Pokračování minulého článku.

Jsou i jiné inventáře. Nemusíme čtenáře seznamovat s tím, co všechno za běžné věci hrdina nosí a možná je i použije, aniž by tím někoho překvapil. Mnozí autoři však čtenáře rádi seznamují se seznamem věcí, na které hrdina ani nesáhne.

Opět, nemohu se ubránit tomu, že v případě popisů zbraní a zbroje se nám hráč chlubí tím, jak umí popsat svoji postavu z RPG. Dozvíme se o plátové zbroji, meči, palcátu, štítu, to vše v detailech, které ale nepoukazují na znalosti načerpané od kováře, mečíře, zbrojíře apod., a většinou čtenáři nejsou moc k užitku. Pokud nemá popis daného vybavení skutečně význam, je mi to upřímně ukradené. Postava by měla být popsána, ale existuje také něco jako priority. Spíš než fakt, že pod kyrysem je kroužková košile a štít je z dubového dřeva s kováním po okrajích, bych třeba rád věděl, zda má hrdina modré nebo hnědé oči. Mnohdy má člověk dojem, že čte o krejčovské figuríně navlečené do velmi propracované zbroje. Hrdina nemá tvář a vlasy, pouze vybavení.

Zrovna případ zbroje není nejlepší. U mnoha vyloženě vojenských povídek je to někdy nutnost popsat (ale ne, aby to dopadlo stylem povídek „velká bitva bez jakékoliv pointy a příběhu“, ty upřímně nesnáším). Pak je tu ale vybavení jako takové.

Hrdina se připravuje na úkol. Meč, speciální meč, ještě speciálnější meč, sedm dýk, z toho pět vrhacích. Foukačka a šipky. Prak, bolaso, kuše… Na rovinu, tohle je popisované i v Pyramidách od Terryho Pratchetta, ale nemohu se ubránit dojmu, že se jednalo svým způsobem o parodii, protože Těpic je dle popisu opravdu ověšen jako vánoční stromeček. Jenže v následné pasáži (kdo to nečetl, tak se jednalo o závěrečné zkoušky v cechu vrahů) tam je vyjmenované vybavení, kterého skutečně není málo, využito. A dokonce se až v průběhu dozvídáme o dalších drobnostech, které má Těpic s sebou, ale sir Pratchett usoudil, že vyjmenovat vše najednou by nebylo úplně dobré na čtenářovu trpělivost. Inventář je nám předložen postupně.

Vracím se k hrdinovi, který se připravuje na úkol. Dostaneme sáhodlouhý seznam věcí, které si bere s sebou. Když se nad tím zamyslím, nacházím u takového výčtu jednu výhodu a dvě nevýhody. Výhoda? Hrdina působí dojmem profíka, který se připravuje na všechno. Nevýhody? Zaprvé, hrdina s sebou všude vodí mulu, která nese to železářství? Zadruhé, dojdou všechny ty věci využití? Je to skutečně Čechovův inventář nebo jen seznam, z něhož by nám stačilo znát dvě tři položky? Ne, opravdu, mám pocit, že je spousta autorů posedlá seznamy.

Asi by bylo špatné napsat, že autoři mají napsat „meč, dýka, plyšový medvídek a nějaké další věci“, protože důležitá bude jen ta první trojice. Jenže seznamy nebývají zrovna pěknými pasážemi, zvláště pak, když se jedná o dost macatý odstavec. Přemýšlím, zda nemám (no jo, zase) vinit počítačové hry, protože kdysi jsem podobné seznamy psal a ano, jednalo se vlastně o popis vybavení postavy ze hry. Když už píšete takový seznam, zkuste to udělat elegantně. Očůrat to. Tím se vlastně vracím k začátku první části článku. Máte hrdinu elitního zabijáka. Nikoho nepřekvapí, když vytáhne dýku, škrticí strunu nebo lahvičku jedu. Vím, že Josef je elitní zabiják. Vím, co od takové postavy čekat, takže i tuším, co u sebe zřejmě nosí. A teď se vracím k očůrání. Josef je vrah. Dýka, struna a jed jsou jasné. Jenže v jedné pasáži bude důležitým prvkem něco neobvyklého. Flétna. Proč by si Josef bral flétnu? Když ji jen tak vytáhne, budou se ptát snad všichni čtenáři. Dýka? Pohoda. Flétna? Proč?

Připravil jsem si obvyklé zbraně, jen dýky jsem si dnes vzal raději dvě. Podíval jsem se na poličku, kde ležela flétna. Vzal jsem si ji také. Nedávno jsem ji při útěku městem někomu sebral na ulici a vydával se pak za pištce. Prošlo mi to tehdy, tak by mohlo v případě nouze i dnes.

Bác. Víme, proč si Josef vzal flétnu. Jedná se o součást převleku. Ale všimli jste si popisu vybavení? Bere si obvyklé zbraně. Nějakým způsobem mohli být čtenáři s oněmi zbraněmi postupně seznámeni již dříve, ale ve výsledku je jedno, co všechno u sebe Josef má. Pokud v příběhu použije pouze dýku a strunu, víme, že má tyhle dvě. Možná, že má normálně pouze tyto, možná, že jich skrývá víc, jen nám je prostě neukáže, protože je má schované v záhybech oblečení a my je neuvidíme. Krmit čtenáře tím, že má Josef u sebe dvanáct zbraní, včetně jejich výčtu, aniž by to někdy k něčemu bylo, je zcela zbytečné.

V knize Zóna úderu od Petera Davida je tohle využito jako komediální prvek. Šéf bezpečnosti Worf poté, co je mu řečeno, že přítomní strážci klingonského velvyslance u sebe mají každý jedenáct skrytých zbraní, přizná, že on je u sebe nemá. Když se ho kapitán po chvilce mlčení optá, kolik jich tedy má, je mu s pýchou sděleno, že šestnáct. Důležité je, že tento fakt byl Čechovovou puškou, protože v jedné z pasáží o pár kapitol dál během rvačky Worfovi vypadne zpoza šerpy skrytá dýka, čehož využije jeho protivník. Čtenář věděl, že Worf u sebe má šestnáct skrytých zbraní, takže ho to nepřekvapilo, ale současně nebyl krmen zbytečným výčtem zbylého arzenálu.

Závěr obou částí článku? Pokud vaše postava vytáhne něco, co čekáme, že vytáhne, nebývá problém. Nezvyklé věci je dobré vysvětlit, pokud pro to nemáte hodně dobrý důvod. Dlouhé seznamy málokoho baví číst a než je začnete psát, zamyslete se, kolik položek je opravdu potřeba. Dávejte si pozor, aby posedlost seznamy nehraničila s hyperdetailitidou.

To by bylo asi vše.

Sikar