Mám za sebou hodnocení letošního ročníku soutěže New Weird a také Povídky pro kočku. New Weird, ačkoliv kvantitou povídek byl nastejno jako loni, kvalitativně se zvedl o desítky procent. Povídka pro kočku zažila to samé, co New Weird loni a asi tomu budu říkat syndrom prvního ročníku soutěže. Co je to syndrom prvního ročníku soutěže? Velice mladí soutěžící, co zkouší svoje štěstí, ale zcela očividně nevědí, do čeho jdou. Ano, tento článek je svým způsobem volným pokračováním nedávného článku od Ekyelky.

Vezmu to od začátku. Letos v létě mě na besedě o Dračím řádu v Chotěboři dost překvapil fakt, že Mfantasy pořádalo nějaké soutěže už dříve. Účast? Nadprůměrná, pokud si pamatuji, tak sto dvacet lidí. O hodně víc, než na příspěvky nejbohatší Dračí řád (měl něco přes osmdesát povídek). Jenže pak se nad tím člověk zamyslel a dávalo to smysl. Pokud se podívám na předchozích pět let, každou chvilku vznikne nová literární soutěž. Tyto soutěže bývají dost často uživatelsky přívětivé tím, že od soutěžícího vyžadují pouze odeslat e-mailem soubor. Někde se text dokonce vkládá přes formulář na webu. Moderní technika vládne, už se nevyžadují věci jako tři tištěné kopie v určitém formátu + čestné prohlášení (+ poplatek). Jenže jak je možné, že třeba Cena Karla Čapka, Žoldnéři fantazie nebo Daidalos stále tento systém mají?

Špatná odpověď? Jedná se o zastaralé struktury, které odmítají změnu.

Správná odpověď? Bez urážky jakékoliv strany, jedná se o blbuvzdorný systém. Ne dokonalý, ale dostatečně účinný na to, aby donutil soutěžícího se nejprve zamyslet.

Musím to vytisknout. Musím dát pozor na formát. Musím to dát do obálky. Musím napsat a podepsat prohlášení. Musím s tím na poštu. (Musím zaplatit poplatek.)

Soutěžící, který to nemyslí doopravdy vážně, si tedy dvakrát rozmyslí, zda se mu podobná investice času a peněz (i kdyby jen poštovné) doopravdy vyplatí, a ve výsledku mnohdy svůj text pošle raději do soutěže, která nevyžaduje žádné složité podmínky účasti.

Vrátím se k předchozímu tématu. Dnes je více soutěží, než bylo dříve. Právě díky e-mailu a internetu obecně je pořádání podobné soutěže mnohem jednodušší. Pokud máte porotce a ceny (sponzory), máte vyhráno. Rozeslat porotě na mail povídky, shrábnout výsledky, nasázet body do Excelu a máte to. Potom tedy není žádný div, že se v každé nové soutěži objevuje méně příspěvků, než v těch několika málo před lety. Autor má na výběr a prostě se rozhodne, která soutěž se mu líbí víc.

Má to ale svou stinnou stránku. První povídku jsem napsal v šesti letech. Další ve dvanácti. Mezi patnáctým a šestnáctým rokem jsem jich vysázel vcelku dost. Někdy v té době mě více lidí přemlouvalo, ať něco někam pošlu, ale já to stále odmítal.

To byly roky 2003-2004, z mého dnešního pohledu internetový pravěk. Dohledávat zpětně, co tehdy existovalo za soutěže, se mi po takové době nechce, ale vím, že jsem v nich tehdy zaprvé neměl přehled a zadruhé literární soutěže byly to, o čem jsme se dočetli v Ikarii. A jak bych se mohl účastnit něčeho, o čem se píše v Ikarii? Kacířství jen na to pomyslet.

Měl jsem možnost texty vkládat na takzvanou čítárnu, která byla součásti jednoho internetového fóra, ale nedělal jsem to. Držel jsem to pod pokličkou. Dneska jsem za to rád. Proč? Ušetřil jsem veřejnost svých zelenáčských výplodů. Texty jsem si nechával kritizovat od jednoho velmi náročného čtenáře, který mi víceméně sděloval, že brousit, brousit, brousit.

Nebylo příliš rozšířené něco jako blogy, na nichž by mi nekritičtí kamarádi psali, že hezu a pěkný. Stejně bych tam nic nedával, znám se.

Dnes máme mnoho soutěží, u nichž stačí pro účast párkrát kliknout. Ty soutěže nemají (ty, co znám) žádný věkový limit, takže se stane následující. Nějaká povídka v soutěži prostě musí být ta nejhorší. Pokud je to jednoduše příšerný text od očividně dospělého autora, porotce odchází od hodnocení s čistou hlavou. Pokud je autorovi –náct a je to takových –náct, při nichž by měl mít rozum, říkám si, že se z toho snad poučí a pošťouchne ho to k lepším výkonům.

Pokud je to očividně dítě mladšího školního věku, obvykle prosím organizátora soutěže, zda mohu pouze napsat komentář, ale nehodnotit bodově.

V takovém komentáři se obyčejně nachází následující věty:

Všichni jsme nějak začínali.
Bohužel, soutěž nemá věkové kategorie a účastnili se lidé o dost starší a v psaní zkušenější.
Přečti si pár sbírek povídek tohoto žánru. Tvoje povídka by se měla snažit celkovým zpracováním vypadat podobně.
Zkus text oživit pomocí přímé řeči. 
Zjisti si víc o tom, jak se píše dialog. (Tato a předchozí věta jsou v podstatě povinností. Extrémně mladý autor přímou řeč nepoužije buď vůbec, i když by se tam očividně hodila, nebo neví, jak se to dělá správně.)
Snaha se cení, ale sama o sobě nestačí.
Na další pokusy s psaním držím palce a klidně rád nějak pomůžu. 

Co máte podobnému mláděti napsat? Nejste jeho rodiče, abyste mu to okamžitě strašně chválili, ale současně máte pocit, že do nějakých dvanácti let mnozí i laskavě podanou kritiku vnímají jako urážku.

Bludný kruh. Jak řešit tenhle problém? Existují třeba soutěže, které jsou určené vyloženě pro středoškoláky. Další mají více kategorií podle věku. Jenže to nejde aplikovat všude. U New Weird jsme si teď vyžádali věk autorů. V podstatě jen dva autory bych tam prohlásil z literárního hlediska za vyloženě mladé (čtrnáct a šestnáct), ale po přečtení jejich povídek jsem musel uznat, že kvůli nim nemá cenu vyhlašovat dvě kategorie. Pak ale jinde narazíte na dva texty, u nichž je jasné, že autorům bylo očividně méně než jedenáct let. Co dělat? Mládě se rozhodlo zúčastnit. Zakázat mu to zpětně nemůžete a vlastně ani nechcete. Zlobit se na něj taky nemůžete, protože u té povídky se netváříte nakvašeně, co si to autor dovolil za pitomost, ale spíš se usmíváte, jak je to krásně naivní. (A mnohdy začnete vzpomínat na vlastní začátky, podíváte se do archivu a za chvilku se buď fackujete nebo si lijete panáka, abyste to vydýchali.)

Podobní extrémně mladí autoři ať si najdou nejlépe v rodině někoho, kdo je sice bude chválit, ale současně je poučovat a hlavně jim nějak dobře vysvětlí, že soutěže se nehodnotí stylem „Je mu deset, tak ho pohladíme po hlavě, řekneme mu, jak je na svůj věk šikovný, a dáme mu nějaké pěkné body, abychom ho nerozplakali“, ale spíš „Je mi líto, ale kategorii pro děti nemáme, takže vzhledem ke kvalitě povídek okolo to musím hodnotit nejnižší známkou“.

Na závěr – setkal jsem se s názorem, že psát takovéto články nemá cenu. Že každý by se měl naučit psát stylem, že si dvacetkrát rozbije hubu, než pochopí, co dělá špatně. Na rovinu, já s tím souhlasím. Sám jsem si tím procesem prošel také. Jenže to bylo v dobách, kdy tu nebyl internet, blogy a množství neblbuvzdorných soutěží, do nichž může něco poslat úplně každý. Ty soutěže jsou pak díky oné nové době zahlceny texty tápajících autorů, kteří by měli začínat jinak a jinde. Na jeden rys nové doby tedy zareaguji jiným. Pokud díky tomuto článku alespoň jeden velmi mladý autor svůj text dá přečíst někomu dospělému, kdo mu vysvětlí, co a jak, namísto, aby jej poslal do soutěže, kde z pochopitelných důvodů pohoří, splnil jsem misi.

Sikar