Tohle klišé svým způsobem milujeme. Znáte to, dva poskoci míří na hrdinného agenta se zatraceně nízkým pořadovým číslem pistolemi, zatímco jejich šéf, Velezáporák Záporákovič, velice teatrálně vykládá o tom, jak hodlá pomocí svého paprsku smrti sestřelit z oběžné dráhy satelit, který má na svědomí televizní kanál, který on prostě nesnáší. Agent si plán vyslechne, načež díky nějaké sakramentské shodě okolností prchá pryč. Jelikož zná tajný plán, ví, jak padoucha zastavit, pokud možno doslova za pět dvanáct.

Na rovinu? Bylo to tu tolikrát, že se to řadí k jedněm z nejúsměvnějších klišé. Je to nadužívané, nelogické, a i když to dává záporákovi typickou záporáckou osobnost (miluje pompéznost a monology – zkrátka klišé záporák), bývá to dost líný způsob, jak ušetřit našemu špionovi spoustu práce. Než by kvůli všemu tomu protřepaně nemíchanému martini a povolným ženám přišel na to, o co vlastně jde, kniha/film je u konce. (No dobře, teď panu Bondovi křivdím, ale všichni víme, co tím chci říct.)

Je to klišé, je to líné, ale svým způsobem je to také způsob, jak uspíšit děj. Jenže to předně musí být k něčemu dobré pro příběh.

Správný příklad: Záporák vede pompézní monolog, z něhož agent načerpá dostatek informací pro další postup. Agent informace využije k tomu, aby záporákovi zhatil plány.

Jasné jako facka, přímočaré. Je to klišé, ale bylo použito tak, že mělo význam a k něčemu vedlo.

Špatný příklad: Záporák má na mušce svého bývalého kumpána, který ale začal pracovat pro druhou stranu. Nejprve mu kompletně shrne jejich společnou minulost, posléze svůj ďábelský plán. Když to čtete nahlas způsobem, jakým by to nejspíš říkal, zjistíte, že by vedl nejméně pětiminutový monolog. Posléze svého bývalého kumpána… zastřelí.

Ano, čtete dobře. Záporácký nekonečný monolog, během něhož kumpán nejspíš ani nehnul brvou. Vyslechl si nejprve čtyři minuty řečí o věcech, které dávno znal, pak zlý plán, a následně umírá. Byl jedinou postavou příběhu, která o plánu něco věděla. Plán samotný využití nedošel. A co je nejšílenější, to byla, jak mnozí říkají, historická nalévárna, která sice děj trochu vysvětlila (objektivně vzato sice historie pěkná, promyšlená, ale pro pochopení příběhu by stačila tak čtvrtina popsaných událostí, nehledě na fakt, že to říká někomu, komu to říkat nemusí), ale tvořila několik stránek textu. Toto vysvětlení mohlo být podáno méně násilnou formou, než nedobrovolným vzpomínáním dvou bývalých spolupracovníků. (Násilná forma neznamená, že pasáž obsahovala násilí, což doufám všichni pochopili.) To všechno sice jakž takž nahuštěné, ale přesto rozsáhlé. Zabiják jakéhokoliv napětí, které v příběhu bylo, protože se do nás tímto způsobem pokouší autor nalít co nejvíce informací, které jsou ale určené jen čtenáři, nikoliv postavám příběhu, takže vlastně postrádají větší význam.

Jako vždy jsem popsal v pozměněné podobě případ, s nímž jsem se již setkal. Nebyl to však jediný takový, nalévárna se vždy po čase někde objeví, ať už se nám její pomocí pokouší autor říct cokoliv. Minulost, plánovanou budoucnost, pohnutky postav, cokoliv.

Pamatujte, že odhalení velké pravdy by mělo být takové, aby čtenáře svým způsobem nadchlo. Padouchův plán by v něm měl zanechat takové to „Aha, takže ono to všechno směřovalo sem!“, ne „To je nějaký dlouhý…“. Tohle klišé se dá využít tak, že lidé klidně přehlédnou jeho klišovitost a nechají se unést dějem. Jenže taky se autor může snažit odhalit tolik kliček příběhu najednou, že se mu to vymkne z rukou. Napsali jste dvacetistránkovou povídku. Máte pocit, že se hodí vše důležité říct nalévacím stylem na dvou stránkách? Chovejte se trochu jako výrobci léků. Chlubte se postupným uvolňováním účinných látek. Nevystřílejte pomocí tohoto klišé všechnu munici najednou, jen abyste zjistili, že kulky čtenáře minuly a on se nudí a čeká, kdy se zase bude něco dít. Nenechte ho dozvědět se vše v zhuštěné formě, servírujte mu fakta postupně. Záporáci obvykle mají smysl pro efekt, dramatičnost a správné načasování. Učte se od nich.

Protože já být agent, opravdu by mě nebavilo deset minut v kuse poslouchat něčí žvásty, které mě ani příběh neposunou nikam dál.

Sikar

Příště: Miluji tě, protože to autor řekl