Nebo také “IKEA sex” (odkaz v Aj). Myslím, že je to jasné: je to sex, který byl napsaný proto, že to buď někdo byl donucen napsat a nechtěl, chtěl napsat a neměl žádnou zkušenost, nebo chtěl napsat a absolutně nevěděl, jak. Je to mechanické, vložte kolík A do otvoru B (někdy taky C nebo D), je to nuda, je to otrava. Nevím, jak pro autora, pro čtenáře rozhodně (nebo aspoň pro čtenáře, který už dávno přestal považovat cokoli s nálepkou “sex” za sexy). Ale pro názornost:

Pokud se v tomto článku vyskytují termíny, kterým nerozumíte, použijte Google. Pokud jste cimprlich a některé anatomické detaily a lidské činnosti vás uvádějí do rozpaků, připravte se, že některá místa se vám nebudou číst lehce…

Je potřeba do všech povídek nacpat sex? Není!

Je potřeba se ho za každou cenu vystříhat a nepsat ho? Ne.

Na co se ale musí dávat při psaní sexuálních scén bacha, je balanc (to už tu dlouho nebylo).

Občas máme autora, který se snaží nahradit nedostatek techniky při psaní akčních scén (protože i sex je akce) tím, že si vybere něco “neobvyklého” a ukáže tak, že je naprosto jiný, než ostatní.

Protože přece tím, že píše o krvavých vraždách nebo neobvyklých praktikách (a jako poloprofi kritik a dlouholetý obyvatel internetu se děsím chvíle, kdy vosk, důtky a krev přestanou stačit), předvede, jak je odvážný, kontroverzní, svěží, mladý a freš.

Přemýšlím o zavedení pojmu “konfrešok”, podle vzoru “frikulín”, pro někoho, kdo je kontroverzní, freš a šokující. Zatím se mi ale nepovedlo poskládat ho tak, aby se dal pořádně vyslovit, takže se asi jen tak nechytne. Každopádně bych své pocity z takových rádobykontroverzních autorů vyjádřila nějak takhle – a to je ten lepší případ:

Protože to, že vytáhnete rovnou celý IKEA katalog a praštíte s ním čtenáře po hlavě, ve výsledku vyjde zhruba nastejno, jako kdybyste ho vzali tím jedním jediným stolkem. Pokud chcete psát sex pro sex, abyste si ulevili od nějakých přetlaků, mazejte na servery 18+ k tomu vyhrazené a spolu s ostatními kutily se kochejte tím či oním šroubkem nebo matičkou (ok, už se mi to přirovnání definitivně vymklo z ruky, ale víte, co tím myslím).

A teď, když jsem si konečně postěžovala dostatečně, zkusíme s tím něco udělat.

Snad ta nejdůležitější otázka, kterou by si autor při záchvatu nadšení pro sexy scénu měl položit, je stejná, jakou by si měl pokládat u každé scény, kterou píše:

Je tahle konkrétní scéna v této konkrétní povídce vůbec potřeba?

Poměrně často se v rámci Triumvirátu i dalších povídek setkávám s tím, že mám před sebou vcelku příjemný příběh, u kterého autor docela i myslel, a na něm jako hrouda kytu plácnutá nazdařbůh doprostřed jinak čisté zdi visí sex.

Hukoooot, autor se nebojí psát o sexu!

Ne, to není moje reakce. Moje reakce je “Proboha, proč?” Nebo, když je to hodně zlé, na pár minut uteču (ano, doslova fyzicky opustím místnost s povídkou) a chvíli skučím. To například, když povídka sama o sobě vypadá jako amorfní cosi bez bližšího určení, sexuální scéna je taky amorfní cosi bez bližšího určení, ale ani ty dva bloby nejsou navzájem kompatibilní!

Co to tam dělá?

Ne, vážně, často autory před přetáhnutím srolovanou povídkou zachrání jenom to, že je jednak neznám, jednak jsou moc daleko a ještě navíc FURT neumím protáhnout ruku internetem…

Takže: posouvá ta scéna váš příběh nějak? Staví protagonisty před nějaký problém (“měl to být vztah na jednu noc, ale…” nebo “když jí při odjezdu z dovolené řekl, že je vlastně ženatý a rozvádět se nebude, přísahala v duchu pomstu”), popřípadě nějaký problém řeší (“ve vzduchu bylo napětí, že by se dalo krájet”, “nemohl se soustředit na nic jiného, dokud…”)? Používáte tuto scénu jako zastíračku, jako toreador pláštěnku, abyste přilákali pozornost čtenáře a číháte za nějakým rohem s dějovým zvratem? Je to součást vývoje postavy? Pak je vše v pořádku, můžete pokračovat.

Svrbí vás genitál a tohle vám připadá jako nejlepší řešení? Na internetu je spousta porna zdarma, nemusíte ho přidávat do povídek nazdařbůh. Není to důvod, proč cpát sexuální scénu svévolně kamkoli, kam se vám zrovna zachce.

Vaši fandové požadují, aby se spolu postava A a postava B vyspaly, a vy jim chcete vyhovět? Viz Nejdůležitější otázka. Pokud se vám to nepodaří zakomponovat do povídky tak, aby to dávalo smysl, raději takovou scénu ani nepište. Pohoříte a můžete i sami sobě zkazit chuť do psaní.

S tím mimochodem souvisí i Sikarovo úsměvné klišé Miluji tě, protože to autor řekl. Stejně, jako vám nikdo nesežere, že se celou povídku Pepíček a Mařenka navzájem ignorují, aby se na konci najednou obrátili jeden na druhého a se zářivými úsměvy se hluboce políbili (mimochodem, už jste se někdy hluboce líbali s úsměvem? Jde to docela blbě), ani vám nikdo nesežere, že dvě postavy spolu jen tak mírnyx-týrnyx vlezou do postele.

Pokud dvě (či více – nekladu meze fantazii, ale vyžaduju u toho dobře odvedenou práci, co se psaní týče) postavy spolu s prominutím šukají, protože nemají nic lepšího na práci a připadá jim to jako dostatečně dobrý důvod, proč na to vlítnout, pak by to měl autor zmínit v v rámci popisu/scény/charakteristiky. To je součástí vývoje postavy a její povahy. Ale ne, že najednou zahučí do postele (nebo ke zdi, whatever), a čtenář se bude divit, odkud se to vůbec vzalo.

Píšete sexuální scénu, protože si myslíte, že v každé dobré povídce musí být? Chyba, chyba, chyba. Jediné, co vás při rozhodování o zařazení takové scény zajímá, je, zda povídce nějak prospívá a měřítko “více sexu = lepší povídka” prostě neplatí.

Měli byste vědět, o čem píšete.

To působí takřka samozřejmě, ale co když prostě potřebujete napsat něco, s čím nemáte vlastní zkušenost?

Předně, měli byste znát anatomii. Autoři si pletou vulvu a vagínu, předpokládají, že anální otvor lubrikuje (eugh!), že ženská i mužská anatomie má čudlíky, jejichž jediným stisknutím dojde k orgazmu – a když už jsme u toho, jeden náš minion tvrdí, že si lidé vytrvale pletou erekci a ejakulaci.

Proboha, proč? Za co?

A pak se tyhle bludy prostřednictvím internetu vesele šíří dál! Zvláště fanfikce jsou pro tyhle paskvily dokonalým pařeništěm, protože ti novější si to přečtou u těch infikovaných a nakazí se taky. Mimochodem, troufám si říct, že vzhledem k průměrnému věku typického začínajícího fankifcáře (nebo jak je nazvat), budou později strašlivě, ale strašlivě zklamaní…

Jeden příběh za všechny, kniha, na kterou všichni tak úporně blili, že je úplně blbá, až jí tím udělali obrovskou reklamu, neboli Kdovíkolik odstínů kdovíčeho, je ve skutečnosti původně fanfikcí na Stmívání, kde pak byla změněna jména. Stačí? Stačí vám to? Mně teda jo!

Nicméně, vědomosti z anatomického atlasu samy o sobě nestačí, protože pocity tam nevyčtete. A jak z toho vybruslit?

No, jednak si myslím, že pokud jste sami nikdy nezažili sexuální vzrušení, nemůžete o něm pořádně psát. To neznamená, že byste se měli letět honem rychle s někým vyspat, nedejbože někomu něco vyvést nebo na sobě nechat vyvést, aby z vás byl velký dospělý autor (tím tuplem ne, pokud jste pod zákonem)! Znamená to, že byste si měli udělat čas sami na sebe, zavřít oči a představit si sami sebe v různých situacích. Už to by vám mělo nastínit, jak byste vy na něco reagovali. Každý máme jiné reakce na jiné podněty, proto rozhodně neberte fanfikce nebo porno za bernou minci. A protože vás tu rozhodně nenavádím k masturbaci (mně je to šumák, ale někteří lidé s tím mívají etické či náboženské problémy, takže se nechci někoho dotknout nebo mu způsobit nějaké dilema – proč by pak ale takový člověk psal sexy scény?), všímejte si u toho JAK na jednotlivé představy reagujete, psychicky i fyzicky.

Nechává vás to naprosto chladnými? Budí to ve vás odpor? Nebo by si vaše tělo dalo říct, zatímco v hlavě máte dokonalý zmatek? Je něco, na čem se všechny součástky shodnou, že tohle sakra jo? Ne, já to nechci vědět. Já chci, abyste to věděli vy. Zapamatujte si to, tohle se vám bude hodit, jak do psaní povídek (a sexuálních scén), tak i do života – občas je zatraceně důležité vědět, co v žádném případě nechcete, abyste se tomu mohli vyhnout.

Aniž byste se museli pouštět do nějakých sexuálních eskapád a orgií, můžete si udělat poměrně přesný obrázek za pomoci své fantazie a katalogizování vlastních reakcí, jak to asi někdy vypadá. Využijte k tomu taky všechny své smysly.

Jestliže scéna, kterou chcete napsat, pro vás osobně nic nedělá, prostě si zapamatujte své reakce na něco, co vás bralo, a přeneste je na tu novou situaci. Když takhle naroubujete (ale s citem, prosím) víc reakcí, nikdo nebude mít ani šajn, jak je to vlastně s vaším soukromím. Pokud ale na sebe upozorníte častým opakováním scén s jedním a tím samým námětem (řekněte před Sikarem slovo “Svazovač” a kochejte se), připravte se na to, že se vaše (domnělá) úchylka proflákne vcelku solidně.

Je to to samé, co jsem psala ve svém článku Padejte ven a žijte.

Čím úchylnější, tím lepší? Ne!

Jak jsem psala výše – různí lidé reagují na různé podněty různě. Různě. Odlišně. Jinak. RŮZNĚ (třeba, když to zopakuju víckrát, někam se to vsákne). Pro někoho může být vrcholem odporné deviace už orální sex, tuhle se mi kdosi zmínil, že mu to připadá ponižující, a jako by pak byl z úst odpadkový koš. Pro někoho je to běžná součást pohlavního života, pro jiného zase něco zvrhlého ale příjemného. Někdo to považuje za tu nejlepší část sexu. Někoho to vůbec nebere, ale ani ho to neděsí. Někdo ho raději poskytuje než zažívá, popřípadě naopak.

Uf, opravdu o tom musím mluvit takhle otevřeně? No, když si vzpomenu jen na povídky, které jsem přečetla za letošní rok, musím.

Oproti tomuto jednoduchému faktu stojí módní vlny, jako je například v současnosti zvýšený zájem o BDSM pomůcky. Kdo nemá rád to či ono, jako by najednou nebyl in.

Ne, sorry, takhle to v životě nefunguje. Prostě ne. Je v pořádku zkoušet různé věci, ale stejně tak je v pořádku říct “ne, tohle nechci”, a to i při psaní. Když vám něco připadá ponižující a nepěkné, máte dvě možnosti, jak se k tomu postavit:

Rozhodnete se, že je vám to natolik proti srsti, že byste neodvedli dobrou psací práci, a tak jdete od toho, nebo se rozhodnete, že to pojmete jako výzvu, nakolik dokážete své postavy potrápit. Obě reakce jsou správně. Pokud zareagujete tak, že se vám to hnusí, ale lidi to chtějí, ha ha, no tak to napíšem, pak jste mimo mísu a bude to znát.

Prostě neplatí, že čím víc kontroverze, tím větší vzrušení. Neznamená to, že vaše postavy musí být striktně heterosexuální a souložit v misionářské poloze pouze za účelem plození dětí. Je to jen a jen o tom, že na tom, o čem píšete, zdaleka nezáleží tolik, jako na to, JAK o tom píšete.

Jedna z mých největších psacích guru se živila dlouhou dobu psaním scénářů pro pornoprůmysl a teď si přivydělává vydáváním erotických e-knih. Díky jejímu tréninku můžu naprosto pravdivě říct, že to není o tom, kolik a jakého sexu do povídky nacpete, ale jak ho podáte. Více než polovina obsahu jejích povídek je sex, ale je to sex realistický, slouží povídce a je to prostě plnohodnotná součást příběhu, který tím neztrácí, ale naopak získává.

Pokud jako číšník přinesete hostovi perfektně upečený steak z argentinského býčka s hříbkovou omáčkou a noky z brambor sbíraných za úplňku, obrátíte mu talíř do klína, smetete maso na zem, šlápnete na něj a na hosta plivnete, připravte se minimálně na vyhazov – a na to, že ten host se do vašeho podniku už nejspíš nikdy nevrátí.

Pokud vezmete tři věci a uděláte poctivý chleba s máslem a se šunkou, přinesete ho hostovi, postavíte talíř před něj a příjemně se usmějete, bude rád. On by si dal i ten steak s hříbky a magickými bramborami, ale to byste ho museli umět naservírovat. Dokud se to nenaučíte, zůstaňte u chleba s máslem.

Pokud budete psát o tryskajících erekcích, promočených kalhotkách a superduperhustodémonskykrutopřísně citlivých bradavkách, právě jste hosta flákli steakem. Prostě i u psaní sexuálních scén je potřeba se vypracovat.

Sexy scéna je ve skutečnosti akční scéna

Ne v tom smyslu, že aktéři u toho visí za nohu z vrtulníku a střílí kolem sebe ze samopalu, ale v tom smyslu, že je to sled mnoha krátkých cyklů akce-reakce.

Někdo něco řekne nebo udělá, druhý na to nějak zareaguje, na to pak reaguje zase ten první a takhle pořád dál, dál a dál.

Popisujete u toho, co vaše postavy dělají, jak to dělají, jak se u toho cítí. Neskončíte tím, že napíšete “a bylo to velmi sexy”, musíte nějak naznačit nebo popsat, co se tam děje, a nechat čtenáře, aby si o tom udělal závěr sám! A to nás rovnou vede k dalšímu bodu:

Je nutno být za každou cenu popisovat detaily nebo je to špatně?

Tohle je už otázka psacího stylu. Rozhodně byste neměli spadnout do hyperdetailitidy nebo kakofonixitidy a nechat detaily, aby umlátily celý příběh. Jinak je to ale naprosto na vás a zjistíte, jestli jste spíš naznačující nebo popisující autor, jen a pouze napsáním scény, jejím odložením a tím, že se po nějaké době (aspoň pár dní) k ní vrátíte a přečtete si ji s čistou hlavou.

Když to shrnu, nejčastější a nejhorší chybou autorů u sexuálních scén je, že je cpou někam, kde nemají co dělat. Logicky nenavazují, nejsou tam k ničemu, a kdyby šlo ten příběh zvednout a zamávat s ním, opršela by z něj jako spadané listí. Je to jako pokoušet se nacpat průměrného dospělého slona do kufru Fabie a divit se, že se tam nevejde a že čouhá.

Na druhém místě je pak, že nemají ani šajna, jak co v těle funguje, takže průměrně narostlý chlap si po něm po chvilce vzrušení šlape, ženské nemyslí na sex vůbec, protože když už jo, pak okamžitě začnou téct jak prasklé vodovodní potrubí, a podobně.

No a pak ty psací záležitosti. Neodsouvám je na poslední místo, spíš jde o to, že co se dá pokonit v povídce obecně, jde stejně dobře pokonit i v lechtivé scéně. Na druhou stranu, pokud dokážete napsat rozumnou akční scénu a udržet si přehled o tom, odkud vaše postavy pochází a kam kráčí, dokážete to i s tím sexem.

Tedy, pokud vám hormony nezatemní smysly a nespácháte nějakou zhůvěřilost. Pak se ovšem připravte na reakci ze strany kritika: