S interpunkcí je to jako s kořením. Máte ingredience, které nesmíte opomenout v té správné dávce – čárky a tečky na místech, kam patří. Občas se může přihodit pár vykřičníků a trojteček pro ozvláštnění chuti. Jenže pokud vám ujede ruka, s textem to dopadne stejně jako s přesolenou polévkou: čtenáři se ve tváři objeví úšklebek a nabízený pokrm odmítne.

Poslední texty, které se mi dostaly na stůl v rámci triumvirátí zpětné vazby, měly vedle dalších nectností také problém s interpunkcí. Nemluvím o obvyklých zapomenutých čárkách, byť jich také bylo požehnaně. Ne, ani trablům s přímou řečí se dnes nebudeme věnovat – mají vlastní článek. Co jsem v textech škrtala jak divá a nad čím jsem prskala, je nevhodné používání interpunkce.

Vezměte si třeba takovou trojtečku alias tři tečky. Běžně se mimo jiné používají pro naznačení přerušované řeči, na konci věty pak naznačují její citové vyznívání nebo zámlku. Pravidla pravopisu hovoří jasně (včetně příkladů) – a  přesto se mi do tlapek dostaly texty, kde se to trojtečkami jen míhalo.

„Ztratil jsem…“ zabručel. „Celý týden! A čas jsou peníze…“ (Pavel Šimík: Hiroko-san)

Takhle to vypadá neškodně, že? Jenže bez ohledu na jistou chybku (ano, místo první trojtečky má být čárka, vzhledem k přítomnosti vedlejší věty) – ten text se třemi tečkami jen míhal. Bez hlubšího důvodu, zkrátka protože se to tak autorovi líbilo. Oproti běžnému čtenáři mám výhodu, že jsem znala autora tehdy (text je datovaný do roku 2010) a znám ho dnes – tedy mám jistotou, že nepřístojnosti, které s interpunkcí páchal tehdy, dnes už téměř neprovádí.

Co říct k tématu tří teček? Pokud bych měla použít kulinářský příměr, dají se připodobnit k jalovci. Máte pokrmy – a stejně tak situace v textu – ke kterým se tohle koření přesně hodí. Používáte je zcela přirozeně, intuitivně. Chcete naznačit, že vaše postava se zajíkla přemírou emocí a není schopna pokračovat v přímé řeči? Šup tam tři tečky a čtenář zcela automaticky pochopí, vybaví si vlastní emoce (pokud je samozřejmě text napsaný dobře, ale o tom jindy) a jedeme vesele dál.
Jenže pokud tenhle “jalovec” šoupnete třeba do pudingu, už to chutná jinak. Neříkám, že to je špatně, ovšem opatrně s tímhle kořením. Když to přeženete, váš text se bude podobat stařičkým děrným štítkům – a bude se číst stejně špatně.

Dalším specifickým znaménkem jsou uvozovky. Teď nemám na mysli přímou řeč, spíš se chci věnovat těm ostatním případům, kdy se mohou použít – a kdy je autoři občas zneužívají.
Opět si vezmu k ruce pravidla českého pravopisu. Uvozovky se používají při doslovných citacích, tj. v případech jako tento: Nevěstino “ano” neznělo dvakrát přesvědčivě, ale knězi stačilo.
Někdy se také využívají u přesných názvů děl (titulů knih, skladeb, filmů aj.), primárně v případech, kdy hrozí, že delší název splyne s ostatním textem: “Dívka, která kopla do vosího hnízda”, se mi celkem líbila, ale “Muži, kteří nenávidí ženy” zůstává favoritem.
Dále se mohou uvozovky použít u výrazů z cizího prostředí, nebo od nichž se autor chce distancovat z důvodů obsahových, stylových, kvůli spisovnosti apod.: Než aby dědeček čekal na “totaleinsatz”, rozhodl se dát k partyzánům a včas “vzal kramle”.
V autorském textu se mohou vyskytnout uvozovky i v případě, kdy chcete výraz užít v jiném, nejčastěji v opačném významu; mnohdy je míněn ironicky: Známe tu jeho “nezištnost” – ovšem zde si musíte dávat pozor. Pokud je podobná věta součástí přímé řeči, už daný výraz do uvozovek nedáváme! Je třeba skutečně odlišovat prostý text o přímé promluvy.
Plus samozřejmě pokud vytváříte teoretický článek, uvozovky používáte pro výklad významů slov.

Ne tak častým hostem v autorské kuchyni bývá pomlčka. Jistě jste si už všimli, že já ji využívám hojně (a nejen ji), ovšem to je specifikum mých textů. Ne však kvůli naznačení větší přestávky v řeči, ale abych od sebe výrazně oddělila části textu. A užití?
– Svým způsobem někdy částečně podobné třem tečkám. Když chcete naznačit, že se mluvčí náhle odmlčel třeba kvůli tomu, že si uvědomil nevhodnost svých slov, případně že nenachází vhodný výraz, souvislost apod. V případě, kdy je daná věta navíc tázací nebo zvolací povahy, lze toto naznačit dalším interpunkčním znaménkem:
Okamžitě to polož, nebo – !
– Pomlčka se dá použít místo čárky, pokud chcete vyznačit výraznější oddělení. Příkladů najdete v mých článcích dostatek.
Případů, kdy se dá pomlčka využít, je mnohem víc. Najdete je v každých Pravidlech pravopisu – která jistě máte všichni doma.

Pozor na záměnu pomlčky a spojovníku – jde o grafický znak v podobě vodorovné čárky, kladené bez mezer mezi slova. Máte-li potřebu rozdělit slovo na konci řádku, případně pokud chcete vyjádřit, že jím spojené výrazy tvoří těsný celek. Zde v článku si můžete zároveň všimnout, že i graficky je spojovník jiný než pomlčka: zatímco spojovník je krátká čárka, pomlčka je delší. Word a podobné programy toto většinou zohledňují a automaticky přepisují spojovníky na pomlčky, pokud mezi ně a slova vložíte mezery.
Opět platí, že příkladů použití spojovníku najdete v příručkách mnohem více. Nevypisuji všechny, protože úkolem tohoto článku není vás učit – jen vás přinutit trochu jinak přemýšlet.

Pominu-li tečku, čárku a středník (tato tři znaménka si zaslouží vlastní článek už pro komplikovanost pravidel pro umisťování čárek), další na řadě je otazník a vykřičník. Všichni víme, že otazník patří na konec tázacích vět, vykřičník pak ke větám zvolacím a k výpovědím, které jsou tvořené samotným citoslovcem, oslovením v 5.pádě nebo jiným neslovesným výrazem, pokud má výrazně zvolací ráz. Konečně! – Ticho! – Bum!
Milí autoři! Nezapomínejte na vykřičník! Občas pročítám vaše texty, narazím na přímou zvolací (nebo přací) větu, kam skutečně patří tenhle „štíhlý frajer“, ale místo něj použijete tečku. Proč? Bojíte se vykřičníku? Otazníky vám takové problémy nedělají, proto se nebojte ani vykřičníku. Žádá-li si to situace, klepněte na správnou klávesu – konec konců jste právě sami viděli, že to není žádná věda.

Poslední znaménko, které mi zbývá pro tento článek, je závorka. Znáte sami ty situace, kdy vyprávění v ich-formě vyžaduje oddělení vyprávění od vnitřních promluv a komentářů vypravěče. Případně kdy potřebujete dovysvětlit obsah výpovědi, okomentovat dění apod.
Opět: tento článek se hemží příklady, jak závorky používám já, proto si odpustím vymýšlení dalších. Pokud se chcete vzdělat, opět doporučuji přečíst náležité pasáže v Pravidlech pravopisu, dozvíte se spousty zajímavých detailů (mimo jiné jsem se třeba při tvorbě tohoto článku dozvěděla, že mé „ačli“ je výraz správný a byla jsem za něj kárána zcela zbytečně).

Zároveň však platí, co jsem napsala v úvodu článku. Interpunkční znaménka jsou pro naši písmenkovou polévku kořením. Musí se používat v souladu s pravidly a s citem. Ptáte se, kde leží hranice? Co je málo a co už příliš? Na to odpověď neznám, ale většinou platí doporučení přečíst si text nahlas. Kde vás to nutí křičet, zajíknout se, zvedat hlas v otázce, necpěte do těch míst tečku. Zkuste si, jak by dotyčná věta vypadala s náležitou interpunkcí. Občas to pomůže víc než všechny příručky.