O autorské dušičce, ublíženém géniovi a o tom, jak vás také může vnímat okolí (tedy zcela jinak, než chcete).

Hlodá to ve mně už pár týdnů, možná dokonce měsíců. Dlouho jsem zvažovala, jestli tohle téma vůbec vytahovat – konec konců spíš než o cokoliv jiného jde o můj osobní pohled na celou věc. Jenže je to zároveň i širší problém vlastní autorovy prezentace, tudíž jsem oprášila svůj starý válečný štít a tady stojím.

O čem bude dnes řeč? O přímém kontaktu autora s realitou – a tím nemám na mysli samotné psaní, práci se zdroji nebo vytváření světů bez přírodních zákonů, o tom jsme se rozepsali jinde. Tentokrát mám na hrotu šípu vás samotné, drazí autoři: jak se prezentujete jako osobnosti, jak vystupujete na veřejnosti a co si o vás taková veřejnost také občas může myslet.

Svět fantastiky, ve kterém se Triumvirát primárně pohybuje, je kouzelný, rozmanitý a mnohem živější, než ten beletristický. Neznám moc lidí, co by jezdili na srazy “detektivkářů” nebo milovníků literatury faktu, ale z hlavy vyjmenuji minimálně pět každoročně pořádaných akcí, zaměřených buď obecně na fantastický žánr, nebo přímo na některou z jeho odnoží. V rámci těchto conů se pravidelně setkávám nejen s přáteli, hráči a nadšenci, ale také s dalšími autory. A upřímně: ne vždy je to příjemný zážitek.

Chápu, že posbíraná ocenění a diplomy snadno vyvolají dojem, že jste konečně dosáhli nějakého úspěchu. Co si budeme vykládat – číst a slyšet o sobě jako o vítězi pohladí dušičku a ego vystřelí do stratosféry. Všichni se na vás usmívají, gratulují vám, jste centrem pozornosti. Kdo není na úspěch zvyklý, snadno podlehne klamu, že je středem vesmíru – a kolikrát si přestane dávat pozor na to, co a jak říká. On je přeci Vítěz! Geniální autor! Klaňte se a padněte na kolena, když to trochu přeženu.

A pak takový autor potká potenciálního čtenáře, který se s jeho texty prozatím nesetkal, nemá tušení o dosaženém úspěchu, zkrátka neví o autorovi ani pověstné zbla. Autor, ještě opilý euforií a pod dojmem, že skutečně je tak geniální, jak si myslí, dá čtenáři pocítit váhu své osobnosti. Od klasického “nezavřu ústa, dokud neumřu, a ke všemu se musím vyjádřit, i když bych měl nechat mluvit mnohem povolanější” se škála rozpíná až k “neřeknu ti to do očí, ale měl bys mlčet, protože prostě teď mluvím JÁ a nejsem na tvé názory vůbec zvědavý”. Co si pak čtenář z takového setkání odnese? V mnoha případech velmi nepříjemný pocit z osobního setkání a jistou averzi vůči textům – protože jak vysoká je šance, že takový pitomec stvoří dobrý text? (A věřte, že lidé dávají na své první dojmy víc, než jsou ochotni sami přiznat!)

Stejný problém mívají autoři, kteří sice neplní přední místa soutěžních žebříčků, ale mají vybudovanou jakousi fandovskou základnu. Neustálý příliv chvály, adoračních mailů a komentářů mívá opět za následek zhoršené vnímání reality. Když od dvaceti, padesáti, sta lidí neustále slyšíte, jak jste skvělí, musí to přeci být pravda! Jakákoliv kritika vyjma té velmi pozitivní se pak přijímá velice špatně (a to nezmiňuji fanatické fanoušky, útočící na každého s odlišným názorem jako hejno piraní), a – což bývá mnohem větší problém zvlášť při střetávání různých sfér – autor pak nabude dojmu, že on je vždy středem pozornosti. Místo, aby se třeba ze své pozice patrona držel stranou a skutečně působil jako zastřešující prvek, dere se do centra dění, snaží se na sebe strhnout veškerou pozornost a opět narušuje strukturu, která byla primárně nastavena zcela jinak (a za jiným účelem, než je jeho osobní reklama).

Co na to opět nezainteresovaný a nedotčený čtenář jako já? Myslím, že povytažené obočí je nejvhodnější odpovědí – spolu s vyklizením prostoru, protože pokud na sebe autor mermomocí strhává tolik pozornosti, nejspíš zase tak dobré jeho texty nebudou. Propagace je třeba, ale reklama za každou cenu – to spíš odradí.

V souvislosti s těmito osobními setkáními je pak už jen krůček k virtuální prezentaci. Jedna stránka věci je osobní sféra, tedy jak interagujete s přáteli, na sociálních sítích a třeba v rodinných mailech, ale pokud chcete vystupovat jako autoři (nebo dokonce spisovatelé, pokud to berete zvlášť), pak by nebylo od věci si víc hlídat, co vypustíte do světa. O mailech, článcích a komentářích plných hrubek (Ano, i komentářích. Nic vás nehoní, autoři, tak používejte mozek a Pravidla!) snad už není po našem působení potřeba mluvit. Co však s ventilováním vašich bolístek a názorů? Skutečně chcete podat světu obrázek o sobě jako autorech právě takový? Zní to krutě, ale oddělujte svůj osobní a autorský profil – a co byste třeba o tom přiblblém editorovi řekli nad pivem svým přátelům, to neventilujte před cizími lidmi. Skutečně to nepůsobí dobře; vy nepůsobíte dobře – spíš jako pořádní náfukové.

On vůbec vztah autor-editor/nakladatel/redaktor bývá kamenem úrazu. Nepřijali váš geniální román, tak je vydavatel idiot. Šup s tím na síť. Redaktor fanzinu neotiskne povídku? Dštíte na jeho hlavu a jméno všemožná negativa, dokud vám nepřestane fungovat klávesnice. Ublížený autor bývá jako neřízená střela – nemyslí, nepřemýšlí, jen vidí všechno zlé na druhé straně. Přitom stačí jen vypnout počítač, vypadnout z bytu a minimálně pár hodin se k odmítavé zprávě nijak nevyjadřovat, nekomunikovat se světem, zkrátka vychladnout. Vztekle reagující autor totiž o sobě podává jasný obrázek: dnes takhle vyvádí kvůli zamítavému mailu. Co když se mu já, čtenář, kriticky vyjádřím k textu? Taky mne pošle do horoucích pekel a ještě hlouběji?

Naříkání autorů nad nespravedlností poroty literárních soutěží je na samostatný článek, v němž by se spíš rozepsal Sikar. Opět – setkala jsem se s chováním zneuznaných soutěžících géniů jako svědek a potenciální čtenář, a vždy jsem si naneštěstí potvrdila smutnou pravdu: autoři nejsou geniální. Jsou zaslepení vlastní velikostí. Ony totiž nářky takového génia mohou i znít oprávněně, dokud se nepodíváte na jeho soutěžní text. V lepším případě má jen rozsypanou konstrukci, nelogické zkratky a podobně. V tom horším? Autor vlastní neschopnost naučit se pravidla pravopisu obhajuje tím, že na korektury “jsou tady přeci redaktoři”. Kde se tenhle mýtus stále bere, nemám nejmenší tušení.

Zkrátka a dobře sebeprezentace autora je víc o zvládání reklamy a méně o psaní jako takovému. Ano, vaše texty mohou být čtivé, inovativní, perfektní a zkrátka dokonalé, ale pokud přistupujete k čtenářům s arogancí ředitele zeměkoule, těžko vás za to budou milovat (tedy ti inteligentní – zaslepené fanoušky-za-každou-cenu nepočítám) a vaše texty číst. Vrčíte a štěkáte na každého, kdo se odváží podotknout, že máte povídku na blogu plnou hrubek? Opravdu si myslíte, že se takový čtenář k vám ještě vrátí? Necháváte se neustále slyšet, jaký máte názor na toho a tamtoho, ale jim samým to do očí neřeknete? Zkuste si to nechat pro sebe a své přátele, náhodní známí na to rozhodně zvědaví nejsou. Máte pocit, že kamkoliv přijedete, automaticky vás všichni musejí znát, a každá akce je o vás? Opravdu?

Svět je obrovský. Na planetě žije sedm miliard lidí. Zkuste si na to vzpomenout, kdykoliv vytáhnete paty ze své ulity – ať už fyzicky nebo virtuálně. Vždycky se totiž najde dost lidí, kteří jsou povolanější, moudřejší nebo zkrátka momentálně důležitější než vy – takže trochu pokory prosím a víc přemýšlet, jak vás jako autory vnímají ostatní.