stolu a házíte své myšlenky na papír, ale to jen do chvíle, než to začnete dělat pořádně.

Aby výtvarník uměl dobře kreslit postavy, tráví hodiny skicováním, často podle takových těch kloubových panenek, kouká do anatomických atlasů a studuje lidi, jak se hýbou, a jestli si náhodou při takovéhle pozici nevyvrátí loket nebo nezlomí vaz. To, že vy kreslíte slovy a ne tužkou nebo olejem, není výmluvou, proč byste neměli dělat to samé.

U zmíněného textu jsem měla sto chutí najít autora, nechat ho, ať si stoupne na všechny čtyři, a pak ho nutit, aby si upravil kravatu – ale plácat ho přes prsty pokaždé, když pozici poruší. Protože něco takového on udělal své postavě. Sice by si něco takového pravděpodobně (doufám!) rozmyslel už při slovním upozornění, ale takhle bych se aspoň odreagovala…

A tak se vracím k té otázce, kterou jsem zmiňovala na začátku: “Jak by tohle v reálu vypadalo?”

Kreslete, modelujte, čučte do atlasů, zkuste si to sami. Ať už se jedná o pozici v prostoru a její změnu, čas, který zabere, nebo o polohu těla, pokud si nejste 100% jistí, hledejte a zkoušejte. Nemusíte všechno držet v hlavě – stačí, že tam máte ten příběh. Přeneste občas něco do fyzického světa, abyste viděli, jak to funguje. Moc vás prosím.

Cirrat