Usekneš mu hlavu, vyroste nová. Shodíš ho do sopky, vyletí sopouchem ven jako bumerang. Zatížíš ho pořádným kamenem a svrhneš do nejhlubšího oceánu – a za rok ho máš na prahu a krku znovu a v čele pořádné armády podmořských oblud. O kom je řeč? O nikom méně otravném, než Nezničitel Vytrvalý, v herním světě znám též jako munchkin.

Jelikož se však hrami nezabýváme a já mám ráda vlastní klasifikaci, zůstanu u prvního jména. Vystihuje totiž plně všechny zápory i klady téhle postavy. A jelikož někdy autor ani netuší, že se mu v příběhu prohání Nezničitel, začnu nejprve výčtem záporů – bývá psina odškrtávat si, kolik položek je nebo není “splněno”.

V horším případě – když je autor ještě sladce naivní a nezkušený – se Nezničitel podobá Kostěji Nesmrtelnému nebo podobné bytosti, i když se vehementně tváří jako člověk. Skočí z desátého patra, vyrobí menší kráter, oklepe se a odkráčí (Vzpomínáte? Už jsme o tom psali.), případně porube celou kohortu nepřátel a jeho vyvolená dáma mu maximálně tak ošetří rozseknuté obočí. Nezastaví ho drak, sto mil absolvovaných pěšky během dvou dní, hemoragická horečka, zkrátka nic. Veškeré úkoly a výzvy, kterým Nezničitel čelí, zvládá takříkajíc levou zadní a ani ten zpropadený kryptonit na něj neúčinkuje (na rozdíl od Supermana).

Nezničitel však nemá své přízvisko Vytrvalý jen tak z legrace. Když se autorovi podaří odstranit jeho nejhorší projevy a z Nezničitele je celkem ucházející, občas i zajímavá postava, která dokonce může umřít, pro změnu se projeví jeho vytrvalost. Mám skvělý příklad: zcela obyčejné postavě se šťastnou náhodou podaří přežít téměř smrtelné střetnutí s mimozemským dravcem. Nezničitel využije situace a autorovi našeptá, že pokud byla lidská krev pro dravce jedovatá, co by tak mohl udělat dravcův jed s lidským organismem? Autor zavětří zajímavé téma mutací – a Nezničitel si mne ruce, protože z obyčejného člověka je najednou něco jiného, něco víc. Rychleji, než roste bambus, vznikne celá dějová linie, věnující se jen proměně tohohle člověka – a autor se dostane do bodu, kdy sám neví, co si má s postavou počít, aby byla uvěřitelná. Vždyť ji má tak silnou, že jakýkoliv pokus o odstranění (včetně výbuchu vesmírné jachty) zní jen jako drobná nepříjemnost během cesty k závěru, kde ano, bez výjimek je tahle postava hrdinou dne a tím, kdo zachrání svět, vesmír a vůbec.

Zkrátka vyšší forma Nezničitele je nejen nezabitelná, ale ještě se maskuje za všemožná chytrá vysvětlení, takže na první pohled ani není poznat, o koho jde. To pak musíte dlouze přemítat nad dějovými liniemi, kreslit si na okraje poznámek sépie (protože kytičky jsou moc jednoduché) a nakonec odnést rukopis do nakladatelství, aby na Nezničitele přišel někdo jiný.

Co je asi nejhorší, Nezničitel se často kříží s Všudevímem Otravným, což je asi ta nejhorší verze obou druhů – na tu zvlášť pozor, atomovka je na vyhlazení málo! Výsledkem je chytrá, silná, vytrvalá a nesmrtelná postava, která však natolik ovládne děj, že příběh pak vypráví o samotné postavě. V rámci povídky se to dá snést, ale pokud máte takový případ roztažený do románové podoby, veškeré kouzlo a překvapení je to tam. Čtenář už po prvních odstavcích pochopí, že takové postavě žádné reálné nebezpečí nehrozí, a v lepším případě se z vašeho příběhu stane “čtení pro trůn”.

Nuže, jaké klady může taková postava naopak mít? Záleží na Nezničitelových protivnících a jeho vlastní motivaci. Pokud přetransformujete Nezničitelovy vnější znaky do jeho charakteru, mnohem snáz čtenář uvěří, že vaše zdeptaná, ochromená a uvězněná postava stále zpívá La Marseillaise a lžičkou si prokopává tunel na svobodu, pokud ovšem má dostatečně silný důvod tohle podnikat. Většinou tím důvodem bývají dosti obvyklé věci: pomsta nebo ochrana mláďat a rodiny. V danou chvíli se nemluví o Nezničiteli, který protančí mezi svištícími kulkami s růží v zubech, ale o velmi silném lidském charakteru. Sakra rozdíl, co?

Když však potřebujete Nezničitele ponechat v jeho původní formě, protože jste si vymysleli extra nebezpečný vesmír nebo mnohonásobně silnějšího nepřítele, připravte se na hodně dlouhý boj. Postava tak silná, že ji nic nezabije? A tomu má čtenář uvěřit? V tom případě je potřeba dodat sakra velkou porci argumentů, proč tomu tak je – a vést příběh tak, aby všechny “podpůrné” zásahy madam Náhody neskončily s nálepkou deus ex machina. V opačném případě totiž sice může postavu třeba uvrhnout do spirály stále se zhoršujícího zdraví, ale čtenář tomu stejně neuvěří, pokud navzdory všemu bude vaše postava neustále hopsat po scéně, jako by se nic nedělo.

Zkrátka a dobře: při psaní nezapomínejte na kryptonit. Bez něj to zkrátka nejde.