aneb když se autor zacyklí a jeho postavy se podobají jedna druhé.

Občas se to stane snad každému. V zápalu boje a v nadšení pro věc autor stvoří novou povídku či příběh, něco zcela nového a jedinečného – a přesto jeho text stálí čtenáři ihned odhalí v záplavě jiných, i když ho autor nepodepsal. Jak je to možné? A vzápětí vás nejspíš napadne: je to tak špatné, když se to stane?

Zkusím nejprve nabídnout odpověď na druhou otázku a to z pozice náhodného čtenáře, nedotčeného zacykleným autorem.
Představte si sborník povídek. Většinou jsou spojené určitým tématem nebo příležitostí (soutěž atd.), případně lidmi, kteří na výběru spolupracovali (sborník prací literárního klubu). Všechno je v nejlepším pořádku. Povídky jsou rozličných dějů, občas i kvality, ale minimálně jedno mají společné: každý text má začátek a konec. Nabídne svět odlišný od všech ostatních, provede čtenáře zajímavým dějem ve společnosti svébytných charakterů – a povídka skončí. Čtenář může jít dál.

Co se však stane v případě, že se do sborníku dostane povídka z nějakého cyklu? V lepším případě – když autor odvedl svou práci dobře a měl na paměti, že zdaleka ne celý svět má o jeho existenci a díle aspoň základní ponětí – si přečtete povídku, a přestože cítíte, že je součástí něčeho mnohem většího, máte svůj příběh se začátkem a koncem. Jako čtenáři jste nebyli o nic ochuzeni, maximálně jste zhltli návnadu a čeká vás vyhledávání střípků autorova světa v podobě dalších povídek.

Jenže drtivá většina takto postižených autorů není ani zdaleka tak dobrými spisovateli, jak se sami vidí a jak jejich fanoušci doufají. Pravidelně při psaní další (sedmé, dvacáté, sté) povídky ze svého světa zapomenou, že text budou s největší pravděpodobností číst i lidé, co o Zuzance Čermákovic, natož o její super-echt-úžasné Říši snů nikdy neslyšeli. Důležité základní detaily o postavách i světě vynechávají, protože to už přeci každý ví a je otrava to neustále opakovat, v příběhu odkazují na minulé události, o nichž náhodný čtenář nemá absolutně žádné tušení, navíc způsobem, který nenabízí ani možné vodítko, k čemu tak asi mohlo dojít. Víte, jak se potom někomu jako já (tedy náhodnému čtenáři, ne třetině Triumvirátu) taková povídka čte? Velice dlouho a velice špatně. Občas tak špatně, že i písmenková polévka dává větší smysl.

To je jedna z charakteristik zacykleného autora. Ta druhá není patrná na první pohled, ale jako diagnóza je mnohem zákeřnější. Vím sama velmi dobře, o čem píšu, protože takovým autorem svým způsobem částečně jsem.
U takto postižených jedinců to nepoznáte hned. Musíte přečíst vícero jejich textů, aby vám to docvaklo – objeví se před vámi vzorech chování některých postav, způsob výběru a sestavení specifických charakterových rysů, v některých případech dokonce dojde postižení tak daleko, že se postavy i podobně jmenují. Zkrátka si přečtete povídku a bez pátrání po autorově jménu vás ihned napadne hlavní podezřelý.

Tento typ zacykleného autora je na rozdíl od typu A téměř neškodný. Nevláčí vás stále tímtéž světem, naopak vám vždy nabídne nový příběh a nové společníky. Dokonce ani drobný problém s charakterem – že se některé z postav podobají někomu, koho jste potkali v jiném textu – není příliš velkou překážkou, pokud je autor dostatečně zkušený a využívá prostor a děj.

Autor tímhle hendikepem může ublížit spíš sám sobě – dejme tomu v anonymní literární soutěži hrozí, že porotce díky známému schématu odhalí autorovu totožnost a třeba odmítne jeho text hodnotit, protože chce zůstat nestranný. Případně sice své hodnocení sestaví, ale chtě nechtě podvědomě poměřuje soutěžní text s pracemi, které od autora četl dříve (tedy poměřuje autorovy kvality, ne samotný text ve vztahu k ostatním soutěžním pracím). V každém případě to je nepříjemný moment pro obě strany – tím spíš, že s jistou mírou sebekázně se mu lze občas vyhnout.

Abych odpověděla jak ne, musím se nejprve na chvíli věnovat samotnému jak.
Jak se stane, že se autor obrazně zahryzne do vlastního ocasu? Důvody mohou být různé, většinou za nimi však stojí autorova osobnost. Charakter jeho samého a temperament, které nevědomky vkládá do všech svých postav. Vzpomínáte si na jednu ze základních spisovatelských pravd? Nikdy nenapíšete postavu, která by neměla aspoň část základu z vás samých. Proto se stává, že se postavy podobají svým stvořitelům, případně někomu z jejich okolí. Pokud má příběh s takovou postavou úspěch, autor příště zvolí podobný charakter, aniž si to třeba sám uvědomí.

Od podobných charakterů je pak už jen krůček k používání osobních libůstek. Když se k tomu přidá slovíčko “neustále”, v dálce se před autorem objeví pověstný konec ocásku. Znásobte si to počtem napsaných textů, použitých charakterů – a hryz! máme zacykleného autora.
Schválně si zkuste projít své texty z několika posledních let. Kolik postav má podobné, pokud ne vyloženě stejné charakterové rysy? Neobjevuje se vám třeba v každé povídce ta samá postava, i když se jmenuje vždy jinak a má jiné postavení? Co třeba taková silná, samostatná a trochu nebezpečná žena, co si vždy poradí sama a odmítá pomoc okolí? Nebo zádumčivý samotářský muž s temným tajemstvím a břemenem minulosti (hodně často jde o rodinné dědictví/prokletí/dar), který by sice i rád miloval, ale kvůli nastaveným překážkám se musí své lásky vzdát? Nebo snad potrhlá postavička vědce, vynálezce, alchymisty, který svými pokusy likviduje nervy přátel a zažívání místních krys? Hm?

Prvním krokem, jak se stáhnout zpět do anonymity a charakterové rozličnosti, je prosté zjištění, že tenhle problém existuje. Mně samotné to trvalo dva roky, než jsem vysledovala, kterými rysy bych měla u postav šetřit, případně je dávat do vínku postavám, co nejsou až tak zásadní pro děj. K dnešnímu dni existuje sedm různých řemesel, kterým se jako autor hlavní či ústřední postavy musím vyhýbat, aby nebylo ihned jasné, že jsem daný text psala já. Pokud skutečně chci napsat nový příběh, odlišný od těch předešlých, i tyhle detaily musím mít při práci na paměti.

Není to tak úplně o chybách a kiksech. Jde spíš o možnosti a schopnosti dalšího rozvíjení se. Komu se líbí, že vykrádá sám sebe a neustále se opakuje, byť použije vždy nové dobrodružství a kulisy – takový autor nemá potřebu svou cykličnost řešit. Navzdory existujícím trhlinám může pořád napsat slušný text. V souboru jeho ostatních prací to sice bude vypadat jako “další dobrodružství brané přes kopírák”, ale pokud bude text držet samostatně, náhodný čtenář to nepozná.

Pokud se však hodláte vydávat do stále nových světů a chcete je rozprostřít i před svými čtenáři, mějte na paměti, že ti skutečně věrní čtenáři váš vzorec chování časem odhalí. Není tedy na škodu vždy přijít s něčím novým. S někým novým.