Ve výsledku to vyjde nastejno: na konci je hotový text. Jak se k němu ale dohrabat, jak se vyhnout všem nástrahám, chybám a slepým uličkám, v nichž skončil nejeden autor? I na tohle se mne občas lidé ptají – jak vlastně začít? Místo obvyklé a nepříliš uspokojující rady “Sedni a piš” tu pro jednou mám trochu jinou odpověď: a jaký jsi člověk?
Co jsem tak vypozorovala u sebe i jiných, existují dva základní typy autora: snovač a chaotik. Tohle moje soukromé pojmenování se odvíjí o toho, jací lidé to jsou.
Snovač potřebuje mít předem stanovený plán, v práci je značně (občas až přehnaně) systematický, nepouští se do nového projektu, dokud nemá přesně stanovené cíle, možné zádrhele, náhradní způsoby řešení a všechny možné další detaily. Mnoho času věnuje přípravě a to i v oblastech, které se daného projektu týkají jen skutečně velmi vzdáleně – ale co kdyby! Když se nakonec pustí do samotné práce, drží se předem stanoveného směru a neochvějně postupuje vpřed.
Chaotik je spíš výbušnou směsí všech možných směrů, tlaků a nápadů. Problémy řeší za pochodu a teprve ve chvíli, kdy se objeví. Informace a podklady v drtivé většině případů vyhledává na internetu až v momentě, kdy jinak není vyhnutí a daný údaj skutečně potřebuje ověřit. Často pracuje souběžně na několika projektech a přebíhá mezi nimi, jak mu zrovna velí nálada, což v důsledku znamená, že máloco dokončí ve stanovený čas.
Ve chvíli, kdy se snovač chystá psát, objeví se u něj na stole složky. Prvotní nápad sice má a vypadá skvěle, ale snovač je tvor opatrný, precizní a postupující krokově, což znamená, že pokud si autor tohoto typu vymyslí třeba fantasy v historizujícím stylu, nejprve si zvolí století a nastuduje dané období v realitě, aby měl čemu přizpůsobovat svůj svět. Na pracovním stole se mu začnou objevovat složky se štítky “politika”, “móda”, “technika” a podobně, zkrátka systematicky si připravuje půdu. Promýšlí ze začátku spíš mechanismy a principy celého svého světa, než samotný příběh, a u zvlášť pečlivých snovačů dochází i k vytváření map, podrobné společenské hierarchie, náboženských tezí a směrů, často dojde i na lingvistiku a filozofii.
Chaotik sedne a píše. V hlavě se mu zrodil nápad, který potřebuje co nejdříve dostat na papír. Světový řád a podobné radosti ho v prvním sledu příliš nezajímají, je soustředěný jen na příběh. Postavy vytváří průběžně, jak potřebuje zalidnit kulisy, takže samotný text se zprvu podobá spíš črtě uhlem nebo tužkou – je jen v hrubých obrysech, často ušmudlaný a nejasný, s bílými místy a zajímavými obrázky zavěšenými jen tak v prostoru, bez zjevného propojení. Často se mu stává, že se dostane do bodu, kdy neví, jak pokračovat dál a jednotlivé části propojit ve smysluplný celek – v tu chvíli text odkládá a věnuje se něčemu jinému s nadějí, že se k textu někdy vrátí a zahlédne možnou cestu, jak pokračovat. Mezitím se občas na svou črtu podívá, tam poopraví okraj, tam umaže nějaký kousek a nakreslí ho lépe, aby dosáhl aspoň částečně podoby, s níž by byl spokojený.
Myslím, že je vám už jasné, jak oba typy autora pracují. Zatímco snovač přesně jako pavouk vytváří nejprve nosné linky a od nich se odpichuje při tvorbě své sítě (tedy příběhu), chaotik je jako malíř, který sice má v hlavě kompletní fresku, ale jen v hrubých obrysech a teprve zjišťuje, kde je zapotřebí jakých detailů. V tom je hlavní síla a zároveň největší slabina obou typů.
Kolikrát jste už potkali autora, který měl perfektně rozvržený celý svět, desítky stránek popsaných důležitými detaily o státní správě, zákonech, církvích, historii a chodu svého světa – a přitom nebyl schopen ani začít psát samotný příběh? A kolik vašich známých (včetně vás samých a mne) má rozpracovaných hned několik (desítek) příběhů a střídá je podle nálady i šestkrát do měsíce? Přesně tohle jsou slabiny našich snovačů a chaotiků; zatímco první nejsou schopni přejít od plánování a vytváření sítě k samotnému příběhu, druhým zase chybí ve větší či menší míře kázeň , která by je donutila setrvat u jednoho textu a dokončit ho.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že chaotici jsou verbež přelétavá, nestálá a značně náladová. Co se zpočátku tváří jako jednoduchý příběh o pomstě, to se ve výsledku může snadno zvrtnout v epickou fresku, kde nechybí velcí hrdinové, strašlivé bestie a mocní bohové. Tvorba bývá v takovém případě značně zajímavá, ovšem čtenáři se musí obrnit značnou trpělivostí, protože chaotik dodává své texty nepravidelně a většinou ještě se zpožděním.
Oproti tomu snovač dovede ohromit mírou propracovanosti. V jeho světě se jen výjimečně stane, že během čtení narazíte na logickou trhlinu v systému – ty se prostě nevyskytují. Zároveň se však může snadno stát, že právě podrobnosti a samotná propracovanost světa ubijí příběh, děj i charaktery do placata, až máte pocit, že sledujete maňáskové divadlo.
Navíc záleží i na ploše, s níž oba typy autora pracují. Snovači snáze zpracují rozsáhlé prostory novely či románu, protože mají zkrátka dost dechu na dlouhý běh, zatímco v krátkých útvarech se ztrácejí kvůli příliš mnoha podrobnostem. Chaotikům naopak hrozí, že si neuhlídají smršť nápadů a ty jim z kratších prací překypí. Dlouhé texty pak zpracovávají až neuvěřitelně dlouho, pokud je vůbec kdy dokončí. (Což berte jako hraniční případy, prosím, a tedy s mírnou nadsázkou.)
Stejně jako se člověk jen těžko mění, i autor si moc nevybere, jestli bude snovač nebo chaotik. Tohle prostě vychází z jeho temperamentu. Může se ale ovládat – ve chvíli, kdy potřebuji dokončit text, sama sebe přesvědčím, že je třeba na něm pracovat a ne, nebudeme se teď věnovat jiné povídce, to rozhodně ne! Stejně tak snovač po všech těch měsících příprav, pokud má dostatečně silnou vůli, je schopen si říct “Teď začnu psát příběh”, protože podklady má sice ne kompletní, ale přeci jen dostatečné. Psaní samo je hodně o sebekázni a v tomto případě to platí beze zbytku.
A stejně jako u všech modelových případů – toto jsou hraniční typy. V reálném světě se spíš setkáte s chaotickými snovači, osnujícími chaotiky, chaoticky osnujícími snovači, zkrátka málokdo je takto vyhraněný.
Sami sebe znáte nejlépe. Když se zamyslíte: jste ti pečlivě plánující pavoučci s desítkami vláken, nebo ti bohémští malíři, trousící náčrtky všemožně po barových ubrouscích a účtenkách? A máte problém se rozhoupat ke psaní, či naopak příběhy dokončovat? Popřemýšlejte – a pak se podle toho zařiďte. Nikdo vás nepřinutí psát a dopisovat lépe, než vy sami. Jen se zkrátka musíte trochu ovládnout.
Jak kdy, jak na co. Kvůli Jackovi jsem seděla a hrotila každou židli, ale když se vrtnu do příběhů do soutěží, většinou mám jen nějaký maličký nápad a rozšiřuju ho pěkně chaoticky. Takže svoje “velké projekty” probírám a přemýšlím a dělám co můžu, zatímco u těhlech menších to neřeším. Takže jsem takový chaotický snovač. To zní jako DrD pavouk. Yay!
Zdravím.
Osobně jsem nejspíš něco mezi (tzv chaotickým snovačem). Kdysi jsem začínal psát rovnou novelami a romány, povídky jsem se “naučil” (či nenaučil) psát až později na SASPI. 😉 Také jsem kreslil mapy, plánoval, vybíral postavy, prostředí a děj, studoval reálie, profese a kde co. Nakonec jsem všechno stejně napsal “z hlavy”, kdy jsem znal jen začátek a konec, postavy, prostředí a hrubé zápletky, to ostatní jsem už jen obalil písmenky a občas se divil, kam se mi ten příběh šine… Dneska už bych asi několik měsíců (i rok) jedno dílko nepsal… O.O
Pěkný článek, pravda, člověk by se měl nejen krapet opanovat, ale také se neustále hlídat, aby nesklouzl do své “zažité polohy”, pro mne je to v posledních letech jistá nedočkavost, kdy sázím na svou sečtělost a (jistou) vypsanost a šídím pak tím své texty!
Hezký den a múzám zdar.
Ekyelka zřejmě nahlédla do mé ultratajné složce koncepty a podklady… ! :X
Skvělý článek, jako vždy. 😉 Bohužel se mi potvrdilo, že jsem totální chaotik, i když bych to spíše charakterizovala naprostou spontánností než roztržitostí a chaosem. 😀 Psaní je neustálé učení, takže pracuju na tom, abych dosáhla zlaté střední cesty. Ale je to klasicky práce chaotická. 😀
Nejsem spisovatel, jen si tak bloguji. A tak jen teoreticky usuzuji, že se spíše blížím chaotikovi než pečlivému snovači. Prvotní je asi nápad, obalit ho slovy je snazší.
No, osobně splňuji definici obojího, a obojího v krajní míře.
Na jednu stranu mám spoustu představ a střípků, na druhou ovšem nejsem schopná s nimi hlouběji pracovat, dokud nemám podrobnou znalost prostředí – a když myslím podrobnou, tak myslím skutečně podrobnou.
Bez mechanismů světa a podobných záležitostí totiž jednotlivé dílky nefungují, nedá se s nimi pracovat, působí neživotně a nelogicky, i když jsou sami za sebe skvělými scénami.
Zkrátka tvým vodítkem pro chaotika je tvá preciznost. El, opravdu musíš mít pokaždé něco extra speciál? Nemůžeš být prostě jen těkavě výbušný chaotik jako já? To se pak těžko hledá jiná rada než “dej si pohlavek” ve chvílích, kdy ztrácíš čas podružnými detaily a přitom bys mohla v klidu psát (a dopisovat a publikovat).
(Koukám, že když nepoužiju smajlíka, 90% lidí to pochopí jako kruté týrání a vůbec – takže s nadhledem, jo?)
😀 Nemůžu si pomoct, ale jako základ mi prostě přijde to “snování prostředí”. Něco jako když na vánoční stromeček věšíš čokoládové ozdoby. A jo, čokoláda se dá jíst i bez věšení na stromek, ale to u vánočních ozdob není tak docela účel… 😀
Snovačka jedovatá se množí pohlavně. Samice před spářením vypouští zvláštní výměšek, který přitahuje samce žijící v okolí. Po spáření samce zabije, díky čemuž dostala i svůj alternativní název černá vdova. /http://cs.wikipedia.org/wiki/Snova%C4%8Dka_jedovat%C3%A1/
Asi jsem se zasekla někde uprostřed, totiž na naprosto chaotickém snovači. Co se týče reálií, jsem schopná se s nimi pižlat neskutečně dlouho, dělám to ale hlavně pro vlastní potěchu a většinu z nich stejně nikdy přímo nepoužiju. Jen prostě potřebuju mít celkový obraz. Na druhou stranu, pokud už mám vyloženě psát, přeskakuju od jedné práce k druhé a nejspokojenější jsem, když můžu rozebírat víc příběhů naráz…
[…] průzkum. Nejsem zvyklá připravovat podklady dlouho před prvním písmenkem, spíš spadám do kategorie „chaoticky precizní snovající chaotik“. Chce se příběhu ven z hlavy, že mne […]
[…] průzkum. Nejsem zvyklá připravovat podklady dlouho před prvním písmenkem, spíš spadám do kategorie “chaoticky precizní snovající chaotik“. Chce se příběhu ven z hlavy, že mne […]
Hlásím se do pavoučí kolonie extrémně vyhraněných snovačů. 😀
Za rok jsem sestavila tři příběhy, sesnovala je dohromady, upravila postavy, vytvořila politiku, ekonomiku, sociální normy, genderovou problematiku, historii, biologii, nastudovala astrofyziku – teorii strun a M-Teorii, módu, technologii, magii, poměry mezi technologií a magií, vojenský kodex, přirozené chování, vývojovou psychologii, rozmnožování, lingvistiku, diskriminaci a vztah k homo sapiens sapiens.
Teď se vrhnu na ústavní právo, soudní procesy a jejich historické podklady…
Nutno podotknout, že jsem kromě padesáti stran poznámek, mezi dimenzionální mapy vesmíru, mapy měst a štosu rodokmenů o svých bytostech z vedlejšího vesmíru, nenapsala ani čárku. Ještě ani nemám název… 😀
Rozhodně jsem bohémský snovač. V šuplíku mám mnoho papírků různých formátů – většinou o reáliích a mechanismech světa, vazbách mezi postavami, časových souvislostech. Sám se v nich už nevyznám a jen málokdy je protřídím, uhladím a přepíšu do čitelné podoby.
Kromě mapy. Mapa je pevný bod uprostřed chaotické pavučiny.
Samotný děj pak vzniká spontánně, až improvizovaně.