Víte, co je skvělé na kontaktu s autory? Například, když se před vámi Leonard Medek zmíní, že kvůli jedné povídce měl plný papír propočtů, ale kdesi se v tom seknul a musel kvůli tomu kus textu přepisovat. Oznámil jsem mu, že mě málem dohnal k slzám štěstí, protože kdyby tohle dělali všichni, svět by byl rázem mnohem lepším místem. Nebo když mluvíte s Tomášem Bandžuchem a za chvilku se nadšeně překřikujete na téma, že očividně více z nás začínalo hodně podobně. A jak jsme všichni začínali? Čtěte dál.

Je jasné, že tohle nebude sedět bez výjimky na všechny, ale je zajímavé, že se mi povedlo na tomhle shodnout s více lidmi. Článek si nedává za cíl dělat si legraci z jakékoliv věkové kategorie. Chápejte to tak, že vám tady budu psát o sobě v patnácti letech, přičemž těch kdysi patnáctiletých já jsem opravdu už potkal několik.

1) Poté, co jsme si přečetli o něčem článek, stali se z nás odborníci

Jinými slovy oblíbený argument „Já jsem o tom hodně četl“, který bohužel nespecifikuje množství té četby, přesnější zdroj, důvěryhodnost obsahu a hlavně, zda to dotyčný opravdu četl a jestli to pochopil.

Problém podobného mladého autora nastane ve chvíli, kdy narazí na čtenáře, který tématu rozumí více, než on. Což nebývá většinou problém. V tuto chvíli by si autor měl dát pozor, protože zareagovat na komentář týkající se tématu argumentem „Já jsem o tom hodně četl“ se rovná rozsudku o vlastní smrti. Zvláště, pokud komunikujete s neznámým člověkem po internetu. Protože, jak vy víte, že ač jste o nějakém tématu četli celou knihu a tři články, tak on shodou okolností tu knihu nenapsal a sám kvůli ní nemusel přečíst knihovnu?

Rada pro takové autory? Nehrajte si na nadřazené bytosti a všeznalé odborníky. Tuplem ne, když nevíte, kdo je na druhé straně barikády. Nebo vlastně jo, zkuste to. Ono narazit si čumák není od věci, protože chybami se učíme.

2) Všichni jsme začali románem 

Tohle není úplně pravda. Spousta lidí potom řekne, že vlastně už dříve napsala nějakou kratičkou povídku, ale jaký nápad měla v hlavě první? Román! Ten velký a úchvatný román, který zpravidla vznikl právě kolem patnáctého roku života a my snili, jak se o nás bude hovořit jako o geniálních šestnáctiletých (vydání chvilku trvá, že) autorech.

Rada pro takové autory? Ano! V těch patnácti román skutečně napište. Pak ho nechte uležet. A když říkám uležet, znamená to, že třeba až po maturitě najednou najdete dávný výtisk, kterým začnete listovat. Nejprve přijdou příjemné vzpomínky. Říkáte si, jak tahle pasáž byla parádně tajemná, tenhle vtip se vám povedl…

Poté přijde realita a začne vás tlouct po hlavě kladivem. Abych to zkrátil, podobné velké romány jsem už dokončil dva. Jeden v patnácti, který jsem před dvěma roky začal přepisovat a zůstala z něj vlastně jen hlavní myšlenka (a pak jsem přestal, protože jsem uznal, že tenhle nápad musí uležet ještě pár let), a druhý někdy před třemi, možná čtyřmi roky. Jak to vypadá s tím druhým? Moje veledílo (no, kdo si pamatuje moje blogerské období? Tehdy tohle slovo párkrát padlo) se válí na jedné flashce a jsou kolem něj pomyslné vykřičníky a varování, že tohle se musí buď zcela přeorat nebo zadupat do země.

Druhá rada? Napište to jako jakousi písmenkovou konzervu. Nápad zůstane a vy získáte porovnání, jak jste psali před pěti/deseti/kolik chcete lety. Když po nějaké době uznáte, že dneska byste to napsali o hodně lépe, zkuste to. Jsou dvě možnosti. Buď to předěláte do mnohem lepší podoby nebo uznáte, že tohle jste přeci nemohli myslet vážně, a na celý román radši zapomenete.

Lidé se vyvíjí a stejně tak jejich literatura. Věřím, že za pět let otevřu některý ze sborníků, na něž se zrovna dívám, a sám sebe se optám (nebo přímo těch lidí, od čeho je třeba e-mail), jak je možné, že tohle někdo otiskl. Co kecám, já se ptám vždycky po roce…

3) Všichni jsme psali sérii o hrdinovi 

Sikar je jméno jednoho mého dávného literárního hrdiny. Proč to používám jako přezdívku? Víte, tohle se stane, když vám v šestnácti internetové fórum odmítne dvě jiné přezdívky. To pak napíšete první věc, co vás napadne. No, pak už vám to prostě zůstane.

Sikar byl jednou z postav v tom románu z patnácti let. Zatímco jiné postavy se ukázaly jako materiál na delší povídky nebo dokonce romány, Sikar a jeho parťák ne. O těch dvou by nemohlo vzniknout nic delšího. Dobrá, dvě delší povídky o nich jsem napsal, ale přeci jen tvorbě o nich dominovalo asi patnáct krátkých prací většinou humorného rázu.

Byl jsem neustále tázán, zda něco z toho nepošlu do soutěže, ale já odmítal. Ne, nemůžu, vždyť to na sebe navazuje. Čtenář by přeci tu povídku nemohl pochopit, protože nezná ty dvě okolo, v nichž v jedné najdou předmět X, pro tuto povídku důležitý, a ve druhé zase potkali osobu Y, která tam je na chvilku taky.

Dneska si říkám, že kdyby takhle přemýšlelo víc lidí, bylo by to fajn. Stalo se mi již víckrát, že do soutěže dorazily dvě povídky, které na sebe navazovaly. Co je ale zajímavé? Dost často to byla právě série o putujícím hrdinovi nebo častěji dvou hrdinech.

Nejsem sám, kdo takhle začínal! Víc lidí napsalo řadu krátkých povídek o hrdinovi. Takže, což takhle těm lidem dát pár rad?

1) Pokud tohle pošlete do soutěže, každá povídka by měla být jednotlivě životaschopná a hlavně pochopitelná čtenáři, který zbytek série nezná.
2) Pokud pošlete dvě po sobě jdoucí povídky, přičemž druhá se nedá pochopit bez té předchozí, podepsali jste jí rozsudek. Viz bod jedna. Povídka musí být životaschopná sama o sobě, navíc pokud je porotce přečte ve špatném pořadí, bude zmatený, o co jde. Dobrého hodnocení se od něj asi nedočkáte.
3) U podobné série se snažte, aby byla pro čtenáře stále zajímavá. Pokud hrdinové v každém příběhu narazí na nepřítele a toho porazí, začne to po nějaké době nudit. Je jedno, že mnoho seriálů těží z nekonečné smyčky jednoho tématu. Povídka není něco, co si jako televizi pustíte na pozadí, protože nechcete tu mísu křupek a dvě piva zkonzumovat potichu a bez zábavy.

Co říci na závěr? Všichni jsme nějak začínali. Někdo lépe, někdo hůře. Když na chalupě zatápím starými výtisky, tak kroutím hlavou, jak jsem tohle vůbec mohl napsat. Pak nám zase přijde na hodnocení povídka, já ji přečtu, zjistím, že autorovi je patnáct a chytne mě paranoia, že když někteří patnáctiletí píšou takhle, tak to mám co dělat.

Jenže to je věk, ve kterém spousta z nás začala nebo se tomu spíš začala věnovat víc. Žádný učený z nebe nespadl a většina z nás se musela vypsat.

Sikar