Kdo viděl film Barbar Conan? A teď prosím myslím ten z osmdesátých let s nesmrtelným Arniem, nikoliv nedávnou předělávku, které se raději vyhýbám. V tomto filmu bylo v pár scénách vysvětleno, jak se Conan stal tak mocným válečníkem. Postup byl vcelku prostý. V dětství vypálená vesnice, roky otrocké dřiny u obrovského kola čerpajícího vodu, další roky coby zápasník v aréně. 

Conan v rámci filmu (knihy nyní pomiňme) získal v první řadě dobrou motivaci – pomstu na vrazích svých rodičů. V druhé řadě byla vysvětlena jeho fyzická síla – tvrdá práce. V třetí řadě umění boje – divte se, ale praxe v boji. To všechno autoři shrnuli do pár minut. A co bylo hlavní, doplnili bombastickým soundtrackem.

Jenže pak čtete něčí povídku. Hlavní hrdina je takový Superman bez pláštěnky a se slipy uvnitř, ne venku (opět, nevěřte novému zpracování), kosí nepřátele po desítkách, z očí mu srší blesky a medvědy škrtí holýma rukama. Tohle se děje několik stránek, načež se dozvídáte strašlivou pravdu. Hlavní hrdina byl ve své vsi obyčejným ševcem/pasáčkem vepřů/brusičem kosy.

Prosím? A ke všem těm superschopnostem se dostal jak? Jistě, vždy je několik možností, jak tento vývoj událostí obhájit. V případě fantastické literatury to máte velice jednoduché. Hrdina, zdrcen zničením své vesnice, se obrátí ke svému bohu/upíše se ďáblu a ten do něj výměnou za duši/oblíbeného plyšáka (beze srandy, jeden z nejepičtějších příběhů, co znám, má plyšového medvídka jako důležitý prvek děje) nalije sílu tisíce Hulků na Red Bullu. Upřímně, i to je dost omšelé klišé, ale poskytuje alespoň nějaké vysvětlení.

Když dostatečně dlouho čtete povídky začínajících autorů, setkáte se s tím častěji. Hrdina, obyčejný sedlák, se stává nadčlověkem prostě proto. Prostě proto je vlastně alespoň příjemně nejasný důvod, už jsem viděl i právě onen zelenokožný důvod „Protože se naštval“, ačkoliv chybělo pofidérní vysvětlení v podobě radioaktivity.

Hrdina hledí na zničené a kouřící trosky své vesnice. Bere do ruky meč, který nejspíše upustil jeden z dobyvatelů, a mávnutím kouzelného proutku se z obyčejného vesničana stává bohatýr Ilja Muromec, který si osedlá Čurilu Plenkoviče (bez smíchu, prosím, prožeňte tohle jméno skrze Google) a zatímco meč zázračně metamorfuje na Excalibur, žene se vstříc západu slunce, aby bil a drtil bezvěrce.

Mnozí z nás mají k něčemu talent. Pokud jste četli knihy Povoláni do zbraně a Lživé zrcadlo od Alana Deana Fostera, víte, že lidská rasa má báječný dar k tomu být vojáky. Ale to je science fiction, podle níž většina mimozemšťanů je banda pacifistů, která není schopná na vraždu ani pomyslet, natožpak aby chápali, že lidé ve válkách pobíjeli i sebe navzájem. Alespoň do té doby, než zjistili, že mlátit po hlavě emzáky je větší sranda. Možná, že mezi námi jsou tací, kteří kdyby chtěli, stávají se z nich lusknutím prstů hrdinové. Popadnou meč a zjistí, že byli zrozeni k šermu. Vezmou luk a objeví, že neminou jediný cíl. Nasadí si boty a uvědomí si, že kopání do zadku je jejich životním cílem.

Jenže sakra, neříkejte mi, že talent pro boj se u někoho, kdo celý život maximálně štípal dříví, projeví tak, že se z něj vlivem prožitého traumatu stane největší bijec pod sluncem? Vysvětlení! Prosím vysvětlení, a to hodně dobré.

Mějte hrdinu neporazitelného tvrďáka. Ale zdůvodněte, jak se tímto tvrďákem stal. Když se dozvím, že namísto dlouhých let tréninku se prostě jednoho dne rozhodl, že vezme meč a půjde si to rozdat s pánem všeho zla, kterého navzdory nedostatku praxe rozdrtí… Ehm.

Sikar

Příště: Slyš, toto jest můj plán