Tak už začni!

Znáte tady toho pána? Dnes si přečtete několik jeho výroků.

Máme pátek, blíží se svátek – tedy pokud přežijeme to politické šílenství, které se této země zmocnilo. Ale to mě z hlediska psaní o psaní ani tolik nezajímá, a tak navážeme na článek o vytrvalosti z minulého týdne, kde jsem psala:

Když to shrnu: Nejdřív musíte začít psát. Pak musíte být ochotní se ve psaní zlepšovat. Ale to všechno je naprosto k ničemu, pokud to uděláte jen jednou, takže musíte být vytrvalí v obou dvou krocích a neustále je opakovat.

A dnes se podíváme na ten první krok: nejdřív musíte začít psát.

U ohromných pokusů je skvělé byť jen selhat.
„U ohromných pokusů je skvělé byť jen selhat.“ Bruce Lee

„Ale když já nevím, jak se to dělá.“

„Byla bych všem jenom pro smích.“

„Koho ty moje žvásty vůbec zajímají?“

„Stejně to neumím. Budu dělat chyby.“

„Jasně, já začnu, pak mi to někdo zkritizuje, já z toho budu mít depku a budu na tom ještě hůř, než předtím.“

„Já ještě nevím dost o tom, jak se píše.“

Pokud se s někým bavíte o psaní, dříve či později tyhle názory v různých provedeních uslyšíte. Troufnu si říci, že bez výjimky – ať už ke psaní přistupujete z jakékoli strany, ať už autorské, korektorské, vydavatelské nebo kritické, pokud mluvíte o psaní s někým, kdo sám (ještě) nepíše, dozvíte se dříve či později minimálně jednu z těchto výmluv. Často jim také předchází „Když já bych chtěl, ale…“

"Nemodlete se za snadný život, modlete se za sílu vydržet život obtížný." Bruce Lee
„Nemodlete se za snadný život, modlete se za sílu vydržet život obtížný.“ Bruce Lee

Jasně, že ve chvíli, kdy nesete kůži na trh, jste v nepříjemné situaci: pokud se vaše (vele)dílo dostane na veřejnost, může k němu vyslovit svůj názor kdokoli, od Franty z vepřína v Horní Dolní, přes váš tajný vzor až po nenáviděného spolužáka ze základky, který vám kradl svačinu a vysmíval se vám v kuse několik let.

Je pak jen a jen na vás, co jste ochotni do toho vložit a nakolik jste ochotni skousnout to, že vám k tomu řeknou svoje opravdu všichni. Když víte, že to nezvládnete, nikdo vás nutit nemůže – pak ale přestaňte říkat to „Když já bych chtěl, ale…“, protože vy nechcete. Vy s tou myšlenkou z nějakého důvodu pouze koketujete. Kdybyste chtěli dost, dokázali byste se přes tohle přenést.

"Vědění nestačí, musíme ho použít. Chtění nestačí, musíme jednat." Bruce Lee
„Vědění nestačí, musíme ho použít. Chtění nestačí, musíme jednat.“ Bruce Lee

Pro lidi, kteří vám říkají, že psát neumí, ale až se to naučí, určitě začnou, mám jeden jediný vzkaz:

Psát se naučíte tím, že budete v první řadě psát a napíšete spoustu písmenek, ať už na monitor nebo na papír.

Nechte si to chvilku projít hlavou.

Mrkněte se na citát vlevo: „Vědění nestačí, musíme ho použít. Chtění nestačí, musíme konat.“

Můžete teoreticky vědět všechno, co kdy bylo napsáno/natočeno/řečeno o tom, jak psát. Tedy, teoreticky, nemyslím si, že je v silách jednoho člověka obsáhnout všechny tyto údaje. Ale pokud sami nezmáčknete první klávesu nebo neuděláte první tah tužkou či propiskou, je vám všechno vědění světa k ničemu.

Nehledě na to, že jsme všichni jiní – co funguje mně a bez čeho bych nebyla schopná psát já, to může vám být na obtíž. A díky tomu si spousta psacích rádců a lektorů bude navzájem protiřečit, protože jsme prostě každý jiný člověk, jiná osobnost.

Ano, je dobré si zjistit, jak jdou na to ostatní, ale jednak nenajdete přesně napsaný návod, který by byl univerzálně platný, jednak byste se při studiu tohoto tématu měli čas od času zeptat sami sebe, jestli se náhodou jenom nevymlouváte a neodkládáte to samotné nepříjemné psaní.

"Chyby jsou vždy omluvitelné, pokud má člověk odvahu je přiznat." Bruce Lee
„Chyby jsou vždy omluvitelné, pokud má člověk odvahu je přiznat.“ Bruce Lee

A pak nám zbývá strach z chyb a výsměchu za chyby.

Podívejte, já nebudu následující odstavec lakovat nějak na růžovo, abych vám usnadnila život a svědomí:

Pokud chcete doživotně zůstat v otázce „ale oni se mi budou smát“ na úrovni vyspělosti žáčka prvního stupně základní školy, prosím, jak si račte přát. Pokud je pro vás důležitější vypadat neomylně, než něčeho dosáhnout v oblasti, která vás z nějakého důvodu zaujala, je to vaše rozhodnutí. A pokud si myslíte, že všichni čekají jenom na to, až napíšete špatně čárku nebo „i“ místo „y“, pak mám pro vás možná novinku: nejste pupek světa. Vždycky se najdou minimálně lidi, kteří o vás vůbec neslyšeli, a taky bude dost těch, kteří o vás sice vědí, ale prostě je ne-za-jí-má-te. Smiřte se s tím.

Pokud se někoho slušně (slušně!) zeptáte na radu a on vás arogantně odpálkuje, pak má asi problém on a ne vy. Pokud vám ale někdo odpoví „teď fakt nemám čas, je mi líto“, pak je na místě vaše pochopení situace: váš vybraný guru prostě nemá čas, zeptáme se jinde.

A ano, je v pořádku dělat chyby – ale jen do té chvíle, dokud se z nich ještě dokážete poučit. Ve chvíli, kdy přestanete přijímat upozornění ostatních, že něco děláte špatně, jste na šikmé ploše a můžete začít klouzat dolů velkou rychlostí.

Tady odbočím:

Je důležité rozlišovat mezi konstruktivní kritikou a něčí kompenzací bůhvíčeho. Je to jednoduché: z konstruktivní kritiky se dozvíte, co máte příště udělat líp, abyste byli lepší. Nebo alespoň jakou konkrétní chybu děláte. Z destruktivní kritiky se akorát dozvíte, že děláte špatně úplně všechno, nejlépe včetně dýchání, a měli byste s tím co nejdřív přestat. Toho prvního si všímejte, i když vám není po chuti, z toho druhého si nic nedělejte. A nezaměňujte je navzájem.

Konec odbočky.

Život jde zkrátka v určitém pořadí – nejdřív musíte něco začít, abyste to pak mohli vůbec měnit. Pokud nezačnete psát, nikdy se z vás lepší autor nestane. Chcete začít psát? Prostě začněte. I kdybyste psali blbosti, dřív nebo později se vypracujete. Tedy, pokud na sobě budete makat a budete dost vytrvalí, ale o tom jsem psala už minulý týden.

Buď chcete psát, a pak psát můžete – ale musíte s tím začít.

Nebo psát nechcete a jenom o tom z nějakého důvodu žvaníte. A s tím byste možná měli skončit, protože vaše neuskutečněné plány zajímají daleko méně lidí, než si myslíte.

A na závěr delší verzi citátu od Bruce Leeho, kterým jsem dnes začala:

Don’t fear failure. Not failure, but low aim is the crime. In great attempt it is glorious even to fail.

Nebojte se selhání. Zločinem není selhání ale nízké cíle. U ohromných pokusů je skvělé byť jen selhat.“

A proč Bruce Lee? Protože myslím, že jeho výroky jsou víc než trefné. (A není to fajn, představovat si, že můžeme svým problémům nakopat pr…?)

10 thoughts on “Tak už začni!”

  1. Zdravím.

    Netvrdil Bruce Lee, že Kung-Fu lze naučit každého (bez rozdílu)? Jak je to s tvůrčím psaním? Souhlasím, autor musí začít sám, prvním krokem! 😉 Obdivuji nejen citovaného muže, ale i autora (autorku) tohoto článku. (nepodlézavý smajl) Chybami se člověk učí – začínající autor dělá chyb více, než-li autor zkušenější. Ti nejlepší autoři mají na své chyby korektory… Na našince zbude všechna práce – vymyslet příběh, napsat jej, opravit a dopilovat a pak jej předat čtenářské obci… Dřina? Ale stojí to za to, takže nadpis kvituji: „Tak už začni!!!“ (těch vykřičníků bych přidal) 😉

    Hezký den a múzám (i těm které pomáhají s články) zdar.

  2. Psaní, stejně jako i sport a většina ostatních věcí, které se trénují tím, že se dělají, má několik fází.
    První je ta, o které píšeš: „ale, ale, ale, ale.“
    Pak člověk začne. Je to strašné, nejde mu to. Vrátí se k tomu druhý den a najednou už vidí, že mu přes všechnu pravděpodobnost nějaké ty (pomyslné) svaly narostli.
    Pokaždé, když se k té činnosti vrátí, vidí, o kolik je lepší než minule.

    Je to paráda. Nejlepší pocit na světě, vidět zlepšení přicházející s každým pokusem.

    Jenže pak to přijde.

    Najednou, třeba po půl roce, se to zastaví. Člověk se přestane zlepšovat, možná se na chvíli i zhorší.
    Padnou na něj deprese, možná s tím chce i seknout. Nechápe to, vždyť to šlo přeci tak dobře!
    A náhle to vázne a brzdí a nejde….

    No. A přesně v téhle fázi jsem teď já.
    A bolí to. Vadí to. Hodně.

    Můžu si donekonečna opakovat, co jsem tu teď napsala. Že je to normální a chce to jen zatnout zuby, nevzdat se a prostě psát. A přesně to i dělám.
    Ale je to hrozné, když mi každé slovo, které ze mě vyjde, přijde pitomé.

    Mé příběhy nestojí vůbec za nic a ať dělám co dělám, zdá se, že krutě stagnuji.

    Ale to se poddá. Deset tisíc hodin tréningu, případně milion napsaných slov a budou ze všech géniové!!!
    (No, teorie je to hezká, to nevadí, že už byla popřená:))

  3. Psaní je dřina 🙂 ale dřina je jakákoliv činnost, kterou chcete dělat pořádně. A pokud něco nechcete dělat pořádně, a děláte to jen tak na oko, protože „to zrovna frčí“, nebo protože jiní lidé dělající to samé jsou slavní, nedivte se, že nebudete tak dobří, nebo že nedojdete v této konkrétní oblasti nějakého uznání.
    Já jsem psala od doby co mě na základní škole naučili jak se to dělá 😀 a štěstí že to nikdo nečetl, protože by mi s tím ještě teď na rodinných sešlostech mlátili o hlavu, smáli se mi a snažili se mě přesvědčit jak strašně je to roztomilé…
    Zkrátka: žádný škarohlíd by mě od toho nikdy nedokázal odradit. A ani kdyby mi erudovaný profesor já nevím čeho s léty praxe a stovkami načtených knih řekl, ať na to kašlu, že to v sobě nemám… nemyslím si, že bych ho poslechla.
    Stejně jako moje tělo potřebuje stravu a spánek, duchovní část mého já potřebuje čerpat inspiraci a ventilovat ji psaním…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *