• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Únor 2014
Po Út St Čt Pá So Ne
« Led   Bře »
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
2425262728  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Správný autor
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Tak trochu vedle

Chudáček utiskovaný génius

12.2.2014
-
Publikováno Ekyelka

O autorské dušičce, ublíženém géniovi a o tom, jak vás také může vnímat okolí (tedy zcela jinak, než chcete).

Hlodá to ve mně už pár týdnů, možná dokonce měsíců. Dlouho jsem zvažovala, jestli tohle téma vůbec vytahovat – konec konců spíš než o cokoliv jiného jde o můj osobní pohled na celou věc. Jenže je to zároveň i širší problém vlastní autorovy prezentace, tudíž jsem oprášila svůj starý válečný štít a tady stojím.

O čem bude dnes řeč? O přímém kontaktu autora s realitou – a tím nemám na mysli samotné psaní, práci se zdroji nebo vytváření světů bez přírodních zákonů, o tom jsme se rozepsali jinde. Tentokrát mám na hrotu šípu vás samotné, drazí autoři: jak se prezentujete jako osobnosti, jak vystupujete na veřejnosti a co si o vás taková veřejnost také občas může myslet.

Svět fantastiky, ve kterém se Triumvirát primárně pohybuje, je kouzelný, rozmanitý a mnohem živější, než ten beletristický. Neznám moc lidí, co by jezdili na srazy “detektivkářů” nebo milovníků literatury faktu, ale z hlavy vyjmenuji minimálně pět každoročně pořádaných akcí, zaměřených buď obecně na fantastický žánr, nebo přímo na některou z jeho odnoží. V rámci těchto conů se pravidelně setkávám nejen s přáteli, hráči a nadšenci, ale také s dalšími autory. A upřímně: ne vždy je to příjemný zážitek.

Chápu, že posbíraná ocenění a diplomy snadno vyvolají dojem, že jste konečně dosáhli nějakého úspěchu. Co si budeme vykládat – číst a slyšet o sobě jako o vítězi pohladí dušičku a ego vystřelí do stratosféry. Všichni se na vás usmívají, gratulují vám, jste centrem pozornosti. Kdo není na úspěch zvyklý, snadno podlehne klamu, že je středem vesmíru – a kolikrát si přestane dávat pozor na to, co a jak říká. On je přeci Vítěz! Geniální autor! Klaňte se a padněte na kolena, když to trochu přeženu.

A pak takový autor potká potenciálního čtenáře, který se s jeho texty prozatím nesetkal, nemá tušení o dosaženém úspěchu, zkrátka neví o autorovi ani pověstné zbla. Autor, ještě opilý euforií a pod dojmem, že skutečně je tak geniální, jak si myslí, dá čtenáři pocítit váhu své osobnosti. Od klasického “nezavřu ústa, dokud neumřu, a ke všemu se musím vyjádřit, i když bych měl nechat mluvit mnohem povolanější” se škála rozpíná až k “neřeknu ti to do očí, ale měl bys mlčet, protože prostě teď mluvím JÁ a nejsem na tvé názory vůbec zvědavý”. Co si pak čtenář z takového setkání odnese? V mnoha případech velmi nepříjemný pocit z osobního setkání a jistou averzi vůči textům – protože jak vysoká je šance, že takový pitomec stvoří dobrý text? (A věřte, že lidé dávají na své první dojmy víc, než jsou ochotni sami přiznat!)

Stejný problém mívají autoři, kteří sice neplní přední místa soutěžních žebříčků, ale mají vybudovanou jakousi fandovskou základnu. Neustálý příliv chvály, adoračních mailů a komentářů mívá opět za následek zhoršené vnímání reality. Když od dvaceti, padesáti, sta lidí neustále slyšíte, jak jste skvělí, musí to přeci být pravda! Jakákoliv kritika vyjma té velmi pozitivní se pak přijímá velice špatně (a to nezmiňuji fanatické fanoušky, útočící na každého s odlišným názorem jako hejno piraní), a – což bývá mnohem větší problém zvlášť při střetávání různých sfér – autor pak nabude dojmu, že on je vždy středem pozornosti. Místo, aby se třeba ze své pozice patrona držel stranou a skutečně působil jako zastřešující prvek, dere se do centra dění, snaží se na sebe strhnout veškerou pozornost a opět narušuje strukturu, která byla primárně nastavena zcela jinak (a za jiným účelem, než je jeho osobní reklama).

Co na to opět nezainteresovaný a nedotčený čtenář jako já? Myslím, že povytažené obočí je nejvhodnější odpovědí – spolu s vyklizením prostoru, protože pokud na sebe autor mermomocí strhává tolik pozornosti, nejspíš zase tak dobré jeho texty nebudou. Propagace je třeba, ale reklama za každou cenu – to spíš odradí.

V souvislosti s těmito osobními setkáními je pak už jen krůček k virtuální prezentaci. Jedna stránka věci je osobní sféra, tedy jak interagujete s přáteli, na sociálních sítích a třeba v rodinných mailech, ale pokud chcete vystupovat jako autoři (nebo dokonce spisovatelé, pokud to berete zvlášť), pak by nebylo od věci si víc hlídat, co vypustíte do světa. O mailech, článcích a komentářích plných hrubek (Ano, i komentářích. Nic vás nehoní, autoři, tak používejte mozek a Pravidla!) snad už není po našem působení potřeba mluvit. Co však s ventilováním vašich bolístek a názorů? Skutečně chcete podat světu obrázek o sobě jako autorech právě takový? Zní to krutě, ale oddělujte svůj osobní a autorský profil – a co byste třeba o tom přiblblém editorovi řekli nad pivem svým přátelům, to neventilujte před cizími lidmi. Skutečně to nepůsobí dobře; vy nepůsobíte dobře – spíš jako pořádní náfukové.

On vůbec vztah autor-editor/nakladatel/redaktor bývá kamenem úrazu. Nepřijali váš geniální román, tak je vydavatel idiot. Šup s tím na síť. Redaktor fanzinu neotiskne povídku? Dštíte na jeho hlavu a jméno všemožná negativa, dokud vám nepřestane fungovat klávesnice. Ublížený autor bývá jako neřízená střela – nemyslí, nepřemýšlí, jen vidí všechno zlé na druhé straně. Přitom stačí jen vypnout počítač, vypadnout z bytu a minimálně pár hodin se k odmítavé zprávě nijak nevyjadřovat, nekomunikovat se světem, zkrátka vychladnout. Vztekle reagující autor totiž o sobě podává jasný obrázek: dnes takhle vyvádí kvůli zamítavému mailu. Co když se mu já, čtenář, kriticky vyjádřím k textu? Taky mne pošle do horoucích pekel a ještě hlouběji?

Naříkání autorů nad nespravedlností poroty literárních soutěží je na samostatný článek, v němž by se spíš rozepsal Sikar. Opět – setkala jsem se s chováním zneuznaných soutěžících géniů jako svědek a potenciální čtenář, a vždy jsem si naneštěstí potvrdila smutnou pravdu: autoři nejsou geniální. Jsou zaslepení vlastní velikostí. Ony totiž nářky takového génia mohou i znít oprávněně, dokud se nepodíváte na jeho soutěžní text. V lepším případě má jen rozsypanou konstrukci, nelogické zkratky a podobně. V tom horším? Autor vlastní neschopnost naučit se pravidla pravopisu obhajuje tím, že na korektury “jsou tady přeci redaktoři”. Kde se tenhle mýtus stále bere, nemám nejmenší tušení.

Zkrátka a dobře sebeprezentace autora je víc o zvládání reklamy a méně o psaní jako takovému. Ano, vaše texty mohou být čtivé, inovativní, perfektní a zkrátka dokonalé, ale pokud přistupujete k čtenářům s arogancí ředitele zeměkoule, těžko vás za to budou milovat (tedy ti inteligentní – zaslepené fanoušky-za-každou-cenu nepočítám) a vaše texty číst. Vrčíte a štěkáte na každého, kdo se odváží podotknout, že máte povídku na blogu plnou hrubek? Opravdu si myslíte, že se takový čtenář k vám ještě vrátí? Necháváte se neustále slyšet, jaký máte názor na toho a tamtoho, ale jim samým to do očí neřeknete? Zkuste si to nechat pro sebe a své přátele, náhodní známí na to rozhodně zvědaví nejsou. Máte pocit, že kamkoliv přijedete, automaticky vás všichni musejí znát, a každá akce je o vás? Opravdu?

Svět je obrovský. Na planetě žije sedm miliard lidí. Zkuste si na to vzpomenout, kdykoliv vytáhnete paty ze své ulity – ať už fyzicky nebo virtuálně. Vždycky se totiž najde dost lidí, kteří jsou povolanější, moudřejší nebo zkrátka momentálně důležitější než vy – takže trochu pokory prosím a víc přemýšlet, jak vás jako autory vnímají ostatní.

 

Ekyelka
kritika
mladí autoři
připomínky
realita
sebeprezentace
12.2.2014
Email
14 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Tak trochu vedle

První ne/úspěch a co dál?

4.12.2013
-
Publikováno Ekyelka

Máme prosinec. Rok je téměř u konce, což znamená, že všechny větší i menší literární soutěže už letos …

Číst více
4.12.2013
Publikováno Ekyelka
Tak trochu vedle

O střídmosti 2

15.6.2016
-
Publikováno Ekyelka

aneb kdy je dobré ubrat.

Číst více
15.6.2016
Publikováno Ekyelka
Tak trochu vedle

Kulturní rozdíly a úhly pohledu

13.6.2013
-
Publikováno Cirrat

Poslední článek, který jsme vložili (Bojovnice v dějinách a příbězích), v podstatě vyvolal dvě hlavní odezvy: “No …

Číst více
13.6.2013
Publikováno Cirrat
← DALŠÍ ČLÁNEK
Past na spravedlivé
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Problém tuctu vajíček

14 Komentářů

Chudáček utiskovaný génius.
  1. Markéta
    12.2.2014 @ 19:11
    -
    Odpovědět

    Uf, už jsem se bála, že to bude o mě, ale zrovna s arogancí zatím (doufám) problém nemám. A rozhodně jsem se nikde nevyjadřovala špatně o porotcích soutěží, ve kterých jsem neuspěla.
    Ty hrubky v komentářích, to už je jiná. A komentáře na internetu takové, ač většinou nikoliv zlé nebo arogantní, tak ublížené a občas v určitých směrech moc upřímné určitě.
    Jenže já už jsem se prostě smířila s tím, že komunikovat naprosto neumím a to ani v textové podobě. Když píšu článek nebo povídku, mám prostě funkční naprosto jiné části mozku, než při psaní komentářů, i když se pak za ty hrubky a nesmysly co ze mě někde lezou, vážně stydím.

    A co se osobní komunikace týká, tam to mám tak, že přijdu na nějakou fantasy akci, mlčím, mlčím, dám si jednoho paná, druhého, pořád mlčím… Třetího a konečně jsem trochu společenská… ale zase pro změnu k nezastavení a nesnáším se ještě půl roku poté… A alkoholu se vzdát odmítám, protože bez toho už si takové akce neužiju vůbec 🙂

    A toho případného úspěchu a následné arogance se trocu bojím. Přeci jen to do hlavy stoupá asi celkem snadno a já jakožto člověk v mezilidském kontaktu opravdu neschopný mohu dopadtnout jakkoliv 🙂

    • Markéta
      12.2.2014 @ 19:12
      -
      Odpovědět

      Ha, dávám si pozor na chyby a stejně mi tam to mě/mně ujede. Zajímavé je, že přesně vím, co kam patří, a v těch diskuzích mi to stejně v 90% ujede….

  2. KadetJaina
    12.2.2014 @ 23:14
    -
    Odpovědět

    A já myslela, že budeš chtít do někoho bouchat klackem.
    Ten názor o tom, že od celkových oprav jsou korektoři, mě nevýslovně vytáčí. Setkala jsem se s tím už několikrát a nejčastěji u lidí, kteří buď nečtou (a pak je to takové to naivní: “Ale od toho přece korektoři jsou.”) a nebo u dyslektiků (přičemž je tímto nechci házet do jednoho pytle, samozřejmě!) Ale už to o něčem vypovídá – mám pocit, že neumím česky, tak to prostě vzdám rovnou a hodím to na hrb někomu jinému.
    Jinak se asi tolik s arogantními lidmi nesetkávám. Snažím se jim vyhýbat… nebo jsem sama moc arogantní na to, abych si toho póvlu všímala, ts ts >:D

    • Markéta
      12.2.2014 @ 23:25
      -
      Odpovědět

      Teď ti moc nevím, jak to myslíš: )
      Já si myslím, že by spisovatel měl mít nějakou úroveň jazyka. Měl by znát gramatiku atd., ale od oprav korektoři jsou. Mě totiž naopak rozčilují ti autoři, kteří si myslí, že jsou geniální a žádného korektora (ideálně ani betačtenáře) nepotřebují 🙂

      • KadetJaina
        13.2.2014 @ 13:05
        -
        Odpovědět

        Samozřejmě, že korektor je tu od toho, aby opravil chyby. Ale když už píšeš, tak je víceméně tvou povinností si to po sobě přečíst a opravit chyby, aby to bylo aspoň trochu čitelný. Takhle: Nebudeš přidávat korektorovi práci, ne? Jednoho dne mu to nepředhodíš, pošleš do soutěže a porotci tě roznesou v zubech.

        • Firren
          14.2.2014 @ 10:37
          -
          Odpovědět

          A co si budeme povídat, ani korektoři nejsou neomylní. Čím méně chyb do textu nasekáme, tím méně jich “zapomene” opravit.
          Při pročítání některých sbírek se až divím, kolik překlepů v textech zůstalo. Někdy mi připadá, že je v povídkových sbornících více chyb než v románech, což je škoda, protože každý překlep je mnohem více vidět. V delším textu se to poněkud ztratí.

          • sikar
            14.2.2014 @ 10:54
            -

            Tohle mi připomnělo Divadlo krutosti od Pratchetta. Když jsem si tu knihu před lety koupil, tak jsem se děsil toho, že tam byly průměrně tři překlepy na stránku. Talpress jindy podává dost dobrý výkon, ale tohle vypadalo, že sazeč/editor/korektor/kdokoliv měl opravdu špatný ne den, ale celou dobu, co na tom dělal.

          • ioannina
            15.2.2014 @ 19:00
            -

            Tu a tam korektury dělám. Správně mají číst jeden text postupně troje různé oči, protože něco uteče vždycky a když už člověk něco jednou přečetl a opravil, zařadí si to v hlavě jako “hotové”, a ty chyby, které přehlídl, tam napodruhé (ve stejném formátu) pravděpodobně neuvidí.
            Varianta je změnit na další čtení formát – jiné písmo, jiný počet znaků na řádek, jiný počet řádků na stránku. (To s oblibou dělám, když vychytávám překlepy ve svém vlastním textu. Dělají to i obě bety. A stejně tu a tam něco uteče. Kva!)

            Naprosto souhlasím s tím, že by si člověk měl hlídat překlepy / pravopis / základní stylistiku, i když píše komentář. :-))
            I s tím, že při psaní komentáře funguje jiná psací část mozku, jak píše někdo nahoře. Mně taky, kolego, mně taky. Čím kamarádštější odpověď píšu, tím míň si hlídám stylistiku. Podobně jako v ústním projevu. Mea culpa.

    • Ekyelka
      13.2.2014 @ 15:14
      -
      Odpovědět

      Já hlavně psala o redaktorech, ne korektorech 🙂 Ti první mají zcela jinou náplň práce, zatímco druhé platíme, aby text zbavili chyb – ovšem ano, jen naprostý ignorant korektorům odevzdá nezkontrolovaný text. Zkrátka platí i tady, že autor by neměl činit ostatním, co jeho samého vytáčí (a co by sám nepřijal).

  3. Kaunaz Isa
    13.2.2014 @ 8:44
    -
    Odpovědět

    Náhodou, utiskovaní géniové jsou nejlepší. Strašně rád si čtu jejich nářky, jak jim nikdo nerozumí.

  4. Firren
    13.2.2014 @ 10:53
    -
    Odpovědět

    Práce poroty v literárních soutěžích je jistě dosti náročná a někdy i úmorná vzhledem k množství přijatých textů mnohdy nevalné kvality. Navíc ty hektolitry vypité kávy vám asi nikdo nezaplatí.

    Článek na mě působí jako osobní zpověď vzhledem k několika konkrétním osobám, i když je současně jedním z návodů, jak to nedělat (nechovat se tak), i pro ostatní. Před časem jsem četl na Sikarově blogu názory na stejné téma, ve kterých autory podobného ražení nabádá k umírněnosti a vysvětluje své postoje vůči nim. Je jasné, že kdyby vás to nebavilo nebo otravovalo, tak to prostě nemůžete dělat. Ublížení géniové by si měli uvědomit, že jim s radostí prokazujete obrovskou službu, když se jejich texty vůbec zabýváte a pokud si neberou kritiku k srdci, nebo si ji neváží a po soutěži dokonce posílají hanlivé emaily, řežou pod sebou větev vlastního rozrůstajícího se talentu (pokud už není seschlá až na troud a nespadne sama).
    I kdyby si tento článek přečetli autoři, kterých se to týká, u některých uvědomění stejně potlačí velikost ega a ještě budou naštvaní, cože se jim to snažíte vnutit – k jejich a bohužel i vaší škodě. Snad jich bude co nejméně.

    Nezbývá mi, než vám popřát pevných nervů, když v literárním klání narazíte na více nepovedených prací, nežli těch, co pobaví.

    • Ekyelka
      13.2.2014 @ 15:22
      -
      Odpovědět

      Ono to trochu osobní bude vždy, vzhledem k tomu, čím se zabývám a v čem všem mám namočené drápky. Nicméně jsem se snažila na těch nejmarkantnějších příkladech poukázat i směrem k šedé zóně ne tak vypjatých, přesto častých situací. Zkrátka aby se každý, kdo si tohle přečte, zamyslel a zrevidoval vlastní skutky (ty budoucí, protože ty minulé se už nenapraví, stejně jako špatný první dojem).

      A ublíženého génia čtenář neodhalí, dokud na něj nenarazí. Ovšem stává se to jen jednou, pak už je génius opět v plné síle – a bez čtenáře.

  5. TlusŤjoch
    14.2.2014 @ 20:50
    -
    Odpovědět

    Já to mám vyvážené a předem určené.
    Venca Dg mi postaví pomník a Mike Nellid ho zbourá.

  6. Mengano
    19.2.2014 @ 22:29
    -
    Odpovědět

    Zbytnělé ego je dokonalý mozkožrout.

Leave a Reply to Kaunaz Isa Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Chudáček utiskovaný génius | Triumvirát