• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Únor 2014
Po Út St Čt Pá So Ne
« Led   Bře »
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
2425262728  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Autorské nešvary

Problém tuctu vajíček

10.2.2014
-
Publikováno Ekyelka

aneb když se autor zacyklí a jeho postavy se podobají jedna druhé.

Občas se to stane snad každému. V zápalu boje a v nadšení pro věc autor stvoří novou povídku či příběh, něco zcela nového a jedinečného – a přesto jeho text stálí čtenáři ihned odhalí v záplavě jiných, i když ho autor nepodepsal. Jak je to možné? A vzápětí vás nejspíš napadne: je to tak špatné, když se to stane?

Zkusím nejprve nabídnout odpověď na druhou otázku a to z pozice náhodného čtenáře, nedotčeného zacykleným autorem.
Představte si sborník povídek. Většinou jsou spojené určitým tématem nebo příležitostí (soutěž atd.), případně lidmi, kteří na výběru spolupracovali (sborník prací literárního klubu). Všechno je v nejlepším pořádku. Povídky jsou rozličných dějů, občas i kvality, ale minimálně jedno mají společné: každý text má začátek a konec. Nabídne svět odlišný od všech ostatních, provede čtenáře zajímavým dějem ve společnosti svébytných charakterů – a povídka skončí. Čtenář může jít dál.

Co se však stane v případě, že se do sborníku dostane povídka z nějakého cyklu? V lepším případě – když autor odvedl svou práci dobře a měl na paměti, že zdaleka ne celý svět má o jeho existenci a díle aspoň základní ponětí – si přečtete povídku, a přestože cítíte, že je součástí něčeho mnohem většího, máte svůj příběh se začátkem a koncem. Jako čtenáři jste nebyli o nic ochuzeni, maximálně jste zhltli návnadu a čeká vás vyhledávání střípků autorova světa v podobě dalších povídek.

Jenže drtivá většina takto postižených autorů není ani zdaleka tak dobrými spisovateli, jak se sami vidí a jak jejich fanoušci doufají. Pravidelně při psaní další (sedmé, dvacáté, sté) povídky ze svého světa zapomenou, že text budou s největší pravděpodobností číst i lidé, co o Zuzance Čermákovic, natož o její super-echt-úžasné Říši snů nikdy neslyšeli. Důležité základní detaily o postavách i světě vynechávají, protože to už přeci každý ví a je otrava to neustále opakovat, v příběhu odkazují na minulé události, o nichž náhodný čtenář nemá absolutně žádné tušení, navíc způsobem, který nenabízí ani možné vodítko, k čemu tak asi mohlo dojít. Víte, jak se potom někomu jako já (tedy náhodnému čtenáři, ne třetině Triumvirátu) taková povídka čte? Velice dlouho a velice špatně. Občas tak špatně, že i písmenková polévka dává větší smysl.

To je jedna z charakteristik zacykleného autora. Ta druhá není patrná na první pohled, ale jako diagnóza je mnohem zákeřnější. Vím sama velmi dobře, o čem píšu, protože takovým autorem svým způsobem částečně jsem.
U takto postižených jedinců to nepoznáte hned. Musíte přečíst vícero jejich textů, aby vám to docvaklo – objeví se před vámi vzorech chování některých postav, způsob výběru a sestavení specifických charakterových rysů, v některých případech dokonce dojde postižení tak daleko, že se postavy i podobně jmenují. Zkrátka si přečtete povídku a bez pátrání po autorově jménu vás ihned napadne hlavní podezřelý.

Tento typ zacykleného autora je na rozdíl od typu A téměř neškodný. Nevláčí vás stále tímtéž světem, naopak vám vždy nabídne nový příběh a nové společníky. Dokonce ani drobný problém s charakterem – že se některé z postav podobají někomu, koho jste potkali v jiném textu – není příliš velkou překážkou, pokud je autor dostatečně zkušený a využívá prostor a děj.

Autor tímhle hendikepem může ublížit spíš sám sobě – dejme tomu v anonymní literární soutěži hrozí, že porotce díky známému schématu odhalí autorovu totožnost a třeba odmítne jeho text hodnotit, protože chce zůstat nestranný. Případně sice své hodnocení sestaví, ale chtě nechtě podvědomě poměřuje soutěžní text s pracemi, které od autora četl dříve (tedy poměřuje autorovy kvality, ne samotný text ve vztahu k ostatním soutěžním pracím). V každém případě to je nepříjemný moment pro obě strany – tím spíš, že s jistou mírou sebekázně se mu lze občas vyhnout.

Abych odpověděla jak ne, musím se nejprve na chvíli věnovat samotnému jak.
Jak se stane, že se autor obrazně zahryzne do vlastního ocasu? Důvody mohou být různé, většinou za nimi však stojí autorova osobnost. Charakter jeho samého a temperament, které nevědomky vkládá do všech svých postav. Vzpomínáte si na jednu ze základních spisovatelských pravd? Nikdy nenapíšete postavu, která by neměla aspoň část základu z vás samých. Proto se stává, že se postavy podobají svým stvořitelům, případně někomu z jejich okolí. Pokud má příběh s takovou postavou úspěch, autor příště zvolí podobný charakter, aniž si to třeba sám uvědomí.

Od podobných charakterů je pak už jen krůček k používání osobních libůstek. Když se k tomu přidá slovíčko “neustále”, v dálce se před autorem objeví pověstný konec ocásku. Znásobte si to počtem napsaných textů, použitých charakterů – a hryz! máme zacykleného autora.
Schválně si zkuste projít své texty z několika posledních let. Kolik postav má podobné, pokud ne vyloženě stejné charakterové rysy? Neobjevuje se vám třeba v každé povídce ta samá postava, i když se jmenuje vždy jinak a má jiné postavení? Co třeba taková silná, samostatná a trochu nebezpečná žena, co si vždy poradí sama a odmítá pomoc okolí? Nebo zádumčivý samotářský muž s temným tajemstvím a břemenem minulosti (hodně často jde o rodinné dědictví/prokletí/dar), který by sice i rád miloval, ale kvůli nastaveným překážkám se musí své lásky vzdát? Nebo snad potrhlá postavička vědce, vynálezce, alchymisty, který svými pokusy likviduje nervy přátel a zažívání místních krys? Hm?

Prvním krokem, jak se stáhnout zpět do anonymity a charakterové rozličnosti, je prosté zjištění, že tenhle problém existuje. Mně samotné to trvalo dva roky, než jsem vysledovala, kterými rysy bych měla u postav šetřit, případně je dávat do vínku postavám, co nejsou až tak zásadní pro děj. K dnešnímu dni existuje sedm různých řemesel, kterým se jako autor hlavní či ústřední postavy musím vyhýbat, aby nebylo ihned jasné, že jsem daný text psala já. Pokud skutečně chci napsat nový příběh, odlišný od těch předešlých, i tyhle detaily musím mít při práci na paměti.

Není to tak úplně o chybách a kiksech. Jde spíš o možnosti a schopnosti dalšího rozvíjení se. Komu se líbí, že vykrádá sám sebe a neustále se opakuje, byť použije vždy nové dobrodružství a kulisy – takový autor nemá potřebu svou cykličnost řešit. Navzdory existujícím trhlinám může pořád napsat slušný text. V souboru jeho ostatních prací to sice bude vypadat jako “další dobrodružství brané přes kopírák”, ale pokud bude text držet samostatně, náhodný čtenář to nepozná.

Pokud se však hodláte vydávat do stále nových světů a chcete je rozprostřít i před svými čtenáři, mějte na paměti, že ti skutečně věrní čtenáři váš vzorec chování časem odhalí. Není tedy na škodu vždy přijít s něčím novým. S někým novým.

autorské chyby
detaily
Ekyelka
jména
klišé
makat - makat - makat
připomínky
psaní
škrtat
10.2.2014
Email
16 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Autorské nešvary

Tohle doma nezkoušejte! 2: Honem, honem!

16.4.2019
-
Publikováno sikar

Překlepy děláme všichni. Někdy nám prostě jen ujede písmenko a nesmyslné slovo je na světě, jindy se …

Číst více
16.4.2019
Publikováno sikar
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 3: Léčivý lektvar

13.8.2013
-
Publikováno sikar

Článek jsem sice nazval léčivý lektvar, ale hodlám se zaměřit spíš na přesně opačný problém. Jak totiž funguje …

Číst více
13.8.2013
Publikováno sikar
Ach, postavo

O stovce koní a tom dalším

30.9.2017
-
Publikováno Ekyelka

aneb co žene vaše postavy vpřed?

Číst více
30.9.2017
Publikováno Ekyelka
← DALŠÍ ČLÁNEK
Chudáček utiskovaný génius
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Problém nekonečné věty

16 Komentářů

Problém tuctu vajíček.
  1. Markéta
    10.2.2014 @ 19:06
    -
    Odpovědět

    _ Co třeba taková silná, samostatná a trochu nebezpečná žena, co si vždy poradí sama a odmítá pomoc okolí? Nebo zádumčivý samotářský muž s temným tajemstvím a břemenem minulosti (hodně často jde o rodinné dědictví/prokletí/dar), který by sice i rád miloval, ale kvůli nastaveným překážkám se musí své lásky vzdát? Nebo snad potrhlá postavička vědce, vynálezce, alchymisty, který svými pokusy likviduje nervy přátel a zažívání místních krys? Hm?_

    Ony existují nějaké jiné druhy postav? :))

    No, mám s tím opravdu problém a ač jsem si to tak nějak podvědomě uvědomovala, jsem ráda, že jsem si tenhle článek přečetla, budu se tomu snažit vyhýbat trochu víc.

  2. KadetJaina
    10.2.2014 @ 20:55
    -
    Odpovědět

    Taky se mi opakuje jeden druh postavy a snažím se tomu vyhýbat, ale není to tak jednoduché. Člověk ty vlastnosti nakonec může vyřešit generátory (vcelku nedávno jsem objevila tenhle a ten generuje i charakterové vlastnosti, cool! http://www.squid.org/rpg-random-generator) a pak se jich jen musí držet a nesklouznout k tomu svému.
    Ale asi to se mnou není tak zlý. Zatím!

    • Ekyelka
      11.2.2014 @ 15:38
      -
      Odpovědět

      Však počkej, dostaneš se na číslo hotových povídek jako já a začneš se ohlížet přes rameno, kdy tě co bací zezadu po makovici!

      Vidíš, generátory mne nenapadly. No jo, stará škola, co si všechno ověřuje v knihách o psychologii (aby se i emocionálně nevyrovnané postavy chovaly uvěřitelně, byť “napřestlamu”).

      • KadetJaina
        12.2.2014 @ 11:45
        -
        Odpovědět

        Počítám s tím. Ještě se uvidí, až opravdu napíšu dost delších povídek, což se mi nedaří.
        Generátory nepoužívám tak často – aspoň teda ne generátory vlastností. Když už, tak jen v případě, že musím vytvořit nějakej vedlejší charakter, o kterým nemám jasnou představu, snad jen tu “je tady, a je tady protože…” A většinou jenom v případě, že plácám povídku na koleni. U dlouhodobě promyšlených, to si tu psychologii uhňácám sama.

  3. Viviana
    11.2.2014 @ 8:36
    -
    Odpovědět

    Souhlasím, že hlavní je si to uvědomit. Což občas, když je člověk uprostřed něčeho, prostě nedokáže. A zrovna tenhle problém má nejspíš v nějaké formě devadesát procent psavců.
    Nedávno jsem četla Joyland od Kinga. Bavila jsem se, to nemohu říct, ale pořád to byl takový ten pocit, jako když sedíte ve svý oblíbený restauraci, dáváte si svoje oblíbený jídlo, všechno – od usměvavého personálu po hudbu pouštěnou z rádia – je fajn… jenže je to zhruba tak po dvěstěpadesátý, co si to takhle užíváte, a začíná to bejt svým způsobem nuda.
    Postavy, s kterýma jste se u autora setkali tolikrát, že jejich chování a motivy dokážete předem odhadnout. Schéma příběhu, zápletka, strašidla, zlouni… všechno tu už bylo.
    Jít o mojí první Kingovku, asi bych si užívala bez reptání. Takhle jsem ji shltla, zařadila do knihovničky, a zapomínám.

    Jenže jsem si i v souvislosti s tím uvědomila, že “to” dělám taky. A to zdaleka nejsem tak brilantní řemeslník.
    “No jo, když já tenhle příběh, tyhle postavy, píšu ráda, baví mě to, je v tom pro mě život… když se budu snažit o něco jinýho, moje nadšení chcípne…”
    Prdlačky. Zjišťuju, že posunout něco záměrně jinam, než kam mě to instinktivně na první pokus táhne, je strašně osvěžující. A vážně stačí jen malý rejpnutí do základů příběhu nebo charakteru, aby se výslednej celek přeskládal v něco naprosto odlišnýho.

    Každopádně, za tenhle článek moc děkuju. Potřebovala jsem ho a ráda jsem si ho přečetla. 🙂

    • Ekyelka
      11.2.2014 @ 15:39
      -
      Odpovědět

      Ano! Joyland je jedním z produktů zacykleného autora – děkuji za krásný příklad. A neméně děkuji za pochvalu, dobře se na to kouká. 😉 (Občas není od věci podrbat mezi ušima i chiméru, pak méně prská a víc vrní.)

  4. Ilya
    11.2.2014 @ 15:43
    -
    Odpovědět

    Řekla bych, že jako mají výtvarní umělci určitý svůj rukopis a typický charakter děl, podobně to bude i u umělců literátů. Otázkou zůstává, kde je to ještě rukopis, a kde už začíná stagnace v určitém vývoji.
    Otázkou zůstává, jak moc je to špatně.
    Pokud autor píše texty s podobnou strukturou, nemyslím si (například někdo píše tak, že přibližně víte, jakým směrem se bude děj ubírat, popř. jak to asi skončí, protože autor je třeba věčný cynik, nebo rád zachraňuje své postavy ve stylu Aslana z Narnie). Když ale někdo píše tak, že když jste přečetli jednu povídku, nemusíte číst žádnou další, je to pak jako s filmy v kině.

    • Ekyelka
      11.2.2014 @ 15:48
      -
      Odpovědět

      Napadají mne autoři průměrných detektivek ve srovnání s Jaroslavem Velinským (alias Otou Finkem). Zatímco první chrlí jednu knihu za druhou a jsou dost podobné, pan Velinský, přestože také stíhal napsat knížku ročně, měl vždy v příběhu něco, co ho odlišovalo od těch ostatních. Jeho detektivky nejsou tak snadno zaměnitelné, nesplývají – a při čtení není ani cítit, že by to byla autorova třeba už dvacátá kniha.
      Tohle je myslím dost podstatný rozdíl mezi stylem a právě zacyklením – jak je správně podotknuto, u zacykleného autora velice často tvorba sklouzne do kolonky “přečten jeden text – jako by se přečetly všechny”.

    • Markéta
      12.2.2014 @ 2:03
      -
      Odpovědět

      Já si myslela, jak konečně píšu něco originálního a pak jsem zjistila, že je šablona v některých prvcích dost podobná.
      Ale já si to zatím celkem můžu dovolit. Mám prostě dvě myšlenky, které chci zpracovat a zatím se mi to nikdy nepodařilo moc čtivě, tak to zkouším pořád dokola 🙂 I když občas podvědomě. Ale proto ten článek pomáhá, vážně to chce o tom více přemýšlet.

  5. Firren
    11.2.2014 @ 15:57
    -
    Odpovědět

    Konečně se mi podařilo přečíst většinu toho, co zde na Triumvirátu píšete. Musím web pochválit jako zdroj výborných rad a informací pro začínající i pokročilé spisovatele, tedy i pro mě. Sice věřím, že jsem se zatím většiny chyb, které zde uvádíte, vyvaroval, a podvědomě dodržel spoustu důležitých zásad, přesto ze stránek odcházím obohacený o zajímavé poznatky, které časem určitě využiji.
    S tímhle posledním článkem mohu jenom souhlasit. Výjimkou snad může být pouze případ, kdy je autorovým záměrem napsat několik povídek do sbírky, které sice jsou uzavřenými celky (s pointami), ale současně jako cyklus tvoří od začátku do konce příběh s vlastním vyvrcholením.
    Ať vám to píše. Přeji vysokou návštěvnost stránek.

  6. Lina Dee
    12.2.2014 @ 14:59
    -
    Odpovědět

    Aj… Zrovna tohle vím, že bývá můj problém :/

  7. Markéta
    14.2.2014 @ 13:09
    -
    Odpovědět

    A vždycky tam musí být tajný spolek. Musí, musí, musí. Vůbec nevím, jak se toho zbavit 🙂

    • Viviana
      14.2.2014 @ 20:32
      -
      Odpovědět

      Tajnejch spolků se zbavuje těžko, ony se vždycky zase někde vynoří… 😀

  8. TlusŤjoch
    14.2.2014 @ 20:42
    -
    Odpovědět

    Jenomže pan Al_Man a linecké kolečko (dále jen LK) jsou věční.

  9. Adhara
    1.3.2019 @ 20:58
    -
    Odpovědět

    Týmto problémom trpí aj veľa známych autorov. Koontz, Simmons, Fieldingová, Montgomeryová, čiastočne aj King – títo mi napadli ako prví z dlhej zbierky spisovateľov, čo majú postavy a ich osudy ako cez kopirák. A mne to vadí, preto sa tomu snažím vyhnúť. Lenže narážam na problémy, ako asi každý, lebo sa mi fakt najlepšie píše o postavách, ktoré majú niečo zo mňa. Tiež tých zamestnaní a koníčkov, do ktorých aspoň trochu vidím, nie je veľa. No kým zamestnania sa dajú pracne naštudovať, čo s ľudskou povahou? Napríklad by som chcela do tretieho dielu ságy dosadiť významnú postavu, ktorej myslenie je mi odjakživa strašne cudzie. Cudzie a odporné. Lenže súčasne ho chcem pochopiť a poriadne opísať, aby bol príbeh plastický a živý, aby motivačná stránka sedela a – paradoxne – aby som ukázala, že ani ona nie je len čiernočiernou záporňáčkou. Ako však mám zistiť, ako premýšľa a cíti? Spovedať osobne ju nemôžem, lebo je jasné, že medzi kamarátkami takúto potvoru nemám. 🙂 Preferovala by som spoznať ju cez iné romány s podobnými postavami, no mám problém také nájsť. Buď hľadám nesprávne, alebo sú čitateľsky tak nesympatické, že sa v nich autori radšej nevŕtajú…

    A pozor, odhaľovanie identity autora v anonymných súťažiach na základe textu môže byť zradné. Zažila som, ako toto jedna porotkyňa skúsila a… bolo to úplne inak. 🙂

    • Ekyelka
      3.3.2019 @ 18:13
      -
      Odpovědět

      Hm, co se týče hledání zdrojů bestiální (bez ohledu na bližší vysvětlení bestiality) postavy, mám ověřeno, že hodně napomáhají populárně naučné knihy o psychologii. Motivace, nejrůznější úchylky a způsob vnímání, myšlení – dá se to s trochou praxe vydestilovat z modelových příkladů, které se v těch knihách používají. Dost mi pomohly i knihy o masových/sériových vrazích, kde se velice podrobně rozebírala i jejich motivace nejen k daným činům, ale k veškerému jejich konání: primárně mi to pomohlo smířit se s faktem, že žádná akce nezůstane bez reakce a ano, existují (ovšem ve velice malém procentu!) i jedinci, kteří jsou zkrátka zlí, jakkoliv je rodiče hýčkali a vedli k tomu, aby byli dobrými lidmi v tom nejlepším slova smyslu.
      Takže co se týče té tvé hledané postavy s naprosto tobě cizím myšlením – tohle je jedna z cest, jak se ji pokusit najít a sestavit. Pochopením lidské psychiky jako takové (co to jen jde, když jsi laik). Plus pokud to jen trochu je možné, konzultovat veškeré otázky, co tě stran jejího charakteru pálí, s psychologem. Netuším, jak “zlá” to musí být postava, že máš problém najít její zpodobnění v dosud vydaných dílech, takže mne napadlo jít touhle “studijní” cestou. Konec konců získané poznatky obohacují tak či tak, tedy i kdyby to při hledání předobrazu nepomohlo. 🙂
      Cesta, kterou jsi naznačila – skrz romány – je taky schůdná, ale většinou v případech, kdy hledáš ne tak neobvyklý charakter. Třeba já čerpala inspiraci pro postavu pacifistického, hluboce věřícího vědce právě v postavách podobného ražení. Mně osobně je takový přístup cizí, o to víc mi pomohlo pochopit jejich motivaci a způsob nazírání na svět, když jsem si přečetla příběhy, v nichž vystupovali.

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Problém tuctu vajíček | Triumvirát