Vzhledem k tomu, že jsem v září odcházela z práce a ještě navíc mi docela strašidelným způsobem kiksoval počítač, vznikla mi spousta restů, které teď doháním. A jedním z nich je i vyprávění o tom, jak jsme se spolu se Sikarem zúčastnili jednodenního povídání o koních, co vydrží a co nevydrží, co umí a neumí, a co umí nebo neumí jezdci. Přednášeli píšící veterinářka a vytrvalostní jezdkyně Václava Molcarová, píšící jezdec a šermíř Jiří Pobuda a celé se to odehrávalo na Farmě GG paní Vlasty a pana Petra Gálových, kteří k tématu také mnohé přidali.

Už cesta byla přesně podle mých obvyklých zvyklostí – v Mělníku jsme hned na začátku blbě uhnuli, respektive neuhnuli, a chvíli jsme brouzdali centrem, otáčeli se ve slepé uličce a podobně. Nakonec jsme více-méně chytli správný směr, dorazili k té správné odbočce a dokonce hned za ní využili možnosti a času, který jsme měli navíc, a zapluli do Blatecké hospody. Oběd tam byl velmi příjemný a stál opravdu za to.

Zbytek cesty probíhal v pohodě, až na malou mezihru: Farma GG se nachází v obci jménem Stránka, takže na můj pokyn:

“Sikare, podívej se do atlasu na ten papír, co tam mám založenej, a řekni mi Stránka kolik.”

Sikar odvětil:

“Je to stránka osmnáct. Mám ji nalistovat?”

Naštěstí to nejdůležitější, totiž že před rybníkem je nutno uhnout doleva a jet až na konec, jsem si na ten papír poznamenala. Shodou okolností za námi jeli další účastníci, ale ti právě projeli kolem rybníka rovně, takže pár minut ztratili. Ale opravdu jen pár.

Sešli jsme se v dosti hojném počtu, narazila jsem tam i na svou kamarádku z Pardubic, která mi před lety zmizela z obzoru, a drtivá většina byla absolventů předchozích běhů literární dílny Mistři písmen, učni slov, které se v současnosti účastním i já. Vlastně ani nevím, jestli tam kromě Sikara byl ještě někdo “nedílenský”…

Nebudu tady zabíhat do všech podrobností, které jsme se toho dne dozvěděli – anatomii koně si můžete najít na internetu, stejně jako schéma uzdečky (jezdec kupříkladu drží v rukách otěže, nikoli opratě). Ne každé sedlo padne každému koni, jsou různé typy sedel, stejně jako jsou různé typy uzdeček. To dá rozum. I to se dá dohledat.

Co bych zdůraznila, jsou následující tři body:

1) Kůň není vytrvalostní běžec, ale chodec. Nemůžete ho hnát cvalem nebo tryskem bůh ví jak dlouho, a čekat, že vám to odpustí. Zato krokem můžete cestovat krajinou docela v klidu.

2) Kůň je náročný na stravu a vodu. Hlavně vodu. Potřebuje vypít denně v průměru 20 – 30 litrů vody. Denně. 20 – 30 litrů. Pamatujte na to, až poženete svého hrdinu do skalnaté nebo písčité pouště, kde je o vodu nouze, a nedáte mu s sebou nákladního soumara a pár plných vaků. Při dotazu, jak dlouho kůň v poušti bez jakékoli vody vydrží, zněla odpověď “pár hodin”. Samozřejmě, je potřeba vzít do úvahy plemeno – pouštní koníci vydrží déle, ale zase budou mít problémy jinde. Nicméně, pokud váš hrdina nemá žádnou vodu a v okolí žádná není, půjde už ráno pěšky.

Co se stravy týče, koně mají velice citlivý žaludek a střeva a navíc mají potřebu neustále něco žvýkat. Aby ne, když takový pětisetkilový kůň potřebuje denně až cca 40 kilo čerstvé trávy, pokud ho ničím jiným nedokrmují! Během čtvrt až půl hodinky pasení takový kůň požvýká kilo pastvy (a klidně i více, podle typu a hladu) a potřebuje tedy žrát nějakých deset hodin ze dne. Když stejně velký (těžký) kůň žere seno a jenom seno, bude ho potřebovat tak 12 kilo na den. Opět, myslete na to a nezapomeňte svou karavanu vybavit patřičnými zásobami.

Podle některých údajů kůň potřebuje optimálně 8 kilo sena denně, klidných 5-6 hodinek na jeho požvýkání a ještě navíc přikrmit něčím energetičtějším (jádro – oves nebo obrok, přesně jak se zpívá v té lidovce, taky šrot, otruby, může toho být spousta). Když ho ale budete ládovat energeticky výživnou stravou a pak mu neumožníte tu energii někam vydat, počítejte s tím, že se o to postará sám. Jiří Pobuda vyprávěl, jak se jim jednou na puťáku zničehonic splašili všichni koně, protože měli moc síly a chtěli si zaběhat. Takže tak.

No jo, ale kůň je až tak citlivý na stravu, že pokud žere něco s příliš mnoha bílkovinami, schytají to jeho klouby, podobně jako když člověk, co jí příliš mnoho masa, může dostat dnu. Kůň taky nemá “záklopku” – pokud se dokáže dostat k zásobám krmiva, žere, dokud častokrát nechcípne. Kůň není schopný zvracet, takže když požere nějakou blbou bylinu, buď to rozchodí, ale spíš chcípne. Prostě pokud si nedáte bacha na krmení a vodu, kůň chcípne. Tečka.

Pokud má kůň k dispozici dostatek vody a jen málo nebo žádnou píci, tak jedno- nebo dvoudenní přechod pustiny vydrží, ale pak je potřeba nechat ho odpočinout a v klidu nažrat. Déle – a kůň udělá co? Kůň chcípne.

3) Jezdec bojující na koni by měl pamatovat na to, kde všude ten kůň je, aby ho nesekl. Jednak ho hlavy nebo do ucha, jednak na konci oblouku do nohy nebo do břicha. Takový kůň by opravdu nebyl rád. A jezdec, jehož zbraň byla většinou specializovaná pro boj shora dolů, pak taky ne.

S tím souvisí další věc, kterou dodávám spíš pro zajímavost:

Většina lidí jsou praváci. Z toho vyplývá, že většina nositelů zbraní jsou praváci. Má-li pravák tasit meč či šavli, je pro něj jednodušší šáhnout přes tělo k levému boku, jedním plynulým pohybem zbraň tasit a postavit se do příslušného postoje, ať už útoku nebo krytu. Kdyby měl zbraň po pravém boku, musel by buď tasit levou a přehazovat zbraň z ručky do ručky, nebo se složitě křivit. Praváci, kterých byla a je většina, tedy nosili zbraň po levém boku – a leváci, kteří často bojovali pravou rukou, aby neupozorňovali na skrytou vlastnost, kterou mohli nečekaně využít jako výhodu, také.

Proto dnes chodí společensky významnější osoby po pravici od méně společensky významné (dámu či nadřízeného se nesluší při každém kroku šťouchat zbraní, podřízený se s tím srovná), proto vznikl zvyk potřesení pravicí (aby bylo jasné, že v ruce ani jeden nedrží zbraň) i “válečnický pozdrav” – vzájemný stisk předloktí pro zjištění, zda někdo nemá v rukávu schované ostré eso, a proto se také dříve jezdilo po levé straně cesty:

Když vás někdo míjel, ať už předjížděním nebo v protisměru, mohl na vás v tu chvíli zaútočit. A sami na fotkách vidíte, že doprava jste se jako praváci mohli bránit lépe, než doleva, kdy jste se museli v sedle kroutit jako vývrtka. Proto čím dál více lidí jezdilo při levém okraji cesty, aby měli zbytek světa po té snadněji ubránitelné straně, až se z toho stal zvyk. Říká se také, že se z krajnice nasedalo lépe, než z prostředka cesty, a se šavlí u levého boku by si jezdec mohl při nasedání zprava (tedy při přehození levé nohy přes koňský hřbet) zaplést tvrdou zbraň tam, kde ji opravdu nikdo mít nechtěl…

Odbočka: proč tedy dnes jezdíme vpravo? Jedna z legend praví, že zakomplexovaný levák Napoleon Bonaparte chtěl jednak urazit papeže, jednak se mu to více hodilo, a že si prý stavěl jednotky vojáků na svou slabší, tedy pravou, stranu. Také, že se stalo zvykem zapřahat koně do vícespřeží a vozka seděl na posledním koni vlevo (protože se na něj lépe nasedalo zleva, jak už se stalo zvykem), tak aby lépe viděl před sebe. Rovněž jsem se setkala s tvrzením, že s rozšířením palných zbraní, u kterých bylo fakt jedno, na kterou stranu jezdec míří, jízda vlevo ztratila smysl. Faktem je, že první vozy měly všechny volant na pravé straně, až Henry Ford zavedl sedadlo řidiče na levé straně, aby mohli pasažéři pohodlněji vystupovat nikoli do prostředka silnice, ale na dlážděný chodník, v Evropě to pak zavedl jeho velký obdivovatel André Citroen. Francie také jako první začala zavádět dopravní předpisy, a to zejména pravidlo pravé ruky (silnice se ještě nedělily na hlavní a vedlejší, to přišlo až v 50. letech minulého století). Řidič si tak jen hlídal, kdo mu jede zprava, proto jel při pravém kraji, a o zbytek se nestaral. Zvýšení rychlosti automobilů pak rovněž zvýšilo důraz na bezpečnější předjíždění zleva a potvrdilo umístění volantů na levé straně pro lepší výhled. Pro úplnost dopravní odbočky dodávám, že u nás byla jízda vpravo zavedena za Protektorátu, a to 15.3.1939.

O koních jsme se toho dozvěděli daleko více, ale to se mi sem všechno nevejde. Nutno ovšem dodat, že i když celá akce trvala pět hodin, kdy jsme bez přestávky postávali na dvorku či na jízdárně a sem tam na nás pršelo, uběhlo to jako voda. Nevíme, zda se tento seminář bude ještě někdy opakovat, ale jeden z účastníků ho nahrával na video, které snad bude k dispozici.

Nutno dodat, že Sikar i přes své předchozí odhodlání zůstat stranou, nakonec nasedl na koně jménem Myšák. Chvíli jezdil dokola, ale v jednu chvíli projel kolem stojící skupinky zbylých literátů s výkřiky “Právě mi došlo, že jsem generický princ na bílém koni! Ta hanba! Ta potupa!” Myšák se ovšem nenechal vyvést z míry genericky ani jinak a odnesl ho opět pryč na další kolečko…

Odkaz na naše fotky * * * Odkaz na další fotky

Tímto vás také zveme na “doktorský seminář” aneb “Když hrdina umírá” – koná se 14.12.2013 od 10:00 ve smíchovské pobočce Městské knihovny v Praze. Zájemci nechť se o bližší info hlásí na e-mailu miloslav.linc@mlp.cz. Tématem jsou nejrůznější zranění a jejich následky pro hrdiny.