Začínající autoři to slyší snad ze všech stran: zkoušejte štěstí v soutěžích, nepište do šuplíku, otrkejte se ve velkém světě… Jenže všechno má svou odvrácenou stránku, šedou zónu, zkrátka druhý pohled – včetně psaní. Takže: proč neposílat texty do soutěží? Už jste se nad tím zamysleli?

Přiznávám, já nad touhle otázkou přemýšlím několikrát do roka, nejčastěji však v těchto dnech. Vysvětlení je jednoduché: blíží se uzávěrka Ceny Karla Čapka, což je ta nejprestižnější soutěž, jakou můžete v republice v rámci žánru najít. Kdo chytí Mloka, byť je to jen jednou a čirou náhodou (či zásahem zvlášť vlivných Múz, vysvětlujte si to, jak chcete), ten zkrátka pro všechny příští roky má Mloka.

Pokud nechápete, proč je to tak důležité a vůbec, máte první odpověď na mou otázku. Pokud jste se nerozhlédli po loveckém revíru, neobčíhli kořist a nezjistili si, která místa na mapě zabírá hic sunt leones se všemi jejich zuby a sklony k trhání, pak se ptám: proč byste vůbec měli ztrácet čas obesíláním literárních soutěží? A teď nemám na mysli jen soutěže orientované na fantastický žánr, ale obecně. Proč otravovat sobě dobrou náladu stresem, jak že to dopadne, koordinátora zatěžovat svými texty a porotce svými výmysly?

Nechápejte to špatně. Zkušenosti skutečně posbíráte jen aktivním přístupem a – řečeno kulantně – i občasným natlučením čumáčku. Jenže pokud potřebujete spíš zpětnou vazbu, je zbytečné ztrácet čas marnou nadějí, že právě váš začátečnický text zaboduje v soutěžích formátu CKČ, Stříbřitělesklý halmochron nebo Žoldnéři. Potřebujete spíš někoho, jako jsme my tři, případně pár hodně pravdomluvných čtenářů na literárním serveru, vašem blogu a podobně.

Blogy, to je vůbec kapitola sama pro sebe. Píšete vlastně z jakého důvodu? Protože je to in? Protože se vám tak moc líbila nějaká románová série, že pociťujete nezvladatelné nutkání vymýšlet vlastní verze daného příběhu? Protože vaše nejvíc nejlepší kamarádka to také dělá a támhle ta blogerka je v tom sakra dobrá a má vysokou návštěvnost, takže vidíte ve psaní povídek jednoduchou cestu, jak dosáhnout téhož? Opět se proto zeptám: proč byste v takovém případě posílali své texty do literárních soutěží?

Soutěž ve své podstatě je přehlídkou. Soubojem, chcete-li. Měli byste poslat jen to nejlepší, co jste schopni vytvořit. Dokonalý kousek, na němž ani váš největší rýpal nenajde víc než pár drobných detailů kosmetického rázu. Musíte počítat totiž s tím, že ostatní se zařídí stejně a bude se rozhodovat o nejlepším z nejlepších. Pokud to tak necítíte – a teď nemluvím o přehnané sebekritice, jen o prostém vědomí, že “tohle je dobrý, i když by to možná mohlo být lepší” – proč potom ty texty posíláte?

Každoročně narazím v soutěžích na texty, které ubíjí jejich nedostatečná gramatická úroveň. Příběhy vzaté podle šablony, kde není změněný ani ten nejmenší detail. Úryvky z knih, nedopsané kapitoly, jedním slovem nepodarky, co by neměly opustit pevný disk autorova počítače. A každý rok si říkám: proč autoři takové texty vůbec do soutěží posílají? To jsou skutečně tak namyšlení? Internet je plný blogů o psaní, literárních serverů, není vůbec složité najít lidi, co si text přečtou a bez příkras napíšou, co si o něm myslí. Proč se tato kategorie autorů nevěnuje obesílání těchto kanálů? Proč zrovna soutěže?

Víte, už roky se řídím jedním pravidlem: svá vítězství poměřuj sílou svých nepřátel. Vztaženo na literární klání – víc si budu vážit drobného ocenění nebo jen prostě lepšího umístění v celkovém žebříčku, když vím, kdo zůstal za mnou. Vzato z druhé strany: první místo v lokální soutěži je jen první místo v lokální soutěži. Něco, jako když vás maminka pohladí po hlavě a pochválí, jak pěknou jste uplácali bábovičku. Dostat se do první desítky Žoldnéřů? Hell yeah! Ulovit hned několik umístění v CKČ, případně si odnést placku se Skokanem, či přímo samotného Mloka? Hluboká poklona.

Už chápete, co tím myslím?

A tak se znovu ptám: pokud netoužíte po tomhle všem – pokud nechcete soutěžit, porážet své nepřátele (no dobře, v civilizovaném světě se jim říká soupeři), ale čekáte na zázrak, proč to děláte? Potřebujete se zlepšit? Naučit psát? Porozumět slovu a tomu, jak se staví příběh? Proč mají někteří autoři takový úspěch, i když převypráví známou legendu, a vy jste zase pohořeli? Neposílejte texty do literárních soutěží. Zapište se na literární server, najděte si komunitu autorů, která vám bude vyhovovat – podmínkou je, aby to nebyli jen sluníčkoví lidičkové, ale také někdo se zdravým rozumem a zkušenostmi – a bojujte za své texty tam.

A mimochodem, pokud neustále tvrdíte, že píšete pro radost a pro své přátele – i vy si dobře rozmyslete, než hodíte do schrány obálku s povídkami. Přátelé odpustí téměř všechno. Porota nic. Pokud psaní nemyslíte vážně – neposílejte své texty do soutěží. Buďte trochu více lidmi a mnohem méně Autory.