Bylo nebylo, napsal jsem kdysi článek o tom, jak mě fascinují hrdinové, kteří zachraňují svět ve věku, v němž bychom jim svěřili maximálně, aby pohlídali psa, protože o jejich mladšího sourozence bychom se ještě báli, že ho přinejmenším spláchnou do záchodu. Stručně a jasně, tehdejší článek mi pomocí komentářů čtenářů přinesl materiál na dnešní zpracování stejného tématu.

Všichni jsme byli mladí. Nebo to raději řeknu jinak. Ať je vám, kolik chce, rozhodně jste někdy byli mladší (kauzalita to zaručuje). Všichni víme, jaké bylo být dítětem (pokud jste tedy mezitím neztratili paměť), náctiletým, jinochem, ve středním věku, přidejte a vyškrtejte dle libosti. Všichni jsme tak staří, jak jsme, nikdo z nás neměl možnost si do svých patnácti let zkusit, jaké to je, když mu je čtyřicet. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že to není zrovna dobrý argument pro to, proč by našim literárním hrdinům tím pádem nemohlo být více než patnáct.

Mladé postavy jsou potřeba. Svět není osídlen pouze dospělou populací, jsou mezi námi i dospívající, děti věku školního i předškolního, batolata. Je vcelku logické, že když píšeme příběh o rodině, tak kromě Pavla a jeho manželky Alžběty na scénu přijde i jejich pubertální dcera Barbora a desetiletý syn Luboš. Náhle ovšem přichází ohrožení! Rodina se musí bránit vpádu útočníků. Na koho sázíte?

Pavel má za sebou základní vojenský výcvik a vlastní zbrojní průkaz a revolver, s nímž si jednou za čas udělá procházku na střelnici. Alžběta se od svých osmnácti let sportovně věnuje karate. Barbora a Luboš utíkají do sklepa.

To byla moje varianta. Dle mého názoru má rodinka určité šance se ubránit skupince obušky ozbrojených lupičů.

Varianta podle dnes probíraného klišé? Zatímco Pavel a Alžběta vůbec neví, co dělat, a maximálně hysterčí, ukáže se, že Barbora lupiče odrazí díky tomu, že chodí na gymnastiku a Luboš po třech lekcích karate dovede zamést s metrákovým chlapem. Jo, právě jste viděli v malém děj některých akčních filmů určených pro děti. (Také bych rád poukázal, že existuje postup tvorby jménem „dospělí jsou k ničemu“) Někdy ze zvědavosti listovat televizním programem a číst si shrnutí typu „Tři dvanáctiletí nindžové zachraňují zábavní park“ je za všechny prachy.

Tady bych klidně mohl skončit. Vezměte pár dětí, obsaďte jimi hlavní role a přenechte jim všechno konání, které byste jinak svěřili dospělým (všechno vlastně ne, vztahy raději nechte v platonické rovině). Kdo to bude číst? No, děti téhož věku. Vždyť je to pro ně určené, ne? Je jasné, že taková kniha může získat i hodně dospělých fanoušků, protože to bude prostě dobré čtení, ale nálepky „pro děti“ ji nikdo za každou cenu zbavovat nebude. Třeba série Sedmá věž od Gartha Nixe má ústřední postavy ve věku třináct a čtrnáct let. Že se jedná o čtení pro mladší ročníky, z toho řve na dálku, ale sakra, příběh to byl hodně dobrý.

Autor je mladý a chce se svým způsobem sžít se svou postavou (což někdy vede ke katastrofám, ale o tom až jindy) nebo chce psát pro mládež. V obou případech nemám nejmenší problém. Je postava velmi mladá, aby byla zdůrazněna její nevinnost a nezkušenost, přičemž obojí je pro příběh důležité? Výtečně, pochvala.

Pak se najdou tací, kteří z příběhů určených pro děti vyrostli a chtějí tvořit něco dospělého. Jenže se jim to daří jen zpola. Ano, postavy dětí do příběhu patří, nechte je tam. Jen je prosím nenechávejte zachraňovat svět.

Teď nechci nikomu křivdit. Pokud už dítě zachraňuje svět, je pro to alespoň důvod? Dnes už klasický science-fiction seriál Neon Genesis Evangelion je příkladem příběhu, v němž děti zachraňují svět, ale je pro to dost dobrý důvod. Bojové stroje (vy, kdo jste to viděli, ticho, neprozrazujte ostatním NIC) schopné bránit Zemi mohou být pilotovány jedině čtrnáctiletými dětmi. Proč? Sice je to technoblábol o kompatibilitě mozkových vln, ale je to nějaké vysvětlení. Je ti čtrnáct? Můžeš řídit (taky to nedovede každý, kompatibilní jsou jen někteří jedinci). Je ti víc nebo méně? Buď si počkej, nebo máš smůlu.

Paráda, děcka hrdě nastoupí do řady, aby zachránila svět a… Co?

Vážení, Neon Genesis Evangelion u mě má, co se dětských hrdinů týká, obrovské plus v tom, že děti jsou tu doopravdy dětmi. Je jim čtrnáct, což je věk, v němž si spousta z nás připadá/připadala svým způsobem dospělá, ale není to pravda. Zobrazené děti se chovají tak, jak by se skutečně chovaly. Jsou z bojů deprimované, zoufalé, mají strach (a třeba to i porůznu skrývají, například jistá hyperaktivní Němka). Herdek, popisovat vám, co za psí kusy s nimi tvůrci dělali, by bylo na samostatný článek, tak snad stačí, když řeknu, že jsem kdysi napsal seminárku z psychologie tak, že jsem víceméně jen rozebral tento seriál.

Děti měly v příběhu důvod a chovaly se jako děti. Jestli něco nesnáším, jsou to děti, co zachraňují svět a chovají se přitom jako trochu menší dospělí. V takovém případě ať mi autor nevykládá, že píše o dětech, protože by neuměl napsat dospělého, když očividně neumí napsat ani dítě.

Mohl bych napsat, že za tohle může anime, ale bylo by to ode mě docela pokrytecké, protože Neon Genesis Evangelion je anime. Do těchto vod nemá moc cenu vplouvat, neboť Japonci zkrátka věří tomu, že jakmile máte po maturitě, možnost zachránit svět je vám navěky odepřena (a taky tomu, že dvanáctiletá děvčata mají prsa jako modelky XXL podprsenek). Jak já rád vzpomínám na roky 2005 až zhruba 2008, kdy cokoliv japonského byl underground, takže jsem se tímto klišé mohl leda tak bavit. Jakmile Japonsko u nás zažilo období popularity, postupně jsem viděl v amatérské tvorbě dosti zhoubný posun a… LIDI, PIŠTE POVÍDKY, NEPIŠTE ANIME! NEFUNGUJE TO! JINÉ ZPŮSOBY, JINÉ POSTUPY, JINÉ VŠECHNO, KOMPATIBILITA ŽÁDNÁ! Uf, je to venku.

Dalším problémem dětského hrdiny zachraňujícího svět je právě už zmíněná nezkušenost. Pokud svět může zachránit jedině nevinné dítě, protože /vložte libovolný důvod, třeba dobrotu srdce nebo jinou emoční deus ex machinu/, pohoda. Jakmile dítě popadne meč a je z něj rázem hrdina, padám naznak. Prosím? To se opravdu děje? Opět opakuji, že u literatury pro děti si páchejte, co chcete, ale jakmile mi tohle provedete v něčem, co se snaží tvářit za každou cenu seriózně a dospěle, budu hodně divně koukat. To je mnohem horší, než u obyčejného sedláka nebo absurdně ostrého hrdiny.

Člověk dokáže kdeco. Co kdeco, člověk, když chce, dokáže skoro cokoliv. Ovládne dokonale jakékoliv umění, které je v jeho fyzických možnostech. V Tibetu jsou mniši, kteří se udrží jen na malíčcích na rukou. Našli byste určitě lučištníka, jenž vždy zasáhne střed terče. Vymyslete si cokoliv. Jenže mi věřte, že i když se mezi námi najdou tací, co se s nějakým darem narodili, totální většina si svoje schopnosti doslova a do písmene vydřela. Sportovec, který netrénuje, nebude podávat špičkové výkony. Pokud spolu nebude kapela zkoušet, při vystoupení se jen těžko sladí. Trénink je potřeba skoro na cokoliv a hlavně jsou ho potřeba roky a roky. Chcete se něco naučit pořádně? Myslím, že za dvě odpoledne to nezvládnete.

Tuplem ne, pokud jste na světě sotva chvilku. Opět, dětský čtenář toho skousne hodně a nebude nad tím moc přemýšlet. Chce se s hrdinou sžít. Jenže když váš třináctiletý hrdina popadne meč a umí s ním nejen krájet hodně nahrubo salám, je to divné. (Pak jsou taky případy, kdy naopak meč ovládá takto mladého šermíře, ale třeba Saberhagenovy Knihy mečů byly místy na zabití, příběhem i rychlokvasným překladem, ať by bylo hrdinovi, kolik by chtělo.)

Postavte proti sobě patnáctiletého holobrádka, co je zázračným dětským hrdinou, a jednou tak starého vojáka, jenž si prošel pár bitvami. Myslím, že vím, na kterou stranu vsadím svoje peníze.

Prosím, pokud nepíšete vyloženě pro děti nebo pro to nemáte opravdu hodně dobrý důvod a vysvětlení, neplňte svoje texty hrdiny, kteří si ani nemůžou legálně koupit pivo nebo ani nemají občanku. Většina dospělých je pro záchranu světa kvalifikovanější a myslím, že i sociálka by měla všetečné otázky.

Sikar