Znáte to. V hlavě se vám objeví naprosto skvělý a jedinečný Nápad. Jelikož nechcete ztrácet čas, okamžitě se vrhnete do práce. Nejíte, nespíte, nežijete. S vypětím sil stvoříte své Dílo – a jaká je první reakce prvního čtenáře?
“Je, tohle jsem už četl!”

Občas se to prostě stane. Mozek si s námi hraje na schovávanou, podvědomí mu zdatně sekunduje a ve výsledku taková situace nastává zhruba každých pět měsíců, aniž si to zpočátku uvědomujeme. Pro nás je to zcela nový nápad a k jako takovému k němu přistupujeme. Jsme nadšení průzkumníci neznámého světa, který je pro nás rájem i peklem (zkrátka jak si ho kdo nastaví), a ani v nejhorším snu by nás nenapadlo, že jen sledujeme dřívějšími badateli dávno vytyčenou, prozkoumanou a vyčištěnou cestu.

O čem mluvím? O ničem méně zákeřném, než jsou migrující nápady. Smečka tvořená zajímavými a často aktuálně populárními archetypy postav a charakterových úchylek, souborem detailů světa či vesmíru, v němž se příběh odehrává, a samozřejmě syžetem, vytaženým z tlamy zvlášť výkonného buvola. Migrující nápad má kůži jako chameleon – kdykoliv se na něj podíváte, vypadá jako něco zcela jiného, často nového a lákavého k prozkoumání, zpracování a ovládnutí. Jenže když zmizí pozlátko, objeví se typická kostra psa nebo kočky – a kolik psů a koček už běhá po světě?

Vždycky záleží na autorovi – zda včas zjistí, že zpracoval migrující nápad, jak se k němu postaví, nakolik je zkušený, aby pomocí různých detailů základní příběh dostatečně odlišil o desítek (a občas stovek) jiných. Z vlastní zkušenosti vím, jak moc také záleží na schopnosti propojovat na první pohled neslučitelné (no dobře, občas to není o schopnostech, ale spíš o drzosti), aby se právě váš příběh odloupl od masy, která tvoří další vrstvu migrujícího nápadu, a stal se když už ne přímo jedinečným, pak aspoň zajímavým a čteným.

Vezměte si například takovou Červenou karkulku – jeden z mých oblíbených migrantů. Mladý človíček, sladce naivní a s dostatečně markantním poznávacím znakem, který je poslán sám na zdánlivě bezpečnou cestu. Během putování potká svého budoucího nepřítele (který se často zpočátku jeví jako nevinný kolemjdoucí nebo dokonce jako přítel) a doslova mu vyklopí celý svůj životopis i budoucí záměry. Jak příběh pokračuje, v závislosti na krvelačnosti autora, jeho kulturním odkazu a zvoleném světě se blíží katastrofa. Sežraná babička v základu nebo třeba zavražděný otec v Prvním čarodějově pravidlu (kde se ale mísí vícero klasických příběhů, ale o tom jindy). Zkrátka náš hrdina spěje ke své záhubě a jen zásah vyšší moci (myslivec v klasické pohádce) nebo nalezení vlastní vnitřní síly ho může zachránit od tragického konce. Kolikrát jste to už viděli nebo četli, v různých variantách?

Ten konstrukt sám o sobě je plně funkční. Když otrháte všechno pozlátko, zůstane kostra, kde nic nechybí, ani nepřebývá – takže podle vlastní fantazie a se znalostí toho, jak se musí aspoň základní svaly napojit na kostru, aby celý konstrukt opět fungoval, můžete z klasického příběhu vytvořit něco zcela jiného. Chce si to však uvědomit, že právě tohle děláte: že nejde o něco vámi nově vymyšleného, ale o dekonstruktivní konstrukci.

Zní to krutě? Moc prakticky a málo… hm, vznešeně? Pořád to zní lépe, než když na vás potom čtenáři vybafnou: tohle napsal už ten a ten spisovatel dvacet (třicet, padesát) let zpátky! V jemnější verzi potom slýcháte, že jste se jistě nechali inspirovat tou a tou knihou, že jste z ní vycházeli, nebo jde dokonce o fanfikci. Co na tom, že jste ani neměli tušení, že daný text vůbec existuje, natož abyste ho četli? V tom je zkrátka zákeřnost migrujícího nápadu.

Jak se tedy vyhnout podobným nepříjemným situacím, jaké jsem teď nadnesla? V prvé řadě se mi osvědčilo číst. Pátrat v hlubinách žánru – stačí brát jen klasiky a prestižní autory, nemusíte přečíst kdejaký paperback s prsatou válečnicí a vřídkatou bestií na obálce, abyste pochopili příběh bestie, kterou zabila krása (i když ani to není na škodu, zjistíte, jak nepsat). Zmapujte si terén, do kterého se chystáte vyrazit. Garantuji vám, že pokud tak již nečiníte, dostanete se aspoň v rámci fantastiky do Říše divů a zázraků a ani nemusíte hledat bílého králíka. Co všechno už bylo napsáno a vymyšleno! Moderní poznatky a vymoženosti rázem nevypadají už tak svěže a nově, když o nich autoři psali už před druhou světovou válkou.

Při čtení zároveň zjistíte, co všechno se už probíralo v rámci řešení příběhových zápletek. Jak se migrující nápad vlastně postupně budoval do dnešní podoby, kolik variant může takový příběh získat – a v neposlední řadě zjistíte, kterým jeho variantám se rozhodně vyhnout, protože jsou příliš známé. Pokud toto dokážete – třeba tím, že změníte celkové vyznění svého příběhu a místo optimistického závěru popustíte uzdu svému cynismu – rozhodně snížíte riziko, že uslyšíte ono “hej, tohle jsem už četl!”
Zároveň vám četba kánonu umožní rozpoznat, co je klišé a co se ještě dá využít (při jistých drobných až středních změnách). Každý žánr má vlastní klišátka, ovšem nespoléhejte na to, že fantastika je “okrajovým” žánrem. Tohle vám mohou tvrdit ve škole, ale realita je krutější, upřímnější a rychlejší než Barry Allen. Česká fantastika nejen, že má na čem stavět, ale vzpomínáte si můj poslední článek? Na rozdíl od jiných žánrů má fantastika funkční fandom a daří se mu stále dobře – přeloženo: potkáte dost a dost velmi sečtělých lidí, kteří vám rovnou řeknou, čím jste se nechali při psaní inspirovat. A s největší pravděpodobností také vyjmenují autory a tituly, o nichž jste nikdy neslyšeli.

Zkrátka pokud už největší nadšení z nově napsaného příběhu pominulo, získali jste si nadhled a zjistili jste, že “tohle tu už bylo”, nezahazujte ještě celý text. Dejte si nohy na stůl (nebo hlavu do lednice, jak to komu pomáhá) a zkuste z vašeho děťátka servat všechna ta cingrlátka a zvonečky. Zbylá kostra funguje? Plus pro vás. Proberte se tím, co jste sundali – co je dostatečně unikátní, málo známé, ne tak používané? Nechat. Klišátka, která nefungují a prostě jste je začlenili do příběhu, protože vám to původně přišlo tak nějak samozřejmé? Jestli nejdou obrátit naruby, radši je zahoďte. Vyplňte mezery novými nápady – garantuji vám, že se objeví, jen to chce trochu víc myslet a nezapomínat na logiku děje, charakteru a výstavby příběhu.
Je nový příběh ještě pořád nápadně podobný migrujícímu nápadu, z něhož vzešel? Dobře, radši s ním do šuplete, ono se časem něco najde. Není? Výborně! Můžete začít s korekturami!

Samozřejmě pokud nemáte podezření, že jste zpracovali migrující nápad, předchozí odstavec se vás netýká. To přijde až později, pokud vás na to někdo z čtenářů upozorní – a pokud se vám bude chtít text znovu přepisovat. Ovšem jako duševní cvičení – mám na mysli onu dekonstrukci a následnou restauraci – je to skvělý způsob, jak najít díry i v povídce, která sice není migrujícím nápadem, ale sami cítíte, že nějak nefunguje. Prostě se nebojte rýpat do vlastních textů a hrát si s nimi.