Existuje jeden takovej fór, je poměrně starej, ale jestli ho znáte, stejně si ho přečtěte:

Víte, proč mají sloni červený voči? Přece aby se mohli schovávat v jahodách!

To bylo celý. Konec vtipu. Hotovo.

Teď, mohli byste říct, že mám pátek, chci vám zpříjemnit konec týdne/začátek víkendu, a tak se dělím o vtip. Ale znáte mě dost na to, abyste věděli, že mám něco za lubem (pro ty, co mě neznají: až mě poznáte, vy se budete divit).

 

Dobře. Slon. Co je takový slon?

Především je to největší žijící rod suchozemských savců. Když se narodí, váží metrák. Největší zabitý slon vážil dvanáct tun! Pro srovnání, tramvaj T3, kterou důvěrně známe asi všichni (prozatím, dokud ještě jezdí), váží 16 tun, takže o třetinu váhy toho slona víc. Slon africký, který je větší, než slon asijský, může měřit klidně i 4 metry.

Oproti tomu taková jahoda, bavíme-li se o rostlině, kterou nejčastěji potkáváme v zahrádkách, tvoří trsy cca 10-35 cm vysoké. Čili abychom schovali menšího slona, musíme na sebe naskládat hodně vysoké rostlinky asi tak do deseti vrstev (nebudeme se bavit o průměrné váze jedné jahody jako plodu, to je na mě trochu moc počítání). Pěstírny v Izraeli ukazují, že to není tak nemožné, ale tam by vznikl trochu jiný problém.

Jirotkův doktor Vlach ze Saturnina říkal, že jsou tři způsoby, jakým mohou zareagovat lidé, když před ně postavíte mísu koblih. Lidé budou různě reagovat i na ten fór se slonem: jedni se zasmějí, ale dál to řešit nebudou. Prostě vtip. Další řeknou, že je to blbost a nemůže to bejt pravda, ale taky se tím dál zabývat nebudou. Třetí se zamyslí, načež dodají, že to musí fungovat, protože oni slona v jahodách ještě nikdy neviděli!

Tato třetí skupina se pak dělí ještě minimálně na dva poddruhy – na ten, co si dělá srandu zpátky, a ten, který to bere vážně a vyděsí se, protože je z jahod sledují neviditelní sloni a kdo ví, co mají ti chobotnatci za lubem!

A pak je můj oblíbený typ lidí, kteří se zamyslí a dají dohromady svět, ve kterým to takhle funguje. Velmi dobře si to zdůvodní, sestaví celý systém zákonitostí, proč to je zrovna takhle a ne jinak, a milého slona v jahodách použijí minimálně jako stavební prvek světa nebo rovnou prostředek pro zvrat či rozuzlení v příběhu.

Fajn, trochu to odlehčíme:

Víte, proč jsou sloni velký, vrásčitý a šedý? Protože kdyby byli malý, bílý a kulatý, byly by z nich aspiríny!

A zpátky do článku.

Ve čtvrtek 3.10. jsem byla na diskuzním večeru, který pořádala Městská knihovna v Praze. Bylo to o různých pohledech na psaní a měli mluvit Adam Borzič jako básník, Radka Denemarková za prozaiky, scénáristy měl zastoupit Vladimír Fanta a autory fantastiky reprezentoval Jiří Walker Procházka. Vlivem nejrůznějších okolností se stalo, že dorazili pánové Borzič a Procházka, a tak byla z publika vylovena Klára Smolíková, která má na kontě mnoho příspěvků do dětských rubrik a časopisů, edukačních knih pro děti, pracovních sešitů, metodik a podobně. Nejdřív se bránila, že ten den nemluví, že chce fotit, ale nechala se přesvědčit a byla jsem velmi ráda, že se to povedlo.

Večer to byl zajímavý a probralo se mnohé, co mi ale v hlavě uvízlo nejvíc, byla právě její slova o tom, co to znamená, psát: Použila poměrně jednoduché, ale o to názornější, srovnání. Nepamatuju si přesná slova, jak to řekla, ale bylo to nějak takhle:

Všichni víme, že sluníčko se kreslí tak a mráček zase takhle, ukazovala. Víme, že se to tak dělá. Ale když se někdo chce naučit kreslit doopravdy, musí se nejdřív naučit vidět realitu takovou, jaká doopravdy je. A o tom je i to psaní, ať už v jakékoli oblasti – poodstoupit od reality a uchopit ji znovu, mimo to naučené schéma.

 

Existuje něco, co není dobrým námětem na psaní? Ne!

Existuje něco, o čem je blbý nebo trapný psát? Ne!

Existuje něco, o čem se vůbec nedá dobře psát? Ne!

Samozřejmě, že jsou témata více či méně kontroverzní, více či méně autorovi blízká a každý člověk se zajímá o něco jiného a má jiný vkus, takže je prakticky nemožné oslovit všechny jedním dílem, natož zaručit, že se bude líbit 100 % čtenářů.

Co je pro vás každodenní šeď a rutina, může být pro někoho napínavý příběh – a naopak: co si představujete pod pojmem exotika a dobrodružství, je zaručeně někde pro někoho otravná nuda. Klíčem k tomu, abyste neomílali dokolečka dokola věci, které už napsala spousta lidí před vámi, jsou slova “poodstoupit od reality a znovu ji uchopit mimo ta naučená schémata“.

To neznamená, že musíte být za každou cenu vtipní/sarkastičtí/vášniví/kontroverzní. Znamená to ale opravdu se podívat na svět kolem a zeptat se sám sebe, proč ho vidím zrovna takový a jak bych to mohl přiblížit ostatním. A taky co se stane, když změním některé parametry.

Ta poslední úvaha je taky dobrý způsob, jak se vyhnout problému, kdy vám všechny postavy myslí a mluví stejně: co bude, když odstraním tadytu jednu morální zábranu? A když jich pár přidám, ale do jiné oblasti? A co tahle zkušenost, co si z ní takový a makový člověk do budoucna odnese a jak ho ovlivní?

Mimochodem, jestli chcete vidět schéma v praxi, pročtěte alespoň deset novinových článků (nikoli aktualizačních štěků, ale opravdu článků). Podívejte se na různá slovní spojení a obraty a zamyslete se nad tím, jestli už opravdu nejsou stokrát omletá. Jestli náhodou předem nevíte, jak článek bude pokračovat, co autor vypíchne a co se nedozvíte. Co tam chybí.

Zpátky ke slonovi v jahodách: když píšete, nechcete být ty první tři skupiny lidí. Vy chcete být ta čtvrtá, co doopravdy zařídí, aby slon v jahodách nebyl vidět, protože má červený voči. Alespoň na papíře nebo na monitoru. A proto se budete muset donutit udělat krok zpátky, vyplést se ze všech naučených schémat, pořádně se podívat na realitu – a pak ji uchopit jinak.

Hodně štěstí.

PS: Víte, jak poznáte, že máte v lednici slona?

Podle stopiček v másle…