• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Únor 2014
Po Út St Čt Pá So Ne
« Led   Bře »
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
2425262728  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
  • Skutečně chcete psát?
  • Trnitá cesta k vydání knihy
  • Z knihovničky Triumvirátu | listopad 2019
  • Mějte rádi díry!
Nejnovější komentáře
  • Arbara: Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
  • Arbara: Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
  • Ave: Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Teoreticky

Tři věci, které jsme dělali skoro všichni

24.2.2014
-
Publikováno sikar

Víte, co je skvělé na kontaktu s autory? Například, když se před vámi Leonard Medek zmíní, že kvůli jedné povídce měl plný papír propočtů, ale kdesi se v tom seknul a musel kvůli tomu kus textu přepisovat. Oznámil jsem mu, že mě málem dohnal k slzám štěstí, protože kdyby tohle dělali všichni, svět by byl rázem mnohem lepším místem. Nebo když mluvíte s Tomášem Bandžuchem a za chvilku se nadšeně překřikujete na téma, že očividně více z nás začínalo hodně podobně. A jak jsme všichni začínali? Čtěte dál.

Je jasné, že tohle nebude sedět bez výjimky na všechny, ale je zajímavé, že se mi povedlo na tomhle shodnout s více lidmi. Článek si nedává za cíl dělat si legraci z jakékoliv věkové kategorie. Chápejte to tak, že vám tady budu psát o sobě v patnácti letech, přičemž těch kdysi patnáctiletých já jsem opravdu už potkal několik.

1) Poté, co jsme si přečetli o něčem článek, stali se z nás odborníci

Jinými slovy oblíbený argument „Já jsem o tom hodně četl“, který bohužel nespecifikuje množství té četby, přesnější zdroj, důvěryhodnost obsahu a hlavně, zda to dotyčný opravdu četl a jestli to pochopil.

Problém podobného mladého autora nastane ve chvíli, kdy narazí na čtenáře, který tématu rozumí více, než on. Což nebývá většinou problém. V tuto chvíli by si autor měl dát pozor, protože zareagovat na komentář týkající se tématu argumentem „Já jsem o tom hodně četl“ se rovná rozsudku o vlastní smrti. Zvláště, pokud komunikujete s neznámým člověkem po internetu. Protože, jak vy víte, že ač jste o nějakém tématu četli celou knihu a tři články, tak on shodou okolností tu knihu nenapsal a sám kvůli ní nemusel přečíst knihovnu?

Rada pro takové autory? Nehrajte si na nadřazené bytosti a všeznalé odborníky. Tuplem ne, když nevíte, kdo je na druhé straně barikády. Nebo vlastně jo, zkuste to. Ono narazit si čumák není od věci, protože chybami se učíme.

2) Všichni jsme začali románem 

Tohle není úplně pravda. Spousta lidí potom řekne, že vlastně už dříve napsala nějakou kratičkou povídku, ale jaký nápad měla v hlavě první? Román! Ten velký a úchvatný román, který zpravidla vznikl právě kolem patnáctého roku života a my snili, jak se o nás bude hovořit jako o geniálních šestnáctiletých (vydání chvilku trvá, že) autorech.

Rada pro takové autory? Ano! V těch patnácti román skutečně napište. Pak ho nechte uležet. A když říkám uležet, znamená to, že třeba až po maturitě najednou najdete dávný výtisk, kterým začnete listovat. Nejprve přijdou příjemné vzpomínky. Říkáte si, jak tahle pasáž byla parádně tajemná, tenhle vtip se vám povedl…

Poté přijde realita a začne vás tlouct po hlavě kladivem. Abych to zkrátil, podobné velké romány jsem už dokončil dva. Jeden v patnácti, který jsem před dvěma roky začal přepisovat a zůstala z něj vlastně jen hlavní myšlenka (a pak jsem přestal, protože jsem uznal, že tenhle nápad musí uležet ještě pár let), a druhý někdy před třemi, možná čtyřmi roky. Jak to vypadá s tím druhým? Moje veledílo (no, kdo si pamatuje moje blogerské období? Tehdy tohle slovo párkrát padlo) se válí na jedné flashce a jsou kolem něj pomyslné vykřičníky a varování, že tohle se musí buď zcela přeorat nebo zadupat do země.

Druhá rada? Napište to jako jakousi písmenkovou konzervu. Nápad zůstane a vy získáte porovnání, jak jste psali před pěti/deseti/kolik chcete lety. Když po nějaké době uznáte, že dneska byste to napsali o hodně lépe, zkuste to. Jsou dvě možnosti. Buď to předěláte do mnohem lepší podoby nebo uznáte, že tohle jste přeci nemohli myslet vážně, a na celý román radši zapomenete.

Lidé se vyvíjí a stejně tak jejich literatura. Věřím, že za pět let otevřu některý ze sborníků, na něž se zrovna dívám, a sám sebe se optám (nebo přímo těch lidí, od čeho je třeba e-mail), jak je možné, že tohle někdo otiskl. Co kecám, já se ptám vždycky po roce…

3) Všichni jsme psali sérii o hrdinovi 

Sikar je jméno jednoho mého dávného literárního hrdiny. Proč to používám jako přezdívku? Víte, tohle se stane, když vám v šestnácti internetové fórum odmítne dvě jiné přezdívky. To pak napíšete první věc, co vás napadne. No, pak už vám to prostě zůstane.

Sikar byl jednou z postav v tom románu z patnácti let. Zatímco jiné postavy se ukázaly jako materiál na delší povídky nebo dokonce romány, Sikar a jeho parťák ne. O těch dvou by nemohlo vzniknout nic delšího. Dobrá, dvě delší povídky o nich jsem napsal, ale přeci jen tvorbě o nich dominovalo asi patnáct krátkých prací většinou humorného rázu.

Byl jsem neustále tázán, zda něco z toho nepošlu do soutěže, ale já odmítal. Ne, nemůžu, vždyť to na sebe navazuje. Čtenář by přeci tu povídku nemohl pochopit, protože nezná ty dvě okolo, v nichž v jedné najdou předmět X, pro tuto povídku důležitý, a ve druhé zase potkali osobu Y, která tam je na chvilku taky.

Dneska si říkám, že kdyby takhle přemýšlelo víc lidí, bylo by to fajn. Stalo se mi již víckrát, že do soutěže dorazily dvě povídky, které na sebe navazovaly. Co je ale zajímavé? Dost často to byla právě série o putujícím hrdinovi nebo častěji dvou hrdinech.

Nejsem sám, kdo takhle začínal! Víc lidí napsalo řadu krátkých povídek o hrdinovi. Takže, což takhle těm lidem dát pár rad?

1) Pokud tohle pošlete do soutěže, každá povídka by měla být jednotlivě životaschopná a hlavně pochopitelná čtenáři, který zbytek série nezná.
2) Pokud pošlete dvě po sobě jdoucí povídky, přičemž druhá se nedá pochopit bez té předchozí, podepsali jste jí rozsudek. Viz bod jedna. Povídka musí být životaschopná sama o sobě, navíc pokud je porotce přečte ve špatném pořadí, bude zmatený, o co jde. Dobrého hodnocení se od něj asi nedočkáte.
3) U podobné série se snažte, aby byla pro čtenáře stále zajímavá. Pokud hrdinové v každém příběhu narazí na nepřítele a toho porazí, začne to po nějaké době nudit. Je jedno, že mnoho seriálů těží z nekonečné smyčky jednoho tématu. Povídka není něco, co si jako televizi pustíte na pozadí, protože nechcete tu mísu křupek a dvě piva zkonzumovat potichu a bez zábavy.

Co říci na závěr? Všichni jsme nějak začínali. Někdo lépe, někdo hůře. Když na chalupě zatápím starými výtisky, tak kroutím hlavou, jak jsem tohle vůbec mohl napsat. Pak nám zase přijde na hodnocení povídka, já ji přečtu, zjistím, že autorovi je patnáct a chytne mě paranoia, že když někteří patnáctiletí píšou takhle, tak to mám co dělat.

Jenže to je věk, ve kterém spousta z nás začala nebo se tomu spíš začala věnovat víc. Žádný učený z nebe nespadl a většina z nás se musela vypsat.

Sikar

čas
literatura
makat - makat - makat
psaní
Různé pohledy na psaní
Sikar
24.2.2014
Email
14 komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Teoreticky

Přívlastky a jiná zvířena

14.5.2014
-
Publikováno Ekyelka

S novou i starou porcí textů, které přišly na triumvirátí mail, a také s dalšími zdroji rozličného čtiva …

Číst více
14.5.2014
Publikováno Ekyelka
Teoreticky

O každodenních radostech a starostech

4.8.2016
-
Publikováno sikar

Omlouvám se za absenci článků, červenec byl nakonec podstatně náročnější, než jsem čekal. konečně jsem ale zpět a …

Číst více
4.8.2016
Publikováno sikar
Teoreticky

Vydáním knihy to nekončí

18.3.2013
-
Publikováno Ekyelka

aneb skutečně si myslíte, že z vás jeden román udělá spisovatele?

Číst více
18.3.2013
Publikováno Ekyelka
← DALŠÍ ČLÁNEK
Ach, postavo 1: Všudevím Otravný
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Problém migrujícího nápadu

14 Komentářů

Tři věci, které jsme dělali skoro všichni.
  1. KadetJaina
    24.2.2014 @ 17:25
    -
    Odpovědět

    Ale já mám cestující hrdiny ráááááda. A chci je psááááát…
    Jenomže je většinou na konci podvídky zabiju a pak je po srandě. Musím ale říct, že jsem teď půl roku nezabila žádnou hlavní postavu. Wow.
    A s těmi chybami se ztotožňuji. Mám v šuplíčku celé série o cool hrdinkách, na které je bezpečnější nesahat. A romány jak by smet (jenomže jsou kraťoučké). Co se týče sežrání moudrosti světa… to dělám doteď. Nonstop. Yep.

  2. Pavel Šimík Šíma
    24.2.2014 @ 18:12
    -
    Odpovědět

    Zdarec.

    Není to pravda! ;-)))

    1. Přečetl jsem hafo (nejen odborné literatury) a sám kecám druhým do psaní, ale za odborníka se nepovažuji…

    2. Opravdu jsem začal psát romány (spíše šlo o novely), povídky jsem se naučil (ano naučil) víceméně psát až později…

    3. Co bylo za třetí? Jo… Bohužel, žádnou sérii o svém hrdinovi jsem nenapsal, chtěl jsem, ale vyšumělo to do prázdna… Pfff.

    😉

    P.S. Karle, žádná dáfka blábolů, ale zajímavé texty… každý si vybere (když už) to, co se mu hodí a co mu sedne! 😉 Jen houšť. Proč? Fšichni se přeci stále učíme a nikdo učený z nebe, Měsíce či jahody nespadl… A vo tom to je. Má poklona. Šíma (hřib)

    Autoři mohou postupovat víceméně dvěma vyšlapanými cestami: pomoci přecházení vlastních omylů (viz pokus – omyl) nebo učením se z omylu jiných (zatím co sami se jich dopouštět nemusí). Který způsob je pracnější? Možná existují ještě další… 😛

  3. Firren
    24.2.2014 @ 21:48
    -
    Odpovědět

    1) Chápu, mladší autoři nestojí nohama na zemi.
    2) To mám asi kliku, že jsem nezačal psát už v patnácti a nestihl tedy zaplnit šuplík drsňáky bez bázně a hany. Rozepsal jsem sice jako první dílko novelku, ale asi po padesáti stránkách jsem si uvědomil, že to bude stát za pendrek, dokud se nenaučím psát. Tak jsem se vrhl na povídky.
    3) A to je věc, které se mi snad podaří vyhnout, neboť jsem si přečetl spoustu článků na Triumvirátu a teď je ze mě odborník 😉

  4. Tenny
    25.2.2014 @ 9:51
    -
    Odpovědět

    K prvnímu bodu, bacha na témata, která se z četby pochopit nedají, nehledě na to, kolik jí přečtete. V některých případech prostě literatura životní zkušenost nenahradí.
    Už několikrát se mě pokoušeli poučovat lidé o hluchotě s tím, že “o tom hodně četli” nebo “mají neslyšící tetičku”, případně “studovali speciální pedagogiku”.
    Takové lidi žeru, nejlépe s kečupem a chlebem k tomu.
    Hlavně je taky super, když se z té literatury, co četli, vyklube něco, co napsal jedinec, který o tématu ví také jenom to, co se dočetl z jiné literatury. To jsme pak v bludném kruhu.

  5. Ilya
    25.2.2014 @ 17:48
    -
    Odpovědět

    Hmmm… moje spisovatelské začátky shrnuté v kostce 😀 akorát že já začínala básničkama, které když jsem si po sobě po letech přečetla, týden jsem seděla v rohu místnosti a tiše se klepala. Začala jsem samozřejmě románem, a vždycky mě uchvacovaly příběhy o strašidelných zámcích, přízracích a krutých minulých majitelích a můj “román”, který jsem psala snad ještě ve 12ti, se o něco takového pokoušel taky… díky bohu nepřežil samovznícení tehdejšího HDD. Povídky jsem také začala psát až mnohem později.
    Moje první povídka vznikla asi v těch 17 a byla to v podstatě fanfikce na jednu online hru… oujé, jaká to sladká nevědomost. Tehdy jsem ovšem psala bez jakékoliv aspirace na úspěch v literárních kruzích, a čistě jen proto, že mě to bavilo. (po škole jsem chodívala na Olšaské hřbitovy, tam seděla pod kaštanem a psala do sešitu)

  6. Laurent
    26.2.2014 @ 16:18
    -
    Odpovědět

    Tož já bych měl počkat, až budu na tom stejně jako Sikar, ale pokud se to v budoucnu stane:

    A) Pokud nemusím, nekritizuji – a to jsem začal až nyní (abych na workshopech nebyl jen divák) – tj. považovat se za odborníka (ostatně já mám tendenci spíše polemizovat s články)

    B) Nikdy mě nenapadlo, že budu takový trotl, který si román skusí napsat:-)) Začal jsem kratičkými povídkami a …

    C) Píšu sérii o hrdinovi:-))) Ono vytvořit složitý svět a pak jej zahodit je těžké

    D) Ale vítěztví hrdinů je i o věku, malé děti potřebují, aby jejich hrdinové vyhrávali, takže fantazy pro děti (nebo složitější pohádka,) vždy musí vítězit hrdina:-))

    • sikar
      26.2.2014 @ 17:28
      -
      Odpovědět

      Znám, znám, je to těžké. Proto to mám opravdu všechno schované a říkám si, jak tomu jednou dám čitelnou formu. Asi tak v důchodu.

      K tomu D) – asi jsem to nevyjádřil úplně přesně. Je jasné, že hrdinové vítězí, ale ono to bohužel občas vypadá, že skoro každý děj je “hrdina potká nepřítele a porazí ho”. Nestane se, že by v nějaké povídce vyplňoval daňové přiznání, pekl dort nebo hrál s kamarády fotbal.

      • Elinor
        26.2.2014 @ 19:24
        -
        Odpovědět

        Což je i logický, ono porazit toho nepřítele je jednodušší, než vyplnit daňové přiznání… hlavně pro hrdinu. 🙂

        • Viviana
          28.2.2014 @ 18:09
          -
          Odpovědět

          Přesně tak, navíc… ano,jako čtenáře mě bere, když se mnou má hlavní hrdina nějaké společné rysy, ale že by se mi chtělo číst úžasná dobrodružství s odvykáním dítěte od plen, to zase tolik ne. Leda jako hodně vtipnou satiru. 😀

      • JanaDvorackova
        8.3.2014 @ 10:28
        -
        Odpovědět

        To chce příběh temného hrdiny, třeba démona, který miluje pečení, fotbal a lejstra. A jeho radost mu kazí jen ti hrdinové, co se ho věčně věků snaží zabít :).

  7. TluTjoch
    27.2.2014 @ 21:41
    -
    Odpovědět

    Roztrhat to všechno, rozthrat to hned…
    Ale v noci, když se doploužím domů s plačtivou opičkou, přijde mi rozcupovaných hrdinů líto a na kolenou, třesoucí se rukou lepím zpřetrhaný děj.

  8. JanaDvorackova
    8.3.2014 @ 10:21
    -
    Odpovědět

    Jojo, také přepisuji “patnáctiletý ronám.” Nejprve jsem měla pocit, že to půjde “fakt přepsat.” Omyl. V podstatě píšu úpůně nový příběh, jen s pár odkazy na děsuplný rukopis, který byl tehdá “mým velkým románem.”
    Ad bod 1 – bojím se toho, že potkám právě nějakého toho odborníka :).
    Ad 3 – Série o hrdinech jsem nepsala, ale do budoucna je to možné. Už teď třeba některé své povídky propojuji (zmínkami o zaniklých civilizacích, zmizelých cestovatelích, záznamech v archivech… :).

  9. Úsměvná klišé 18: Jsi hrdina? Bojuj s nepřáteli a opovaž se myslet na něco jiného | Triumvirát
    9.6.2014 @ 12:16
    -
    Odpovědět

    […] bych se rád vrátil k článku o třech věcech, které jsme dělali skoro všichni. Pokud jste nečetli, přečtěte si celé, pokud jste četli, navrhuji vám si oživit třetí […]

  10. Adhara
    25.1.2019 @ 16:54
    -
    Odpovědět

    Trojka na mňa neplatí – teda, nie úplne, isté náznaky sérií a tendencií k pokračovaniam sa dali vybadať aj u mňa. Ale v ostatných bodoch som našla prekvapivú zhoda.

    1. Tento problém však u mňa neraz vyplýval z toho, že hoci som si bola vedomá svojho nedostatočného vzdelania, viac zdrojov som k dispozícii nemala. A to som hľadala naozaj urputne. Napokon mi neostávalo nič iné než si tam spústu detailov vymyslieť alebo obísť a dúfať, že všetci čitatelia budú ešte menší odborníci než ja a zhltnú to aj s navijakom.:-)

    2. Neprestáva ma udivovať, koľko je takých ľudí ako ja, čo začali ako teenageri s románom. A to aj napriek tomu, že všetci lektori do nás neustále tlačili odporúčania píšte poviedky, poviedky, poviedky! Zaujímali by ma však aj výskumy, koľko ľudí sa k takémuto pubertálnemu románu vráti, prepíše a po x rokoch ho úspešne vydá. V tomto smere je informácií oveľa menej. Ja som svoju prvotinu vždy chcela prepracovať a vylepšiť (a to už odo dňa, kedy som ako 17-ročná napísala poslednú bodku), ale až teraz, po neuveriteľných 14 rokoch cítim, že na to mám kapacitu. A to už som toho po sebe prepracovala neúrekom. Lenže čím starší, tým horší, však…

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Tři věci, které jsme dělali skoro všichni | Triumvirát