Článek jsem sice nazval léčivý lektvar, ale hodlám se zaměřit spíš na přesně opačný problém. Jak totiž funguje léčivý lektvar? Pokud jste někdy hráli nějaké RPG, museli jste se s různobarevnými lahvičkami (oblíbená bývá červená) setkat. Hrdina bojuje s nepřáteli, je zraněn, vypije lektvar a rázem je jako rybička. Zpravidla je tento akt doplněn popiskem typu „Cítíš, jak se ti žilami rozproudila léčivá moc lektvaru a tvá zranění jsou pryč“.
Teď se zamysleme nad logikou podobných her. Zasáhne vás šíp. Pán jeskyně hodí kostkou a oznámí vám, že jste přišli o pět životů. Fajn, běžíte dál. Teď vás někdo sekl mečem. Dalších sedm životů. Je načase dát si léčivý lektvar.
Fajn, to je hra a její pravidla. Jenže teď si představte realitu. Zasáhl vás šíp. Do nohy, takže vás to bolí jak sviňa a sprintovat jde rázem o něco hůř. Mečem vám někdo zlomil ruku. Pravou, v níž svíráte vlastní meč, tudíž si moc nezabojujete. Tak nějak bych rád viděl léčivý lektvar, který vám ve vteřině narovná kost a ještě ji donutí expresně srůst.
Z toho, že hrdina vydrží v podstatě jakékoliv zranění, se stalo nádherné klišé. Ano, vždycky se mezi námi pohybovaly akční mlátičky, které dovedou až drze ignorovat, že je někdo postřelil. Na rovinu, zraněného hrdinu, který se rozhodne na svá zranění kašlat, jen aby splnil úkol, překousnu bez problémů. Výjimečně silní jedinci jsou schopni vydržet kdeco. Jenže sakra, hodí se v textu zmínit, že skutečně trpí. Že každý rychlejší pohyb jim působí bolest. Prostě, že když je vaše postava zraněná, odráží se to na ní. Aspoň nějak. Únava. Klidně i tvrďácké syknutí bolestí. Znáte to, drsný muž vydrží i otevřenou zlomeninu, ale když se žena dotkne drobné ranky na jeho čele, najednou to cítí. Pravda, tím se dostáváme k trochu jinému klišé.
Dost často se ale setkávám s tím, že postava, o níž víme, že je docela obyčejným člověkem, žádným svalnatým nadmužem (nebo nadženou, abychom byli politicky korektní), je schopná takových kousků, jako že se zlomenou nohou ujde několik kilometrů, než si to ráčí uvědomit. I kdybychom člověku aplikovali hodně silné léky potlačující bolest, obávám se, že by v případě horší zlomeniny stále padal na hubu. Osobně jsem neměl nikdy nic zlomeného, ale jednou za pár let si vymknu kotník. Pitomá vykloubenina, ale bez berlí se pak nehnu s místa (když jsem se stěhoval, berle byly jedna z těch opravdu důležitých věcí).
V reálu není zranění jen několik škrtnutých životů. Postava ve hře může mít padesát životů ze sta, ale v reálu by měla zlomenou ruku, nohu, otřes mozku a silně by krvácela. Zlomená ruka zajistí, že skutečně nepozvednete pistolí a nezačnete střílet po nepřátelích. Postava, které by ze sta životů zbýval jeden, je už vlastně mrtvá.
Dělejte rozdíl mezi „low HP“ a „neslučitelné se životem“. Ze zranění ohrožujících život se vás hrdina jen těžko vyspí. Zranění má na lidský organismus sakra velký vliv, ať už se jedná o prostou neschopnost něco udělat, bolest nebo klidně i dopad na psychiku. Vaše postava by se podle toho měla chovat. Nesežeru vám větu „Měl jsem zlámaná žebra a bylo mi to vlastně jedno“ (opět jednou čerpám z hlubokých archivů povídek, co mi kdy prošly rukama).
Něco jako léčivý lektvar, který vás ihned zbaví zranění, neexistuje. Proto také neexistují těžká zranění, která by vás neomezovala. Pokud už váš hrdina vydrží pět průstřelů hrudníku, ať k tomu má sakra dobrá důvod a autor by to měl zdůvodnit!
Sikar
Příště: Je to přeci jen obyčejný sedlák
http://cs.wikipedia.org/wiki/Rodger_Young
Youngova četa byla 31. července 1943 na Nové Georgii držena pod intenzivní palbou z japonského kulometného hnízda, skrytého na 70 metrů vzdálené vyvýšenině. Young byl zraněn již při první salvě. Když se však začala četa stahovat, Young vykřikoval, že vidí na nepřátelské postavení, a začal se k němu plížit. Další dávka z kulometu ho ovšem opět zasáhla a způsobila mu další zranění. I přesto ale pokračoval, přitahujíce na sebe nepřátelskou palbu, ačkoliv sám měl pouze pušku. Když byl konečně dostatečně blízko kulometného hnízda, naházel do něj ruční granáty, při tom byl ale znovu střelen, tentokrát již smrtelně. Tím, že odklonil střelbu japonského kulometu, umožnil Young své četě, aby se stáhla beze ztrát.
A pak že nerostou…
Nedávno jsem četl Hvězdnou pěchotu. Tohle bylo sakra do živého.
A jo, tohle je ten hrdina, o němž píšu, že to zvládne. Plchužel jsou mezi námi tací, co píšou, že tohle zvládne třináctiletý kluk.
A navíc, ten chlap měl dost smyslu pro fair play, že nakonec stejně svým zraněním podlehl…
Taková střelná rána od kulometu (byť jen škrábnutí) by musela sakra bolet! (Dělám si krapet legraci, mám modrou, ale je to pěkná ráže – myslím ten kulomet, který pálí kadencí: ratatata.) A ten vojcl dostal od Japonců hned několik průstřelů… A furt šel, to je skorem jako z těch ruských filmů, kdy ten Ivan prostě šel, šel a šel, bez ohledu na skopčáky. Asi nebyl ze Země! 😉
někde jsem četl, že smrtelná měla být už první salva… ale někteří lidé prostě kašlou na pravidla a jedou si v adrenalinovém rauši
Což o to, podobných reálných příběhů je zaznamenáno přehršel, ale většina jejich aktérů na konci zemřela. Tady myslím šlo spíš o to, že kdybych o tom psal povídku, tak bych se rozhodně zmínil o tom, jak křičel bolestí a vztekem, pak už jen sípal a bublal skrze otvor v hrudníku, ale stále se s tváří zkřivenou nekonečným odhodláním dral vpřed vstříc nepřátelské palbě, hrdinské smrti a zatraceně dobrému příběhu. 😀
A proto se říká, že se nemá psát podle reality, protože ta je často příliš neuvěřitelná 🙂
Je mi jasné, že je můj komentář trochu pasé, ale neodpustím si citaci z jedné mé oblíbené knihy, kde hlavnímu hrdinovi, v momentě, kdy mu bylo jasné, že to s ním nedopadne dobře, proběhla hlavou myšlenka: “Smrt může připadat hrdinská leda tak lidem, kteří jí nemusí podstupovat. Namátkou mě napadají prezidenti a spisovatelé.”
Hrdina však může mít i tak silnou vůli. Nízký práh bolesti. Moře adrenalinu vlévající se do krevního řečiště. Může být unavený, otupělý, zdrogovaný, velice silně motivovaný. Docela chápu, že ti vadí namachrovaní hrdinové, kteří vypadají, jako že své tělo řídí z od bolesti oprostěného kokpitu kdesi uvnitř hlavy.
Nicméně třeba uzavřená zlomenina nebo nalomenina kosti prý často bolí méně, než vymknutý kotník. Nateklá tkáň kost zpevní a někdy se s tím dotyčný ani nevydá k felčarovi.
Ale hojivý lektvar je přeci magický! Nebo alespoň umíchaný z nejroztodivnějších bylin sbíraných při měsíčku. A magie být logická nemusí. Ostatně ani lidé nemusí být logičtí… protože lidé logičtí nejsou. Ustoupím však potud, pokud se autor povídky příčinou této odchylky (výjimečné odolnosti vůči bolesti, kupříkladu) částečně zabývá :o)
Na průstřel hrudníku stačí Kolalokova limonáda!
Já měla zlomenou ruku, nejdřív jsem si myslela, že je jen naražená, ale ani tak jsem neměla chuť zkoušet s ní hýbat, dokud nebudu mít v druhé ruce rentgen, který potvrdí naraženinu. Nakonec ji nepotvrdil.
Kotník jsem měla taky jednou a musim říct, že je to daleko, daleko, daleko horší, než čistá zlomenina.
To jsem se dneska ale rozkecala na všech frontách =D
No, nevím, moje babička na vše výše uvedené aplikovala Francoffku a fungovalo to!
Alpa je dobrá i na žáhu (pálení žáhy), moje babička to tak dělala, večer si trochu sosla a měla na noc vystaráno… Nekecám. 😉
Děda si do Alpy nakládal feferonky.
Můj skromný názor… Jakékoliv “horší” (a větší) zranění s sebou přináší šok (obranný mechanismus lidského organismu), který může s vážnějším zraněním člověka připravit i vo život. A když odezní, přichází bolest… Brrr.
A potom s tím bojujte, že jo? Teda se zbraní, myslím… (Přestože i adrenalin v krvi dělá své.) Má maličkost se povětšinou ve své tvorbě soubojům a bitvám vyhýbá, protože ví, že o tom vím leda tak (cenzůrováno)…
Ovšem, textík je to príma. Občas by se hodil i v reálu nějaký ten kouzelný léčivý lektvar!!! 😉
Tata chodil tři dny se zlomeným zápěstím a další tři dny s otištěným volantem na žebrech (tedy víc jak jedno žebro), než si toho po bouračce všimnul a doktoři mu to ošetřili. Takže i se zlomeným zápěstím nebo žebry se dá fungovat. Ale pak už ten hrneček člověk prostě neudrží.
Jedno žebro, dvě žebra, tři žebra… 😀
Hells yeah 😀
To potom hrdinovi místo krve kolije v žilách červený lektvar a na posledním larpu mě držely pohromadě jen obvazy (měl jsem na sobě víc obvazů kde každý vyléčil 1 život, než jsem měl maximum životů) 😀
V počítačové hře je to už všeobecně přijaté klišé, v DrD a podobných příběhových hrách by se aspoň mělo zmínit, že družina si dala den pauzu a hraničář se staral o raněné, ale v povídce to, pravda, nemá co dělat. Ještě tak v nějaké hack&slash conanovce, nebo v Rambovi (zašít ránu dratví, ukousnout zuby a jít zase do boje – to má styl).
Zranění a šok. Oboje paří k sobě. Pokud se v případě zranění nedostaví obranná reakce (šok/bolest) muže se jednat o sakra velký problém. Popisované je dost případů, kdy byl voják během útoku postřelený do nohy, a zjistil to až večer po bitvě, když klesl adrenalin. Bohužel, na toto relativně banální zranění a s ním související ztrátu krve pak často zemřel. Většinou noc po bitvě, nebo následující den. Zásadní informace ohledně zranění (nejen střelných) jsem našel v románu Laskavé bohyně (Jonathan Littell). Volně přístupné na internet jsou i lékařské návody na ošetřování v polních podmínkách (diagnostika a řešení akutních problémů) a dokonce i v češtině. Jinak v tomhle trochu švindluju. Když nevím, nebo si nejsem jistý, obrátím se s dotazem na bratra (dělá u rychlé záchranné).
Myslím, že takhle “švindlujeme” všichni, pokud tedy nechceme psát naprosté nesmysly. Někdo má bráchu u záchranky, někdo kamarády zdravotníky nebo studenty lékařství (případně velice trpělivou obvoďačku). A to je dobře, protože se tím redukuje možnost použití léčivého lektvaru.
Hmm, teď mě ale napadlo, jak moc se poslední dobou ve fantasy používá “léčivá magie”. Je to mnohem pohodlnější, než lektvar, ale asi to brzy bude tak profláknutý, že tu bude další klišé. Tam již zákonitosti medicíny neplatí a jistě to mnoho autorů použije. Musím přiznat, že tahle varianta by mi ale asi byla milejší, než kouzelný dryják, který navíc musí být chuťově co největší eklhaft, aby pořádně účinkoval. Což mě dále přivádí k myšlence zmrtvýchvstání (nejlépe na černý pátek) hlavního hrdiny / padoucha, a čeho se u toho vyvarovat. Jenže to už je dost velké OT.
Švindluju úplně stejně a se svými debilními dotazy chodím za kamarádkou, ktera záchranařinu studovala a teď sedí na dispečinku. Chuděra ze mě asi občas docela roste.
hlavně takový lektvar musí být buď sakramentsky magický (pak ale nechápu proč je v nepraktické formě lektvaru a ne třeba pečeti, která se jen zlomí) nebo, ač je brutálně účinný, musí projít matabolismem, což nějaký čas zabere (v lepších případech bych očekával třeba deset minut)
Řekl bych, že lektvary jak je známe dnes je výmysl herního průmyslu. Čekat, až se hrdina vyléčí j nudné a opakuje se to často. A když neztrácí život (což by bylo reálnější – prostě mu jen tak někdo neprojde krytem), tak je celá hra nuda.
Proto máme lektvary (v Diablu třeba i svitky) léčení, které hrdinu rychle postaví na nohy. Kromě počítačových her jsou i v DrD, AD&D a podobných hrách, víceméně ze stejného důvodu. (I když tam už nejsou tak masově používané.)
Do povídky IMHO nepatří vůbec. Možná nějaký magický/svatý lektvar elfí královny, která vyléčí smrtekně raněného hrdinu pokud se mu povede provést něco hodně důležitého. Ale musí být jasné, že tohle je to rarita a nikoliv naučený grif – sáhnout po lahvičce, zubama vythnout zátku, vyplivnout ji a exnout sebe lektvar +20ž.
S tím vojákem, který bojuje i s prostříleným hrudníkem a utrženou hlavou je to trochu jiný problém. Lektvary jsou klišé z her, superhrdina je podle mě důsledek přehnané snahy vylíčit ho jako hrdinu bez bázně, hany a bolesti. Tedy jiná spisovatelská chyba 🙂
Nehledě na to, že se velké většina lidí při zranění udělá špatně. Viděl jsem několikrát, že si někdo něco zlomil/narazil a následně ztratil barvu a pozvracel se. Nejspíše šokem/návalem bolesti etc.
Nikdy jsem nechápal, jak v Amerických filmech (amatérských povídek díkybohu moc načtených nemám) hrdina vstane s nožem v zádech a ještě dovede rozdávat pěsti :/ 🙂
Hormony. Adrenalin.
Zlomit si ruku na výletě v lese a ve válce je rozdíl.
To je možné… každopádně jsem ve filmu/seriálu nikdy neviděl, že se někomu udělá špatně z krve, bolesti etc. zatímco v reálu to vidím furt 😀
Tohle klišé prostě poslední dobou přestává být řešením na všechna zranění od třísky po vyhřezlá střeva. V jedné povídce mám jednu bezva léčitelku, ale když jsem jí pod ruce hodila kluka s rozdrcenou kostí, taky z něj byla pomalu na prášky a musela ho léčit po kouskách asi týden (aby bylo jasno, byla to fantasy léčitelka. Bílé léčivé světlo a tak. Nehodlám nikomu tvrdit, že existuje kombo bylinky-lektvárky-dlaha, které by dokázalo spravit rozdrcenou kost, nota bene v jednom týdnu)