Místo úvodu bych měla spíš vyvěsit plakát “Wanted – radši mrtvý než živý”, ale protože si víc rozumím s písmenky než s pastelkami (nebo grafickým editorem), musí vám stačit ona představa desperáta s černou páskou přes oči, blazeovaným úsměvem a s kloboukem rošťácky posazeným nakřivo. Ano, dnes si povíme něco málo o cukrouších, zlatíčkách a obecně o postavách, které jejich autorky (především) milují natolik, až z toho běžnému čtenáři hrozí hyperglykemický záchvat.

Nevyhnete se tomu. Jste svým postavám nejvyšším Stvořitelem a milujícími rodiči zároveň – a jako v každé jiné rodině, i tady se vyskytnou děti, které zkrátka budete milovat víc, častěji je vystrčíte před návštěvou dopředu, abyste se pochlubili, jak skvělé ratolesti to máte. Každý autor má svou oblíbenou postavu či postavy, kterými se zabývá častěji, hlouběji, vytváří jim propracovanější svět i historii, o osobní minulosti nemluvě. Je to přirozená lidská vlastnost a hej, vlastně je to dobře, protože tyhle postavy získávají skutečný charakter a tak nějak ožívají rychleji a víc, než obvyklé maso do mlýnku, tedy postavy, co slouží jen jako pimprlata v ději.

Jenže když autor překročí pomyslnou hranici mezi “tohle je moje postava” a “tohle je můj zbožňovaný přítel”, nastává problém. Ono mluvit s člověkem, který si stvoří imaginárního přítele a chová se k němu jako ke skutečné, živé bytosti, bývá občas zábavné – ale když vás tím otravuje v kuse několik let, je to spíš znepokojující. Jistou úlevu čtenářům pak poskytuje zavraždění takové postavy, jenže v našem žánru naneštěstí ani ta smrt nemusí být definitivní. Stačí, aby si to autor rozmyslel a zase zatoužil po svém miláčkovi – a Milec Oslizla je zpět.

Nechápejte mne špatně. I já mám své oblíbence, které jsem stvořila (nebo mi proklouzli, když jsem je cpala do pomyslného mlýnku, takže přežili, co jsem pro ně nachystala). Není jich mnoho a hlavně se s nimi nijak neproducíruji na veřejnosti – stále to jsou jen postavy z mých příběhů. Tím především se liší od postav, které si nálepku Milec Oslizlo právem zaslouží.

Máte nebo znáte postavu či literární charakter (který kopírují stále další postavy od jednoho autora), které se neustále objevují v příbězích? Většinou jde o skvostný exemplář muže, oplývajícího inteligencí, krásou, mužností nebo šarmem. Ve fantasy jde hodně často o samotářského lovce nebo o čaroděje, SF si libuje spíš ve vojenských výložkách (i když ani to není tak časté; zdá se, že Milec Oslizlo se objevuje primárně ve fantasy). Jde hodně často o charakter, který je zakonzervovaný, na první pohled dokonalý a nevyvíjející se, zkrátka Mirek Dušín říznutý Supermanem, který je nějakým způsobem nadřazený ostatním postavám.

Takového týpka je pro autorku – protože ano, mnohem častěji se vyskytuje v textech začínajících a neopatrných autorek, než autorů – hodně těžké zabít. Mezi kamarádkami a fanynkami, má-li nějaké, o něm mluví jako o svém miláčkovi, staví mu do cesty všemožné překážky, jen aby je s úspěchem a třeba i se zásahem všech božstev její Milec překonal a vyšel ze střetnutí vítězně. Když jako nezaujatý čtenář narazíte na Milce Oslizlu jednou, vcelku to přejdete. Při každém dalším setkání však nabudete dojmu, že je nezničitelný, a rázem vás přestávají příběhy, ve kterých se vyskytuje, bavit. Předem totiž víte, že i kdyby se celý svět odebral do pekel, Milec přežije. A když už se autorce podaří Milce zabít, protože chce sobě i světu dokázat, že má vládu pevně v rukou, nemáte záruku, že se ten zpropadený chlap nevrátí v další povídce. V tomhle je horší než Winchesterovic bráškové.

Jak pracovat s takovou postavou? V prvé řadě ji pokud možno nevytvářet. Když se příliš zamilujete do své postavy, znamená to, že byste měli slevit ze svých přehnaných nároků na živé lidi – a také své postavy pravidelně zabíjejte. Nebo je aspoň nerecyklujte ve stále nových příbězích, kdy sice dostanou nové jméno, tělo a tvář, ale charakter mají všechny jeden a tentýž. Variabilita, důraz na detaily, studium psychologie, to všechno vám pomůže odlišit jednotlivé postavy a vždy vytvořit aspoň částečně odlišný charakter.

Že přeci jedna postava, co se vám promenuje v sérii povídek nevadí? Samozřejmě, že ne – pokud se jedná o sérii povídek z jednoho světa nebo o stejných postavách. Ovšem ve chvíli, kdy si vytvoříte společníka, který vám prosakuje z jednoho světa do dalších jako parazit, je na čase ho dát k ledu, případně udržet jen v jednom světě. Jak byste se tvářili, kdyby Starskymu a Hutchovi začal do případu kecat Holmes? A vzápětí se rozvalil na kanapi u Simpsonů? Nechejte své miláčky tam, kde je jejich místo – čtenáři, co nesdílejí vaše zbožňovací tendence, vám poděkují.