Jak zní učebnicová poučka, co je to novela a co román? Někdo by řekl, že je rozeznáte podle rozsahu. Nesmíte se ale dopustit nedorozumění jako můj spolužák na základní škole, který do písemky podle rozsahu literární útvary seřadil v pořadí povídka-román-novela. Důvod? Novela má přeci něco společného s telenovelou a ty bývají dlouhé, ne?Vezmeme radši jiné dělení. Ve zkrácené verzi alespoň nám na střední řekli v rychlosti, že zatímco novela obsáhne většinou jen kratší časový úsek a stihne se v ní ukázat pár postav, román si může dovolit sledovat několik generací (generační román) a mraky vedlejších příběhů. S touto definicí nemusíte souhlasit (já sám s ní mám trošku problém), klidně se v komentářích podělte o svou vlastní. O rozdílu mezi novelou a románem však článek není. Ten bude o tom, zda si můžete dovolit zmíněné vedlejší příběhy nebo spíše více příběhů najednou.
Jako skoro vždy tento článek píšu z pohledu porotce, kterému jen v rámci soutěží prošlo rukama už pár set povídek a pár desítek mimo soutěže. Ať už se rozhodnu psát článek na jakékoliv téma, vždycky je to z důvodu, že jsem četl více textů, které ten daný konkrétní nešvar obsahovaly, a vždy mezi nimi byl jeden, jenž tomu nasadil korunu s modrým majáčkem na vrcholku.
Vedlejší zápletky, více příběhů v jednom balení. Jak jsem psal výše, román si tohle může vzhledem ke svému rozsahu bez problémů dovolit. Pokud je potřeba rozebrat příběh jedné z postav, klidně tomu věnujte kapitolu nebo dvě (pochopitelně to musí mít účel a nesloužit jen jako nafukování textu). V kapitolách (lichá/sudá) se mohou na střídačku odehrávat dva příběhy, které se nakonec protnou (nebo taky ne, například novela Amalgám od Chiny Miévilla je příkladem dvou příběhů vedle sebe, které se vůbec nesetkají). Román, novela, hodně, ale opravdu hodně dlouhá povídka. Dle kategorií CKČ má povídka až 90.000 znaků (včetně mezer – vždy tato čísla uvádím i s mezerami) a do toho se dá nacpat dostatek děje.
Jenže můžete si tohle dovolit u povídky se stanoveným limitem dejme tomu 46.000 znaků? No, můžete, pokud jste extrémně dobří a máte to promyšlené. Jen těžko vám to někdo zakáže. Navíc už jsem četl příklady textů, v nichž to šlo.
Ale co když píšete povídku, ze které má nakonec čtenář pocit, že jste nevěděli, který z těch příběhů vlastně chcete psát? No, to už je špatné. Tuplem, pokud je to zkombinováno s tím, že si není jistý ani žánrem, o který jste se pokoušeli.
Povídka má dejme tomu sedmnáct stránek. Začíná jako na první pohled horor (téma X) a v tomto duchu se táhne čtyři stránky (v poměru k rozsahu celé povídky docela dost). Střih. Nové postavy, je to spíše odlehčená fantasy. Jde o téma Y, ale je zmíněno i téma Z. Fantasy postavy se na následujících devíti stránkách hrabají v tématu Y, které dle náznaků souvisí s hororovým začátkem. Na oné sedmé stránce se opět vynoří téma X (opravdu jen na chviličku), čímž se přeruší pozornost věnovaná tématu Y. X následně dosti prudce zanikne a aby neodešlo samo, vezme s sebou i nebohé téma Y. Malý literární potrat, protože ani téma X, ani Y nebylo uspokojivě dořešeno a vyvolává pocit, že vlastně jen zabíralo místo. Střih, nastoupilo naplno téma Z, které jediné bylo doopravdy ukončeno.
Autor v povídce rozehrál tři příběhy. Ani jeden nebyl špatný a samostatně by byl životaschopný. Vlastně by fungovaly i všechny tři najednou. Téma X a Y souviselo a odehrávalo se na pozadí tématu Z. Jenže to by se nesmělo jednat o poměrně krátkou povídku, ale text ideálně aspoň dvojnásobný. Autor neměl místo, takže X a Y rázně ukončil a přepnul na Z, aby se na něj vůbec dostalo. Tři příběhy, z toho u dvou někdo stiskl tlačítko STOP a vyměnil ve videu kazetu (jsem zvědav, jak dlouho bude trvat, než se mě jednou někdo zeptá, co tohle znamená).
Prosím, když víte, že nemáte dostatek prostoru pro dokončení všech rozjetých příběhů, buď si ten text schovejte na jindy nebo ho zkuste proškrtat, aby prostor dostaly. Jak vždy říkám, do krátké povídky jen těžko dostanete děj románu (jde to, ale chce to psací schopnosti na úrovni, které dosáhne málokdo). Stejně tak platí, že tam jen těžko nacpete více dějových linek. Zvládnete všechny ukončit tak, aby to čtenáře uspokojilo? Nevěnovali jste tématu X na začátku čtvrtinu povídky (hodně), jen abyste toto téma později zabili během dvou odstavců (málo)? Mají všechny dějové linky v povídce význam a nefungovala by bez nich?
Spoustě z nás se stane, že vymyslí děj a v průběhu psaní je napadne něco lepšího a pokračují raději v tom. V takovém případě se ale hodí se vrátit na začátek a trochu jej přepracovat, aby byl pozdější text konzistentní s úvodem a nepůsobilo to dojmem, že autor jeden příběh zahodil a pokračoval v jiném.
Když máte jen omezený rozsah, ale nápady na více příběhů, buď se rozhodněte, který z nich chcete doopravdy psát, naučte se hodně škrtat nebo to schovejte na později pro použití jinde, kam se s rozsahem vejdete. Neposílejte texty, v nichž dva děje namísto plnohodnotného vyřešení zabijete, aby bylo k závěru místo pro děj třetí. Působí to dojmem, že jste pořádně nezpracovali ani jeden.
Nakousl jsem mimochodem i téma vyváženosti textu, ale to si schovám na jiný článek.
Sikar
S tím, že najednou přejdu na jiné téma, se babrám hrozně často. Vracet se pak na začátek, přepisovat a snažit se tam dát aspoň nějakou spojitost, to je potom opravdu už práce. Člověku se do toho nechce, protože je to ta horší část psaní, ale udělá to.
K prvnímu odstavci. Nedávno jsem viděla citát, který to docela vystihuje.
“A short story is a love affair, a novel is a marriage. A short story is a photograph; a novel is a film.”
— Lorrie Moore
U povídek mě právě tahle fáze přepisování celkem dost baví.
Když už u té druhé verze víš, co přesně změnit, aby to do sebe začalo zapadat, hezky to uhlazovat a dávat tomu hezkou formu… Možná mě to baví víc než ty první verze :))
Tenhle citát v angličtině má pouze tu chybu, že v té může “novel” teoreticky znamenat jak naši novelu, tak častěji ale román 🙂 Angličtina teoreticky samostatný výraz pro naši novelu má, je to novella, novelette, případně u krátké novely long-short story, ale ještě jsem ani jeden neviděl v praxi někoho z mých anglicky mluvích známých použít, ať už šlo o brity, američany nebo australany 🙂
Česká edice magazínu Fantasy a Science Fiction blahé paměti používala rozdělení na povídky, novelety a novely. Z hlediska rozsahů u CKČ mi ale přišlo, že noveleta je délkou na úrovni povídky a povídka na úrovni krátké povídky.
Ve výše uvedených případech užívám metodu “šlapání zelí”.
Sikare, kdo tě pustil na můj Google Disk a proč mi čteš rozepsanou práci pod rukama? :))
Ta má začíná jako více-méně klasická fantasy. A po 40 stranách najednou střih a z jakési fantasy planety s nějakou tou magií se děj přesune na postapokalyptickou Zemi ovládanou jakýmisi démony 🙂
Já nic, to samo.
Pokud to pak bude pokračovat v duchu postapo a ten střih je vysvětlený, není problém.
Jestli těch prvních 40 stránek bude ve výsledku k ničemu, je zle.
Fantasy planeta má systém magie založený právě na alternativních vesmírech, takže je to trochu naznačené od začátku a ještě to tam rozhodně význam mít bude.
Různé kombinace fantasy a sci-fi mám strašně ráda, ale ještě se mi to nikdy nepodařilo zpracovat tak, jak bych chtěla. Snad, jednou.
Tohle je stejně jen pokus a výzva, jestli teda stihnu tu knihu za měsíc napsat nebo ne. Po osmi dnech nastoupila lehká demotivace, ale ještě se jakžtakž držím 🙂
Vida, zrovna kombinace žánrů je půlka věcí ode mě.
Moje pološkolní definice rozdílů mezi povídkou, novelou a románem je založená na tom, jestli dojde nebo nedojde k vývoji postav. Jestli se jenom vyřeší nějaká situace, ale všichni jsou plus mínus stejní jako na začátku, je to povídka. Jestli někdo prodělá Zas*anou Životní Lekci ™ a nějak ho to změní, je to novela nebo román. No a čím komplikovanější ZŽL nebo čím víc někdů nebo tak, tím víc román.
Nebo mám ráda analogii, kterou už nahoře někdo zmínil: povídka = pár po sobě jdoucích fotek, novela = krátké video, román = celovečerní film.
O míchání iksů s ypsilony budu radši cudně mlčet, nebo se na mě vysype šuplík. 🙂