Už ani nevím, kolikrát jsem přestal něco psát z toho důvodu, že mě to přestalo bavit. Když jsem to po sobě četl, uvědomil jsem si, že musím začít znovu a lépe. Na čtenáře jsem totiž valil hory slov, obsahovalo to informace, které jsem chtěl sdělit, ale prostě to byla nuda. Celé dlouhé pasáže dávaly smysl, ale dávaly ho tak pečlivě, až prostě nebylo zábavné je číst. A když text nebaví autora, jen stěží bude bavit čtenáře.

Je jasné, že každého baví číst něco jiného. Texty, u nichž se někteří rozplývají, jak jsou umělecky vytříbené, jiní považují za otravnou manýru. To, co někomu přijde jako zkratkovité vyjadřování, někdo jiný ocení pro minimalismus. Jenže někdy se vám dostane do rukou text, u něhož si říkáte, jestli tohle vůbec někdy někoho může bavit.

Případy, o kterých mluvím, jsou většinou rozvinutou formou hyperdetailitidy. Jak jsme řekli už dříve, hrdina si nemůže ani uprdnout, aniž by to autor nenapsal. Někdy je podobná hyperdetailitida pouze úsměvná, protože nám autor popisuje, jak Petr uchopil mezi ukazováček a palec párátko, na němž byla nabodnutá jednohubka, vsunul ji do úst, stiskl mezi zuby a posléze vytáhl ven prázdné párátko. Jenže tam to třeba končí. Večírek pokračuje, Petr si zatančí s Marií, pohádá se s Jiřím a naštvaně odejde. Možná se nám dostalo dalších zbytečných popisů. Například pokud to není vyloženě důležité, není třeba na půl stránky popisovat zdobení na třípatrovém dortu. Stačí napsat, že Petr si ukrojil kousek z třípatrového čokoládového dortu. Stejně tak stačí říct, že si z tácu se zákusky vzal věneček, aniž by bylo nutné vyjmenovat všech sedm druhů zákusků, které tam byly (plch chraň, aby nám autor popisoval složení chlebíčků).

Jenže co se v té pasáži stalo? Kromě konzumace si Petr zatančil s Marií (což například mohlo nějak posunout vztah mezi nimi) a pohádal se s Jiřím (také zásadní pro jejich vztahy). I když autor trpí hyperdetailitidou, v pasáži na večírku se dělo něco, co posunulo dál děj.

Pak se ovšem najdou ještě jiní autoři. U jedněch hyperdetailitida dosáhla stádia, kdy se změnila v čtenářoznuděnózu, druzí jsou zase bacilonosiči vycpávkoitidy (známé též pod názvem Fillerův syndrom).

Jednou jsem se při psaní hodnocení neubránil tomu, abych autorovi nenapsal, že pokud úvodní pasáž, v níž hlavní hrdina pouze vykonával ranní rituály typu čištění zubů a snídaně, měla ukazovat nudnou každodenní rutinu, tak gratuluji, protože nuda z toho čišela naprosto maximálně. Text na stránku a půl šel shrnout do několika vět. V rychlosti klidně do jedné. Petr vstal, vyčistil si zuby, nasnídal se a šel do práce. Pokud bych měl tuto větu shrnout do pouhých dvou slov – běžné ráno. Jako jsem to říkal už jindy, když autor napíše, že na rohu ulice stáli dva policisté, není nutné popisovat jejich uniformy (pokud se pochopitelně nejedná o věc, která později bude důležitá a hlavně to nejsou uniformy, na jaké jsme zvyklí v České/Slovenské republice), protože když se řekne policista, všichni si ho představíme, ani nad tím nemusíme moc přemýšlet. Stejně tak jsme všichni už asi někdy ráno vstali, vyčistili si zuby, nasnídali se a šli do práce/školy.

Pokud vaše hyperdetailitida pokročila do stádia, kdy nám krok za krokem popíšete hrdinovo ráno, aniž by se stalo cokoliv, co by ono ráno odlišovalo od jakéhokoliv jiného rána, gratuluji, máte těžký případ čtenářoznuděnózy. Čtenář, který vidí, že první stránky textu jsou neskutečným způsobem nezábavné, nemusí mít mnohdy tu trpělivost, aby vás četl dál. Nebo tu trpělivost mít musí (porotce), jen aby třeba na konci uznal, že závěr za to čekání nestál, protože než jsme se dostali k tomu důležitému, on už byl tak znuděný, že ho jako celek text krutě nezaujal.

Co je to ale vycpávkoitida? Vycpávka, fluff, filler. Epizoda seriálu, která kdyby neexistovala, nic se nestane, pasáž nebo scéna, bez které by kniha/film bez problémů fungoval(a). Problém nastává, když se taková vycpávková pasáž natáhne na většinu rozsahu povídky. Vrátím se opět k oslavě, na které si Petr zatančil s Marií a pohádal se s Jiřím. Představte si, že Petr jde na tu oslavu. Oslava se odehrává sedm stránek z celkových deseti a nestane se během ní nic. Vůbec nic. O něčem byly první dvě stránky a poslední jedna, ale sedm stran mezi nimi byla vycpávka. A aby toho nebylo málo, nejednalo se ani o vycpávku zábavnou nebo příliš zajímavou. Těch sedm stránek by šlo shrnout do jediné věty. Petr šel na oslavu a užil si báječný večer.

S oběma případy, jak do extrémně detailních popisů zahnanou běžnou (čti: nudnou) situací, tak více stránkami vycpávkového textu nizké zábavnosti, jsem se setkal nejednou. To byla přesně ta situace, kdy jsem nepřítomnému autorovi pomyslně pohlédl do očí a optal se ho:

A tebe to baví? 

Setkal jsem se s textem, v němž vypravěč řekl, že nyní nás čeká poněkud nudná část příběhu, v níž se stane to a to. Dobrá, takže když to autor ví a sdělil nám to, proč s tím něco neudělal? On to píše a nad textem má absolutní moc, tak proč tedy tu část, o níž ví, že je nudná, nějak nezkrátit nebo ji neudělat zábavnější?

Když něco píšete, čtenáře většinou pasáže výše zmíněných typů nezajímají. Jak jednou kdosi řekl, tak když píšete, měli byste začít co nejblíže konci si můžete dovolit. Stručnější poučka zní škrtat, škrtat, škrtat. A když už budete škrtat, myslíte, že se hodí nedat dlouhé pasáži žádný pořádný význam? Má cenu servírovat každý hrdinův krok, abyste čtenáře unudili?

Než něco pošlete do světa, přečtěte si to a u každého kousku se ptejte:

Bude to někoho bavit?

Sikar