Tuhle větu jsem si přečetla v nějaké knížce, myslím, že se týkala leteckého výcviku. Postava, která ji vyřkla, tvrdila, že jsou to lidé, kteří už nemají strach začátečníků, myslí si, že už to umí, a přitom ještě zdaleka nemají dost zkušeností na to, aby je člověk mohl vypustit samostatně do světa. Něco podobného pak slyšela a četla o různých oblastech života mnohokrát, a myslím, že na tom něco je. A tak si do toho trochu rýpneme, ne?

Na rozdíl od pilotování letadla nebo řízení auta či jiného dopravního prostředku, u psaní zpravidla o lidské životy nejde. Pokud něco napíšete špatně, nezabijete sebe ani ostatní – pokud tedy vynecháme extrémní situace, jako je například Kingova Misery. Můžete ale spoustu lidí otrávit a v konečném důsledku sami ztratit chuť do psaní.

Ohledně skromnosti a hrdosti jsem se rozepsala na svém soukromém blogu a nevidím důvod, proč se opakovat. (Vzhledem k tomu, že ten článek vznikal jako velmi emocionální reakce na některé tehdejší stavy, nedivte se, když v něm najdete poměrně dost vulgarizmů. Kdo mě zná naživo, ví, že se vydržím krotit jen omezenou dobu a pak holt mluvím, jak mi zobák narostl.) Tohle taky souvisí se sebeprezentací, soudností a ochotou (ne)posílat texty do soutěží.

A on je určitý důvod, proč se kolem autorova chování neustále točíme. Je totiž velkou částí toho, jak ho lidé vnímají, jak na ně působí a jak jeho pověst pak ovlivňuje způsob, jakým pak lidé přistupují k jeho dílům.

Minulou sobotu byly vyhlášeny výsledky druhého ročníku Velké literární soutěže New Weird, kde mezi porotou působí dvě třetiny Triumvirátu. Opět jsem navrhovala povídky na diskvalifikaci – ve chvíli, kdy je jasně dané zadání, které stanovuje minimální a maximální počet znaků, font, velikost písma, řádkování a formát souboru, mělo by mezi základní schopnosti autorovy patřit i porozumění psanému textu. A to tak, že tyto podmínky dodrží.

U řádkování, velikosti a fontu písma jsem srážela body. U nedodržení minimálního počtu znaků jsem diskvalifikovala, stejně jako u povídky, která přišla v jiném formátu a chyběly jí háčky a čárky. Loni jsem ještě diskvalifikovanou povídku hodnotila, protože byla krátká a měla jsem na to čas. Letos jsem hodila oko na text, škrtla ho mocným máchnutím psadla (mimochodem, opět jsem na hodnocení sdělala propisku) a ani jsem ho nečetla celý.

Proč?

Ale to je jednoduché: autor není ochoten věnovat čas tomu, aby se přizpůsobil podmínkám soutěže. Proč, to mě nezajímá. Možná neumí číst. Možná je zapomnětlivý. Možná si myslí, že je nad nějaké podmínky povznesen. Nebo, a teď parafrázuji výrok jedné osoby mně známé, když to “mají porotci jenom na čtení” a nejedná se o text k vydání, tak to přece nevadí.

Opakuji: autorovy pohnutky, proč není ochoten dodržet podmínky soutěže, mě nezajímají.

Ale zpátky ke zkušeným začátečníkům. Tuhle jsem se zmiňovala, že to nejhorší, co můžete svému psaní udělat, je zůstat stát na místě. Ve chvíli, kdy začnete odmítat názory ostatních s tím, že sami víte, jak na to, ve chvíli, kdy je pro vás nepříjemné slyšet, že něco děláte špatně, ve chvíli, kdy máte za sebou nějaké úspěchy a ustelete si na vavřínech, jste zkušení začátečníci a můžete poměrně rychle zahučet do pasti “já už to umím a nikoho nepotřebuju”. Ze svých výšin spadnete poměrně hluboko a poměrně prudce.

Neznamená to, že byste si měli neustále sypat popel na hlavu a chodit kanálama, že neumíte vůbec nic, znamená to, že ve chvíli, kdy vám někdo řekne, kde byste se mohli zlepšit, neodepíšete jeho názor jako zlobu nebo závist, ale podíváte se na svůj text, jestli na tom náhodou není něco pravdy.

Ale protože existují lidi, kteří si pod záminkou kritiky honí ego, měli byste umět rozpoznat, kdy už kritika není konstruktivní ale destruktivní. V odkazovaném článku najdete nějaké pomůcky, ale ve zkratce mohu říci, že konstruktivní kritika vám ukáže, co přesně máte zlepšit, nejlépe ještě s návrhem, jak na to. Destruktivní kritika je “všechno špatně”, “nic neumíš” a konkrétní chyby jako by neexistovaly.

Člověk je tvor pohodlný a má tendence obklopovat se lidmi, kteří smýšlejí stejně jako on. Zvlášť v dnešní době, kdy je jednoduché s někým komunikovat na internetu a protichůdné názory prostě ignorovat nebo blokovat, umění přijímat kritiku upadá. Ne, že by někdo, kromě lidí s velmi nízkým sebevědomím nebo určitou formou mentálního masochismu, měl rád, když je mu vytýkáno, co neudělal dobře, ale teď, kdy je jednodušší stisknout tlačítko “ignore” a mít klid, je to dle mého názoru obzvlášť markantní.

A co si budeme povídat, i já, když dostanu kritiku na své věci, ji nejdřív musím přečíst, vydýchat, občas se v soukromí vyvztekat (částečně na kritika, částečně na sebe, co jsem to napsala za blábol), a až pak jsem schopna ji zpracovat. Ale ještě se mi nestalo, aby poskytnutá kritika byla výrazně mimo!

I od lidí, kteří řekli, že to neumí vyjádřit, ale působí to na ně tak a tak, jsem dostala velmi cenné podněty. I když to bylo třeba “tahle jedna pasáž mě zmátla a nevěděla jsem, co si o tom mám myslet”, pořád jsem tu pasáž mohla učesat, upravit, přeformulovat.

Ve chvíli, kdy se nám do ruky dostane práce od někoho, kdo se vyjadřuje stylem “mistr světa Amoleta”, má ochota s ním pracovat klesá. Ve chvíli, kdy se někdo vyjadřuje stylem “já to určitě dělám déle než vy, proto já mám pravdu a vy ne”, moje ochota s ním pracovat klesá pod bod mrazu. Když někdo vykládá “no, já píšu už dlouho, ale ještě potřebuju přijít, jak na to, aby mi to šlo pokaždé”, je to hloupost.

Už v březnu jsem psala o talentu a praxi. Nikoho nezajímá, že jste lyrický autor, že máte dobré pochopení reality, že jste esoteričtí nebo faktičtí nebo nauční. Vaše čtenáře (a kritiky) zajímá, co jste napsali a jak jste to napsali. Nikoho nezajímá, že máte rozpracovaný román, pokud jediné, co od vás vidí, jsou miništěky se špatnou gramatikou. Nikoho nezajímá, že žijete životem trpícího umělce, pokud ze sebe nevypotíte aspoň sbírku básní nebo fejetonů. Nikoho nezajímá, jací jste!

Ale zajímá nás, co děláte a čeho jste dosáhli.

Pokud se tohle vaše skóre zasekne a bude ukazovat pořád to samé, přestanete být zajímaví. A tak vy sami nezůstávejte zaseknutí na tom, že už to umíte a nikoho nepotřebujete. Pracujte na sobě a přijímejte kritiku.

Hodně štěstí.