Také jste se jako já kdysi na základní škole nudili v hodinách češtiny, když se vám učitel snažil do hlavy nalít něco málo o pravidlech psaní velkých písmen? Také jste si říkali, k čemu vám budou všechny ty poučky, když přeci všichni vědí, že Slovensko se píše Slovensko a český se píše český? A také jste nakonec propadli kouzlu fantasy příběhů?
Pak mám pro vás drobnou poznámku pod čarou: ty znalosti a pravidla se vám budou hodit.

Netvrdím, že je v tom nějaký žánrový rozdíl, nebo že by pro fanoušky SF neplatila stejná pravidla, co pro “fantazáky”, nicméně primárně se setkávám při pročítání textů s problémem velkých písmen právě u fantasy příběhů. Ono je to logické, když drtivá většina autorů situuje svůj příběh do historizujícího starověko-středověkého světa, kde se to hemží králi, knížaty, vévody, generály, arcimágy a další havětí. Kde na každém kilometru vyrůstá to které království, impérium nebo temný hvozd. A kde zkrátka potřebujete lepší orientaci v mišmaši jmen.

Dnes nebudu citovat příručky a vysokoškolské učebnice, spíš se pokusím shrnout, co jsem za všechny roky vlastního psaní a čtení potkala, co se mi hodilo a co mi bylo platné až sekundárně (to když jsem v tom někomu vyráchala čumák). Pokud tedy v tomto článku nenajdete odpověď na svou otázku, máte bod k dobru a mazejte si daný problém nastudovat k vlastním knížkám – které doufám, že máte neustále při ruce.

Nuže, velká písmena. Všichni víme, že státy a územní celky mají vlastní jména a ta se píšou s počátečním velkým písmenem. Ať už se jedná o Spojené arabské emiráty nebo třeba Terkassianské království, vždy platí, že první písmeno je velké, ostatní malá. Takže zapomeňte na paskvily typu Terkassianské Království, to zkrátka neokecáte.
Něco jiného by bylo, pokud by se třeba několik městských států sloučilo do dejme tomu spojenecké ligy. Ve výsledku by název mohl znít třeba Spojené státy Uthonu, Elše a Bartu – protože daná města, která se rozhodla spojit v jeden celek, nesou názvy Uthon, Elš a Bart. Kapišto? Analogicky můžete vztáhnout na vlastní územní celky.

Co takové tituly a vlastní jména? Autoři fantasy občas trpí úchylkou, která ve svém důsledku produkuje komplikovaná jména, složité tituly a ano, občas i nebetyčné blbosti a nepřístojnosti při jejich psaní. Setkala jsem se s textem, kde každý kapitán byl Kapitán, kdežto krále zásadně oslovovali “vaše veličenstvo”. Prosím, zapomeňte na americké hodnosti (už jsme tomu mimochodem věnovali i obrázkový panel), píšete česky a tedy se všechny vojenské hodnosti píšou malým písmenem. Něco jiného je, pokud má někdo přezdívku Kapitán, případně tuto hodnost používáte v textu místo vlastního jména (protože třeba postava vlastní jméno nemá) – i tady bych ale osobně byla na vážkách, zda velké písmeno psát.

Oproti tomu tituly, oslovující majestát, si velká písmena právem zaslouží. Vyjadřujete tak unikátnost a jedinečnost dotyčných osob. Proto se píše Jeho Veličenstvo či Její Jasnost. Jako národ už dlouho nemáme krále a šlechtice a tedy “plaveme” v jejich oslovování, nicméně platí jednoduchý princip. Titul se píše malým písmenem (král, vévoda, kníže atd.), oslovujeme zásadně velkými písmeny – třeba i Jeho Vysokost. Záleží jen na vás jako autorovi, jaké oslovení vtisknete svým postavám jako to platné a přirozené. Pokud jsou vaše postavy zvyklé titulovat svého vládce Vaše Nejsladší Jedinečnost, pak je vše v pořádku – jen to musíte zkrátka mít dobře zvládnuté i z hlediska dalších částí královského protokolu.

Jak je tomu v případech duchovních osob? V realitě používáme oslovení Jeho Svatost v případě katolického papeže. Vztaženo analogicky na fantasy svět: pokud máte potřebu podtrhnout, že třeba nejvyšší kněz určitého kultu má ve vašem světě stejné postavení jako katolický papež ve světě reálném, můžete jeho titul psát velkým písmenem. A ne, nemám na mysli slovo “velekněz” – tím je každá nejvyšší hlava každého náboženství daného světa, ale titul, vlastní pouze danému náboženství. Všimněte si, že – opět analogie – mluvme o papeži (psáno malým písmenem), ale jeho vlastní oslovení je Jeho Svatost. Podobně funguje třeba vztah patriarcha a Jeho Blahorodí. Zkrátka opět odlišujeme titul a přímé oslovení osoby.

Dalším kamenem úrazu bývají národnostní etnika, klany a rody tváří v tvář živočišným druhům. Kolikrát se mi už stalo, že jsem narazila na etruska nebo podobně postiženého člena národa, zatímco Ještěrčíci se mi proháněli po textu i s tím, že ve skutečnosti mělo jít o ještěříky, tedy ještěří lidi? Milí autoři, dřívější označování příslušnosti k rodům a klanům funguje stejně jako dnešní příjmení.
Vztaženo do důsledků, pokud si vymyslíte soustavu jmen, promyslete i jejich vzájemné vztahy. Co je vlastním jménem (a funguje jako oslovení v rámci rodiny), co je třeba titul (tedy co třeba označuje sestru, otce atd.) a co je jménem rodiny a klanu. A hlavně: tohoto systému se pak držte. Nemusíte vytvářet celý složitý systém názvosloví, nicméně pokud se rozhodnete jedno jméno vytvořit takhle a jiné zase takhle, přestože jde o příbuzné nebo členy jednoho národa, pak je vhodné, aby jména vycházela ze stejné tradice. I takový detail totiž hodně napovídá o péči, kterou příběhu věnujete.
Pozor však na označování antropologických skupin. Vrátím se tím k oněm ještěrčíkům – v realitě se totiž dají připodobnit k černochům, indiánům nebo mongolům (neplést s obyvateli Mongolska). Zkrátka pokud máte určitou skupinu bytostí stejného živočišného nebo vývojového původu, ještě to neznamená, že se také jedná o jeden klan, srozuměno?

Když už jsme u těch klanů a rodů, co třeba obyvatelé měst? Pokud to nechcete pojmout jako vyloženou nadávku, pak i Pražáci nebo Pražané, Brňáci nebo třeba Goridimiané mají své velké písmeno. Na jedné straně tedy máme “pražské místostarosty”, ale Mozart vždy tvrdil, že “jeho Pražané mu rozumějí”. Jednoduché, ne?

Pokud máte jakékoliv nápady, poznámky a dotazy, rozšiřující tento článek, směle sem s nimi. Zpracovala jsem primárně ty body, které potkávám nejčastěji zmršené, pokřivené nebo okázale ignorované, nicméně rozšiřování článku se nijak nebráním.