Vzpomínám si, jak se na jistém literárním serveru, kam jsem si občas chodil číst, objevil člověk, který musel být dozajista blázen. Kromě jeho dosti prapodivných příspěvků totiž tento web plnil také komentáři, které byly ještě divnější. Jednou například jistému autorovi napsal, že jeho povídka obsahuje velké množství komerčních vět. Namísto definice komerční věty z této povídky do komentáře zkopíroval kolem sedmi set vět, které jsou podle něj komerční. Jak vím, kolik jich bylo? On je totiž očísloval. Z toho plyne předně jedna věc. Tento chlapík má přespříliš volného času.
Na rovinu, s přístupem toho člověka se nedalo souhlasit, protože za komerční větu označil i věci typu „Sejdeme se ve čtyři na náměstí,“ řekl Petr. Co je na takové větě komerčního, nemám tušení. Je jasné, že věta „Sejdeme se na místě X,“ řekl pan Y se objevila v knihách kolem nás milionkrát, ale jedná se o pár slov, která ani nemá příliš smysl vyjadřovat jinak.
Jenže pak jsou kolem nás věty, odstavce a další na pohled malé kousky textu, někdy svým způsobem dějotvorné, které nejsou komerční, ale svým významem nechtěně vtipné nebo rovnou klišé. Věty a odstavce tak specifické, až to mnohdy bolí. Ne však pokaždé, některé z těchto vět jsou sice úsměvné, ale u úsměvu to končí, nemáte chuť za to nikoho proplesknout. Prosím, přehlídka začíná.
1) Pavel se poté odstěhoval z města někam na druhý konec republiky. Psali jsme si, ale později od něj dopisy začaly chodit stále méně, až jednoho dne přestaly úplně.
Kolikrát jste tohle už četli? Mám pocit, že text, v němž je na konci tenhle odstavec, mi projde rukama nejméně jednou do roka. Je jasné, co se nám skrze něj snaží autor sdělit. Přátelé byli rozděleni, snažili se nějakým způsobem udržovat v kontaktu, ale postupně se odcizili. Hezké, ale do háje, proč se s podobnými závěry setkávám tak často? Proč to skoro vždycky je ve stylu, že vzdálený přítel občas napsal dopis/zavolal/cokoliv, četnost těchto spojení klesala, až nakonec zmizela úplně?
Nejméně jednou do roka. Přísahám, závěr s takřka totožnými dvěma větami vidím nejméně jednou do roka a mnohdy přemýšlím, zda to není ten samý autor, co má tento závěr opravdu rád a neumí/nechce ho vyjádřit jinak.
2) Měsíc svítil jako rybí oko.
Nemohu se ubránit dojmu, že tohle je věta, kterou se všichni naučí na základní škole, protože se učitelkám líbí. To je to samé, jako když mi na střední spolužák tvrdil, že jim na základce učitelka řekla, že když někoho popisujeme, musíme použít obrat, že jeho hlavu zdobí hnědé vlasy. Napsat, že má hnědé vlasy, nestačí, musí zdobit hlavu.
Vraťme se k oku. Podívejme se na rybí oko.
Vážení, toto nebeské těleso nad námi „svítí“ (doufám, že jste si vědomi, že doopravdy nesvítí) po větší část roku. Není to nic nezvyklého, vidím jej častěji, než zmíněné rybí oko. Není jednodušší napsat „Měsíc byl v úplňku“, protože v tu chvíli je dokonale kulatý, jako oko nepříliš vysušené uzené makrely? Měsíc byl v úplňku, to je prosté konstatování faktu, proti kterému nemůže nikdo říct ani popel. Měsíc svítil jako rybí oko je zažitý obrat, jehož použití je už více než úsměvné.
3) Ale tak tomu nebylo vždy!
Této větě asi jejím zařazením křivdím, protože naposledy na mě vybafla z povídky, kterou jsem sám hodnotil vysoko a nakonec slavila velký úspěch. Jenže podívejme se na její význam.
Nad kopcem zvaným Petřín se tyčí rozhledna. Ale tak tomu nebylo vždy!
No, jistě. Tak tomu nebylo vždy, někdo musel tu rozhlednu nejdříve postavit. Ačkoliv mi nepřijde, že by tato věta byla příliš velkým klišé (zase tak často se s ní nesetkávám), je úsměvná tím, co prohlašuje. Tak tomu nebylo vždy. To je přeci jasné. Lidská paměť sice nemusí do dob, kdy tomu nebylo, dosahovat, ale jak se říká, nic netrvá věčně. A vsadím se s vámi, že to i někdy vzniklo, takže to zde nebylo vždy.
Tento obrat jsem už dlouho neviděl, ačkoliv kdysi jsem na něj měl podivné štěstí. Nejlepší na něm bylo, že pokaždé byl použit takovým způsobem, že sdělení, že tak tomu nebylo vždy, bylo podáno jako sdělení nečekané, skoro až překvapivé informace, ačkoliv její obsah byl přesně opačný.
Jak vidíte, větami, která jsou svým způsobem klišé, se to kolem nás jen hemží. Jaké znáte vy?
Sikar
Měsíc svítil jako rybí oko jsem teda ještě nikdy nikde nečetla 🙂
(Pravda, já nejsem porotce v soutěžích a už to musí být sakra něco, abych si přečetla nějakou amatérskou povídku:)
Rybí oko se docela dost používá v starší vážné literatuře, prostě proto, že pokud je to spojení použito správně, umí být působivé a podchycuje náladu. Pokud se zredukuje na klišé a jen tak se plácne, aby text vypadal umělečtěji a byla tam nějaká ta metafora, dopadá to… no, jak popisoval Sikar. (Jinak to sloveso “svítil” tomu rybímu oku dává korunu a tu potenciální působivost zabíjí.)
Nejlepší popis Luny měl ale stejně K.Kryl – “noc hází stříbro ryzí, na ostny akátů …” Když se řekne Rybí oko, vybaví se mi starší komiks o zbraních a jejich historii, kde se takhle jmenoval hlavní padouch. Hmm ale moje děravá paměť už mi odmítá sdělit, co to bylo za výtvor.
Rybí očko jsem použila jednou a ne se slovesem svítil, prostě se hodilo do budování atmosféry v rámci konkrétního textu. Že bych ho měla ze školy, si nejsem vědomá, spíš z načteného. Každopádně… myslím, že ho použiju ještě v jednom textu, v podobě “Měsíc připomínal oko nepříliš vysušené uzené makrely” – do tohohle obratu jsem se zamilovala natolik, že někam musí přijít. 😀
Jsem rád, že jsem byl nápomocen.
To jsi vždycky. 😉
Rdím se jako pivoňka!
(zlý Sikar, zlý, použil klišé!)
Ha! S největší pravděpodobností poznávám svůj text! 😀
No jéje, takovejch oblíbenců mám… Ale zase mě baví po nich pátrat a likvidovat je, protože v prvotních verzích se jim nikdy nedokážu vyhnout. Nebejvá to nic tak do očí bijícího… namátkou:
Pořád mi někde někdo zatíná pěsti a zuby, případně obojí. Což je občas asi fajn, ale když to pak vypadá, že postavy většinu času tráví bojem s úpornou zácpou…
Srdce se mu prudce rozbušilo. Taky nejspíš tak nějak v pořádku obrat, ale nemám ho ráda.
Havraní vlasy. Co prosím? Jak vypadají takový havraní vlasy? To samý oči jako led, případně “dívky v rozpuku” (ale to naštěstí není můj hřích). Uááá…
Měl/měla pocit, že se mu/jí to jen zdá. Sakra, to je snad nejprofláknutější věta, co dokážu spáchat. Jako by se jinak nedal popsat pocit neskutečna…
A začáteční věta čehokoli: “Začalo to naprosto nevinně.” Z toho je jednak zřejmý, že se to zvrhne v nějakej strašnej masakr a jednak už jsem to četla tolikrát (a párkrát sama napsala), že už to beru jako takový neviditelný cosi, co sice přečtu, ale nějak zvlášť nevnímám… To samý “Šla tehdy do práce jako obvykle”, “Vstal a vyčistil si zuby, jako to dělával každé ráno”, “Vykutálelo se z pelechu, znásilnilo a sežralo to sestřina křečka, jak bylo pravidelně zvyklé dělat.”…
Tak, a mlčím. 🙂
Jáááj, tak to je naprosto přesné… A začalo to úplně nevinně 😀
Měsíc svítil jako rybí oko. Nebylo tomu vždycky tak. Stalo se tak poté, co se Jan odstěhoval z Lunaparku a přestal psát nadobro.
Začal psát nazlo.
Při rolování komentáři se mi v hlavě formovala velmi podobná věta, ale je vidět, že už ji někdo na tuhle zeď přibil.:-)
Měsíc hnil na nebi smutně, jako když chcípne ryba a my se jí díváme na oko.
Scéna z cyklu Prokletí básníci napříč ekologickou katastrofou. 😀
A už mladíci vystrkovali bradu bojovně dopředu? Takových nesrovnalostí jsme našli celou řadu a to jsme prošli teprve jeden díl knihovy… 😛
To řešil již Saturnin, že člověk s výbojně vystrčenou bradou vypadá jak tydýt 😛
Rybí oko používám v normální konverzaci, ale do příběhu jsem to snad nikdy nedala.
A co teprve takové ty věci jako “vše se zbarvilo do ruda” (a je jedno, jestli má hrdina vztek nebo mu právě krvácí obočí).
Někdy jsou ale klišé věci sranda.
Pokud vím, výraz “rybí oko” se používá jako označení pro zvláštní druh objektivu. Dokáže zabrat úhel 180° nebo i více a fotografované objekty jsou pak takové zvláštně zakřivené…
i když je mi jasné, že zmíněné přirovnání je mířeno na oko vodního živočicha…
Měsíc, který svítí jako rybí oko? Tak to jsem teda nikdy v životě neslyšela ani nečetla, asi mám štěstí XD