Ve výsledku to vyjde nastejno: na konci je hotový text. Jak se k němu ale dohrabat, jak se vyhnout všem nástrahám, chybám a slepým uličkám, v nichž skončil nejeden autor? I na tohle se mne občas lidé ptají – jak vlastně začít? Místo obvyklé a nepříliš uspokojující rady “Sedni a piš” tu pro jednou mám trochu jinou odpověď: a jaký jsi člověk?

Co jsem tak vypozorovala u sebe i jiných, existují dva základní typy autora: snovač a chaotik. Tohle moje soukromé pojmenování se odvíjí o toho, jací lidé to jsou.
Snovač potřebuje mít předem stanovený plán, v práci je značně (občas až přehnaně) systematický, nepouští se do nového projektu, dokud nemá přesně stanovené cíle, možné zádrhele, náhradní způsoby řešení a všechny možné další detaily. Mnoho času věnuje přípravě a to i v oblastech, které se daného projektu týkají jen skutečně velmi vzdáleně – ale co kdyby! Když se nakonec pustí do samotné práce, drží se předem stanoveného směru a neochvějně postupuje vpřed.
Chaotik je spíš výbušnou směsí všech možných směrů, tlaků a nápadů. Problémy řeší za pochodu a teprve ve chvíli, kdy se objeví. Informace a podklady v drtivé většině případů vyhledává na internetu až v momentě, kdy jinak není vyhnutí a daný údaj skutečně potřebuje ověřit. Často pracuje souběžně na několika projektech a přebíhá mezi nimi, jak mu zrovna velí nálada, což v důsledku znamená, že máloco dokončí ve stanovený čas.

Ve chvíli, kdy se snovač chystá psát, objeví se u něj na stole složky. Prvotní nápad sice má a vypadá skvěle, ale snovač je tvor opatrný, precizní a postupující krokově, což znamená, že pokud si autor tohoto typu vymyslí třeba fantasy v historizujícím stylu, nejprve si zvolí století a nastuduje dané období v realitě, aby měl čemu přizpůsobovat svůj svět. Na pracovním stole se mu začnou objevovat složky se štítky “politika”, “móda”, “technika” a podobně, zkrátka systematicky si připravuje půdu. Promýšlí ze začátku spíš mechanismy a principy celého svého světa, než samotný příběh, a u zvlášť pečlivých snovačů dochází i k vytváření map, podrobné společenské hierarchie, náboženských tezí a směrů, často dojde i na lingvistiku a filozofii.

Chaotik sedne a píše. V hlavě se mu zrodil nápad, který potřebuje co nejdříve dostat na papír. Světový řád a podobné radosti ho v prvním sledu příliš nezajímají, je soustředěný jen na příběh. Postavy vytváří průběžně, jak potřebuje zalidnit kulisy, takže samotný text se zprvu podobá spíš črtě uhlem nebo tužkou – je jen v hrubých obrysech, často ušmudlaný a nejasný, s bílými místy a zajímavými obrázky zavěšenými jen tak v prostoru, bez zjevného propojení. Často se mu stává, že se dostane do bodu, kdy neví, jak pokračovat dál a jednotlivé části propojit ve smysluplný celek – v tu chvíli text odkládá a věnuje se něčemu jinému s nadějí, že se k textu někdy vrátí a zahlédne možnou cestu, jak pokračovat. Mezitím se občas na svou črtu podívá, tam poopraví okraj, tam umaže nějaký kousek a nakreslí ho lépe, aby dosáhl aspoň částečně podoby, s níž by byl spokojený.

Myslím, že je vám už jasné, jak oba typy autora pracují. Zatímco snovač přesně jako pavouk vytváří nejprve nosné linky a od nich se odpichuje při tvorbě své sítě (tedy příběhu), chaotik je jako malíř, který sice má v hlavě kompletní fresku, ale jen v hrubých obrysech a teprve zjišťuje, kde je zapotřebí jakých detailů. V tom je hlavní síla a zároveň největší slabina obou typů.

Kolikrát jste už potkali autora, který měl perfektně rozvržený celý svět, desítky stránek popsaných důležitými detaily o státní správě, zákonech, církvích, historii a chodu svého světa – a přitom nebyl schopen ani začít psát samotný příběh? A kolik vašich známých (včetně vás samých a mne) má rozpracovaných hned několik (desítek) příběhů a střídá je podle nálady i šestkrát do měsíce? Přesně tohle jsou slabiny našich snovačů a chaotiků; zatímco první nejsou schopni přejít od plánování a vytváření sítě k samotnému příběhu, druhým zase chybí ve větší či menší míře kázeň , která by je donutila setrvat u jednoho textu a dokončit ho.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že chaotici jsou verbež přelétavá, nestálá a značně náladová. Co se zpočátku tváří jako jednoduchý příběh o pomstě, to se ve výsledku může snadno zvrtnout v epickou fresku, kde nechybí velcí hrdinové, strašlivé bestie a mocní bohové. Tvorba bývá v takovém případě značně zajímavá, ovšem čtenáři se musí obrnit značnou trpělivostí, protože chaotik dodává své texty nepravidelně a většinou ještě se zpožděním.
Oproti tomu snovač dovede ohromit mírou propracovanosti. V jeho světě se jen výjimečně stane, že během čtení narazíte na logickou trhlinu v systému – ty se prostě nevyskytují. Zároveň se však může snadno stát, že právě podrobnosti a samotná propracovanost světa ubijí příběh, děj i charaktery do placata, až máte pocit, že sledujete maňáskové divadlo.

Navíc záleží i na ploše, s níž oba typy autora pracují. Snovači snáze zpracují rozsáhlé prostory novely či románu, protože mají zkrátka dost dechu na dlouhý běh, zatímco v krátkých útvarech se ztrácejí kvůli příliš mnoha podrobnostem. Chaotikům naopak hrozí, že si neuhlídají smršť nápadů a ty jim z kratších prací překypí. Dlouhé texty pak zpracovávají až neuvěřitelně dlouho, pokud je vůbec kdy dokončí. (Což berte jako hraniční případy, prosím, a tedy s mírnou nadsázkou.)

Stejně jako se člověk jen těžko mění, i autor si moc nevybere, jestli bude snovač nebo chaotik. Tohle prostě vychází z jeho temperamentu. Může se ale ovládat – ve chvíli, kdy potřebuji dokončit text, sama sebe přesvědčím, že je třeba na něm pracovat a ne, nebudeme se teď věnovat jiné povídce, to rozhodně ne! Stejně tak snovač po všech těch měsících příprav, pokud má dostatečně silnou vůli, je schopen si říct “Teď začnu psát příběh”, protože podklady má sice ne kompletní, ale přeci jen dostatečné. Psaní samo je hodně o sebekázni a v tomto případě to platí beze zbytku.

A stejně jako u všech modelových případů – toto jsou hraniční typy. V reálném světě se spíš setkáte s chaotickými snovači, osnujícími chaotiky, chaoticky osnujícími snovači, zkrátka málokdo je takto vyhraněný.

Sami sebe znáte nejlépe. Když se zamyslíte: jste ti pečlivě plánující pavoučci s desítkami vláken, nebo ti bohémští malíři, trousící náčrtky všemožně po barových ubrouscích a účtenkách? A máte problém se rozhoupat ke psaní, či naopak příběhy dokončovat? Popřemýšlejte – a pak se podle toho zařiďte. Nikdo vás nepřinutí psát a dopisovat lépe, než vy sami. Jen se zkrátka musíte trochu ovládnout.