…aneb povzdechnutí gramatického policajta.

Dneska jsem na internetu zahlédla obrázek, který v hrubém překladu pravil:

“Opravuju překlepy a gramatiku ne proto, že bych byl grammar nazi, ale proto, že změny a chyby, na které si zvykneme dnes, se stanou standardem zítřka.” Ono to pak pokračovalo ještě dál, ale pro mě byla důležitá tato věta.

Často také odkazuji na svůj oblíbený článek Abysme? To bysem nikdy neřekl. Obojí souvisí s vývojem jazyka a těžko říct, kudy vede ta správná cesta z konopí.

Mně osobně docela drásá, že je současná “veřejná služební” čeština přehlcená cizími výrazy – místo obilnin jíme cereálie, místo tuků máme lipidy, bavíme se o karbohydrátech a zapomínáme na uhlovodíky, jíme proteiny místo bílkovin. To je jen namátkou, co jsem si vzpomněla na pár reklam – schválně si toho někdy všimněte. Anebo v práci se čím dál tím méně účastníme výběrových řízení, zato počet tendrů, kam jsme se přihlásili, stoupá.

Nicméně, kovářova kobyla chodí bosa, a tak řeknu, že se nám tu vytvořil určitý trend. I já posílám spíš “sívíčka” než životopisy, stahuju “apgrejdy” a ne nové verze. Takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Domnívám se, že to původně vzniklo díky touze působit profesionálněji a víc in, načež se to vžilo, a to i na úkor českých výrazů. Němčináři si mohou o podobném problému zazpívat spolu s Wise Guys:

Nemyslím si, že by bylo řešením vracet se do doby klapkobřinkostrojů nebo nosočistoplen, ale musím se přiznat, že jsou mi milé české složeniny, jako například “okometricky” nebo “cochcárna”, které ovšem spisovné opravdu nejsou. Výrazy jako “frikulín”, které vznikly složením “free, cool a in” jsou na jednu stranu docela roztomilé, na stranu druhou, sakra, zase cizí slova. Čert to vem, kdo se v tom má vyznat!

Je pravda, že jazyk se prostě vyvíjí a neustále pokračuje kupředu. Setkáváme se s novými fenomény (úkazy), pro které nemáme tu správnou nomenklaturu (názvosloví), a tak je potřeba vytvářet nebo přejímat nové pojmy. Globalizace v tom hraje také svou roli – je jednodušší používat výraz, který je co nejpodobnější těm používaným v jiných zemích, to kvůli snadnější domluvě napříč kontinenty a navzdory hranicím. A rozhodně neplatí, že je univerzálním jazykem pouze angličtina: při překladech principů managementu (ha!) se čím dál tím častěji setkávám s pojmy z japonštiny, které se k nám dostávají například i přes němčinu, kam je zatáhli manažeři studující americké metody založené na japonském administračním systému.

(Ale to je pěkná věta. Ta se mi povedla – je jako vystřižená z podnikového plátku jednoho nejmenovaného nadnárodního koncernu, na který sem tam narazím.)

Nuže dobrá, jazyk je věc živá a je tvořen lidmi, kteří ho používají, proto se poměrně dynamicky mění. Co pak dělat s pravopisem?

Pravopis (neboli ortografie) je podle definice “ustálený způsob písemného záznamu zvukové podoby spisovného jazyka systémem grafických znaků“, jinými slovy “jak správně napsat to, co slyšíme a říkáme”. Původ slova “pravopis” je přímým překladem ortografie, což pochází z řeckého “orthos” = správný a “grafos” = píšící.

Máme tedy jazyk sám o sobě, který prodělává nějaký svůj vývoj, a pak máme systém, jak ho hodit na papír (nebo na monitor), který taky prodělává nějaký svůj vývoj. A že se o něj vedou boje! V článku Český pravopis a veřejné mínění z roku 1969 to Antonín Tejnor shrnuje asi takto:

Obě šetření ÚVVM i anketa v ÚJČ ukázaly, že nejen široká veřejnost, ale i aktivní uživatelé psané podoby českého spisovného jazyka, a dokonce i lingvisté by uvítali určité zjednodušení pravopisných pravidel. Avšak pod pojmem zjednodušení si většinou nepředstavují takové zásahy, které by výrazně pozměnily grafický obraz českých textů, zejména běžných, často užívaných slov a tvarů. Zhruba by se to dalo vyjádřit asi tak, že veřejnost by si přála, aby se pravopis zjednodušil, ale současně aby to nebylo příliš nápadné, aby se nezměnilo nic podstatného. Zní to sice paradoxně, ale s podobnými rozpornými postoji se můžeme setkat i při výzkumu veřejného mínění v jiných oblastech sociálních jevů.

Myslím, že to platí i nadále. Na jednu stranu je pravopis pro někoho příliš komplikovaný, na stranu druhou je to součást identifikace národa, a to i se všemi mě/mně, i/y, s/z a kdo ví, čím vším ještě.

Nutno říci, že i když nepovažuji náš současný pravopis za příliš obtížný, taky sekám chyby. Necítím kvůli tomu potřebu volat po změně pravidel, je ale dost dobře možné, že jich ještě pár zažiju, to až počet lidí, kteří pravopis nezvládají, zahltí ty, kdo si dali práci (nebo s kým si dali tu práci), aby se ho naučili v jeho současné podobě správně. Prorokuji, že v souladu s článkem B. Trnky O kolísání českého pravopisu z roku 1942, se bude jednat o další “zeštíhlení” pravidel a odstranění výjimek:

Kolísání, kterého se nemůžeme zbaviti, ač je právem pokládáme za přímé popření vlastní funkce pravopisu, je pro literární češtinu příznačné a zdá se nasvědčovati tomu, že dosud z nedostatku správné teorie tápeme ve spleti různých křížících se hledisk a ohledů, z nichž vyváznutí se hledá při každém jednotlivém slově buď kompromisem nebo prostým příkazem. Touto cestou namnoze si odporujících předpisů nedojdeme k správným kriteriím, vyplývajícím z jednotného hlediska a aplikovatelným na všechna slova spontánní silou celého pravopisného systému. Trvalé ustálení pravopisu mohou připraviti jen objektivní úvahy a hlubší rozbory jeho strukturálních problémů.

Až se tomu tak stane, nezbude mi, než si povzdychnout a přizpůsobit se. Můžu jen doufat, že se jako národ jazykově nepřešvihneme do WyPaThLaNsHtInYyYy nebo tak něco, ale myslím, že to tak nedopadne. Například nové pravidlo serveru Bandzone.cz o názvech kapel napovídá, že i když nám obecně sem tam ulítne nějaká ta hrubice, čeho je moc, toho je příliš.

Do té doby ovšem budu současná pravidla pravopisu hájit dle svých nejlepších schopností a možností. Ovšem pozor, jako grammar police, nikoli grammar nazi: jak jste viděli ve výše odkazované definici, grammar nazi využívá chyb ostatních, aby odsoudil jejich inteligenci, snížil platnost jejich argumentů nebo shodil je samotné. Grammar police, gramatická policie, se snaží o zachování správné formy jazyka tam, kde je to zapotřebí…

(Jen se musím opět vrátit k tomu, že jazyk je každý den formován lidmi, kteří ho používají. A tak prosím nedělejte zvěrstva typu filajový, verlyba nebo bývorně – nechtěla bych se dočkat jejich zavedení do slovníku spisovné češtiny…)