Máme prosinec. Rok je téměř u konce, což znamená, že všechny větší i menší literární soutěže už letos vydaly svá tajemství, prvenství a ceny. Jistě, ještě stále se s napětím čeká, kdo polapí Mloka, ale většinou si už autoři odbyli svůj díl nadšení i zklamání. Takže: co dál?

Přiznávám, že když jsem poprvé hodila obálku s textem do poštovní schránky, byla jsem nejen dostatečně stará na panáka, ale také až po uši zahrabaná do překopávání svého oblíbeného příběhu. To byl hlavní důvod, proč jsem svou první účast v literární soutěži nijak neprožívala – dokud nepřišel mail, abych přijela na vyhlašování.

Hu! Co? Já?

Tehdy jsem nemohla přijet, práce nedovolila. Možná proto mi to první místo tehdy nepřišlo ani nijak významné – ono když od nedorostlého písklete pravidelně koncertujete a jezdíte po soutěžích, tak nějak si na úspěch zvyknete. Prostě jen další zářez na pažbě, jedeme dál.

Až postupem let jsem si začala uvědomovat, že zase tak samozřejmý úspěch to nebyl. Ne, že bych od té doby posbírala ocenění a vymetla kdejakou soutěž, právě naopak. Věnovala jsem se svému psaní, životu a tak, ale texty šly ven na literární server, ne do soutěží. Zní to podivně, já vím, jenže jsem tehdy skutečně nepovažovala vlastní psaní za nějak výjimečně dobré, abych s ním otravovala v dalších soutěžích. Jednou jsem to zkusila, výsledek se dostavil a realita se vrátila zpět do obvyklých kolejí ohňostroje nápadů, zběsilého přebíhání z jednoho světa do jiného a rýpání se ve vlastním sci-fi románu.

Dokud jsem nepotkala Sikara ve společné realitě. Ono vás to dost nakopne samo o sobě, ale mne to navíc postrčilo směrem k CKČ, takže po čtyřech letech spokojeného vegetění jsem zase odesílala text na pranýř. A řeknu vám, zajímavé to bylo! Hlavně závěrečné udílení cen, kterého jsem se účastnila jako Sikarova štítonoška diplomonoška a skvěle si užívala atmosféru v sále. (Ano, šlo o rok, kdy Sikar získal titul Skokan – zdravím, Sikare!)

Od té doby mám vyhlédnuto několik soutěží. I nadále zpracovávám povídky tempem, které mi právě vyhovuje, ale místo bezhlavého dopisování a vyvrhování na internetovou zeď si některé texty primárně držím u sebe a rýpu se v nich, dokud nejsou skutečně hotové. Co na tom, že výsledky posléze už nezní tak obdivuhodně? Jeden garuda new weird nedělá a stejně tak se ani úspěch nedostaví automaticky či pokaždé.

Důležité je, že nesetrváváte na místě. Od Chobotničky jsem urazila pořádný kus cesty k Daru života a stále jsem na cestě, jak ukazují i moje další texty. Jenže když máte s kým srovnávat – a tím myslím skutečné soupeření, nejen vytahování si trika na literárním serveru – posouvá vás to dopředu mnohem rychleji. Člověk je tvor soutěživý a výhra (ať už absolutní, nebo osobní, z oné kategorie “jsem na lepším místě než ten a ten, jo!”) chutná vždycky báječně.

Proto, milí autoři, kteří za sebou máte třeba první soutěž a první rok – posuňte se dál. Neumístili jste se? Dobrý důvod, proč novému textu věnovat větší pozornost, intenzivněji na něm pracovat, najít si další čtenáře a kritiky. Jen tak se posunete v žebříčku výš. Nebo jste naopak měli úspěch, který jste ani nečekali? Ok, tak šup zpátky do práce, ať své čtenáře a případné fanoušky příští rok nezklamete!

Zkrátka a dobře – nezůstávejte na místě. Spousta soutěží se vyhlašuje každoročně, takže proč byste měli čekat na vyhlášení nového ročníku, když můžete na textech pracovat už teď?

A pokud jste si nějakou soutěž jen chtěli zkusit, abyste zjistili, že to není nic pro vás – platí pro vás to samé. Nic se nemění, jedeme dál. Dočetli jste až sem, což znamená, že s psaním nemíníte skončit, takže ať už váš příští text poputuje třeba do Halmochronu nebo Žoldnéřů nebo na vaši webovou stránku, stále platí to samé: bude lepší, než ten předchozí. Protože zkušenosti se čerpají z nezdarů, ne z výher.