Čím déle se věnuji psaní článků pro Triumvirát, tím častěji zjišťuji, že škatulky jsou taky fajn. Třeba i ty osobní – aneb začíná série článků o postavách a jak si s nimi může autor podle mě pohrávat.
Čím déle se věnuji psaní článků pro Triumvirát, tím častěji zjišťuji, že škatulky jsou taky fajn. Třeba i ty osobní – aneb začíná série článků o postavách a jak si s nimi může autor podle mě pohrávat.
Víte, co je skvělé na kontaktu s autory? Například, když se před vámi Leonard Medek zmíní, že kvůli jedné povídce měl plný papír propočtů, ale kdesi se v tom seknul a musel kvůli tomu kus textu přepisovat. Oznámil jsem mu, že mě málem dohnal k slzám štěstí, protože kdyby tohle dělali všichni, svět by byl rázem mnohem lepším místem. Nebo když mluvíte s Tomášem Bandžuchem a za chvilku se nadšeně …
Znáte to. V hlavě se vám objeví naprosto skvělý a jedinečný Nápad. Jelikož nechcete ztrácet čas, okamžitě se vrhnete do práce. Nejíte, nespíte, nežijete. S vypětím sil stvoříte své Dílo – a jaká je první reakce prvního čtenáře? “Je, tohle jsem už četl!”
Necítíte se poněkud napiatě? Doufám, že jste se u předchozí věty zarazili a optali se sami sebe, proč jsem napsal napjatě tak podivně. Minulý týden jsem přečetl dost zajímavou knihu. Šlo v ní o teroristickou organizaci, která vydírá britskou vládu a vyhrožuje, že na Londýn vypustí bakteriologickou zbraň. V tom jí však zabrání profesor antropologie, kterého však všichni nazývají detektivem. Tento muž je detektivem poněkud drsným, protože se nebojí v …
V poslední době jsme se (nejen) zásluhou Ekyelky opřeli do psavců, nastal čas se opřít i do té druhé stránky naší velké záliby – do kritiky. Spolu s nárůstem potřeby autorů co nejvíc vypilovat své dílo ještě, než ho pustí někam do světa, bude narůstat i počet kritiků a beta-čtenářů. A je jasné, že čím víc lidí se něčemu věnuje, tím více způsobů, jak k tomu přistupovat, vznikne. Některé …
O autorské dušičce, ublíženém géniovi a o tom, jak vás také může vnímat okolí (tedy zcela jinak, než chcete).
Nejspíš se to občas stane každému autorovi. Natolik se ponoří do práce, že si ani neuvědomí, jak plynule pokračuje stále dál a dál a dál a dál… aneb když věta ne a ne skončit.
Připadá mi to hezčí. Takto zní jedna z nejhorších obhajob toho, proč někdo kašle na základní pravidla rozložení jistých znaků v textu. Nebudu vám lhát, kdysi jsem sám páchal jeden z nešvarů, které si ukážeme. Poučil jsem se však a dnes autory upozorňuji, že to, jak něco píší, není správně. Bohužel, co se často dozvím? A je to dokola jediná výmluva? Připadá jim to hezčí. No, jim možná ano…