Bylo nebylo, napsal jsem kdysi článek o tom, jak mě fascinují hrdinové, kteří zachraňují svět ve věku, v němž bychom jim svěřili maximálně, aby pohlídali psa, protože o jejich mladšího sourozence bychom se ještě báli, že ho přinejmenším spláchnou do záchodu. Stručně a jasně, tehdejší článek mi pomocí komentářů čtenářů přinesl materiál na dnešní zpracování stejného tématu.
Všichni jsme byli mladí. Nebo to raději řeknu jinak. Ať je vám, kolik chce, rozhodně jste někdy byli mladší (kauzalita to zaručuje). Všichni víme, jaké bylo být dítětem (pokud jste tedy mezitím neztratili paměť), náctiletým, jinochem, ve středním věku, přidejte a vyškrtejte dle libosti. Všichni jsme tak staří, jak jsme, nikdo z nás neměl možnost si do svých patnácti let zkusit, jaké to je, když mu je čtyřicet. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že to není zrovna dobrý argument pro to, proč by našim literárním hrdinům tím pádem nemohlo být více než patnáct.
Mladé postavy jsou potřeba. Svět není osídlen pouze dospělou populací, jsou mezi námi i dospívající, děti věku školního i předškolního, batolata. Je vcelku logické, že když píšeme příběh o rodině, tak kromě Pavla a jeho manželky Alžběty na scénu přijde i jejich pubertální dcera Barbora a desetiletý syn Luboš. Náhle ovšem přichází ohrožení! Rodina se musí bránit vpádu útočníků. Na koho sázíte?
Pavel má za sebou základní vojenský výcvik a vlastní zbrojní průkaz a revolver, s nímž si jednou za čas udělá procházku na střelnici. Alžběta se od svých osmnácti let sportovně věnuje karate. Barbora a Luboš utíkají do sklepa.
To byla moje varianta. Dle mého názoru má rodinka určité šance se ubránit skupince obušky ozbrojených lupičů.
Varianta podle dnes probíraného klišé? Zatímco Pavel a Alžběta vůbec neví, co dělat, a maximálně hysterčí, ukáže se, že Barbora lupiče odrazí díky tomu, že chodí na gymnastiku a Luboš po třech lekcích karate dovede zamést s metrákovým chlapem. Jo, právě jste viděli v malém děj některých akčních filmů určených pro děti. (Také bych rád poukázal, že existuje postup tvorby jménem „dospělí jsou k ničemu“) Někdy ze zvědavosti listovat televizním programem a číst si shrnutí typu „Tři dvanáctiletí nindžové zachraňují zábavní park“ je za všechny prachy.
Tady bych klidně mohl skončit. Vezměte pár dětí, obsaďte jimi hlavní role a přenechte jim všechno konání, které byste jinak svěřili dospělým (všechno vlastně ne, vztahy raději nechte v platonické rovině). Kdo to bude číst? No, děti téhož věku. Vždyť je to pro ně určené, ne? Je jasné, že taková kniha může získat i hodně dospělých fanoušků, protože to bude prostě dobré čtení, ale nálepky „pro děti“ ji nikdo za každou cenu zbavovat nebude. Třeba série Sedmá věž od Gartha Nixe má ústřední postavy ve věku třináct a čtrnáct let. Že se jedná o čtení pro mladší ročníky, z toho řve na dálku, ale sakra, příběh to byl hodně dobrý.
Autor je mladý a chce se svým způsobem sžít se svou postavou (což někdy vede ke katastrofám, ale o tom až jindy) nebo chce psát pro mládež. V obou případech nemám nejmenší problém. Je postava velmi mladá, aby byla zdůrazněna její nevinnost a nezkušenost, přičemž obojí je pro příběh důležité? Výtečně, pochvala.
Pak se najdou tací, kteří z příběhů určených pro děti vyrostli a chtějí tvořit něco dospělého. Jenže se jim to daří jen zpola. Ano, postavy dětí do příběhu patří, nechte je tam. Jen je prosím nenechávejte zachraňovat svět.
Teď nechci nikomu křivdit. Pokud už dítě zachraňuje svět, je pro to alespoň důvod? Dnes už klasický science-fiction seriál Neon Genesis Evangelion je příkladem příběhu, v němž děti zachraňují svět, ale je pro to dost dobrý důvod. Bojové stroje (vy, kdo jste to viděli, ticho, neprozrazujte ostatním NIC) schopné bránit Zemi mohou být pilotovány jedině čtrnáctiletými dětmi. Proč? Sice je to technoblábol o kompatibilitě mozkových vln, ale je to nějaké vysvětlení. Je ti čtrnáct? Můžeš řídit (taky to nedovede každý, kompatibilní jsou jen někteří jedinci). Je ti víc nebo méně? Buď si počkej, nebo máš smůlu.
Paráda, děcka hrdě nastoupí do řady, aby zachránila svět a… Co?
Vážení, Neon Genesis Evangelion u mě má, co se dětských hrdinů týká, obrovské plus v tom, že děti jsou tu doopravdy dětmi. Je jim čtrnáct, což je věk, v němž si spousta z nás připadá/připadala svým způsobem dospělá, ale není to pravda. Zobrazené děti se chovají tak, jak by se skutečně chovaly. Jsou z bojů deprimované, zoufalé, mají strach (a třeba to i porůznu skrývají, například jistá hyperaktivní Němka). Herdek, popisovat vám, co za psí kusy s nimi tvůrci dělali, by bylo na samostatný článek, tak snad stačí, když řeknu, že jsem kdysi napsal seminárku z psychologie tak, že jsem víceméně jen rozebral tento seriál.

Neon Genesis Evangelion dle mnohých také vyhrává cenu o ufňukanou postavu, kterou byste nejradši praštili klackem.
Děti měly v příběhu důvod a chovaly se jako děti. Jestli něco nesnáším, jsou to děti, co zachraňují svět a chovají se přitom jako trochu menší dospělí. V takovém případě ať mi autor nevykládá, že píše o dětech, protože by neuměl napsat dospělého, když očividně neumí napsat ani dítě.
Mohl bych napsat, že za tohle může anime, ale bylo by to ode mě docela pokrytecké, protože Neon Genesis Evangelion je anime. Do těchto vod nemá moc cenu vplouvat, neboť Japonci zkrátka věří tomu, že jakmile máte po maturitě, možnost zachránit svět je vám navěky odepřena (a taky tomu, že dvanáctiletá děvčata mají prsa jako modelky XXL podprsenek). Jak já rád vzpomínám na roky 2005 až zhruba 2008, kdy cokoliv japonského byl underground, takže jsem se tímto klišé mohl leda tak bavit. Jakmile Japonsko u nás zažilo období popularity, postupně jsem viděl v amatérské tvorbě dosti zhoubný posun a… LIDI, PIŠTE POVÍDKY, NEPIŠTE ANIME! NEFUNGUJE TO! JINÉ ZPŮSOBY, JINÉ POSTUPY, JINÉ VŠECHNO, KOMPATIBILITA ŽÁDNÁ! Uf, je to venku.
Dalším problémem dětského hrdiny zachraňujícího svět je právě už zmíněná nezkušenost. Pokud svět může zachránit jedině nevinné dítě, protože /vložte libovolný důvod, třeba dobrotu srdce nebo jinou emoční deus ex machinu/, pohoda. Jakmile dítě popadne meč a je z něj rázem hrdina, padám naznak. Prosím? To se opravdu děje? Opět opakuji, že u literatury pro děti si páchejte, co chcete, ale jakmile mi tohle provedete v něčem, co se snaží tvářit za každou cenu seriózně a dospěle, budu hodně divně koukat. To je mnohem horší, než u obyčejného sedláka nebo absurdně ostrého hrdiny.
Člověk dokáže kdeco. Co kdeco, člověk, když chce, dokáže skoro cokoliv. Ovládne dokonale jakékoliv umění, které je v jeho fyzických možnostech. V Tibetu jsou mniši, kteří se udrží jen na malíčcích na rukou. Našli byste určitě lučištníka, jenž vždy zasáhne střed terče. Vymyslete si cokoliv. Jenže mi věřte, že i když se mezi námi najdou tací, co se s nějakým darem narodili, totální většina si svoje schopnosti doslova a do písmene vydřela. Sportovec, který netrénuje, nebude podávat špičkové výkony. Pokud spolu nebude kapela zkoušet, při vystoupení se jen těžko sladí. Trénink je potřeba skoro na cokoliv a hlavně jsou ho potřeba roky a roky. Chcete se něco naučit pořádně? Myslím, že za dvě odpoledne to nezvládnete.
Tuplem ne, pokud jste na světě sotva chvilku. Opět, dětský čtenář toho skousne hodně a nebude nad tím moc přemýšlet. Chce se s hrdinou sžít. Jenže když váš třináctiletý hrdina popadne meč a umí s ním nejen krájet hodně nahrubo salám, je to divné. (Pak jsou taky případy, kdy naopak meč ovládá takto mladého šermíře, ale třeba Saberhagenovy Knihy mečů byly místy na zabití, příběhem i rychlokvasným překladem, ať by bylo hrdinovi, kolik by chtělo.)
Postavte proti sobě patnáctiletého holobrádka, co je zázračným dětským hrdinou, a jednou tak starého vojáka, jenž si prošel pár bitvami. Myslím, že vím, na kterou stranu vsadím svoje peníze.
Prosím, pokud nepíšete vyloženě pro děti nebo pro to nemáte opravdu hodně dobrý důvod a vysvětlení, neplňte svoje texty hrdiny, kteří si ani nemůžou legálně koupit pivo nebo ani nemají občanku. Většina dospělých je pro záchranu světa kvalifikovanější a myslím, že i sociálka by měla všetečné otázky.
Sikar
Wow 🙂 A dokonce jsi to zvládl bez toho, abys zmínil Harryho Pottera 🙂 To ti muselo dát, počítám, dost práci 😉
Přijde mi, že v tomto tématu zmínit Harryho Pottera, je to samé, jako říct, že ráno vyjde slunce a sníh je studený.
Myslím, že s tímhle začal už strejda Tolkien. Ten to má sice zdůvodněné, ale spousta lidí tento důvod přehlédne a pamatuje si jen chudáka Froda jak se vleče s prstenem.
(Mimochodem TAK dobře odůvodněné to taky není. Prostě to měl z Roklinky nést nějaký schopný elf, konenckonců ty trpaslíky na koncil vůbec nemuseli zvát. On ten koncil je na dvě věci, když svolám zástupce všech ras na poradu a tam jim řeknu, že se není o čem radit a prostě se půjde do Mordoru.) 😀
Takže abych to shrnul, stává se i v lepších rodinách.
Lehce offtopic: Chápu, že ti různá klišé vadí, a proto na ně upozorňuješ, ale na druhou stranu fantasy a scifi jsou hodně pohádkové žánry, resp. pohádky jsou jedním z jejich kořenů. Mnohdy je to tak napsáno jen proto, že to autor tohle napsat chtěl a hledání nějakého důvodu proč se to mohlo stát je trochu alibismus.
Chci napsat příběh o chlapci, který popadl meč a stal se z něho über šermíř? Proč ne? Cílová skupina budou kluci (a často i muži), kteří na nějaký trénink nemají čas, chodí do práce, či do školy a ve volném čase hrají dračák a neškodně sní o tom, že kdyby na to přišlo a dostal se jim do rukou meč, byli by drsní jak všechny Stalloneho postavy dohromady. Cpát do takového příběhu odůvodnění, proč vyhrává náš hrdina, i když protivníci jsou vycvičení je spíš alibismus. On by asi nevyhrával, ale to bychom nemohli psát o tom, co chceme. Koneckonců v pohádkách taky vítězí dobro, jakkoliv je to často nepravděpodobné. 🙂
Mimochodem, když už jsem zmínil Hobbita, tak tam je jedno další klišé, které jsem viděl několikrát a často dost do očí bijící.
Malý hobbit se navzdory všem předpokladům vydá na výlet s bandou drsných trpošů. Po týdnu cesty náhodou najde ultimátní meč, po čtrnácti dnech prsten neviditelnosti a za půl roku dojdou do Hory a vyfasuje ještě ultimátní mithrilovou košilku přesně jeho velikosti s obranným číslem vyšším, než ta Hora. Cestou díky těmto věcem často zachrání situaci, trpajzlíci by bez něho ani nedošli. Fajn, prsten byl posléze vysvětlen dostatečně, Hora byla plná pokladů (a dalo se tam dostat jen tajným vchodem, tak tam byli první), ale kde se vzaly legendární meče z prvního věku jen tak v díře pár zlobrů, které by dala průměrná hlídka hraničářů, to už mi hlava nebere.
Mimochodem Sam v souboji s Ondulou má šance také tak 1 ku MOC, ale popadne meč a zabije ji.
Proč to všechno píšu? Tolkienovi těžko bude někdo vyčítat literární nezkušenost, takže tyhle všechny věci asi nejsou vždy chyby. Někdy je to záměr. Fantasy má být nevšední, občas nereálné (a to nemluvímjen o magii), dějí se tam nepravděpodobné věci. Člověk by se chtěl propadnout do fantasy světa, kde po pár krocích najde svůj artefakt.
Pak jsou samozřejmě temné, realistické fantasy – Zaklínač, Malazské knihy padlých, Píseň ledu a ohně, a určitě spousta dalších, kde hrdina co popadne meč bez výcviku umírá během prvního boje. Ale to neznamená, že naivní fantasy je apriori špatné. Špatné je to jen tehdy, když svět není konzistentní.
Souhlas s klišátky a podobně, ale mám tušení, že Sikar spíš naráží na ten typ autorů, co se snaží své texty ze sorty “pohádkový základ pro pobavení” vydávat právě za ta realisticky a lehce temná fantasy. Vždyť se o tom sám několikrát zmiňuje (nic proti ničemu).
Šamane, přestože bych s tebou v některých věcech souhlasil, když vidím, jak mršíš Tolkiena a jeho názvosloví, to se nedá neokomentovat 🙂 Zaprvé, porada v Roklince se nekonala ani tak kvůli rozhodnutí, ale kvůli tomu, aby se všichni dozvěděli všechny části příběhu, protože každý ze zůčastněných ho znal jen část. O použití slova koncil na daném místě, takové anglické zmršeniny samo o sobě, ani radši nebudu mluvit. To, co Bilbo našel, nebyl ve skutečnosti meč, ale (jak je mnohokrát řečeno) pro všechny ostatní pouze malý nůž, který jiným ani nestál za zmínku. Prsten byl už od začátku míněn jako velice důežitý pro další průběh děje, a byl tam naprosto schválně. Mithrilová kroužková košile, kterou Bilbo dostal, mu ve skutečnosti neseděla; jak bylo také i v Hobitovi několikrát řečeno, byla mu velká, protože byla udělána pro trpaslíky, kteří jsou přece jen o něco větší než hobiti, a proto ji mnohem víc používal jako polštář, než aby ji skutečně nosil. Co se týče nálezů legendárních mečů u zlobrů, tomu se rovnou v díle podivuje i Gandalf, a je tam rovnou řečeno, že pravděpodobně ty meče nepochází přímo od nich, ale že nejspíše sami oloupili jiné lupiče; jakkoliv je to podivné, náhody se stávají, a to i mnohem podivnější, i v reálném životě. Je tam také vysloveně řečeno, že na daném místě nebyli dlouho, jinak že by je odtamtud už elfové nebo hraničáři vyhnali. Tolkien taky nebyl v době tvoření Hobita nijak nezkušený autor; ve skutečnosti psal už v té době přes dvacet let. Je obecně vidět, že ti chybí základní znalosti jak o něm, tak o díle, které kritizuješ. A naposled, je to ODULA!!!! Nikoliv Ondula. A i v Pánu Prstenů je přímo řečeno, že podle všech pravidel by měl Sam prohrát, a jeden z hlavních důvodů, proč se tak nestalo, bylo jednak obrovské Samovo štěstí, tak Odulina samolibost, která vedla k jejímu pádu. Já sám dělám bojová umění se zbraněmi i beze zbraní už přes dvacet let, a mohu ti potvrdit, že takové věci se stávají i v reálu. Obecně Tolkienovi hrdinové nepatří mezi ty, kteří by uměli s mečem zacházet hned, jak by ho vzali do ruky, spíše naopak. A stejně tak u něj dobro ani zdaleka ne vždy vyhraje.
Omlouvám se, máš pravdu, komentář jsem psal trochu lehčím tónem a mistra Tolkiena jsem tím rozhodně nechtěl kritizovat. Taky jsem tam psal, že “Tolkienovi těžko bude někdo vyčítat literární nezkušenost” – myšleno tak, že univerzitní profesor staroanglické literatury a odborník na staré jazyky a mytologii je jeden z nejzkušenějších fantasy autorů všech dob. A proto některé nesrovnalosti z jeho děl nemůžeme považovat za chybu, ale za literární záměr.
Hobbit by pravděpodobně prsten nedonesl. Ale autor chtěl psát právě o tom. Proto trošku přiohnul skutečnost, že elf, nebo trpaslík by měli daleko větší šance a ještě by se nakonec nerozhodovali, jestli pustit, nebo nepustit.
S Bilbovo poklady je to podobné – Hobbit byl psaný jako pohádka, takže není nutné obhajovat jak je možné, že výprava našla jen tak dva legendární meče a jeden krátký do setu. V pohádkách se to stává běžně, stejně jako v legendách. Já na to upozorňoval hlavně proto, že tohle téma je velmi oblíbené a viděl jsem ho zpracované hodně necitlivě od jiných autorů. Od autorů, kteří ale chtěli aby jejich dílo bylo brané jako dospělejší.
Ostatní připomínky rozebírat nebudu, nepíšu obhajobu znalosti mého oblíbeného autora, ale jen jsem ho uvedl jako příklad děl, kde se některá pozdější klišé objevují a zároveň to nepůsobí lacině a nekonzistentně.
Ano, v Zaklínačovi, ani ve Hře o trůny by Sam Odulu neporazil, a když, tak by ji zahnal za cenu vlastního života. Ale to jsou knihy, které patří do trochu jiného žánru (smyšlená historie X smyšlená legenda).
Spíš přemýšlím, co dělá klišé klišé. Dětský hrdina? To samo o sobě nestačí, viz třeba ten Harry. Alespoň první půlka knih klišovitě nepůsobí, je to prostě kniha o dětech a jediné, co moc nechápu je, že nedošlo k výrazně více smrtelným nehodám v tom jejich zabijáckém školním prostředí. Ale děti tam nedělají práci dospělých, oni v tomto prostředí jen žijí.
Dětský hrdina ze Sikarovy ukázky o zombíkách? Stačí, aby Pavel byl v práci a Alžběta na invalidním vozíku a děti mohou zachraňovat rodinu aniž by to bylo klišé? Stačí takováto změna v jediném odstavci popisujícím úvodní situaci? Nebo je to klišé až tehdy, když tu povídku odložím se slovy “to je ale ptákovina”?
Co Sám doma, je to klišé? Kevin by měl spiš zavolat policii a nebylo by o čem psát (nebo natáčet.)
Takže by mě zajímalo, co dělá klišé tím, čím je, když ke každému klišé se dají najít příklady, které sice formálně splňují jeho znaky, ale o klišé se nejedná. Sikare, nechceš to zpracovat jako poslední díl této série? :D
Skvěle to vystihli tvůrci těchto videí. Nutnost podívat se nejdřív jak měl dopadnout Pán prstenů a pak teprve Hobit, protože jinak by první video nemělo smysl a druhé by ho nedávalo. Bohužel Hobit jen v angličtině.
http://www.videacesky.cz/parodie-parody-youtube/jak-mel-skoncit-pan-prstenu
http://www.youtube.com/watch?v=JrKXH1CeXck
Já se spíš divím, že nepadla zmínka o Eragonovi, ale to by bylo asi podobné jako s tím sněhem.
Eragon se ve skutečnosti většině z nich vyhnul, nebo je aspoň rozumně vysvětlil. Tedy, pokud si přečteš anglicky originál, česká verze je skoro něco jako Neffova úprava Verneovek 🙂 Měl jsem k tomu u sebe i poměrně dlouhý článek. Nicméně vyhnul se jak netrénovanému hrdinovy (tréninkem stráví celý život už předtím, než se stane dračím jedcem, a i potom, když se jím stane, nejdřív musí tvrdě trénovat, aby vzal do ruky meč), vyhnul se i klišé o příliš ostrém meči (s výjimkou kouzelných mečů dračích jezdců, které jsou vysvětleny velice podrobně magií), i styl, jakým Eragon přijde ke svým mečům je vysvětlitelný, a v rámci žánru až překvapivě logický, přestože to tak v první chvíli nemusí vypadat. Z hlediska bojových umění a klišé s nimi spojenými bych měl k celému Eragonovi jen jednu jedinou zásadní připomínku; žádný bojovník, chtějící se dožít dalšího dne, se nepostaví k bandě nepřátel běžících k němu pouze z čela do širokého bočního postoje. To je totiž postoj, který je silný pouze proti tlaku ze stran, a přesně z toho čela má nejslabší bod (navzdory tomu, že to může vypadat cool). Už pár měsíců se k postojům v bojových uměních, jejich využití a pár dalším věcem chystám napsat podrobný článek, ale jaksi se k tomu pořád nemůžu dostat 🙂
Tak ho prosímtě napiš. Zrovna na tohle sa těším jak na čokoládu! Sikarův článek mi připomněl jediný trénink s Viperem, který jsem viděla na vlastní oči a bylo mi hned jasné, co tím chtěl říct.
Totiž kdyby se skutečně měl laik postavit někomu, kdo už zachází se zbraněmi nějaký ten páteček, tak prostě dostane přes držku i kdyby sebevíc svítilo sluníčko a kytky sebevíc smrděly.
Akorát při tréninku by nikdo neměl dostávat zbytečně napřesdžku, páč by ho to akorát víc vysílilo a odradilo.
Tento článek Sikar obvzlášť dobře předal. A o to víc sa těším až už konečně něco napíšeš ty.
A co Enderova hra?
řekla bych, že to je typický příklad toho, kde jsou dětští hrdinové podchycení dobře – a rozhodně tam funguje to, že věci, které dělají, na nich nechávají stopy (proto taky velkou část děje neví, co a proč vlastně dělají, že 🙂 ).
Tvůj článek mi vnukl nápad na krátkou povídku, Sikare. Děkuji. 🙂
[…] by se ale profesionál nezachoval? A tím se dostáváme k literárním postavám. Řeč o dětech, které jednají jako dospělí, tu byla. Snad netřeba říkat, že už delší dobu dospělý hrdina, chovající se, jako kdyby […]
[…] se někteří z vás možná ozvou, že jsem přeci kdysi psal o tom, že dětský hrdina, tudíž někdo, s kým se čtenář ztotožní snadno (dětmi jsme byli všichni) není taky zcela […]
Tady se ozvu, protože toto klišé je jedno z těch, kterých se vyhýbám jak čert kříži a sama jsem se mu v mém psaní snažila obloukem vyhnout. Až teprve nedávno, když jsem začala překopávat děj k jednomu ze svých děl, jsem uznala za vhodné uvést hlavního hrdinu na scénu, když je teprve v dospívání. A to jen proto, že je to potřebné pro vyprávení a má to v ději určitou úlohu ohledně jeho psychického vývoje.
P.S.: Palec nahoru za zmínku o Sedmé věži. Četla jsem ji tak před deseti lety, ale z toho, co si pamatuji, to byl jeden z těch dobře zpracovaných příběhů s dětskými hlavními hrdiny.
Presne tak! Toto som intuitívne cítila už od počiatkov svojho písania a preto mi od môjho 13. roku po prácach žiadni spratkovia nepobiehali. V teenagerskom veku boli mojimi postavami väčšinou skúsení ľudia okolo štyridsiatky. Iba jediný raz som ako teenagerka napísala poviedku o teenageroch – a boli tam vykreslení ako trdlá bez rozumu, ktoré sa pri rebélii voči dospelým dostali akurát tak do ťažkého maléru a iba šťastím neumreli. 🙂
[…] se můžete setkat s oběma významy slova hrdina (Např. Nepravděpodobný hrdina a Hrdina bez občanky vs. Mějte rádi mého hrdinu, vždyť je to takový chudáček a Hleďte, můj […]