Dnešní článek ani nepotřebuje dlouhý úvod. Když píšete příběh, měli byste si v průběhu tvorby pokládat následující otázky:
1) Proč?
Proč se v příběhu děje to, co se děje? Jaký to má důvod? Je k tomu vůbec nějaký důvod? Setkávám se s nepříjemně vysokým počtem povídek, v nichž se dějí věci typu, že detektiv pátrá po zločinci a autor nám najednou předloží větu „Detektiv se tedy druhého dne vypravil na nádraží“, aniž by kdekoliv v textu byla jediná zmínka o tom, co ho na nádraží vede. Autor na nádraží schoval další střípek případu, ale vynechal střípek předchozí, který vedl k indicii, že něco bude na nádraží. Detektiv měl prostě vnuknutí prozkoumat celé město a začít zrovna nádražím?
Autor mnohdy zná důvod, proč se něco děje, ale nepodělí se s čtenářem. Mnohdy tedy skutečně tápeme nad důvodem, proč hrdina dělá to, co dělá, a proč se v povídce děje to, co se tam děje.
2) Jak?
Jak je něco vůbec možné? Co zapříčiňuje, že daná věc vůbec mohla proběhnout?
Ve fantastice si můžete vymyslet libovolný důvod, ale opět platí pravidlo, že s ním musíte čtenáře seznámit. Stačí jednou větou, nemusíte na to plýtvat celou stránku. Jak je možné, že Petr přežil pád ze třetího patra? Aha, tady se píše, že je ve skutečnosti džin. Do této chvíle jsem si myslel, že je to obyčejný člověk, takže by toho neměl být schopen…
3) Kolikrát?
Čím jsem se inspiroval? Není to námět, který jsem vlastně už viděl desetkrát předtím? Bude to i pojedenácté někoho zajímat?
Je jen na vašem svědomí, zda takový text dopíšete. Setkal jsem se s jasnými plagiáty známějších děl. Setkal jsem se s tím, že ve školním časopise žáček vydával báseň někoho jiného za vlastní. Setkal jsem se s tím, že nějaké téma je oblíbené, tak o tom napíší všichni, a poté jsem marně přemýšlel, jaký byl mezi povídkami rozdíl.
4) Pro koho?
Na jakou věkovou kategorii se zaměřujete? Na jakou sortu lidí? Chystáte se skrze povídku něco prosazovat?
Když budete psát jasně pro děti, takový text nemá šanci v hororové soutěži. Pokud jste zapálený novopohan a skrze povídku chcete pranýřovat křesťanství, křesťana třeba i pobouříte a ateistu můžete otrávit tím, že mu něco cpete. Pokud patříte k nějaké zájmové skupině lidí (pro mě za mě jste třeba punker, vegetarián nebo brony) a tuto skupinu v povídce za každou cenu glorifikujete a vydáváte ji za jediný smysl života, nedivte se, když v odpověď dostanete pobavené úsměvy. Literatura by měla být svým způsobem nestranná. Kdokoliv se skrze ni pokouší ne o upozornění na problém, ale přímo propagaci, může narazit.
5) Vyvíjím se?
Vraťte se ke třetí otázce. Teď se vraťte sem. Vraťte se ke svým jiným textům, teď se vraťte k tomu novému.
Vyvíjí se nějak vaše literatura? Nepíšete ve skutečnosti stále stejným způsobem pořád o těch samých tématech? Zaplavujete čtenáře stále stejnými archetypy postav, které prožívají pouze variace na ten samý příběh? Jste ochotni experimentovat a zkusit občas něco jiného? Zahodili jste někdy rozepsanou povídku, protože jste uznali, že vám to připomíná něco, co jste napsali před třemi roky?
Těch otázek je více. Pokud se alespoň nad těmito pěti občas zamýšlíte, je to dobře.
Sikar
Související příspěvky
Vítám vás u dalšího článku s drobečky, které na vlastní článek nevydají. Jaké tři máme tentokrát? Dědictví, skloňování jmen …
Literární rozcvičky. S tímhle pojmem jsem se už párkrát setkal a vždy přemýšlím, jestli má nějakou danou definici. …
Pokud píšete fantastiku, je značná šance, že se ve vašem díle objeví nějaká příšera, mimozemšťan nebo obecně …
Vyvíjím se! To mi zatím stačí :D.
Jdu dál psát a položit si otázku: “Proč mi z toho vzniká klišé?”
“A vadí to vůbec?”
Vyvíjím se, vyvíjím se, cožpak o to. Ale jednoho začne děsit, v co že se to přesně vyvíjí. 😀
Zábrany se odhazují a někde pod nimi číhá monstrum. Začne to ztrátou soucitu s vlastními postavami, ztrátou morálních zábran, pokračuje ztrátou ohledu na nebohého čtenáře a nakonec se jeden vykašle i na ten strach z klišé jako na posledního bubáka. 😀
Eh, on ještě někdo má soucit s vlastními postavami? (píše ta, která byla sama nejvíc překvapená, když jí postava přežila do konce povídky.) 😉
Já tedy ano 😀 ale už taky začínám být drsnější 🙂
Na určitém stupni empatie asi pořád jo. Minimálně mám kolem pořád dost lidí, kteří mi řeknou: “Au, víš že tohle ji kurňa bolí?” Většinou po krátké pauze na rozmyšlenou odpovím, že to bolet kurňa má. 😀 Ale nezbavím se toho.
A potom je tu druhá stránka. Určitý level snesitelnosti, který si jeden potřebuje hlídat, a za kterým se i seherdinější postava zblázní. A není nic horšího než v půlce textu zjistit, že už jsem za hranicí a postava už může místo té druhé půlky jenom hystericky ječet a rozkopávat lidem na zahradě trpaslíky. 😀
Važně jsem napsala level? Dobře, čas nechat hrani RPG. 😀
Teď jsem zaseknutá na té poslední. Protože ano, dost podobné archetypy, dost podobný příběh. Když se to vezme kolem a kolem.
Je to celkem frustrující, ale to se poddá 🙂
Možná by stálo za pokus ustoupit o něco dozadu a začít si klást otázky typu “proč je to stejné jako to předchozí?” – a během menší pitvy se vesměs ukáže, co se dá pozměnit, aby celkový výsledek směřoval někam jinam.
Je to spíš duševní cvičení a hra se sebou samým, kam až je autor schopen zajít nejen v rozebírání svého textu, ale také jak vysoko dokáže zvednout nohu při snaze překročit vlastní stín. S textem jako takovým se občas už moc hýbat nedá, pokud by se tedy nepřepsal od samého základu, ale tohle cvičení pomáhá pochopit, jakým způsobem funguje podvědomí a ta část kreativního myšlení, která stojí za psaním. Odhalením mechanismů, jimiž do té doby autor vytvářel příběh, pak může napomoci k jejich posunutí novým směrem – zkrátka když pochopíš, jak ses dostala do onoho záseku, kdy opakuješ archetypy i syžet, najdeš cestu, jak se z toho vymotat.
Důrazně nesouhlasím s prvními dvěma body, alespoň tak, jak jsou napsané. Důsledné dodržování takových pravidel často vede k třeba nápaditým, ale nezábavným a nemastným neslaným textům pozbývajícím veškeré tajemnosti. Je určitě dobré mít v příběhu alespoň nějakou míru logiky, ale není to nutné, zvláště v příbězích, které na logice nejsou postavené. Stejně tak vysvětlování každého chování nebo principu fungování značně ubírá na zajímavosti. Zvláště příběhy vyprávěné z pohledu první postavy často mohou řešit obě dvě otázky na ryze subjektivní úrovni, nebo je to prostě nemusí zajímat :o)
Řekl bych spíše, že pokud klíčové události příběhu zůstávají nevysvětleny, mělo by jít o autorský záměr a ne o nedbalost.
Ale jistě. Existují příběhy, v nichž jde právě o tajemno, podivnost a logika v nich nemá místo. Napadá mě třeba povídka Cestopis z Mloka 2012, kterou kdosi na netu kritizoval právě za to, že nedává dle jeho názoru smysl.
Mně jde spíše o to, že než abych se setkal dejme tomu s nějakým tajuplným alegorickým textem, u něhož to nevyžaduji, mnohdy se dočkám textu, který se za každou cenu snaží tvářit jako zrcadlo k realitě, ale naprosto maximálně v tom selhává. Třeba jako ten detektiv, co všechno vlastně ví, i když k tomu nemá důkazy.
Ve vývinu potřebuje člověk velký přísun živin.
Proč: Aby se vyvíjel harmonicky a nenervoval se.
Jak: S chutí.
Kolikrát: Čtyřikrát za den a pravidelně.
Pro koho: Pro vlast.