Tak jo. Pátek, bláznů svátek, a je čas na předvíkendové počteníčko. Pořád se budeme točit kolem toho, co jsem nakousla už před dvěma týdny i minulý pátek: totiž že být dobrý sám o sobě nestačí. Je k tomu potřeba vůbec začít a ještě navíc být vytrvalý.

A taky trpělivý. A o tom je tenhle článek.

Tak, pustíme si tématickou muziku:

Žijeme v instantní době. Všechno je hned a ještě dřív. Zhubnout? Jistě, dvě kila denně. Čekat? Proč? Máme nábytek, který si můžeme odvést domů hned, máme širokou škálu nejrůznějších půjček, když se nám nedaří spořit a potřebujeme, nebo taky jenom chceme, něco právě teď. Je toho hodně a filozofování na tohle téma jsem si odbyla už dřív.

Projevuje se mimo jiné i v oblíbené zkratce TL;DR – too long; didn’t read. V češtině pak “Příliš dlouhé, nečetl jsem to”. Nebo také v přístupu “tohle je strašlivá nuda, proč o tom mám něco vědět”.

Dotyčná promine, nebudu jmenovat, ale tuhle jsem se setkala s názorem, že období studené války je nuda a nic se tam nedělo. Já se chytala za hlavu, kamarád, jehož útvar měl na starosti “ochranu hranic” naší republiky, za srdce a společně jsme kvíleli.

Problém není v tom, že by se v té době nic nestalo, ale že se tam stalo naopak až příliš mnoho podstatných věcí, které vedly k rozhodnutím, co náš život ovlivňují dodnes. Jenže zatímco ze středověku se nám až tolik záznamů nedochovalo, o tomhle období máme k dispozici velmi podrobné zápisy a lidé obecně nejsou dost trpěliví na to, aby se jimi všemi probrali – je jednodušší nad stohy dokumentů prohlásit TL;DR…

Nad některými příklady netrpělivosti se pozastavil i Sikar – Trpělivost růže přináší 1 a Trpělivost růže přináší 2.

Teď, musím říct, že v rámci Triumvirátu se s takovými lidmi nesetkáváme, (sebe)kritika není zrovna jejich parketa, ale při volném brouzdání internetem člověk narazí na všelicos, například i na člověka, který se dva týdny po zaslání povídky do časopisu diví, proč mu ještě nikdo neodpověděl, a jestli se redaktor někde náhodou nefláká. Kdo čte editorialy XB-1, má jasno.

No jo, ale člověk se teda nakonec rozhoupe a s něčím začne. Třeba se psaním. A taky je poměrně vytrvalý, snaží se, zlepšuje se, ale ten vysněný úspěch ne a ne přijít.

Co teď?

Říká se, že dělat jednu a tu samou věc pořád dokola a doufat v jiný výsledek je definice duševní nemoci.

Má tedy smysl snažit se psát a psát a uspět na literárním poli, když člověka nejen, že nepotkává ani protivenství, ale má pocit, že je mu věnováno asi stejně zájmu jako oblázku u cesty?

Odpovědět na tuhle otázku si může jen každý sám pro sebe.

Nikdo jiný, než vy sami, nemá právo vám říkat, kdy se máte přestat o něco pokoušet. Pokud jste na tom podobně jako strýc protagonisty ze Saturnina, ten strýc, který se pokoušel vyrobit dokonalé toaletní mýdlo ze zbytků, co vám brání? Pokud nemáte doma nějakou tu Tetu Kateřinu, která vám zatne tipec, proč to tedy nezkusit ještě jednou?

To ovšem neznamená, že se ostatní nebudou k vaší práci vyjadřovat, nebo že jste zneuznaný génius, kterého ještě veřejnost neobjevila.

Dokonce to ani neznamená, že píšete dobře. Možná potřebujete být vytrvalí a zlepšovat se ještě o něco déle, někdo více, někdo méně.

Ale když do něčeho rýpnete, pak do toho chvíli hnípáte ještě o něco víc, načež jdete od toho, už se nikdy nedozvíte, co bylo za příštím rohem. Třeba tam byla diamantová sluj.

Anebo taky jímka žumpy. To prostě neodhadnete. Kdybychom to uměli, už dávno se živíme profesionálním sázením na kde co a jinak si točíme palci mlýnek.

Je ale fakt, že jedním z největších nepřátel trpělivosti je pohodlnost. Mohla bych tady odkazovat, ale postačí, když trochu potrápíte Gůgl – bylo provedeno několik různých pokusů, které potvrdily, že lidé nejsou naprogramováni na změnu. Jako živočišný druh prostě fungujeme tak, že se změně aktivně vyhýbáme a minimálně podvědomě se držíme takových věcí, které už známe. I když se nám moc nelíbí.

Podobné je to s docházením k vlastním závěrům – zvlášť v dnešní době se na nás řítí přehršle informací ze všech stran: škola, práce, kolegové, spolužáci, kamarádi, internet, televize, knihy…

Kde předtím trvalo, než se člověk k nějaké novince vůbec dostal, a když už, tak to bylo povětšinou něco, co se týkalo přímo jeho nebo jeho okolí (jsme ve válce, Mařena ze statku je samodruhá a nikdo neví s kým, Valášek prodal Oříškovi stračenu za dva tolary a nevěděl, že je březí), v relativně krátkém čase, co se evoluce týče, jsme najednou nuceni mít názor na výbuch jaderné továrny v Japonsku, naše politiky a hrozící krach americké vlády. Anebo taky na kácení deštných pralesů, vojenské konflikty v Afgánistánu a hladomor v Africe. To vše samozřejmě zatímco zvládáme každodenní pracovní nebo školní úkoly, pamatujeme si, kde se dá dobře najíst, který člověk z našeho okolí je spolehlivý a kdo je naprostý čuramedán a komu nesmíme říct, že Slepičková z účtárny chrápe se svým šéfem, ale to je v pořádku, protože Slepička jí zahejbá se servírkou z kasína vodnaproti, jenže se vo tom jakože neví…

Zkrátka a dobře, existují už termíny jako infobezita, technostres nebo infoxikace, kdy všechny znamenají takové přesycení informacemi, že člověk přestává být ochotný a schopný zpracovávat nové – to jsou ty stovky nepřečtených mejlů a neshlédnutých příspěvků v RSS čtečce a depresivní pocity, že zaostáváte za světem a nestíháte vůbec nic.

Lidská mysl je mimo jiné úžasné zařízení na správu automatických funkcí.

Že ne? A kolikrát za den vědomě myslíte na to, kterými svaly musíte pohnout, abyste zvedli hrnek s čajem, mrkli očima nebo se právě teď nadechli? Za běžných podmínek nepřemýšlíte o tom, JAK uděláte krok. Nebo opravdu pokaždé, když se někam pohnete, myslíte na to, že “Tááák, ten napřimovač ještě trochu povolit, ale ne moc, jinak spadnu, ještě, ještě trochu… Výborně. A teď tadyten ohýbač smrštit. Ne, ne, to už je moc! Povolit! Povolit!”?

Stejně automaticky, jako dýcháme nebo se pohybujeme, mysl zpracovává každodenní nášup informací, které na ni dopadají ze všech stran. A aby měla alespoň nějaké vodítky, primárně se soustředí na ty, které ladí s tím, s čím už souhlasíme.

Protože zvyk je železná košile, starého psa novým kouskům nenaučíš a lepší je zlo, které znáš…

 

Nejsem k lidem obecně až tak drsná jako pan Bacon, protože je mi jasné, že je to jeden z mechanismů, které jsme si vyvinuli pro přežití. Problém je ale v tom, že v dnešním světě existuje tolik proměnných, se kterými se denně setkáváme, že zajeté vzorce už nestačí. Je potřeba se přenést přes automatické funkce, které nás varují, že při vypojení filtrů nás čeká nepohodlí.

Čeká. A velké. Nebudeme si nic nalhávat.

Stejné, ne-li větší, nepohodlí nás čeká, když se začneme pokoušet v něčem uspět – je to změna, zkoušíte něco nového a jakmile vyprchá prvotní nadšení (nebo zamilovanost, chcete-li), narazíte na neúspěchy, ale ne na ty první, nýbrž na ty desáté nebo dvacáté, a máte pocit, že stojíte na místě a nikam se nehýbete, je zapotřebí si připomenout, co řekl Lev Nikolajevič Tolstoj:

 

Když budete mít na své straně trpělivost, už máte vůbec nějakou šanci na úspěch. Pokud ale budete spoléhat jenom na ni a nepřivoláte si na pomoc ještě vytrvalost, píli a ochotu se zlepšovat, pak bude čas stát proti vám a ne při vás.

Počítejte taky s tím, že bránit vám budou strašliví lapkové Pohodlí, Lenost a Zvyk, kteří vás budou oblbovat takovými sliby a hory-doly, že kdyby se od nich skutečně poučili naši politici, už nikdy by v téhle zemi nebyly volby, a to by nebylo dobře.

Ale můžete to zvládnout. A možná opravdu jste nadějný budoucí autor bestselleru, který čeká na své objevení. Ale nikdo nemůže odhadnout předem, kolik práce a času vám tenhle proces zabere – nezbývá než to vyzkoušet!