Začínající autoři to slyší snad ze všech stran: zkoušejte štěstí v soutěžích, nepište do šuplíku, otrkejte se ve velkém světě… Jenže všechno má svou odvrácenou stránku, šedou zónu, zkrátka druhý pohled – včetně psaní. Takže: proč neposílat texty do soutěží? Už jste se nad tím zamysleli?
Přiznávám, já nad touhle otázkou přemýšlím několikrát do roka, nejčastěji však v těchto dnech. Vysvětlení je jednoduché: blíží se uzávěrka Ceny Karla Čapka, což je ta nejprestižnější soutěž, jakou můžete v republice v rámci žánru najít. Kdo chytí Mloka, byť je to jen jednou a čirou náhodou (či zásahem zvlášť vlivných Múz, vysvětlujte si to, jak chcete), ten zkrátka pro všechny příští roky má Mloka.
Pokud nechápete, proč je to tak důležité a vůbec, máte první odpověď na mou otázku. Pokud jste se nerozhlédli po loveckém revíru, neobčíhli kořist a nezjistili si, která místa na mapě zabírá hic sunt leones se všemi jejich zuby a sklony k trhání, pak se ptám: proč byste vůbec měli ztrácet čas obesíláním literárních soutěží? A teď nemám na mysli jen soutěže orientované na fantastický žánr, ale obecně. Proč otravovat sobě dobrou náladu stresem, jak že to dopadne, koordinátora zatěžovat svými texty a porotce svými výmysly?
Nechápejte to špatně. Zkušenosti skutečně posbíráte jen aktivním přístupem a – řečeno kulantně – i občasným natlučením čumáčku. Jenže pokud potřebujete spíš zpětnou vazbu, je zbytečné ztrácet čas marnou nadějí, že právě váš začátečnický text zaboduje v soutěžích formátu CKČ, Stříbřitělesklý halmochron nebo Žoldnéři. Potřebujete spíš někoho, jako jsme my tři, případně pár hodně pravdomluvných čtenářů na literárním serveru, vašem blogu a podobně.
Blogy, to je vůbec kapitola sama pro sebe. Píšete vlastně z jakého důvodu? Protože je to in? Protože se vám tak moc líbila nějaká románová série, že pociťujete nezvladatelné nutkání vymýšlet vlastní verze daného příběhu? Protože vaše nejvíc nejlepší kamarádka to také dělá a támhle ta blogerka je v tom sakra dobrá a má vysokou návštěvnost, takže vidíte ve psaní povídek jednoduchou cestu, jak dosáhnout téhož? Opět se proto zeptám: proč byste v takovém případě posílali své texty do literárních soutěží?
Soutěž ve své podstatě je přehlídkou. Soubojem, chcete-li. Měli byste poslat jen to nejlepší, co jste schopni vytvořit. Dokonalý kousek, na němž ani váš největší rýpal nenajde víc než pár drobných detailů kosmetického rázu. Musíte počítat totiž s tím, že ostatní se zařídí stejně a bude se rozhodovat o nejlepším z nejlepších. Pokud to tak necítíte – a teď nemluvím o přehnané sebekritice, jen o prostém vědomí, že “tohle je dobrý, i když by to možná mohlo být lepší” – proč potom ty texty posíláte?
Každoročně narazím v soutěžích na texty, které ubíjí jejich nedostatečná gramatická úroveň. Příběhy vzaté podle šablony, kde není změněný ani ten nejmenší detail. Úryvky z knih, nedopsané kapitoly, jedním slovem nepodarky, co by neměly opustit pevný disk autorova počítače. A každý rok si říkám: proč autoři takové texty vůbec do soutěží posílají? To jsou skutečně tak namyšlení? Internet je plný blogů o psaní, literárních serverů, není vůbec složité najít lidi, co si text přečtou a bez příkras napíšou, co si o něm myslí. Proč se tato kategorie autorů nevěnuje obesílání těchto kanálů? Proč zrovna soutěže?
Víte, už roky se řídím jedním pravidlem: svá vítězství poměřuj sílou svých nepřátel. Vztaženo na literární klání – víc si budu vážit drobného ocenění nebo jen prostě lepšího umístění v celkovém žebříčku, když vím, kdo zůstal za mnou. Vzato z druhé strany: první místo v lokální soutěži je jen první místo v lokální soutěži. Něco, jako když vás maminka pohladí po hlavě a pochválí, jak pěknou jste uplácali bábovičku. Dostat se do první desítky Žoldnéřů? Hell yeah! Ulovit hned několik umístění v CKČ, případně si odnést placku se Skokanem, či přímo samotného Mloka? Hluboká poklona.
Už chápete, co tím myslím?
A tak se znovu ptám: pokud netoužíte po tomhle všem – pokud nechcete soutěžit, porážet své nepřátele (no dobře, v civilizovaném světě se jim říká soupeři), ale čekáte na zázrak, proč to děláte? Potřebujete se zlepšit? Naučit psát? Porozumět slovu a tomu, jak se staví příběh? Proč mají někteří autoři takový úspěch, i když převypráví známou legendu, a vy jste zase pohořeli? Neposílejte texty do literárních soutěží. Zapište se na literární server, najděte si komunitu autorů, která vám bude vyhovovat – podmínkou je, aby to nebyli jen sluníčkoví lidičkové, ale také někdo se zdravým rozumem a zkušenostmi – a bojujte za své texty tam.
A mimochodem, pokud neustále tvrdíte, že píšete pro radost a pro své přátele – i vy si dobře rozmyslete, než hodíte do schrány obálku s povídkami. Přátelé odpustí téměř všechno. Porota nic. Pokud psaní nemyslíte vážně – neposílejte své texty do soutěží. Buďte trochu více lidmi a mnohem méně Autory.
Tak psaní vážně myslím. Chci se zlepšovat a chci pobírat ty ceny a chci spoustu věcí, které jsou technicky, natož u nás, celkem nereálné.
Ale je pravda, že si beztak i s nějakým tím umístněním akorát tak řeknu, že to vlastně nic neznamená, jen to, že všichni ti ostatní byli ještě horší než já a tak jsem možná lepší než _oni_, ale furt to za nic nestojí 🙂
Jeden z důvodů, proč pořád přehlížím CKČ je fakt, že mi pořád přijde, že tam nemůžu poslat nic extra dobrého. Múzy jsou mrchy a to psaní taky furt hapruje.
Na druhou stranu, ono není tak úplně jednoduchý sehnat dobrou komunitu kritiků. Sháněla jsem všemožně, ale nějak se pořád nedařilo, až jsem to vzdala a tehdá jsem poslala podívku do Vidoucích, abych dostala aspoň nějakou zpětnou vazbu. Nutno říct, že jsem dostala sprda jak blázen. Pár dobrých poznámek, ale už teď vím, že ani ta zpětná vazba v soutěžích mnohdy není to, co by si člověk přál. Ale pro začínajícího pisálka, co to chce někam dotáhnout a prostě nikoho nesežene, tak jsou podobné soutěže asi to nejlepší, co může udělat.
Soutěž se zpětnou vazbou je podle mě výhodná kombinace, kdy se člověk poměří s ostatními (a udělá si určitou představu, kde se pohybují jeho šance, zvlášť pokud měl do té doby reakce jen od kamarádů) a zároveň se dozví, na čem dál pracovat. Pro mě byla účast ve Vidoucích rozhodně přínosná – samozřejmě ne všechny komentáře porotců člověku pomůžou, ale našla jsem si tam dost těch užitečných.
Tak třeba Míla Linc pořádá workshopy, kam klidně můžeš přispět. Dozvíš se od ostatních autorů vše potřebné a do budoucna je budeš moci klidně požádat o hodnocení další povídky. Já už je takhle nepravidelně “zneužívám” roky :). Některé, kteří zrovna mají čas, protože prostě všichni v životě něco řešíme a nastane chvíle, kdy zrovna není čas řešit cizí povídky – to znám z obou úhlů pohledu. Ale čtenáři se najít dají, ne že ne.
Přestaň si říkat “nemůžu sehnat čtenáře, bojím se kritiky” a začni přemýšlet ve stylu “kdo mi může dobře poradit, protože vím, že radu potřebuji.” A až ji dostaneš, neber ji jako sprďana, ale jako něco, z čeho se poučíš.
Já nevím, tuhle jsem tom přemýšlel, kde ti povětšinou mladí berou odvahu napsat “cokoliv”, a hned to poslat do soutěže. Já ji prostě nemám. Když si jen vzpomenu, kolik mne stálo nervů poslat Triumvirátu svoje pokusy ke zhodnocení 😀
I když nebudu brát v potaz gramatiku, kde je stále a vždy co zlepšovat, nejvíc mne odrazuje a děsí pravě to, že se dozvím, že je to sice možná dobrý, ale strašně to připomíná , ač jsem o dané povídce/novele/románu nikdy nic neslyšel. A najednou je ze mne pan Xerox. A stává se mi to sakra často. Jsem už z toho i trochu zoufalý.
Takže, než se naučím pořádně česky a vymyslím něco skutečně prudce geniálně-originálního, budu se snažit číst, zlepšovat gramatiku a vypsat se. Pak mi možná jednou hrábne, a po dvou nebo tříleté přípravě něco do nějaké soutěže pošlu. Ale do té doby si budu jen tak spokojeně publikovat svoje pokusy na blogu :X
Oprava: …strašně to připomíná knihu od paní spisovatelky, nebo povídku od legendárního spisovatele fantasy, ač jsem o dané povídce/novele/románu nikdy nic neslyšel.
Mně prostě publikování na blogu a literárních serverech typu Písmák neuspokojuje. To už bych to radši psala do šuplíku 🙂
Já třeba moc odvahy nemám. Často si i své chyby přesně uvědomuji a píšu vcelku krátce, ale zase soutěže jsou opravdu jediným způsobem, jak “něčeho” dosáhnout.
Já nečekám, že se mi to podaří a zatím píšu dost hrozně, jenže když to zkoušet nebudu, tak se mi to nepodaří určitě:)
(A zase to mě/mně. Že si toho vždycky všimnu poctivě po odeslání, chtělo by to tu nějaké editování či mazání komentářů:))
Moje řeč, beztak se Triumvirát chce jenom zbavit konkurence 😛
Amen 😀
No, chtěl jsem odpovědět něco vtipného, ale jak sleduji současnou situaci, tak na zbavení se konkurence pomalu stačí založit ruce a trpělivě čekat. Situace není dobrá a tenhle rok je možná až příliš špatná.
Málo povídek v soutěžích nebo celkový úpadek?
Ono se to zase s nějakou novou generací zvedne. O kvalitě ale radši nemluvím :D.
Celkový úpadek. Fandom na tom není dobře.
Horší je, že “všechno už bylo napsáno.” Takže člověk i když se snaží přijít na něco ultra epic originálního, tak to jen tak nevyjde.
Myslím, že i zaběhnutej scénář může mít úspěch, když je napsanej dobře.
To je právě to: napsaný dobře. Základem je tedy ono “dobré psaní”, což obnáší docela dost bolesti, slz a občas i nenávisti (což je vášeň a jiná strana lásky) plus – o čemž jsem chtěla psát jindy – načtený základ žánru.
Znám 34 verzí pohádky o Karkulce, některé pro děti, jiné hororové nebo sociální či existenciální. Každý z autorů však byl něčím specifický a jedinečný, právě proto, že znal základní syžet i ty nejprofláknutější variace a podle nich se zařídil, inovoval, obracel či měnil detaily. A takhle je to se vším, co má obří nálepku “tohle už bylo napsáno stokrát” – pokud znáš těch sto verzí, můžeš napsat sto a prvou, která přesto nebude nudná.
Jen to zkrátka chce ty dvě drobnosti: umět řemeslo a znát základy (tedy původní legendy, mýty, příběhy atd.) žánru.
Veliký souhlas. Ono nijak zvlášť nevadí, když už na straně 40 vím přesně o čem daná kniha bude a z jakého vychází základu, pokud mě budou bavit dialogy a popisy akcí. Třeba si budu celou knihu hýčkat naději, že se tam objeví nečekaný zlom. A pokud ne, tak si řeknu, že to byla slušně napsaná kniha a mám rád tu a tu postavu, protože to a to. Lidově řečeno netřeba nadívat tetřeva slavíkem a slavíka fugu, aby vám strávníci pochválili večeři. Pokud uděláte dobrou svíčkovou, tak taky můžete mít úspěch. Navíc tam je menší riziko, že vám z toho jedlíci/čtenáři zemřou v křečích, protože jste fugu neupravili správně.
Eky, asi tě obviním z podlézání! Já tu větu vidím!
Já? Já nic, já vzducholoď!
Velký závod dělají autsajdři.
Musím se přiznat, že dilema jestli můj text poslat někam ke zhodnocení nemám.
Vím, že nejsem ten, co se veze na vlně nejprofláknutějšího fandomu. Nepíšu podle šablony. Do každého svého díla dávám vlastní myšlenky, i když se někomu můžou možná zdát infantilní, naivní, cynické, nebo jakkoliv jinak neatraktivní.
Ale se psaním to myslím vážně.
A svůj text chci poslat, protože si chci natlouct čumák! Můj text je jako loď, kterou je čas konečně postavit na vodní hladinu, a zjistit, kudy do ní teče. A tohle nejde u kamarádů a citově zainteresovaných lidí, protože ačkoliv jim bude zima, budou mít vodu v botách a mokré kalhoty, nikdy vám neřeknou, že už je na palubě menší bazén. Když to pošlu někomu zkušenému, ukáže mi, že mám rovnou na přídi díru jako Brno, že se mi stěžeň naklání na stranu, a že pokud najedu na mělčinu, budu mít trup jako cedník. Pravděpodobně se z toho rozpadnu. Na kratší či delší dobu, ale olížu si rány a příště tu loď postavím lépe.
Pokud tohle budu odkládat a bát se, moje loď bude stále děravá, a k tomu bude přezdobená, plná dřevořezeb a barevných plachet, ale při první bouři půjde ke dnu…
Netrpím přehnaným sebevědomím, ale nemám ráda, když nevím na čem jsem 😀
Pěkné přirovnání. 🙂
[…] Mám za sebou hodnocení letošního ročníku soutěže New Weird a také Povídky pro kočku. New Weird, ačkoliv kvantitou povídek byl nastejno jako loni, kvalitativně se zvedl o desítky procent. Povídka pro kočku zažila to samé, co New Weird loni a asi tomu budu říkat syndrom prvního ročníku soutěže. Co je to syndrom prvního ročníku soutěže? Velice mladí soutěžící, co zkouší svoje štěstí, ale zcela očividně nevědí, do čeho jdou. Ano, tento článek je svým způsobem volným pokračováním nedávného článku od Ekyelky. […]
[…] Ohledně skromnosti a hrdosti jsem se rozepsala na svém soukromém blogu a nevidím důvod, proč se opakovat. (Vzhledem k tomu, že ten článek vznikal jako velmi emocionální reakce na některé tehdejší stavy, nedivte se, když v něm najdete poměrně dost vulgarizmů. Kdo mě zná naživo, ví, že se vydržím krotit jen omezenou dobu a pak holt mluvím, jak mi zobák narostl.) Tohle taky souvisí se sebeprezentací, soudností a ochotou (ne)posílat texty do soutěží. […]
Ja som urobila presne tú chybu, že som začala s CKČ. Dôvod bol prostý – inú súťaž som nepoznala. Ani inú možnú cestu k publikácii (ako veľa mladých som hneď chcela publikovať, čo tam po nejakom zlepšení). A výsledok bol moja prvá drvivá zrážka s realitou.